Údolí řeky Teresvy, která pramení pod horskými hřebeny Podkarpatské Rusi, je nadmíru chudé. Chleba je zde málo, zato dřiny zbývá dost pro všechny. V kamení roste zas jen kamení, říkají zdejší lidé. Proto je tady každý kousek země pečlivě obděláván, pastviny, louky a zahrady, oddělené od sebe navzájem dřevěnými ploty a ohradami, nesou stopy starostlivého hospodáře, ať už jimi procházíte dole ve vesnici, nebo na kraji lesa. Každé stéblo trávy má již rezervováno místo v některém z dřevěných seníků, každý brambor sázený do kamenité půdy má již své místo v hrnci na plotně.
Usť Čorná leží v údolí Teresvy vysoko v horách, asi tak třicet kilometrů za koncem světa. Pod strmými kopci se krčí několik set dřevěnic tvořících vesnice, ve kterých můj hostitel, slovenský katolický misionář Peter Krenický, již sedmým rokem vykonává svou namáhavou misi. Vyzbrojen silnou vírou a možná ještě silnějším drsným humorem, který jako slunce po bouřce rychle vyjasňuje beznadějné situace, zde pečuje o duše i těla svých svěřenců, z nichž mnozí žijí na hranici mezi životem a smrtí. Na hranici, jejíž obrysy jsou skryty pod každodenním všedním tepem vesnice a objeví se teprve tehdy, když nějaká tragédie poodhrne závěs skrývající bídu a zoufalství. “Teprve tady jsem si uvědomil, co je to pravá víra, tady to prožívám zcela jinak,” vysvětluje otec Peter a na klíně houpe malou, asi čtyřletou holčičku, jedno z těch dětí, které si “vyprosil” – přesvědčil totiž její rodiče, aby si ji nenechali vzít. “Můj šéf na nebi vidí, že jedu na doraz, ostatní nechávám na něm. A přece nemůžu nic moc změnit – všechno úsilí je jen jako kapka v moři. A když mi síly nestačí, abych pomohl sám, tak si to u něj vybrečím a on vždycky pomůže. A to je každou chvíli,” říká s unaveným úsměvem člověka, který má za sebou ten den již čtvrtou bohoslužbu a večer ho ještě čeká rozdávání léků nemocným. Asi se netvářím příliš chápavě, protože dodává: “Tomu možná nebudeš rozumět – tady je totiž země zázraků. Tak tedy na šťastnou hodinu tvé smrti a smrti tvých dětí,” připíjí mi s odzbrojujícím širokým úsměvem domácí slivovicí v kuchyni svého “budinku” v Usť Čorné.
Co vás přivedlo sem, do zapadlých Karpat?
Pocházím z východního Slovenska. V Prešově byl ukrajinský rozhlas, takže jsem se trochu přiučil ukrajinštině a měl jsem k Ukrajině blízko. A když se naskytla příležitost, tak jsem neváhal. Zpočátku jsem měl jen nadšení, myslel jsem si, že to je jen pár kilometrů od Slovenska a že to bude stejné jako u nás doma. Teprve postupně se mi otvíraly oči. Až na Ukrajině jsem si uvědomil, jak může politický systém zničit člověka.
Jste v Usť Čorné již sedmým rokem. Jak vidíte svou úlohu dnes?
Zápasíme tady o zachování lidské důstojnosti, o to, abychom lidem vrátili sebedůvěru a odpovědnost za své osudy. To vše místním lidem vzali komunisté a dodnes těm, kteří jsou u moci, velice vyhovuje vládnout lidem bez vůle k samostatnému životu, žebrákům bez možnosti sebemenšího zaměstnání, kteří si zvykli být odkázáni jen na milodary mocných. Je třeba lidi vyvést z bolševického otroctví a všudypřítomného strachu, dát jim možnost, aby se uživili sami, jinak zůstane tato bohatá země domovem chudáků, kteří budou utíkat za prací do ciziny. Nejhorší na tom ale je, že často bída není vidět. Lidé raději trpí v ústraní, než aby žebrali na ulicích. Pak se vám stane, že se ve vaší blízkosti, aniž o tom cokoliv víte, pokusí o sebevraždu nezaměstnaný otec dvou dětí poté, co je sám zabije. Jako se to před nedávnem stalo ve městě Ťjačevo.
Katolická církev má na Podkarpatské Rusi svou tradici. Jak vypadá situace po obnovení náboženské svobody?
Do roku 1949 byli na Podkarpatské Rusi převážně katolíci. Po válce je komunisté uvěznili, odvlekli na Sibiř, mučili za to, že byli představiteli katolické církve. Teprve za Gorbačova, když se začal náboženský život obnovovat, dostali katolíci povolení k činnosti. Ale nevrátili nám žádné objekty, které nám kdysi patřily, žádné kostely nebo fary, vše připadlo pravoslavné církvi. Zpočátku jsme proto sloužili mše na ulici nebo ve větších domech. Teď už se nám podařilo získat několik kostelů a další budeme stavět. A kde máme střechu nad hlavou, tam lidé přicházejí a vzpomínají si na to, že jejich rodiče byli katolíci. Ale pořád máme problémy s místní mocí i s pravoslavnými popy. Například v Dubové nám pravoslavní nevracejí čtyři kostely. A když jsme jednali s židovskou obcí a ta souhlasila s tím, abychom využívali jejich bývalou a nyní prázdnou synagogu, okresní úředníci to zamítli. Stále proto řeším problém, zda za získané peníze stavět střechu nad hlavou, anebo pomoci těm, kteří jsou v nouzi. Když mám, tak to musím podělit. Vždyť co má větší cenu? Budova, kterou opravujeme, nebo ti lidé? Když jedu ze Slovenska nebo Čech a vezu to, co nám lidé darují, tak už cestou musím nakoupit stavební materiál, jinak bych to doma rozdal, tomu se nelze ubránit. Vždyť i od tebe tvoje žena vytáhne všechno, co máš. No a mojí ženou je celá farnost.
Vztahy s představiteli pravoslaví tedy asi nejsou nejlepší. Jaké jsou kořeny jejich odmítavého postoje ke katolíkům?
Nejsou nejlepší, ale my se snažíme nevyhledávat konflikty a naše komunity rostou. Pravoslavní popové se modlí v kostele, aby papež zemřel do června, kdy má přijet na Ukrajinu (návštěva papeže se uskutečnila – pozn. red.), a tvrdí, že pod čepicí má vytetováno znamení ďábla 666, proto ji prý nosí. To můžete slyšet z kazatelny v kostele. Ale není se co divit, protože v minulosti všichni popové byli spolupracovníky KGB a o nějaké duchovní formaci se u nich nedá mluvit. I nyní se pravoslavná církev udržuje ve strachu a v pověrách. Ostatně po staletí byla servilně ve službách moci a stejná situace je i dnes. Například na Velký pátek je zvykem vynášet před chrám plátno. A všude popové prosí, aby místní politici, starosta nebo primátor byli u toho. Přitom to má být výraz víry, a ne politická akce. Samozřejmě útoky se nevyhnou ani mně, tvrdí o mně, že si tady v horách dělám kariéru za velké peníze a že nám papež přiveze dolary, abychom si kupovali dušičky. Návštěva papeže je pro nás velkým povzbuzením, teď už nás tolik neponižují jako předtím.
Kolik lidí se tedy dnes hlásí ke katolictví a jak velká je vaše horská farnost?
Rusíni jsou přirozeně religiózní, jsou více emocionální než my a mají větší přirozenou potřebu náboženského vyžití. Moc lidí ale ještě vyčkává. Bojí se, že budou atakováni okolím, bojí se chodit přes den do kostela. Pravoslavní báťuškové vytvářejí v kostele psychózu zaměřenou proti katolíkům, a lidé se pak obávají se k nim přidat. Proto chodí raději v noci, na noční modlení – to máme vždycky vyprodáno. Například v Německé Mokré je 85 % katolíků, v Usť Čorné rovněž 85 % a v Dubové 20 % katolíků. Tam ale nemáme kostel, takže jich může být mnohem více. Celkem mám osm farností a dva kaplany jako pomocníky. Na celý okres jsme čtyři a v neděli nám přichází ještě pomoc z údolí. Vy, když se řekne horské prostředí, si představíte malé vesničky. Ale vesnice, které patří do mé působnosti, mají od tisíce do třinácti tisíc obyvatel. Nejmenší z nich má patnáct set lidí a ve škole je tři sta třicet dětí. Máme velkou porodnost, jsme jediným okresem na Ukrajině, kde je větší porodnost než úmrtnost.
Takže vylidnění horských údolí Teresvy nehrozí?
To není tak jednoznačné. Lidé utíkají za prací, což je důsledek komunistických dotací, které v naší oblasti způsobily určité přelidnění. A jak se zhroutilo hospodářství a tím i průmysl, tak se v horách ztratily pracovní příležitosti a zůstala jen práce v lese a zemědělství, což již tolik lidí neuživí. Pokud mají kam, tak lidé odcházejí. Navíc se po povodních zjistilo, že kopce nad Ruskou a Německou Mokrou se mohou kdykoliv sesunout, a vláda rozhodla obě obce úplně vystěhovat. Nikdo se nechce podepsat pod to, že se tam dá žít, protože sesuvy jsou tam časté, během letošní povodně to například zasypalo osm domů. Na vystěhování obcí však nejsou peníze, na nový dům vláda lidem poskytuje jen třicet tisíc hřiven, což je hrozně málo.
Jak vypadá obyčejný život v horách?
V zimě je sněhu až po komín a do domů scházíme po schodech vyházených ve sněhu. V posledních letech nás navíc trápí povodně. Kamenné obchody fungují jen krátkou dobu. Donedávna se obchodovalo pouze na tržišti a i dnes jsou tržiště plná. Vláda v tom nechce udělat pořádek, protože ti, kteří vládnou, sami loví v kalných vodách. Navíc je pro místní lidi všechno drahé. Kilo chleba stojí v přepočtu 20 korun, dvě hřivny. Přitom důchod je pouze 40 hřiven, tedy asi dvacet bochníků chleba. Z toho se nedá vyžít. A když se člověk topí, tak hledá, čeho by se chytil. Tak se i lidé u nás obracejí na mne s prosbou o léky a jinou pomoc a já jim to nemohu odmítnout. Pokud mám, tak pomůžu. Bydlím například v podnájmu v domě lidí, kteří odešli za prací, a teď jsem tam udělal internát pro mládež. Na jaře od nás lidé odcházejí hledat si práci a přicházejí za mnou prosit o peníze na lístek na cestu. Lékaři jsou kvalitní, ale musí se platit, protože stát je platí velice málo. A umřít je taky luxus, na to se složí celá vesnice, protože ukrajinská pohostinnost velí, že vás musí pohostit, i kdyby měli být měsíc o hladu. Podobně jako lékaři jsou na tom i učitelé, vláda neumí ohodnotit inteligenci, to je tragédie budoucnosti. Chtějí po ní, aby se obětovala pro národ, ale i inteligence musí něco jíst. Například ředitel naší školy, výborný chlap, odjel nakonec do Německa, odkud se nám snaží pomoci, protože nemohl uživit rodinu. Kvůli těmto podmínkám je úroveň školství velice nízká. Ukrajina je na tom špatně a my jsme v zapadlých horách na jejím okraji, takže jsme na tom ještě hůř. Paradoxně jsme vděčni i za povodně. Moc rodin na tom bylo špatně a my jsme jim neměli jak pomoci. Díky katastrofám máme světlo, už nám ho nevypínají, a začali starým lidem vyplácet minimální důchody. Takže jim je alespoň trochu lépe.
Jezdí od vás hodně lidí na práci do Čech?
Pro naše dělníky je luxus dostat se na práci do Čech a je to taky pod lidskou důstojnost. Normální pobyt v Čechách je nemožný kvůli vízové povinnosti. Vízum získáte jedině přes zprostředkovatele a stojí kolem 80 až 100 USD, podle toho, jak člověk spěchá. Zatímco mafie hranicemi bez problémů projde, normální člověk nemůže, protože tolik peněz na víza nemá. Vypadá to, jako by česká a slovenská vláda ve spolupráci s ukrajinskou spustily novou železnou oponu.
Pomáhají vám některé humanitární organizace?
Já osobně nemám v lásce humanitární pomoc, protože ničí mezilidské vztahy. Jakmile přijede kamion s pomocí, tak se v lidech ozývají všechny negativní vlastnosti. My se to proto snažíme utajit a pak pomoc roznést po rodinách tajně. A přitom neděláme kasty, buď pomoc pro všechny, nebo nikomu. A když to utajit nejde, tak se snažíme rozdělovat balíčky za práci. Když kluci třeba opraví někde někomu plot, tak dostanou balíček, jinak ne. Zvláště mladí lidé, když si zvyknou na nečinnost, tak spějí k nějaké tragédii. Nesmíme z lidí dělat žebráky a brát jim jejich lidskou důstojnost. Jsou někteří, kteří chtějí být žebráky. Dobrá, je to jejich věc, ale já se na tom podílet nebudu. Nejhorší například je, když přijedou vystěhovalci, místní rodáci, kteří se uchytili třeba v Německu, a ukazují, že oni mohou šlapat po lidské důstojnosti. Rozsypou na ulici kýbl sladkostí a pak mačkají fotoaparáty, aby tu bídu zachytili. To se nedělá ani s opicemi v ZOO. Bída není, když je někdo chudý, ale když někdo chce pomoci druhému, a přitom nemá úctu k člověku.
 Bohoslužba – pouze jedna z činností misionáře v chudých Karpatech. |
Má místní mládež nějakou perspektivu, naději na zlepšení situace?
Pokud se sami nebudeme snažit o zlepšení, tak se toho příliš k lepšímu nezmění. Místní mládež je talentovaná, ale nemá příliš mnoho příležitostí svůj talent rozvíjet. Koupil jsem proto bývalý kulturní dům a teď ho opravujeme. Chci v něm pořádat pro mladé diskotéky bez alkoholu, aby se naučili bavit se kulturně. Budu tam klidně tančit, jen abych jim ukázal, že to jde. Snažím se dát těm talentovaným lidem možnost vydělat nějaké peníze pro své rodiny, pomáhám i studentům. Naše děti například hezky zpívají, a tak jsme se rozhodli, že budeme jezdit po těch bohatších vesnicích v nížinách, kde se toho přece jenom urodí více než u nás v horách, s programem duchovní hudby. Abychom kousek toho, co umíme, vyměnili třeba za trochu jídla a z toho mohli žít. Já miluji jejich ukrajinské písničky, občas si tak sedneme s chlapy a zpíváme si – dodává mi to ohromnou sílu. Naučil jsem se jejich písničky a melodie, abych je pak zase já učil tomu, co je pro ně typické.
Má mládež nějakou možnost podívat se do světa?
Pro rodiče je to všechno příliš drahé. Mí pomocníci v Čechách mi navrhovali, abych od nás přivezl nějaké děti s sebou do Čech. Moc dětí u nás má po povodních deprese a tam by přišly na jiné myšlenky. Ale k čemu by to bylo, kdyby to všechno v Čechách viděly? Pak by se s žalem vrátily domů a litovaly toho, že jim rodiče nemohou dát to a ono a že musí žít v horách, které ještě před odjezdem pokládaly za svůj domov. A měly by ještě větší deprese než před odjezdem. To není způsob pomoci. Ani dospělí se s tím často nedokáží vyrovnat, natož děti. Když byl můj kaplan poprvé na Slovensku, tak měl po návratu taky problém vyrovnat se s touhou po všech těch věcech a možnostech, které se u vás nabízejí a každý je vlastní. Na Západě jsou lidé zkaženi tím, že neustále musejí mít to a ono a bez toho nemohou žít. Taky jsem si myslel, že bez koupelny a splachovacího záchodu nelze žít, ale není to pravda. Podstatné je žít pro druhé, ale to se nesmím hrabat jen v sobě a ve své touze po věcech. Cestování může spíše pomoci vám. Když naříkáte, jak je u vás zle, tak přijeďte k nám, a hned budete spokojení a šťastní.
Jakým způsobem lze těm lidem tedy pomoci, kde začít v takovémto prostředí, když se člověk může spolehnout jen sám na sebe?
Žít pro lidi se dá kdekoliv, i v těch nejhorších podmínkách. Na Ukrajině lidé ale dnes nevěří, že to s nimi někdo myslí opravdu vážně. V duchovním smyslu jsou na úrovni malých dětí, umějí se ale těšit z toho, co pro ně uděláš. Jsou nezralí brát na sebe odpovědnost a starat se o sebe, řídí se ale tím, co uděláš ty. Uvědomil jsem si, že evangelium nelze hlásat jen teoreticky, ti lidé se musejí přesvědčit, že to funguje i v mém životě. Oni mne zkoušejí a pozorují z každé stránky, jestli jsem takový, jaké evangelium hlásám. Anebo jestli jsem takový, jakého mne popisují pravoslavní báťuškové – že jsem si přijel udělat kariéru a jsem placený papežem. Zamiloval jsem si je a chci jim ukázat, že jim mám co nabídnout, že společně nám může být lépe.
Odkud čerpáte sílu k tomu, pracovat ve dne v noci pro druhé?
Abych nebyl pohlcen nenávistí, které jediné je tady dostatek, tak sám musím čerpat sílu z modlitby. Učím tomu i ostatní. Proto jsme začali dělat pro lidi v beznaději, kteří se například utápějí v alkoholu, modlitby v noci. Děláme to jednou za měsíc a stalo se to velkým osvěžením a slavností pro všechny. Když se všichni sejdeme a modlíme se do rána, tak bůh nemá na vybranou – musí nám dodat síly, ukázat, že on ještě neodešel z Karpat. Je to ohromný zážitek, vidět, jak lidé prožívají tu noc, jak se během ní mění a jak se v jejich tvářích rodí radost a optimismus.
Pomáháte mnohým lidem, kteří vás potřebují. Dostává se vám na oplátku něčeho od nich? Já jsem vděčný bohu za to, že jsem tady, protože tady jsem objevil hodnotu svého života i své poslání. Když jsem působil jako duchovní kdekoliv jinde, tak jsem byl spíše frajírek než kněz. Teprve tady jsem objevil, kolik je ve mně opravdové víry. Uprostřed těch lidí v horách jsem zjistil, co to je víra, co to je duchovno v životě člověka, jak je lidem třeba pomoci navázat osobní kontakt a jaká je to síla, když se to povede. Všude se tím chválím, že jako katolický kněz mám na Ukrajině 12 dětí, jejichž rodiče jsem přesvědčil, aby nešli na potrat. To jsou ty mé děti, které hned po bohoslužbě běží ke mně. Pro mě je podstatné, abych všechny tady miloval a abych chtěl pro ně žít a obětovat se. Ono se totiž vyplatí investovat do života pro jiné a nevyplatí se žít jen pro sebe, takový člověk nenalezne uspokojení. I když se člověk nedočká uznání, i když vám nepřipnou metál, stojí za to ty druhé milovat. A když to jednou ochutnáte, tu opravdovou lásku, tak se k tomu budete stále vracet. Proto jim z kazatelny pořád říkám: není důležité, zda přijde povodeň, nebo ne, důležité je, aby až zahyneme, byly doklady na cestu v úplném pořádku. Abychom se na konci života nemuseli stydět a mohli umřít šťastně. A nikdo nám přece nemůže zabránit, abychom si navzájem pomáhali a chovali se k sobě jako lidé – to záleží jen na nás. A právě proto jsem tady a ne jinde – tady udělám největší kariéru.
