Kamarád se před pár lety vydal do Budapešti autem. Protože parkování na placených parkovištích v centru se mu zdálo příliš drahé, nechal svůj automobil v jedné ze starých ulic na okraji města. Tam to bylo zadarmo. Aby svůj vůz později bez problémů našel, opsal si z tabulky na nejbližším domě název ulice. Stejný nápis byl i na protějším rohu, takže riziko omylu považoval za vyloučené. Když se o šest hodin později obtěžkán nákupy vracel, na papírek s pečlivě opsaným nápisem reagovali místní pouze rozpačitými úsměvy. Vehementně se nejrůznějšími posunky dožadoval udání směru, ve kterém ulice se zaparkovaným vozem měla být, Maďaři však pouze nedůvěřivě pohlédli na pomačkaný papír a ustrašeně odcházeli. Nepomohla ani návštěva informačního střediska, pravdu se dozvěděl až na české ambasádě. Nápis, který považoval za název ulice, totiž v překladu zněl: „Pozor, padá omítka.“
Do Budapešti se před rokem 1989 jezdilo za výhodnými nákupy, vyhledávané byly i koncerty amerických popových hvězd, které v bývalé ČSSR byly nemyslitelné. Po pádu totality ale zájem českých turistů opadl. Začali jsme objevovat vzdálenější kouty světa a nedaleká Budapešť pro nás přestala být atraktivní. Stala se trochu opomíjenou a přehlíženou, přestože z jejího šarmu a elegance jí porevoluční léta neubrala ani za mák. Spíše naopak.
KAM CHODÍ MILENCI
Rozloha metropole, ve které žije každý pátý obyvatel země, je v porovnání s druhým největším městem Miškovcem desetinásobná. Základní orientace je přitom jednoduchá. Třetinu Budapešti zabírají Budín a Starý Budín, starobylejší části města, které se rozkládají na devíti pahorcích západního břehu Dunaje. Zbývající dvě třetiny leží na protějším břehu a tvoří je rovinatá Pešť. Širokou stuhu řeky překlenuje osm mostů. Některé z nich, jako například nejobdivovanější a nejfotografovanější řetězový most Széchenyi lánchíd, zde stály již v předminulém století. Žádná z původních konstrukcí však dodnes nevydržela. Postaraly se o to ustupující jednotky německé armády, které na konci druhé světové války vyhodily mosty do povětří.
Oba břehy Budapešti jsou lemovány řadou zajímavých staveb. Mnohé z nich patří k nejnavštěvovanějším památkám celého Maďarska a nejlépe je uvidíte z paluby lodi. Vyplouváme proti proudu. Pohled na panorama historických budov, které jsou jako šperky rozesety po obou stranách řeky, je vskutku jedinečný. Levému břehu nejdřív dominuje mohutný královský palác obehnaný kamennou zdí. O něco dále se proti obloze tyčí věže Rybářské bašty a Matyášova chrámu, pozoruhodné jsou i kostely pod Hradním vrchem. Nejúžasnější stavbou pravého břehu je neogotický Parlament, nepřehlédnutelná budova, která je považována za největší v celé zemi. Tento sto let starý, 268 metrů dlouhý a 96 metrů vysoký symbol maďarské demokracie má 691 místností a na jeho výzdobě se podíleli nejlepší umělci v zemi.
Mnoho památek je dobře viditelných i z pešťské promenády, odpočinkové zóny, která se táhne podél východního břehu. Je vyhledávaným místem dostaveníček a procházek, lemují ji luxusní hotely a restaurace. Nejvíce lidí zde potkáte o víkendu. Sváteční běžci, rodinky při pikniku, mladé maminky, turisté, důchodci venčící své čtyřnohé miláčky, zamilované páry… Ačkoliv, na randící dvojice a mladé milence narazíte častěji v okolí Rybářské bašty. Romantický parčík na vrcholku tohoto oblíbeného místa v mnohém připomíná pražský Petřín a je z něj i stejně bezvadný výhled.
TAJEMSTVÍ DOMU č. 9
Rybářská bašta se tváří jako historická pevnost, její stáří však nepřesahuje ani sto let a k obraně města nikdy nesloužila. Záměrem tvůrců bylo, aby její kuželovité věže evokovaly stany prvních maďarských kmenů osídlujících zdejší území. Elegantní schodiště a vyhlídkové terasy bělostné fantazijní stavby jsou v létě posety davy turistů. Bašta je součástí Hradního vrchu, jedné z nejatraktivnějších částí města, plné památek a klenotů maďarské historie. Patří k nim zejména Matyášův chrám, korunovační kostel pojmenovaný podle vládce Matyáše Korvína. Během staletí byl nesčetněkrát přestavován a zásadním způsobem měněn, v době turecké nadvlády dokonce sloužil jako hlavní mešita. V těsném sousedství svatostánku se nachází socha sv. Štěpána, morový sloup sv. Trojice, bývalá radnice, kontroverzní hotel Hilton, palác a muzea. Dlážděné uličky citlivě zrekonstruované hradní čtvrti jsou stejně malebné jako kdysi. Platí to i o středověké Panské ulici, která skrývá v domě č. 9 překvapení v podobě vstupu do podzemního labyrintu. Součástí tohoto komplexu, zpřístupněného relativně nedávno, je rozsáhlý systém sklepení, kobek, pramenů a jeskyní pod Hradním vrchem. Váže se k nim mnoho tajemných příběhů, pověstí a legend, se kterými vás průvodce ochotně seznámí. Zda mu budete rozumět, to vám mimo sezonu nikdo nezaručí.
BEZ PAPRIKY TO NENÍ ONO
S Maďary máme mnoho společného. Uvědomíte si to při pohledu na mapu Evropy a při listování učebnicí dějepisu. Stačí se ale na pár vteřin zaposlouchat do hovoru dvou Maďarů, a zjistíte, že je to podobnost pouze relativní. Nerozumíte ani slovo. Maďarština totiž patří do skupiny ugrofinských jazyků a s těmi slovanskými nemá nic společného.
Některým pojmům se dá ale přece jen rozumět. Přesvědčil jsem se o tom při návštěvě jedné z budapešťských čárd, tradičních lidových hostinců, od jejichž názvu je odvozen i temperamentní maďarský tanec čardáš. Stylová hospůdka, kterou jsem objevil v jedné z nenápadných uliček na levém břehu Dunaje, byla útulná a tichá. Ležela stranou od nejznámějších turistických tras a brzy mi bylo jasné, že cizinci zde nebývají častými hosty. Nikdo z početného personálu nerozuměl anglicky, německy, česky, slovensky či rusky ani slovo a desetistránkový jídelní lístek existoval pouze v maďarštině. Chvíli jsem jím bezradně listoval, až jsem našel pojmy guláš, paprika a tokaj a objednal jsem si paprikový guláš a dvoudecku známého maďarského vína. Když na mě pohledná servírka spustila příval nesrozumitelných otázek, a já místo odpovědi pouze bezradně krčil rameny, na pomoc přispěchal mladík od vedlejšího stolu. „Slečna chce vědět, zda si přejete guláš ostrý, nebo jemný a víno sladké, nebo suché,“ přeložil mi do angličtiny kluk, který se vzápětí představil jako Ištván. Nabídl mi, abych si přesedl k jeho stolu, a když jsem tak učinil, seznámil mě se svojí přítelkyní Marikou, která seděla naproti. „Je to nejlepší čárda v okolí a guláš zde vaří opravdu znamenitý,“ pochválil můj výběr. Když jsem mu prozradil, že jsem si jídlo vybral pouze kvůli tomu, že bylo jedinou položkou celého menu, které jsem rozuměl, rozesmál se. Sám si objednal fazolovou polévku jókai bableves a kuřecí pörkölt, Marika si dala rybí halászlé a paprikás. Když obsluha přinesla vybraná jídla, překvapilo mě, že ačkoliv jsme měli každý něco jiného, všechny pokrmy byly zbarveny některým z odstínů červené. Když jsem se se svým postřehem svěřil svým spolustolovníkům, dostalo se mi náležitého vysvětlení: „Červené jsou díky přítomnosti rajčat a papriky. Paprika je v naší zemi nejoblíbenější zeleninou, nejpoužívanějším kořením, jednou z předních položek zemědělského exportu. Ještě před sto padesáti lety se používala jen jako lék na horečku, dnes se však přidává skoro do všeho a bez ní by to nebylo ono.“ Společnou večeři jsme zakončili několika kalíšky výborné třešňovice, která na nápojovém lístku figurovala jako čerešňe pálinka. Radost z toho, že jsme objevili další společné a vzájemně srozumitelné slovíčko, nás sblížila natolik, že se mi od Ištvána a Mariky dostalo pozvání k noční prohlídce města.
PAŘENIŠTĚ V KAVÁRNÁCH
„Budapešť je městem kultury, koncertů a umění. Máme tu přes šedesát muzeí, dvě opery, čtyřicet sedm divadel, šestnáct koncertních síní a sedm amfiteátrů,“ počítala hrdě Eszter, mladší sestra Ištvánovy dívky Mariky, která se k nám přidala cestou. Byla studentkou konzervatoře a její přehled o kulturním dění ve městě byl opravdu pozoruhodný. „Kromě oficiálních podniků můžeš navštívit i mnoho desítek nejrůznějších alternativních klubů,“ líčila zasvěceně, „máme bezvadné diskotéky, kabarety, nezávislé scény. Mnoho z nich hraje každý den a opravdu je z čeho vybírat. Málokdo z mladých lidí tráví večery doma. Je tu toho tolik…“ Zatímco Eszter vyprávěla, přešli jsme po nádherně osvětleném Řetězovém mostu na druhý břeh Dunaje. Středověkou kopcovitou Budu plnou památek a historie jsme nechali za zády a ocitli se v moderní Pešti plné obchodů, aut, firem, restaurací a kaváren. „Pojďte, zvu vás na kapučíno,“ vybídl nás Ištván a zamířil k nejbližší cukrárně. Nabídka podávaných nápojů, moučníků, palačinek a zmrzlin byla neuvěřitelně bohatá. Zatímco mi vrtalo hlavou, zda je tomu tak ve všech podnicích, anebo jsme navštívili největší cukrárnu v Budapešti, Eszter mi vysvětlila, že kavárny a cukrárny jsou neodmyslitelnou součástí zdejší kultury a společenského života. Jak jsem se později nad horkým šálkem černého aromatického nápoje ozdobeného nemalou porcí husté šlehačky dověděl, tradice pití kávy patří v Maďarsku k nejstarším v Evropě. Její kořeny sahají až k turecké nadvládě a konzumaci kultovního nápoje se nebránili ani Habsburkové. V devatenáctém století se kavárenská scéna stala pařeništěm intelektuálních aktivit, provozovaných literárními i ostatními uměleckými kruhy. „Scházely se tu i klíčové postavy maďarské revoluce,“ prozradila Eszter, „a ačkoliv se o tom moc nemluví, část naší historie byla tvořena právě v tomto prostředí.“
VÝKLADNÍ SKŘÍŇ NENÍ PRO CHUDÉ
Kavárny najdete po celé Budapešti. Je jich zde kolem šesti set a k místům s jejich nadprůměrným výskytem patří i Váci utca – snad nejznámější a mezi návštěvníky nejpopulárnější ulice města. Tato „výkladní skříň Budapešti“, jejíž nejatraktivnější část je pěší zónou, nenabízí pouze nepřeberné možnosti příjemného posezení, ale zejména elegantní architekturu a téměř učebnicové ukázky mnoha stavebních slohů 19. a 20. století. Na zdejších budovách jsou k vidění charakteristické prvky klasicismu, secese, art deca i Bauhausu. Přes všechnu různorodost tento komplet krásně ladí a i nejmodernější domy, zabudované do proluk, se vkusně přizpůsobují atmosféře celku. Ke klidnému studiu stavebních stylů se však hodí pouze časné ráno. V průběhu dne se to tu hemží turisty z celého světa. Obdivují výlohy značkových obchodů, porovnávají výhodnost kurzů v nespočetných směnárnách, zkoumají nabídku suvenýrů na pultech mnoha stánků. Ačkoliv byste z všudypřítomné kakofonie světových jazyků mohli získat dojem, že ulice Váci je především pro cizince, není tomu tak. Pravidelně sem chodí i místní smetánka, mezi kterou nechybí nároční zákazníci drahých butiků a exkluzivních krejčovských salonů, míst, ve kterých se rozhoduje o pešťské módě. Se západem slunce se nálada ulice promění. Obchody zavřou, stánky s pohledy a upomínkovým zbožím zmizí, a hladoví i žízniví návštěvníci zamíří do některé z nespočetných restaurací, vináren, hospůdek, barů a nočních podniků všeho druhu. Jejich nabídka je opravdu široká a na své si přijde každý. Lépe řečeno každý, kdo má dostatek peněz. Ceny v ulici Váci jsou přece jen trochu vyšší.
KAŽDÝ MÁ SVŮJ PARK
O tom, že v Budapešti nepřijdou zkrátka nejen obdivovatelé památek a vyznavači nejrozmanitějších druhů kultury, ale ani milovníci zeleně, jsem se přesvědčil následujícího dne. Dopoledne strávené v poklidném prostředí bujné vegetace Markétina ostrova bylo velmi příjemné. Ačkoliv celý pruh země ležící uprostřed Dunaje je vlastně jedním velkým parkem, k nejpůvabnějším oázám klidu patří japonská zahrada, zdobící severní část ostrova. Zvláštní poezii citlivě aranžovaných skalek umocňuje voda zurčící ve vodopádech potůčků, překlenutých rustikálními můstky, punc exotiky dotváří ladné tvary okrasných keříků a originální vůně atypických rostlin. K příjemným místům odpočinku, vyhledávaným místními i návštěvníky z ciziny, patří i park na pahorku Gellért, ležící o sto čtyřicet metrů výše a o tři kilometry jižněji. Zavítal jsem do něj v pozdní odpoledne, opět ve společnosti sympatické Eszter, se kterou jsem se seznámil předchozího večera. „Každý Budapešťan má svůj oblíbený park,“ vysvětlovala bezvadnou angličtinou, zatímco jsme seděli na chladivých schodech pod monumentem místního patrona, biskupa Gellérta. Jak jsem se krátce předtím dověděl, pán s křížem, jehož socha dominuje zdejšímu vrcholku, se pokoušel obrátit na víru místní pohany. Těm se to však vůbec nelíbilo. Pana biskupa proto v roce 1046 zavřeli do sudu a ten svrhli ze skály. Mučedník pád nepřežil a na jeho památku byl po něm kopec později pojmenován.
PADESÁT KAMENNÝCH BOLŠEVIKŮ
„Když už jsme u těch soch,“ pravila Eszter, „máme tu jeden park, ve kterém je jich kolem pěti desítek. Jmenuje se Szobor a chodí tam hlavně turisté ze Západu. Ty sochy totiž znázorňují Marxe, Engelse, Lenina a jejich maďarské následovníky. Kdysi zaujímaly prestižní lokality po celém městě, ale před deseti lety je přesunuli sem, aby vytvořili jakýsi skanzen. Byla jsem tam jenom jednou, je to trochu z ruky. Sem chodím častěji. Hlavně když mám před zkouškami, dobře se tu učí.“ Kráčeli jsme klikatou alejí. Zelené koruny mohutných stromů vytvářely příjemný stín, kterým jen tu a tam probleskovaly paprsky pozdního slunce. Eszter se na chvíli odmlčela, jako by se ponořila do vzpomínek, a po pár minutách pokračovala: „Když jsme byli menší, táta nás o víkendech brával do parku Népliget. Ten je myslím největší ze všech. Není tam tolik lidí a mají tam báječné planetárium. My měli však stejně raději zábavní park Vidám v Městském sadu. Jestli budeš chtít, zavedu tě tam zítra. Přímo ve městě máme dokonce i rezervaci. Jmenuje se Orlí vrch a kromě mnoha vzácných květin je jedinečná i výskytem krátkonožky evropské, zvláštního druhu pavouka, který není k vidění nikde jinde na světě.“ „Chráněnou přírodní rezervaci uprostřed dvoumilionové metropole?“ otázal jsem se nevěřícně, zatímco jsme sestupovali z pahorku. „Proč ne?“ odpověděla protiotázkou. „Ve městě máme i jeskyně. Dvě velké vápencové na severním předměstí, jednu malou tady,“ ukázala na otvor ve skalním masivu. „Je to vlastně jeskynní kaple či spíše kostelík. Založili jej kněží řádu pavlínů, myslím, v roce 1926. Prý je inspirovala posvátná jeskyně v Lurdech.“ Procházku jsme ukončili na nábřeží Dunaje, pod okázalou fasádou budovy s nápisem Gellért. „Nechceš se vykoupat?“ nabídla Eszter. „Jsou to jedny z nejlepších lázní ve městě, a že jich tu máme…“
HORKÉ A BLAHODÁRNÉ
Budapešť je jediné velkoměsto na světě, ve kterém je více než stovka termálních pramenů a studní. Den co den z nich vyvěrá osmdesát milionů litrů vody o teplotě 20 až 76 °C do veřejných lázeňských zařízení města. Je jich zde několik desítek a jsou velice populární mezi obyvateli metropole i množstvím návštěvníků z ciziny. Přibalit si do svého zavazadla plavky je proto doporučováno bez ohledu na roční dobu. Pokud na koupací úbor a osušku zapomenete, nic není ztraceno. Za malý poplatek vám je ochotně půjčí. Navíc v některých zařízeních plavky vůbec nepotřebujete. Ženy a muži mají v takových případech umožněn vstup jen do určitých prostor anebo v předepsané sudé či liché návštěvní dny.
Jak dokládají početné archeologické nálezy, nejrůznější zdravotní potíže si v místních koupelích léčili už staří Římané. Hlavní rozkvět lázeňské kultury však nastal až po dobytí Budapešti osmanskými kmeny v 16. století. Prvky římských a tureckých vlivů jsou v architektuře lázeňských domů patrné dodnes. Charakteristické sloupy, oblouky, klenby, použití kachlíků a orientálních motivů najdete v několik století starých lázních Király, Rác a Rudas. Často byly budovány podle jednotného vzoru. Mramorové schodiště vede do kopulí završené haly s osmihranným termálním bazénem, obklopené menšími, rovněž kopulemi krytými bazény s různě teplou vodou – od velmi chladné až po téměř nesnesitelně horkou.
K mimořádně oblíbeným patří i novobarokní koupele pana Széchenyiho. Areál, ve kterém se nacházejí, je údajně největším lázeňským komplexem v celé Evropě. K termálním, parním a vanovým kúrám je zde využívána na minerály bohatá voda o teplotě 75 °C, tryskající z hloubky 1250 metrů. Jelikož i koupání na čerstvém vzduchu má své nezaměnitelné kouzlo, v první polovině minulého století byly lázně rozšířeny o tři venkovní plavecké bazény. Ty jsou díky vysoké teplotě léčivé vody hojně navštěvovány i v zimních měsících a sníh ani mráz nejsou pro koupelechtivé Budapešťany žádnou překážkou. Zřizovatelé lázní se snaží vycházet vstříc všem druhům návštěvníků, a aby bohatá a náročná klientela někdy nemusela za léčebnými účinky horkých zřídel chodit daleko, mnohá lázeňská zařízení se stala součástí luxusních hotelů. K nejznámějším patří Gellért, vyhledávané koupele jsou i v hotelech Therme a Ramada.
SVATYNĚ BALZAMOVANÉ RUKY
V příjemné společnosti mladé Eszter jsem strávil i neděli, poslední den svého pobytu ve městě, které mi začalo přirůstat k srdci. Sešli jsme se u secesního paláce Gresham na Rooseveltově náměstí. Další palác, tentokrát neoklasicistní, zdobil nedalekou ulici Nádor utca. „Znáš George Sorose?“ zeptala se Marikina sestra. „Ne osobně, ale vím, o koho jde,“ přikývl jsem. Jméno slavného amerického miliardáře a budapešťského rodáka zná snad každý, pomyslel jsem si. „Pak možná znáš i jeho nadaci a projekty, které podporuje. Tohle je jeden z nejvýznamnějších,“ ukázala na budovu s číslem 9. „Je to Středoevropská univerzita, prestižní mezinárodní vzdělávací instituce, přístupná studentům ze střední a východní Evropy…“ Její další slova jsem už nevnímal. Moji pozornost zcela upoutala impozantní stavba s mohutnou kopulí, ke které jsme se blížili. Byla mi povědomá, a jak jsem si později uvědomil, znal jsem ji z pohlednic města, na nichž málokdy chyběla. „Bazilika svatého Štěpána!“ vykřikl jsem, jakmile se mi vybavilo jméno kostela zasvěceného prvnímu maďarskému křesťanskému králi. „Správně,“ přitakala Eszter krátce předtím, než jsme vešli dovnitř. Prostorný interiér chrámu byl impozantní, a neméně silný, byť trochu rozpačitější dojem ve mně zanechala návštěva přilehlé kaple Svaté pravice. Jak sám název napovídá, nachází se zde jedna z nejpodivuhodnějších relikvií v Maďarsku – mumifikované předloktí krále Štěpána.
ŠACHY V PODZEMÍ I VE VODĚ
„Pojedeme nejstarší trasou metra v kontinentální Evropě,“ dověděl jsem se, když jsme sestupovali po schodech. Atmosféra v podchodu, kterým jsme procházeli, byla neobvykle živá. U okýnek podzemních kiosků s občerstvením posedávali lidé, někteří seděli na podlaze, další postávali u mohutných železobetonových pilířů. Obzvláště mě zaujala skupinka tmavě oděných lidí otočených zády. Jejich statické postavy tvořily neproniknutelnou hradbu a zdálo se, že všichni nehnutě hledí na totéž místo v jejím středu. „Co to dělají?“ vrtalo mi hlavou. Jeden z mlčenlivých mužů se nepatrně vychýlil a vytvořil skulinku dostatečně velkou na to, abych odhalil jejich pečlivě střežené tajemství. Byl to malý dřevěný stoleček a na něm… trojice šachovnic. Podobný obrázek jsem viděl i na několika dalších místech, a jak mi potvrdila Eszter, tato zábava je mezi zdejšími lidmi hojně rozšířená. „Šachisty najdeš i v Széchenyiho lázních,“ řekla samozřejmě, „hrají přímo ve venkovním bazénu, ponoření po prsa v termální vodě. Je to docela hezký obrázek. Na sobě mají jen plavky a koupací čepice, všude kolem stoupá pára, a ať mrzne nebo sněží, je zajímá pouze dění na šachovnici, která se vznáší nad hladinou.“ PÝCHA TISÍCILETÍ
Historicky nejstarší linka metra M1, přezdívaná též miléniová, nás přepravila na Hösök tér, náměstí Hrdinů. Jak jsem byl vzápětí poučen, miléniové oslavy dobytí Uher v roce 1896 znamenaly vrcholný okamžik v rozvoji města a podle mnohých i v historii celé rakousko-uherské monarchie. Modernizace Budapešti dosáhla nevídaného rozsahu, jenž neměl v tehdejší Evropě obdoby. „Byla to nejpyšnější éra v našich dějinách,“ oznamovala hrdě Eszter před hlavní dominantou náměstí, mohutnou kolonádou Památníku tisíciletí. „Ta postava na vrcholku sloupu, to je archanděl Gabriel,“ vysvětlovala trpělivě. „Za ním už začíná Városliget – Městský sad s velkým jezerem. Uprostřed vody se tyčí nejokázalejší projekt miléniových oslav, hrad Vajdahunyad. Reprezentuje naše dějiny a vývoj architektury. Část je románská, část gotická, najdeš tam renesanci i baroko. Každý pavilon nese kopie autentických detailů z nejvýznamnějších budov v zemi. Je to tak trochu mozaika složená ze střípků naší historie. Líbí se ti?“ „Líbí,“ přikývl jsem. „Obě se mi líbíte,“ dodal jsem v duchu, ale nahlas jsem nic neříkal. Přišlo mi hloupé srovnávat Eszter s budovou Vajdahunyadského hradu, ale zároveň mi to docházelo. Stále intenzivněji jsem si uvědomoval, jak jsou obě krásné a hrdé. Hodné obdivu a bližšího poznání. Šarmantní a elegantní. Pyšné na historii země, ve které se zrodily. Je to symbol, blesklo mi hlavou. Metafora. Bohatá minulost, půvabná přítomnost, nadějná budoucnost. Zkrátka Budapešť.
