“Závěr našeho století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu,” říká Ondřej Neff, spisovatel sci-fi, šéfredaktor a vydavatel nejznámějšího českého internetového deníku Neviditelný pes.
 Ondřej Neff |
John Wyndham, klasik sci-fi, napsal jednu povídku, která se jmenuje “Pak přijde čas a muž se musí usadit”. Cítíte něco podobného i ve svém osobním životě?
Nikdy jsem si ho takhle neplánoval. Můj život byl vždycky spojen s prací a celá ta struktura kolem něj je práci podřízená. Dnes, jako “homo ofisník”, jsem doma víc a domovu to prospívá. Nemůžu sedět pořád u počítače, tak uklízím, zvelebuji zahradu… Zvenčí by to mohlo vypadat jako usazení, ale to je více méně náhoda. Kdyby se to přihodilo před 25 lety, tak bych tady seděl taky.
Váš vztah s rodiči byl, podle toho, jak ho popisujete v některých rozhovorech, poměrně odměřený.
Podívejte – otec a matka, která byla starší než on, se narodili za Rakouska a byli z jiného světa. Tím byla první republika a to se z nich nikdy nevykouřilo.
Jak oba snášeli socialismus?
Oba jím bezmezně pohrdali. Nebyli to žádní jánošíci, kteří by běhali po lese se samopaly, ale neuznávali v tom systému žádnou hodnotu. Vytvořili si svět zabydlený osobami, se kterými se stýkali a s nimiž sdíleli stejný náhled na svět. Takovými byli třeba spisovatel Adolf Branald, malíři Cyril Bouda, Kamil Lhoták, Jiří Trnka. Rodiče byli absolutně jiní než lidé, kterým patřil tehdejší – a patří do značné míry i ten dnešní svět. Byli ukáznění. Vnímali a ctili řád. Kdežto my, co jsme vyrostli v nepořádku, jsme proti nim šupáci. Myslíme nepořádně, jednáme nepořádně a taky žijeme nepořádně. Oni žili v řádu světa, který dokázal vybudovat ve Zlíně Baťovy závody, který měl obrovské plány. Byla to doba, kdy se připravovalo pražské metro, které se mělo začít stavět v roce 1940, dálnice. Všechno bylo před startem. Jejich doba byla zkrátka úžasná, a tou současnou pohrdali. To pohrdání dobou přenesli i na mě.
Mrzelo vás, že otec moc nereagoval na to, co jste psal?
Ale to se nedalo nic jiného čekat. Jeho imaginární učitel byl Thomas Mann. Feuchtwanger byl pro něho už rodokapsový pisálek. Nikdy to samozřejmě tak neřekl, ale nebral ho. Pro něj neexistoval. To ještě tak Anatole France, Victor Hugo a Honoré de Balzac. Nejvíc ho ale přitahoval a ovlivňoval právě Mann.
Když jsem jako malý začal vydávat své první noviny Blue Stallion (Modrý hřebec) podle nápisu na krabičce zápalek – to ho zaujalo, ale pak přišla velká prodleva. V pubertě jsem nic nepsal. Neměl jsem potřebu. Vlastní beletrii jsem začal psát až při studiích, kdy jsem byl zaměstnaný v rozhlase. Tehdy jsem si vymyslel pořad Za kulisami dějin, psal jsem si ho a tak trochu i režíroval. Tady jsem přišel na chuť dialogu a učil se rozvíjet příběhy. Zalíbilo se mi to a objevila se chuť psát. Do té doby mě to ani nenapadlo. Na rozdíl od otce já umělec nejsem. On byl umělec. Jsem absolutně jiný. Napsal jsem sice nějaké knížky, ale ani spisovatel nejsem. Ještě tak spekulativní publicista, to ano, protože sci-fi je spekulativní publicistika.
Byl by, podle spekulativního publicisty, minulý systém schopný se udržet i v období rozvoje Internetu?
Ono to není tak jednoduché. Už za bolševika bylo obtížné sehnat počítač. I obyčejné PC 286 bylo Američany embargováno. Jak by se ti nahoře zachovali vůči Internetu? K jeho provozu musíte mít servery. A ty jsou kontrolovatelné. I Internet má řád. Ono to není o tom, že někde do prostoru vysypete pytel počítačů, a vznikne Internet. On má strukturu. Existuje doména prvního řádu a tou je u nás CZ. A na té někdo sedí. Kdybychom se chtěli kontaktovat načerno, tak bychom asi museli přes Německo. Šlo by to, technicky, ale víte, kolik by to stálo? Kolik lidí by se do toho asi pustilo?
I přesto, mohl by se režim udržet, když by všude v okolí byl Internet volně dostupný?
Myslím, že ano, pokud se bavíme o tom, zda by Internet režim porazil. Vezměte si NDR, kde nebyla žádná jazyková bariéra. Lidi koukali na Springerovy světelné noviny přes zeď, o příjmu rozhlasu a televize nemluvě. No a co? Nemohli nic dělat, mířily na ně samopaly. My přeceňujeme informace. I tehdy jsme veškeré informace měli, jenom jsme nemohli nic dělat. Když vám svážou ruce, těch informací můžete mít, až vám budou padat z uší, a nebude vám to nic platné. Video, satelity, všechno bylo. Koukalo se na CNN, a co? Podívejte se na Poláky – Jaruzelského vojenská diktatura, ale na rozdíl od nás jejich samizdatové knížky vycházely ve dvacetitisícových nákladech a prodávaly se v knihkupectvích. A přesto jejich diktatura padla zhruba ve stejnou dobu jako u nás. Myslím si, že by Internet nějak existoval, ale v nesrovnatelně menší míře. Byla by to fajnová, undergroundová práce, ale nebylo by to to, co je dnes.
Jak se vám psala rigorózní práce na téma ideologie anarchismu a levicového terorismu?
Výborně. To jsem se zabýval událostmi z Paříže v květnu roku 1968. Dnes mě fascinuje, jak se to v intenzivní vlně vrací. Máte ideologii, která zdánlivě propaguje rovnost a nestrukturnost, a jak tam automaticky struktury vznikají. Naprosto totalitního charakteru. Ale jinak to nejde! Jak to tam tenkrát chodilo? Řekne se, že se namalují plakáty. Jenže takhle se na to všichni vykašlou. Není namalovaný žádný. Musí být ustanoven šéf oddělení plakátů, který rozhodne: ty nakoupíš štětky, ty papíry, ty to vymyslíš, ty nakreslíš a ti to vylepí. Už máte strukturu. Úžasné. Jsou odhaleni zrádci, potrestáni vyloučením (o rok později, kdyby to tak šlo dál, popravou). Ta práce je možná moje nejlepší věc. Někomu jsem ji půjčil a je v čudu. Musím ji někde najít.
Někde jste prohlásil: “Kdo neumí zatlouct hřebík, je vůl a neměl by se tím chlubit.” Platí pro dnešní dobu, že kdo neumí s počítačem, je vůl a neměl by se tím chlubit?
Ne, to ne. Naprosto ne. Práce s počítačem přece jen vyžaduje speciální dovednost a ta není povinná! Hřebík mi v tom výroku nahrazoval vztah k manuální práci a k technice. Ale já bych to řekl i jinak. Když někdo prohlašuje, aniž se o to pokusí, že je to blbost – a třeba by to potřeboval, ale nechce to umět jen proto, že to je technika, tak to pokládám za velmi pošetilý postoj.
Dá se hovořit o pošetilosti, když tak začne hovořit vrcholný politik?
Myslím si, že se jim trochu křivdí. Chápu ty slavné výroky Klause a Zemana jako určitou provokaci a reakci na přemrštěné uctívání technologií. Oni rádi vstupují do konfliktů, ale že bychom je za toto měli upálit? Taky si uvědomme, že k výpočetní technice se snadno dostanou mladí lidé a pak staří nad sedmdesát. Mají čas, zkoušejí to, nestydí se požádat o rady, když jim to nejde. Zato ti sebevědomí a profesně zdatní čtyřicátníci si většinou říkají: “Ale co, dosáhl jsem svého bez počítače, tak co bych na stará kolena…”
Nakolik je součástí vaší osobnosti to, že vždycky chcete vyčnívat?
To je jinak. Nechci vyčnívat, ale vyčnívám.
Neřekl jste si kdysi třeba toto: “Internet vypadá zajímavě, nikdo to pořádně nedělá, tak to zkusím”?
Ne, tenhle motiv tam nehledejte. Kdybych chtěl vyčnívat, tak už jsem měl předtím tucty možností.
Ale vize Internetu, nové náboženství…
No dobře, jenže když jsem se jím začal zabývat, žádné “náboženství” to nebylo. Bylo tu pár chlapíků, kteří měli Internet někde na katedře a dělali s ním pokusy. Nikdo nevěděl, co z toho bude. Mě na tom zaujala praktická využitelnost, ale že bych se do toho vrhal s nějakými vizemi strašně dopředu, to ne.
Berete Internet za vše řešící informační náboženství?
Takový pohled naprosto odmítám.
Já mám ale dojem, že je tu v poslední době tlak, aby se takovým stal. Ať nad tím ztratíme kontrolu a nepřemýšlíme. Všude reklamy: surfuj po Internetu, povídej si, posílej maily, buď na síti, a pokud možno pořád.
Jakmile máte určitý typ osobnosti, pak nad vámi vezme kontrolu cokoliv. Žena, pivo, fotbal. Internet je nástroj, jako cokoliv jiného. Nic mystického na něm není. Je užitečný zejména lidem se speciálně vyhraněným zájmem. Když se někdo zajímá o kudlanky, stačí tři měsíce a díky Internetu si o nich zjistí prakticky všechno. Může si se zájemci vyměňovat po síti fotografie kudlanek, články o kudlankách, diskutovat o kudlankách, stane se kudlankou a bude vědět o kudlankách víc než ony samy o sobě. Interent má spoustu odstínů a na to se zapomíná. Lidé si ho občas představují jako kladivo nebo nebozez, ale to je naprosto scestný pohled. Nejde o jednoúčelový nástroj. Je to komunikační prostředí, ve kterém je spousta vrstev sloužících k různým věcem.
V roce 1997 jste prohlásil, že internetový deník Neviditelný pes jsou vaše osobní noviny. Platí to stále?
Už ne. Dnes to jsou normální názorové noviny s řadou sekcí, které už dělají jiní lidé. Jen za říjen má Pes 4,5 milionu zhlédnutých stránek. Je to regulérní velký podnik.
Kolik zabere práce?
To se dá těžko odfiltrovat. S trochou nadsázky můžu říct, že i rozhovor s vámi můžu brát jako práci pro Psa. I když jdu jen tak po ulici, musím si dávat bacha. Všímám si maličkostí, musím vidět legrační věci, smutné věci a přemýšlet, jak by to šlo do Neviditelného psa. Často nejlepší nápady dostávám, když usínám, kdy logika jde spát dříve než fantazie. Někdy se přinutím probrat, a to je dobrý. Ale mnoho geniálních myšlenek jsem takto pohřbil. Lepší je to po ránu, když se logika ještě neprobudila, ale fantazie už pracuje.
Dá se Neviditelným psem uživit? Před rokem jste se ještě vyjadřoval velmi neurčitě.
Od roku 1997 jsem měl na Psu proužkovou reklamu. Tehdy to začínalo. Dnes mě Pes živí, mám plat, který zhruba odpovídá tomu, co bych měl jako zaměstnaný redaktor.
Nemáte strach, že v budoucnu budete muset obsah trochu přizpůsobit reklamě?
S obrovským gustem bych na Neviditelném psu reklamu zrušil. Kdyby to šlo tak, že každý, kdo si tady přečte článek, by zaplatil třeba 10 haléřů. Jemu by to neuškodilo, já bych z toho platil autory, svůj provoz, a bylo by vymalováno. To neumíme. Dnes je situace taková, že reklamu tady dělá agentura a jde to mimo mě. Ani nevím, co tam běží. Měl jsem třeba problémy s Telecomem, a na Psu běžela jeho reklama. No a co? Telecom je firma, která dělá produkty, tak proč bych ji měl uřezávat? Nic necenzuruji.
“Ke sci-fi mě přivedl zájem o vnitřní uspořádání, které ve mně je,” uvádíte v jednom rozhovoru. Hezké, pomyslel jsem si jako čtenář, ale co to znamená?
To jste mě dostal! Nevím, co jsem to plácnul. Asi to byla věta vyplývající ze záhadného inspiračního popudu. Takhle vznešeně se tvářící floskule měla vyjádřit všeobecně známou pravdu, že spisovatel hledá inspiraci ve svém okolí. Ve věcech, které jsem psal na konci osmdesátých let, byli moji hrdinové aktivní lidé, ale nikdy nebyli v nějakých mocensko-korupčních strukturách. Většinou stáli mimo a vytvářeli si vlastní světy. Takhle nějak jsem sebe vnímal a takhle jsem žil. Měl jsem svůj svět, ve kterém jsem se pohyboval, v něm jsem si vytvářel přátelství a zájmy. Dnes jsem trochu hendikepovaný, protože jsem o tento inspirační zdroj přišel. Už se necítím jako člověk mimo strukturu. Mám úspěšný deník, který mě baví, lidi mě uznávají, váží si mé práce, to těší a dělám to tak, aby si jí vážili dál, a ten pocit vykořenění, který tu byl, vůbec nemám.
Jak se hledala ztracená “živá voda”?
Za nového režimu už to tak intenzivní prožitek nebyl, a z těch knih je to, málo platné, vidět. Až teď, poslední větší práce – román Tma. V něm jsem našel jako zdroj inspirace šok přicházející ze světa kolem nás. Ve Tmě je hlavním zdrojem Jugoslávie. Líbezná země v 70. letech plná přátelských lidí… a najednou jdou, uřezávají si nosy a nosí je u opasku… Tam jsem si vytvořil konstrukci, že se v dnešním světě něco stane, zmizí elektřina a lidi se musejí nějak zachovat. Dnes honí policajti Kajínka, ale kdyby k tomu opravdu došlo, člověk, jako je on, má velkou pravděpodobnost, že se stane hlavou státu! Ať už u nás, nebo v jiné zemi. Je surový, nelítostný, má odvahu a inteligenci. Má všechno. On by vytvářel nový svět, kdyby se ten náš zhroutil.
Připomíná mi to Roberta Merleho a jeho román Malevil, ve kterém se popisuje život na francouzském venkově po jaderné katastrofě.
Tu knihu jsem nečetl. Mne už jako kluka zasáhl Londonův Šarlatový mor. Čistá sci-fi, výborná postkatastrofická novela. Popisuje se v ní epidemie, při níž dva lidé ze sta přežijí. Úplně náhodně. Všechny takzvané postkatastrofické romány jsou situovány do “světa po průšvihu” a teď se tam ti, co přežili, smaží. Vy se to snažíte rozplést, jak by se asi chovali. U Tmy jsem spokojený s první půlkou a na jaře chci kompletně předělat druhou, i když kniha už vyšla. Uvědomil jsem si totiž, že tak, jak jsem to napsal – vytvoří se mocenská struktura tvořená takovými “kajínky”, bezprostředními muži násilí, struktura bývalého režimu zůstane zachována, je tu vláda, ale nevládne, existují mezinárodní vztahy a někde jsou lidé, kteří hledají technologie, jak vytvořit civilizaci bez elektřiny – tak to je nesmysl. Nereálná blbost! Bylo by to jinak. Darebáci z vlády by se s těmi “kajínky” dohodli. Ve stylu opoziční smlouvy a velice rychle. Našel by se společný nepřítel – asi přírodní vědci, kteří by byli hozeni davu k mučení a pronásledováni. Konkrétní příklad, který tam možná bude, je tandem Klaus s Kajínkem, to by byl velmi použitelný “diumvirát” pro takový svět. Ještě tam musí být podpora katolické církve, kterou velmi miluji a bude hrát významnou roli. Takhle tomu novému světu věřím a v tomto smyslu tu knihu přepíšu. V tom je rozdíl mezi mnou a mým otcem. Otec by radši umřel, než by vydal knihu, o které by nebyl stoprocentně přesvědčen, že je naprosto hotová. No a co? Jde o to, aby se mi povedlo to napsat tak, jak dnes vím, že je to nutné napsat.
Jak se díváte na dílo, které za sebou zanechává “vědecký” propagátor kontaktů s mimozemskou civilizací pan Erich von Däniken?
Tam jsem nelítostný. Dokonce to pokládám za určitý druh podvodu. Můj vztah k tomu se ale postupně vyvíjel. Nejdřív jsem to bral za kuriozitu, zábavnou piškuntálii. Na začátku 80. let, po smrti Ludvíka Součka (mimochodem Souček ho nejdříve přeložil, pak vykradl a pak ho začal pomlouvat), došlo k tomu, že ze Součkovy knížky Tušení stínů otiskli ukázku v nějaké čítance pro děti jako příklad literatury faktu. Tehdy to rozhněvalo Jiřího Grygara a on napsal článek o tom, jaká že je to nehoráznost a že to není žádná literatura faktu, ale podvod. Tenkrát jsem se Součka veřejně zastal a v Mladé frontě jsme polemizovali, proč tak trápí muže, který se nemůže bránit. Když jsem se s Grygarem setkal, vysvětlil mi, jak se na to dívá on. Tento druh iracionality a podvodnictví ztotožňuje s násilnickou ideologií totalitních režimů. Vidí v něm totalitu názorů. Rudé vlajky tam nevlají, ale podstata je jasná: musíte něčemu věřit. Autorita vám to nabuší do hlavy. Kdežto věda je založena na konfliktu názorů a každý krok, který věda udělá, se musí obhájit ve tvrdé oponentuře, a když je to prokázáno, pak je ten krok akceptován jako další krok zápasu s nevědomostí. V tomhle s ním naprosto souhlasím a od té doby si na pavědy dávám veliký pozor. Taky s velikým znechucením vidím, jak iracionalita nabývá na síle. Naposledy jsem se o tom hádal včera, ve společnosti. Jen jsme tak seděli a najednou někdo začínal vysvětlovat, jak je třeba budovat mosty mezi paravědou a vědou. Já se snažil vysvětlit, že to prostě neexistuje. Jaképak mosty? Buď je tu věda se strukturou metod, nebo je tu něco jiného. Jak chcete dělat most k něčemu, co nemá žádný břeh? To je jiná dimenze myšlení! Jistěže, paravědu nikomu neberu a taky nenavrhuji, aby se Dänikenovy knížky pálily v pecích a jeho samotného zavřeli. Ale remcat proti ní nepřestanu.
Ale co jevy, které se dnes příčí vědeckému vysvětlení?
Nadhazujete udičku na hádku. Především, co to jsou “nevysvětlitelné jevy”? Obvykle jde o pseudojevy, o podvod. Ale dobře, netvrdím, že všechno na světě je vědou vysvětlitelné, to vůbec ne! Princip je v nahlížení. Věda je velmi úzký úhel nahlížení na svět. Svět je daleko širší a bohatší, než dnes věda dokáže vysvětlit. Naprosto si nemyslím, že věda je univerzální nástroj vnímání světa. Ona je jeden z nástrojů, jakými se člověk snaží postihnout určitou část světa, a nese praktické výsledky v podobě aplikovaných technologií. V tom foťáku, co leží před námi na stole, není nic, co by bylo vymyšleno paravědci. Všechno v něm je výsledkem vědeckého zkoumání. Proto má věda autoritu. Nelíbí se mi, když se někdo snaží na ten komediantský vůz plný kejklířství a cvičených opiček navěsit nálepku vědy, aby na její autoritě parazitoval. Ať se do ní nemontují. Nejsem žádný fanatik, který by se nenechal přesvědčit, ale zatím mne nikdy žádný experiment nepřesvědčil. Ani z tisíciny. Nesmírně rád se s kýmkoliv utkám, ale za rovných podmínek!
Taková televizní debata by asi nesledovaností netrpěla?
Ano, ale ne aby to bylo třeba tak, jak se stalo mé kamarádce. Vzdělání má v oboru nukleární chemie, a vzali ji do pořadu o záhadách. Mluvili o bílé paní. Užívali groteskních argumentů, že prý tam určitě někde byla. Když štáb vlezl do místnosti, tak jim vždycky došly baterky v kameře. To jsem se nasmál! Vždyť štábu dojdou baterky, kdykoliv a kamkoliv přijde. Odjakživa. Ona tam říkala, že je to nesmysl, že na to nevěří, a oni jí řekli děkujeme, a pak dál blábolili o bílé paní. Já se jí druhý den ptal: Proč jsi tam lezla? Ona mi tvrdila: Já jim oponovala. Jenže jakou roli tam sehrála? Dělala těm padouchům alibi. Nikdo jim díky její přítomnosti nemohl říci, že jsou jednostranní. Byla tam za blbce, který potvrdil serióznost pořadu jen těmi několika větami protestu. Celé to byl mediální podvod! Ano, kdybych měl hodinu sedět naživo před kamerou a naživo se bavit s takovým podvodníkem, to by bylo jiné. Ale žádné stříhání, žádné moderování. Mano a mano, nůž proti noži. A uříznu jim pytlík.
Když si čtete články plné konstatování typu: “ropa zbývá tak na padesát let, pralesy mizí, ledovce tají, z havarovaného tankeru uniká do moře styren, pitná voda na příděl”, nemáte jako vizionář dojem, že žijeme ve vyděděném čase? Že tohle je poslední zvonění, které nás zve na závěr představení: “Žili byli na Zemi”?
To, co jste vyjmenoval, jsou samozřejmě obrovské problémy. Já jsem technooptimista a myslím si, že problémy, které vytváří průmysl a aplikace techniky, musí zase technika vyřešit. Samozřejmě, že to nevyřeší sama. Musí být řízena rozumnými lidmi a to je jeden z fundamentálních problémů dnešní doby. Není sporu o tom, že se musí změnit dnešní myšlení lidí. Že jenom konzumující společnost nemá východisko. To je obsah 21. století, ale na náhlé zvonce nevěřím. Myslím si, že existuje to, co technicky existovat může a čemu není vnějšími silami zabráněno v existenci. Já vidím svět jako stav dynamické rovnováhy mezi nejrůznějšími tlaky a silami.
Když ale my pomalu a nezvratně narušujeme právě tu dynamickou rovnováhu?
To jen potvrzuje to, co říkám. My jsme jednou z těch sil. Jsme aktivní ničící element. Například to znamená, že ničení amazonských pralesů je fakt, který existuje proto, že lze zničit amazonské pralesy. Technicky. A protože tomu nikdo nebrání, tak se to děje. To je důkaz mé teze. Teď jde o to, co proti tomu dělat. Vznikají politické síly, vznikají ekologická hnutí, existují ekonomické tlaky. Je tady tlak vedoucí k osvětě, aby se pochopilo, že je to sebevražda. A je to ještě složitější, protože jsou ve třetím světě, kde vám argumentují: “jo, vy jste si všechno vykáceli ve středověku, tak nám do toho teď nemluvte”.
Není v tomto případě vymýšlení sci-fi zavíráním očí před drsnou skutečností a malováním si jakéhosi lepšího neznáma typu “co by bylo, kdyby”?
Určitě to není vědomá snaha. O krocích vedoucích ke zničení života na naší planetě se samozřejmě dobře píše a změna klimatu je oblíbené téma. Když ale nad tím přemýšlím, tak je tu skutečně zádrhel, který by mohl ke konci naší planety spolehlivě vést. To, že důsledky naší činnosti jsou dlouhodobější, nebo že děje, které vyvoláváme kolem sebe, jsou nevratné. I kdybychom teď přestali s tím, co se záporně podepisuje na našem okolí, tak už nám to nepomůže k cestě zpátky. Vytvořili jsme novou realitu.
Velice dobře se píše o kontaktech s mimozemskými civilizacemi…
Z toho sci-fi částečně žije. Ale já na to mám minimálně dvě roviny pohledu. Ta racionální říká, že to prostě možné není. K fyzickému kontaktu typu Kolumbus se vylodil v Americe nedojde. Naše civilizace není schopná mezihvězdného letu. Jestli někde taková civilizace existuje a toho mezihvězdného letu schopná je, tak má astronomii na takové úrovni, že by neletěli naslepo. Šli by najisto a už by tady dávno byli. Samozřejmě, že je výhrada, že to nemusí být na bázi raket. Těmi jsme zatím pořád fascinováni, a třeba je to slepá ulička. Mohou být i jiné technologie. Podívejte, můžete telefonovat jen tomu, kdo má telefon. Je tedy možné, že dojde ke kontaktu na bázi komunikace, nikoli na bázi fyzického styku. K takovému kontaktu dojde, až když určitá civilizace dokáže takovou technologii zvládat, tedy obrazně řečeno, až vynalezne telefon. To bych nevylučoval. A pokládám to pro sebe za jedinou pochopitelnou formu komunikace s jinými civilizovanými soustavami.
Pokud by došlo k přímé návštěvě, jsem přesvědčen, že konflikt bude naprosto nevyhnutelný, protože nedůvěra obou civilizací bude naprosto logická. Není možné, aby nebyla. Konflikt může mít různou podobu. Je to věc kontaktu kultur. Prožíváme ho i my dnes na téhle planetě. Kupříkladu na Nové Guinei v určitých oblastech ještě stále žijí lidé na úrovni doby kamenné. Jen občas je někdo vyfotí. Jak velkou stopu to fotografování zanechá? I to je civilizační agrese, protože vyfocení lidé už nikdy nebudou jako předtím. Bude se jim to honit v makovici. Budou ještě s takovým nadšením “pojídat lidi” ze sousední vesnice? Jak se změní jejich kultura? Dopadne to s nimi jako všude jinde v podobných případech. Ta jejich “primitivnější” kultura bude zničena. A stejně tak by to odnesla ta naše kultura po setkání s něčím, co ji ve všech směrech přesahuje.
Chtěl byste vy, necestovatelský typ, být v posádce s cílem návštěvy u inteligentních bytostí v jiném planetárním systému?
Určitě. Pro mě by to byl vrchol života, i když bych věděl, že se vrátím do jiné doby, nebo vůbec ne. To vím bezpečně.
Jako palivo pro pohon raketových motorů se v jedné z vašich prací používá čas. Jak vnímá samotný čas vynálezce časosběrných motorů?
Čím jsem starší, tím víc se mi čas zužuje do přítomné chvíle. To je ale asi normální reakce, možná obranná reakce člověka, který je v poslední třetině života, a není to jen otázka úzkostí před smrtí. Zkušenost mě naučila vážit si dobře prožité doby, dobře prožitého času. Je to veličina, na kterou mohu nahlížet různě, a jinak na ni nahlíží můj pes. Zjistil jsem totiž, že i on vnímá strukturu času. Pes ví, že děje mají následnost, je schopen se těšit, ale má obrovskou trpělivost v ležení a čekání. Teď je čas ležení, a jestli leží pět minut nebo pět hodin, to u něj nehraje roli. U nás by to roli určitě hrálo. Vonnegut přirovnává naše vnímání času k pocitu člověka, který je na jedoucím železničním vagonu a dívá se na krajinu trubkou dlouhou pět metrů. My vidíme z času to, co on trubkou z krajiny. Pes se taky dívá trubkou, ale ona je asi kratší. Nebo širší? Určitě je jiná.
Mě vždycky překvapí silný pocit bezmoci a vzteku, jaký zažívám nad nefungující komunikační technikou.
Vůči tomu jsem už asi otrlejší. Vím, že se ani v takovém případě neboří svět. Klekla si mašina? Vltava nepřestane téct svým korytem, ptáci nespadnou z nebe. Kleklo si to, musí se to opravit. Už jsem apatický. Našinec se rozčiluje, když uvízne v zácpě. Němci ne. Jsou vycvičení. Je to neprůjezdné, Němec si otevře noviny a čte. Nerozčiluje se. Jde o zvyk. Už to zažil mnohokrát.
Často se diskutuje na téma, co je ještě vhodné na Internetu ukazovat, a co už ne. Existují nějaké hranice proti exhibicionismu za každou cenu?
Kdyby nějaká žena oznámila, že před kamerou porodí a pak dítěti uřízne hlavu, tak tam ta hranice je, protože je zákonem zakázáno řezat dětem hlavu. Není ale zákonem zakázáno rodit před kamerou. Tak proč ne? Ve filmu X-tro jsem viděl, jak žena rodí dospělého chlapa. Byla to jedna z nejbizarnějších blbostí, které jsem ve sci-fi filmu viděl. Kdo se chce dívat, ať se dívá. Já takové ženě rozumím. V otevřené, svobodné společnosti je strašně těžké se dostat z anonymity. Je to obtížné proto, že každý může všechno. Za bolševika, když nikdo nic nesměl, šlo o to, najít nějakou skulinku, pak to bylo snadné. Dnes je to jako louka a na ní miliarda stébel a kytiček. Žádnou z nich pořádně neuvidíte. Ovšem když je před vámi popraskaná asfaltová silnice a tu a tam nějaká kytka, je na každou krásně vidět. A tak to bylo za bolševika. Není pravda, že ty kytky v asfaltové silnici nutně musely být svině a spolupracovat. Takový Hrabal byl setsakra vidět, a nezaprodal se. Dnes, když chcete na sebe upozornit, tak těžce hledáte svoji cestu. Každý má svobodnou volbu. Někdo rodí před kamerou. A funguje to, i my dva o tom tady žvaníme. No a co dál? Když na sebe upozorníte trapnou exhibicí, jako je rození před kamerou, zaškatulkujete se – pokud se stanete ženou a budete rodit před kamerou. A je otázka, jestli pak v takové škatuli budete šťastný.
Pořád se objevují věštci s výjevy na téma: díky technice nastává soumrak klasických knih a časopisů. Všechno bude v digitální podobě.
Domnívám se, že k určité dvojkolejnosti dojde a vznikne specifický druh literatury psané pro Internet. Ale v žádném případě se nedomnívám, že by to ohrozilo knihu. Kniha ve své podobě přetrvá. Svět se zmnožuje, divadlo je divadlem pořád, film ho nezabil. Televize nezabila film. Digitální a internetová televize nezabije normální televizi. Co se změnilo, je to, že spisovatel v tomto světě už není guru. Kdyby Victor Hugo ve své době řekl, že všichni mají nosit zelenou čepici, druhý den všichni mají zelené čepice, protože to přece řekl pan Hugo, a to byla autorita. Dneska neexistuje srovnatelná autorita. Ani u nás, ani ve světě.
Nový Gándhí nepřijde…
To je právě to, jak jsme mluvili o těch kytkách na asfaltu. Gándhí byl jednou z nich. Společnost byla nesmírně rigidní a on tam vyvstane s jinými myšlenkami. A on byl také první, kdo začal využívat médií. Jeho karikatury ho často zachycují ve světle reflektorů a před kamerou. Byl první medializovanou figurou. A dnes? Jen to zkuste, zaujmout. V New Yorku jsem šel Ruskou čtvrtí a na jedněch dveřích visel plakátek: Mesiáš jsem já! Přišel jsem, abych vás spasil. Pod tím jméno. To byl spasitel, který se nepovedl.
Je současná doba taková, aby vůbec vznikl Kristus, který se povede?
Oni možná mezi námi jsou, ale jde o to, jestli je tak vnímáme. Bill Gates, kdoví jestli není takový Kristus? Vnutil nám standard, zrušil babylonské zmatení počítačů a spojil lidi. Je Václav Havel Kristem naší společnosti? Určitě je jeden z deseti lidí tohoto světa, kterého, když něco řekne, lidé poslouchají. Když začne mluvit o zelených čepicích, tak všude, kromě české kotliny, si o nich velmi pozorně vyslechnou přednášku. V české kotlině se čeká, až umře, a pak se budou všichni předhánět v tom, jak ho milovali a jak se s ním znali. A budou pomníky a ulice pojmenované po něm. A obrazy. Dnes víme, že si koupil vilu ve Španělsku a má za ženu herečku. To je vše, co o tomto Kristovi víme. Bohužel.
Podepsal byste petici s názvem “Budoucnost už není to, co bývala”?
Samozřejmě. Protože nebude žádný zlatý věk. Zlatý věk už je, protože tady není válka, přinejmenším v našem segmentu světa. Jednou budeme na konec století vzpomínat jako na období blahobytu a neslýchané svobody. Mám totiž dojem, že si lidé na sebe pletou obrovskou duchovní nesvobodu. S dnešní svobodou neumějí zacházet a neumějí si jí vážit. Neobávám se technických problémů, obávám se lidských faktorů a předvídám, a teď mluvím naprosto vážně, že závěr dvacátého století bude jednou vnímán jako nádherná doba veselosti, nevázanosti a optimismu. Teď nás čeká temná doba jednadvacátého století, živoření pod různými ekologisty, feministy a já nevím jakými -isty. Pod zástěrkou svobody se chystá velká nesvoboda.
PhDr. Ondřej Neff, *26. 6. 1945 v Praze, spisovatel, novinář a fotograf
otec: Vladimír Neff – jeden z nejznámějších českých spisovatelů (Třináctá komnata, trilogie Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka).
matka: herečka Vlasta Petrovičová, zakládající členka Osvobozeného divadla. Ondřej Neff je absolvent fakulty žurnalistiky se zkušeností s obživou ve stylu devatero řemesel. Věnuje se sci-fi žánru a k dnešnímu dni mu vyšlo 38 knih (např. Vejce naruby, Milenium, Tma atd.). V roce 1990 zakládá časopis Ikarie a dva roky působí jako jeho šéfredaktor. Od roku 1990 do roku 1994 byl vedoucím přílohy Víkend Mladé fronty dnes. V současnosti je patrně naším nejznámějším internetovým publicistou, šéfredaktorem a vydavatelem internetového deníku Neviditelný pes. Držitel ceny “Osobnost českého Internetu” za rok 1999. Ženatý, manželka Michaela, syn David a dcera Irena.
