Ve starém Římě byl náš 15. březen znám jako březnové Idy. V obou případech šlo o černý den. U nás v devětatřicátém roce dvacátého století znamenal začátek německé okupace, v Římě roku čtyřiačtyřicátého před Kristem konec života jednoho z nejslavnějších Římanů, jehož jméno dalo titul imperátorům všech dalších věků. Sám nepřijal královskou hodnost ani korunu, kterou mu několikrát nabízeli, a vždycky zůstal pouze Caesarem. Přesto se oblékal do královského purpuru a v senátu sedal na zlatém křesle. Jeho hlava se objevuje na římských mincích jako hlava vladaře a vavřínový věnec na jeho čele mu nahrazoval královskou korunu.
Gaius Julius Caesar byl muž svým způsobem dokonalý. Cokoli dělal, dělal s pečetí geniality. Byl vítězný vojevůdce a skvělý voják, fyzicky zdatnější než kdokoli. Byl mistr taktiky, dokázal přesně odhadnout každou situaci a nikdy nevydával nesplnitelné rozkazy. Byl spisovatel, státník, řečník, věnoval se astronomii a přírodním vědám vůbec a všechny své činnosti, tak rozdílné, že by stačily zaplnit život několika mužů, udržoval v harmonické rovnováze. Nikdy nezradil své přátele, což se naopak už o všech říci nedá. Ale ti lepší z nich mu byli věrní, jako on byl jim.
Jeho kariéra byla strmá a zářivá. Už v Hispánii, kde začínal jako kvestor, a potom zejména v Galii při svých nejslavnějších výbojích získal obrovské jmění, které mu umožnilo stoupat po žebříku hodností až k té nejvyšší příčce, nesoucí jeho jméno. Jím skončila doba slavné republiky římské, která se po jeho smrti neobnovila. Řím až do rozvrácení impéria zůstal Římem Caesarů.
Bylo to měsíc po svátku Lupercalií, na němž se Caesar objevil v královském hávu a s vínkem ze zlata. Byl to jen vnější projev jeho diktátorské moci, ale po okraj naplněná číše nespokojenosti tím přetekla. Republikáni a většina senátorů se rozhodli zvrátit nezadržitelný návrat k monarchii v bláhové víře, že smrt jednoho člověka to vyřeší. Ale ačkoli tím člověkem byl sám Gaius Julius Caesar, nedokázali pro budoucnost nic.
Spiklenci se rozhodli sprovodit vladaře ze světa při zasedání senátu právě o březnových Idách. Caesar se nikdy neobklopoval osobní gardou pretoriánů a do senátu přicházel bezbranný. Nejspíš je znám i počet vrahů. Zavázali se, že nikdo z nich necouvne před krvavým skutkem, a na Caesarově těle bylo právě třiadvacet ran. Snad proto, aby se pomsta Caesarových přátel nesoustředila na jediného, i když hana za tento čin utkvěla provždy na Brutovi. Hana, či chvála? V tom březnovém dnu se jemu i všem ostatním zdálo, že zachraňují republiku a římský lid ocení jejich skutek jako hrdinství. Nestalo se. Také jméno vrahovo se po dvě tisíciletí udrželo jako obecný pojem právě tak, jako jméno jeho oběti. Dodnes se krutost nazývá brutalita a obzvlášť surové skutky brutální. Titul císaře sice z Evropy už zmizel, ale dosud platí za hodnost historicky nejvyšší.
