Gladys stojí před kostelem s barevnými skleněnými okny, který jí sahá do pasu. Gladys ho však nevnímá. Dívá se na zvláštní růžový předmět vedle. „Ó ano, přivedla jsem na svět spoustu dětí, byla bych šťastná, kdybych byla pohřbena v takové rakvi,“ vykřikuje. Paa Joe, usměvavý tlouštík, se připojuje: „Byla to ženská lékařka ze zámoří, která mě požádala, abych to pro ni udělal. Gladys nechá rakev vystavenou, dokud ji nebude sama potřebovat.“ Opírá se o zručně vyvedené vejcovody. „Nevěděl jsem, jak děloha vypadá. Požádal jsem proto doktorku, aby mi poslala fotografii.“
Gladys přišla původně požádat Paa Joea o něco docela jiného, ale tenhle dar ji vyvedl z míry. Překvapeně si prohlížela dělohu, do které jednou ulehne k poslednímu odpočinku. Pak běžela zavolat lidi z okolí, aby se přišli podívat.
RAKVE NA MÍRU – PRESTIŽ A STRACH
Pohřebnictví je v jižní Ghaně velmi lukrativní job. Rakve, spíš podivuhodné kreace, mají nejroztodivnější tvary a oslavují zdroj úspěchů mrtvého v tomto životě. Pohřeb v individuálně navržené rakvi si většinou zaslouží pouze významné osoby.
Peter Borkety Kuwono, bratranec Gladys, známý jako Blow, byl důležitým členem rodiny. Zahynul ve věku 44 let za poněkud záhadných okolností. Když řídil svou cisternu s naftou na silnici Kumasi, objevil se zničehonic a odnikud fiat a zavinil havárii. Možná, že Blowův bratranec Wulomo, kněz tradičního kultu, který se dnes se svými klienty běžně domlouvá mobilním telefonem, jednoho dne zjistí „skutečnou“ příčinu smrti. Patolog zatím prohlásil, že za touto nehodou, kdy cisterna dostala smyk a převrátila se, mohla být „práce ďáblova“, chamtiví kolegové z práce, rodinné intriky, milostná aféra nebo žárliví spolupracovníci. Náhlá smrt člena rodiny je jen zřídkakdy brána jako „boží hlas“.
Ghanské pohřby takřka neoddělitelně patří ke každodennímu životu. Aby se dosáhlo co nejvyššího sociálního postavení, je třeba se objevovat na honosných pohřbech.
Pohřby se konají od čtvrtka do neděle. Každý čtvrtek odpoledne, kdy již rakve bývají připraveny, v průmyslu, obchodech i státní správě se pomalu přestává pracovat. Jen pár zaměstnavatelů by se odvážilo byť jen zpochybňovat právo zaměstnanců na volno kvůli pohřbu. Průmysl má zvláštní ustanovení pro pohřby zaměstnanců a jejich příbuzných, zakotvené v pracovních předpisech, kdy se celá továrna může zavřít kvůli návštěvě pohřbu. Ve většině rodin se dokonce uchovávají i karty měsíčních příspěvků na pohřebné.
Stejně důležitým smyslem této přehnané okázalosti je zabránit hněvu mrtvého. Smrt není koncem života, ale počátkem další úlohy, která může ovlivňovat události v rodině zesnulého více, než toho byl jejich milovaný schopen v době, kdy ještě pobýval na tomto světě.
Prvořadou důležitost má výběr správné rakve, která by dostatečně uctila mrtvého. Paa Joe ukazuje zboží ve své velké předváděcí místnosti, z níž je vidět na rušnou silnici mezi Akkrou a Temou: 50kilogramový pytel mouky z jarní pšenice pro pekaře, teniska Nike pro atleta, černé boty pro ševce, injekční stříkačka pro zdravotní sestru, elektrická zkoušečka v podobě šroubováku pro elektrikáře, dřevěná replika skupinového ekonomického balení neslazeného tučného mléka pro majitelku mléčného obchodu. Je to velkolepá sbírka.
Gladys chce pro Blowa přesnou dřevěnou napodobeninu cisterny na naftu, která byla jeho pýchou a radostí. Paa Joe je rovněž vzdálený příbuzný a může to tedy provést o něco levněji, než je normální cena.
Paa Joea navštívil bývalý americký prezident Jimmy Carter a ve svém funkčním období se k němu objednal i prezident Clinton. Rakve na míru, to je výnosný byznys se silnou rivalitou v boji o zakázky nejen na prestižním domácím trhu, ale také v zahraničí, kde jsou nyní rakve vystaveny v Britském národním muzeu v Londýně a v některých renomovaných uměleckých galeriích v Evropě a Americe. Taková rakev může přijít až na průměrnou roční mzdu (700 USD), ovšem u výrobků určených pro export může být cena až dvojnásobná. Byla dokonce projednávána legislativa s cílem omezit náklady, které mohou zanechat rodinám obrovské dluhy. Ovšem prozatím se ještě žádná vláda neodvážila utkat se s hluboce zakořeněnými předsudky a obrovským průmyslovým odvětvím, jakým pohřebnictví je.
Paa Joe říká: „Důležitost pohřbů spočívá v oslavě práce osoby, kterou vykonala za svého života. Pohřeb musí odpovídat vašemu postavení, rubáš, katafalk, rakev a bubnování, to vše vás má vynést na piedestal. Postavení, které zaujímáte, určuje, jaký si zasloužíte pohřeb, čest a ocenění. Při skrovném pohřbu s levnou rakví jste vy i vaše rodina v očích společnosti poníženi.“ Sám Paa Joe má sice rád ideu kostela, ví, že jednoduchý tvar by mohl být příhodnější, ale dodává: „Můj čas ještě nepřišel.“
ZAČALO TO SNEM BABIČKY A SMRTÍ NÁČELNÍKA
Rakve se vyrábějí tak, že se kopírují představy nebo fotografie, jako v případě dělohy. Tvary se překreslí na kusy dřeva, které se potom vyříznou a slepí dohromady, osmirkují se, nastříkají a nakonec je písmomalíř opatří nápisem. Značná péče se věnuje přesnosti detailů.
Vše začalo na počátku druhé světové války snem babičky o letu letadlem a předčasnou smrtí místního náčelníka. Náčelník najal známého tesaře jménem Seth Kane Kwei, aby mu vytvořil palankin (krytá nosítka) v podobě kakaového bobu. Náčelník ale zemřel dříve, než byla nosítka dokončena. Mělo se za správné, aby v nich byl doprovázen alespoň na své poslední cestě.
Ve stejné době zemřela zmíněnému tesaři babička. Ona neustále sledovala letadla přelétávající kolem jejích oken na blízkou základnu spojeneckých sil ve druhé světové válce. Jejím snem bylo proletět se letadlem a její synové a vnuci jí tento sen splnili.
Seth Kane Kwei se stal nejznámějším ze všech výrobců rakví, předával své dovednosti svým učňům, synovci Paa Joeovi a třem synům Samovi, Sowahovi a Anangiovi, který nyní vede rodinný podnik v Teshie, kde vše začalo.
FM Radio Joy zní z dílny v Teshie, kde nyní Anangi upevňuje malá plexisklová okna na rakev ve tvaru letadla, objednanou pro pilota. Konečné úpravy se provádějí na kakaovém bobu pro manželku majitele kakaovníkové plantáže. Pohřeb se koná v Akkře a bude na něm velký sbor z kostela Zázračného uzdravení.
Většina výrobců rakví dosud žije v okolí Teshie. Podnik Paa Willie’s Six Foot Enterprise se nachází u Nungua. Okai Mensah, známý také jako Dlouhá cesta (Long Journey), má dílnu vtěsnanou mezi úzkými uličkami staré Teshie. Tei Gaponu a jeho učeň Winston mají pohřebnictví v Dáhenya nad Témou a v těchto dnech dokončují složitou a nádherně navrženou rakev Royal Sandal (královský střevíc), určenou pro pohřeb známého pěstitele dobytka Kofi Dollara. Právě se ale vrátili z návštěvy rodiny a starý pán je opět naživu. „Myslíte si, že žertuji? Vůbec ne. Byl obklopen svou rodinou a dokonce mu dávali čaj.“ Gaponu a Winston teď nevědí, co budou s rakví dělat. Kofi Dollar už obživl podruhé. První rakev v podobě velkého bílého býka prodali před několika měsíci. Tetteh, syn starého pána, vysvětluje, co se stalo. Právě, když se chystali odnést otce do márnice, uvědomili si, že přišel k sobě a je opět živ. Říkal nám, že byl v hluboké temnotě a potom uviděl lidi hovořící u soudu. Byla tam jeho zemřelá matka, která mu řekla, aby ji nenavštěvoval, ale šel pryč. Tak se tedy obrátil a vrátil se.ČERNÁ SVATBA JE SPOLEČENSKÁ UDÁLOST
Doba mezi úmrtím a pohřbem trvá asi tak měsíc, ale mohou to být také tři dny či několik let. Závisí to na postavení zemřelého, na sporech v rodině, a dokonce na tom, kdo „vlastní“ tělo, a na příbuzných ve vzdálené cizině, kteří musejí přicestovat. Potom se ovšem vyplatí počkat na jejich finanční příspěvky.
O přípravách na pohřeb se rozhoduje na řadě setkání tzv. weku, tj. otcovské rodiny. Hlavní téma jednání jsou náklady. Po prvním týdnu pobytu těla v márnici výrazně rostou poplatky a existuje snaha ze strany úřadů prosadit rychlý pohřeb, aby se výdaje rodiny omezily.
Aby se předešlo prekérní situaci, lze najmout nejlepší balzamovače a použít márnici se záložním generátorem. Příběh, který byl údajně otištěný v místních novinách, vyprávěl o potížích kvůli snaze ušetřit na výdajích za márnici. Místo márnice se použily bloky ledu. Vznikly tak určité hygienické problémy, a co je horší, panovaly pověsti, že led byl znovu prodán ke chlazení nápojů.
Pohřby bývají kromě léta, kdy se koná slavnost Homowa, která je vzpomínkou na záchranu Ga od hladomoru po jejich putování, o víkendech, a to hlavně na podzim.
Červené světelné majáčky, sirény a houkačky, které takřka přehluší dechové kapely, ohlašují příjezd z márnice. Občas se stává, že tělo zesnulého požadují dvě skupiny pozůstalých příbuzných, a pohřeb se musí odložit. Na místě jsou postranní záclonky, plastové květiny a reprodukovaná hudba za katafalkem používaným pro chvíli před vlastním pohřbem.
Ženy umyjí tělo předtím, než je upraveno a oblečeno do bohatého rubáše s penězi na cestu přes řeku, které se vkládají do kapsy nebo do kousku látky. Doba bdění u zemřelého začíná úlitbou s použitím pálenky, následuje kvílení, zpěv a tanec po celou noc. Když se potom zástupy truchlících shromáždí kolem katafalku, spílají, oslavují mrtvého či ho žádají o pomoc. Jakmile je rozlita poslední úlitba, jsou pozůstalí zemřelého vyzváni, aby pomstili jeho smrt, pokud se nejednalo o smrt přirozenou, a to takto: „Pozvěte toho, kdo to učinil, aby se s vámi napil, nebo jděte v pokoji, byla-li to boží vůle.“
Pohřbu se často také říká černá svatba a je to velká společenská událost, kde můžete potkat svého budoucího partnera, předvést poslední módu, pokud jde o účes a smuteční šaty, setkat se s lidmi z oboru či zlákat někoho k sexu. Hostům je nalévána další a další brandy, gin a pivo a party pokračuje celou noc a je přerušována pouze kvílením, nebo výjimečně funěním spáče či rvačkou.
Když se smuteční průvod ubírá na hřbitov, je doprovázen kakofonií bubnování, válečných písní, spirituálů a popu, který se line z tlampačů po úzkých ulicích a dvorcích. Je-li místo pohřbu na půdě předků a je vzdáleno od domu, kde se koná pohřební slavnost, smuteční hosté s rakví na čele průvodu nasednou do svých autobusů, aut a taxíků a řítí se hlučně se zapnutými houkačkami po silnici šílenou rychlostí. Po příjezdu do rodné vesnice zesnulého je někdy poražen býk nebo kozel. Mladí muži vypálí nad rakví rány z pušek a vedou pohřební průvod, vykřikují jméno zemřelého a vyzývají duši, aby se odebrala v míru „do říše snů“.
V neděli, než všichni hosté odjedou, je svolána schůze, kde se počítají náklady a rozhoduje se, jak splatit půjčky, a z pohřební knihy se přečtou jména všech dosavadních dárců. Přicházejí další příspěvky, pokud jsou velké, ozývá se potlesk doprovázený pálenkou a důchodci jsou chváleni, když dají to málo, co mají. Rodina zesnulého je i přesto silně zadlužena, ovšem vzdálení příbuzní z Ameriky se svými dolary, slunečními brýlemi a krátkými kalhotami tu stále ještě jsou.
Naftovou cisternu vyzvedli u Paa Joea ve čtvrtek večer. Za pátečního úsvitu ženy již míchaly v obrovských hrncích rybí a kuřecí maso, neboť na pohřeb se vzpomíná také kvůli jídlu. Jak den ubíhal, byl postaven stan, který zabral celou ulici a zastavil veškerou dopravu na tři dny, byl přezkoušen systém tlampačů a přijeli mladí diskžokejové s horami kazet.
Blow vypadal klidně, jak tam tak ležel ve svém tmavomodrém obleku a bílé košili s ozdobným okružím. Vše bylo na místě, vypadalo to vkusně a nutně velmi draze, když ctihodný otec volně skrápěl svěcenou vodou Blowa a jeho hosty. Na několik set hostů to udělalo patřičný dojem.
Blowovo místo pozemského odpočinku bylo pod vysokými kokosovými palmami nakloněnými k moři. Obvykle je to tiché místo, ovšem jak smuteční hosté kráčeli po úzké pěšince, Blowova sestra Grace se vrhla do bratrova hrobu. Byla to bodrá duše, ale zároveň rozložitá žena, takže šest mužů mělo co dělat, aby ji dostali zpět.
Když byla odtroubena poslední skladba a cisterna zmizela pod lopatami písčité půdy, všichni se shodli na tom, že se jednalo o skutečně velkolepý pohřeb. „Bůh ti žehnej, Blowe.“
