Nabitým sálem se line typická arabská hudba. Na potemnělé pódium přicupitává zahalená postava, kterou osvětluje pouze slabá záře z hořících svíček. Ty drží v rukou a pomalu s nimi opisuje velké osmičky. Doprovodná hudba stupňuje své tempo, na pódium dopadá pruh červeného světla a tanečnice se ladnými pohyby přibližuje k divákům. Začíná rytmicky kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Všechny tyto pohyby jsou dokonale sladěné v jeden harmonický celek. Hudba nabírá na razanci a tělo tanečnice se divoce chvěje a natřásá. Pozornost publika je nasměrována jediným směrem. Na krásné odhalené bříško, symbol tohoto tance.
Když se řekne břišní tanec, vybaví se většině lidí pohádky a příběhy o sultánech a jejich harémech plných břišních tanečnic. Ve zlatem a drahými kameny vykládaných kostýmech krásné tanečnice vždy obveselovaly svého pána a jeho hosty. Doprovázeny typickým orientálním zvukem fléten a tamburín kroutily svými dokonalými bříšky a potřásaly pevnými ňadry. Jejich úlohou bylo hosty nejen pobavit, ale také příjemně naladit a obměkčit, aby s nimi pak sultán mohl uzavřít výhodné obchody. Takřka výhradně se jednalo o otrokyně dovážené z byzantských zemí, které tančily nedobrovolně, na příkaz svého pána. Těšily se velké oblibě, o čemž svědčí obrovské sumy peněz, které byli sultáni ochotni za takové tanečnice utrácet. Toto období je však pouhou epizodou ve vývoji břišního tance, jehož původ a význam je prý úplně jiný.
Sexuální motiv, příprava na porod, či náboženský rituál?
Vystopovat přesně, kde a kdy břišní tanec vlastně vznikl, je prakticky nemožné. Podle jedné z teorií se původ břišního tance datuje již do doby slavné sumerské říše. U jeho počátku byl podle záznamů na hliněných destičkách sexuální motiv. Sumerové totiž na hlavní svátek bohyně plodnosti Inanny nechávali každoročně vybranou kněžku chrámu spojit před zraky všech sociálních vrstev se zastupitelem božstva, který ji měl oplodnit. Protože to byla pro oba zatěžkávací zkouška, dívka musela mladíka vyprovokovat. Natřásala prsa, břicho, boky a pánev, což je základ břišního tance.
Podle jiné teorie se dá vystopovat původ něžných a svůdných krouživých pohybů a třasů ve zvycích primitivních kmenů ze střední Afriky. Mladé dívky zde kroužily bříšky, aby se dobře připravily na porod. Rodičky prý tančily v kruhu ostatních žen tak dlouho, dokud své dítě vlastně „nevytancovaly“.
Jiní znalci zase tvrdí, že se počátky tance datují asi tak do doby egyptských faraonů. Arabové ve středním Orientu nazývali tento tanec baladi, což je egyptské slovo znamenající „tanec Země“. V té době se lidé často tancem dokonce dorozumívali. Tanec byl nedílnou součástí jejich životů. Když byla například v poušti objevena nová studna, oslavovali tuto událost právě rituálními tanci. Stejně tak tančili kolem studně, ve které vyschla voda, protože věřili, že tanec zase vodu do studně vrátí.
Základním bodem ženského těla bylo břicho – pramen života a domov plodu. Tanec byl vlastně formou náboženského rituálu ve smyslu uctívání ženské plodnosti. Proto matky učily své dcery břišnímu tanci od malička. Dívky předváděly tanec spontánně, především venku v přírodě, a vyjadřovaly jím také své city.
První zvěsti o břišním tanci přivezli z Orientu francouzští cestovatelé. Právě oni jsou autory termínu danse du ventre – břišní tanec.
Tanec je upoutal především dráždivou smyslností tanečnic dokonale ovládajících svá těla. Ve svých vzpomínkách referují jen o pocitech a dojmech, jaké na ně osobně zhlédnuté vystoupení učinilo. O jeho smyslu a významu neměli tehdy ani tušení. Evropané totiž obvykle chápou tanec jenom cestou smyslů. Jejich hodnocení se pohybuje v mezích „zajímavé – nudné“, případně „vkusné – nevkusné“. Zatímco asijský divák kráčí cestou imaginace. Pro něj je mnohem důležitější význam a smysl celého vystoupení.
Do povědomí širší evropské veřejnosti se pak břišní tanec dostal v roce 1880 díky románu Nana od Emila Zoly. Úspěchy s ním na počátku 20. století slavila například slavná tanečnice a špionka Mata Hari, holdovala mu i skandální francouzská spisovatelka Colette. Američané se zase s belly dancing seznámili v egyptském pavilonu na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893.
Na postavě nezáleží
K nám se břišní tanec v poslední době rozšířil tak trochu paradoxně ze sousedního Německa, kde je již řadu let velmi populární. Jeho výuka tam probíhá podobným způsobem jako třeba cvičení aerobiku. U nás se pochopitelně postupuje obdobně, i když některé cvičitelky, jako je například tanečnice orientálního původu Líza Vegrová, upozorňují své žákyně také na jeho duchovní význam.
„Ženy by se měly břišnímu tanci věnovat hlavně pro vlastní potěšení a krásu svého těla,“ tvrdí profesionální tanečnice Magda Spáčilová a dodává: „Břišní neboli bokový tanec je velice ženská záležitost. Každá žena k němu inklinuje a má k němu předpoklady. Je to naprosto přirozený pohyb. K jeho osvojení není potřeba zvláštní taneční nadání. Také vůbec nezáleží na tom, jakou má žena postavu. Břišní tanečnice nemusí být štíhlá. Na rozdíl třeba od baletu nejsou na její postavu kladeny žádné speciální nároky. Mnoha korpulentním dámám proto dodává úspěch v břišních tancích sebevědomí.“
Každá začátečnice se musí nejprve naučit kroužit pánví, hrudníkem a hlavou. Bod, kolem kterého se všechny pohyby točí, je pánev. To je těžiště celého těla. Začíná se postupným vysouváním boků dopředu, dozadu a do stran. Stejným způsobem se rozhýbe hrudník i hlava. Potom jde o to, spojit všechny tři pohyby co nejladněji dohromady a k tomu začít správně dýchat. A teprve po zvládnutí tohoto základu se začínají trénovat vhodné kroky, které v úplném závěru přejdou v krátké choreografické celky. Synchronizace s hudbou přijde tak nějak sama od sebe, to člověk prostě cítí.
Svůdné třesy
Nejtěžší na celém tanci je určitě celková koordinace těla. Je třeba se naučit ovládat a užívat jednotlivé části těla odděleně – izolovaně. Když se například krouží hlavou a vysouvá krk do stran, musí být ostatní části relativně v klidu. Zároveň ale nesmí působit strnule a křečovitě. Prvky také musejí do sebe přecházet plynule a lehce.
„Prubířským kamenem každé profesionální tanečnice jsou třesy. Je to velmi efektní prvek pro diváky. Pánev se chvěje a jakoby natřásá. V rychlých pasážích doprovodné hudby se drobné penízky pověšené na kostýmech tanečnic rozkmitávají a cinkají. Právě ta tanečnice, která ovládá třesy nejlépe a po nejdelší čas, je velmi ceněna. Krásné a svůdné je také vlnění břichem a kroužení ňadry horizontálně i vertikálně,“ dodává Magda Spáčilová.
Zatímco klasický balet staví na jakémsi odtělesnění, tanečnice se musí doslova vznášet, břišní tanec staví do popředí archaickou tělesnou smyslnost. Mísí se v něm erotika s potěšením ze ženského těla. Není proto divu, že převážná část mužské populace si pod ním představuje něco dráždivě lechtivého a sexuálně vzrušujícího.
Břišní tanec má zajisté určitý erotický nádech, ale ve své podstatě je především seriózním uměním sloužícím k vyjádření ženského principu. Měla by z něj vyzařovat něžnost, ladnost, láska, krása, ale i jisté sebevědomí v tom, na co jsou ženy hrdé. Neměl by se zaměňovat za lacinou formu erotického striptýzu pro potěšení mužského publika. Erotické napětí tancem vyvolané bezpochyby nejvíce záleží na osobnosti tanečnice. Takové tance nikdy nepůsobí vulgárně, i když samozřejmě mají být vzrušující. Pohyb je jen forma, kterou může každá tanečnice naplnit podle svého. Když chce flirtovat a vzrušovat, tančí tak, aby muže rozdráždila, případně svedla. Pokud bere tanec spíš spirituálně, tak jej plní duchovními emocemi.
Skáče se i přes meče
Opravdová břišní tanečnice také nikdy neodkládá svůj kostým, naopak považuje ho za nedílnou součást svého uměleckého vystoupení a je na něj patřičně hrdá. Své kostýmy si obvykle šijí tanečnice samy. Je lhostejné, jestli nosí tradiční balonové kalhoty, anebo pás s nabranou sukní, ale obvykle jsou vždy naboso. Horní část těla kryje bohatě zdobená podprsenka a různé průsvitné závoje. Typickým doprovodným nástrojem jsou drobné činelky podobné španělským kastanětám. Na různých částech těla jsou pak připevněné cinkající penízky a jiné stříbrné doplňky. Samozřejmě existují i další propriety, například v Turecku a Sýrii se při tanci skáče přes meče. Tato tradice prý vznikla při tatarských nájezdech, když se ženy převlékaly za bojovníky.
Ke každému tanci samozřejmě patří náležitý hudební doprovod. Zatímco v Egyptě a jiných arabských zemích doprovází tanečnice obvykle skvělí bubeníci a hráči na rozličné nástroje, v Evropě se musí většina umělkyň spokojit s reprodukovanou hudbou. S trochou nadsázky totiž platí, že v Egyptě bubnuje každý malý kluk lépe než ti nejlepší u nás. Tanečnice již také netančí na klasickou arabskou hudbu, ale spíš na její moderní podobu obohacenou o elektronické taneční rytmy. Typickým příkladem tohoto spojení je třeba produkce zpěvačky a zároveň i břišní tanečnice Natashy Atlas.Na věku nezáleží
Je jasné, že ne každá žena může pomýšlet na profesionální kariéru. Věnovat se břišnímu tanci pro zábavu a potěšení ale mohou opravdu všechny. Vůbec přitom nezáleží na věku.
To, že je břišní tanec výborný léčebně preventivní pohyb, potvrzují mnozí zkušení lékaři. Působí výborně na bolavá záda a má blahodárný vliv na ženské orgány. Krouživé pohyby pánví zabraňují děložním srůstům, prodýchávání prokrvuje dělohu a některé ženy se díky němu mohou dokonce zbavit problémů s neplodností. Stejně dobře působí tyto pohyby i v době těhotenství a v následné fázi po porodu.
