Národní park Purnululu je jedním z nejodlehlejších a také nejpozoruhodnějších míst Austrálie. Jeho labyrint pruhovaných věží a pískovcových včelích úlů Bungle Bungle považují odborníci dokonce za světový geologický unikát. Celých 350 milionů let byl ukrytý v nepřístupných planinách náhorní plošiny Kimberley na vyprahlém severozápadě kontinentu. Pro svět ho v roce 1982 víceméně náhodou objevil australský filmový štáb, když při natáčení dokumentu nad těmito odlehlými končinami přelétal. Bizarní krajina halucinogenních pískovců pak uchvátila celý svět.
VEDRO A PRACH
Dvacet let po jeho objevení míří k Bungle Bungle prašnou cestou také naše terénní vozidlo. Pískovec, uzamčen uprostřed nekonečných plání Kimberley, je od Halls Creek, jednoho ze správních center oblasti, 153 kilometrů na sever. Tam z hlavní cesty uhýbáme na východ. Na jih od nás se rozkládá překrásná, ale děsivě nekonečná Velká písečná poušť.
Na nezpevněném povrchu cesty se zvedají oblaka jemného oranžového prachu, taví nás nesnesitelné vedro. Teplota vzduchu drtí i náš osmiválcový motor. Nedaleký Wyndham s nejvyšší průměrnou teplotou 35,6 a nejnižší 23,2 stupňů Celsia je jedním z nejteplejších míst Austrálie. S ironií cituji australské pořekadlo, že „pouze poblázněný pes nebo Angličan pobývají za pravého poledne venku“. Přesto se nám daří pomalu postupovat po kamenitých svazích, množstvím roklin, hlubokých bažin a vyschlých koryt řek. V období dešťů nejsou tyto nástrahy prostupné ani s nejtěžší mechanizací, tak jako většina zdejších cest. Nepřístupný terén činí tyto oblasti tak izolovanými, že po odchodu Austrálců je navštívilo opravdu jen velice málo jedinců. V období dešťů, tedy celý půlrok, je masiv přístupný jen letecky. Ideální doba na prozkoumání zdejších skal, kdy také teploty nejsou zpravidla vyšší než 30 stupňů, je od května do října. Bez terénního vozidla s pohonem na všechna čtyři kola se i tak rozhodně neobejdete. Každý kilometr k vysněnému pískovci musíte nemilosrdné přírodě doslova vyrvat z rukou. A každé selhání vás může stát život.
Když se ale objeví oranžové včelí dómy s černě tygrovitými pásy Bungle Bungle a paprsky zapadajícího slunce na nich rozehrají neuvěřitelnou symfonii barev a stínů, tají se vám z toho dech. I ptactvo ztichlo. Nad oblými vrcholky skal vyplouvá se svojí odvěkou samozřejmostí ocelově stříbrný měsíc.
SLEPENCE, PALMY A VODOPÁDY
Následující den se vydáváme na průzkum nejprve severní části skalního hřebene. Tato oblast byla kdysi rozsáhlou kotlinou, ve které se ukládaly sedimenty vzniklé erozí velkého horského hřebene Osmond Range. Dnes je to z převážné části zvlněná krajina tmavě červeného a žlutého písku, porostlého akáciemi, blahovičníkovými lesy, trojzubem pichlavým. Po kamenité pěšině přicházíme do soutěsky Echidna Chasm, pojmenované po ježuře australské, která zde hledá útočiště před horkem v norách a jeskyních. I nám se podařilo typicky australského predátora pozorovat, jak se vloupává do mravenišť a termitišť. Tiše chytal termity svým dlouhým lepivým jazykem, drtil je v ústech o kostnaté patro a šílení našich blesků ho nijak nerušilo. Tato hluboká impozantní rokle, jejíž stěny rostou do stometrové výše, byla do pohoří proříznuta divokou vodou z přívalových dešťů. Její skalní stěny rostou 100 metrů vysoko nad koryto řeky. Sytě červené stěny jsou nahodile porostlé tropickými palmami (Livistonie Mariina), které se jakoby vystrašeně tisknou ve skalních puklinách a umocňují nepochopitelný ráz krajiny. Park je domovem i rostlin objevených tak nedávno, že ještě nedostaly ani jméno. Bloudění labyrintem červených stěn odkrývá desítky fascinujících zákoutí s jezírky a vodopády, které jsou zdrojem života pro místní faunu.
PÍSKOVEC V TYGŘÍ KŮŽI
Vplouváme do tichých soutěsek pruhovaných skal jako do země za zrcadlem. Skalní věže Bungle Bungle tvoří jemný a křehký pískovec, drolící se i při obyčejném doteku (mezi vrstvami totiž chybí spojující materiál jako křemen a jíl), chráněný pouze tenkou slupkou silice (oranžová) a lišejníku (černá). Pravěké řeky, tekoucí jižně a východně z nedalekých hor, odplavovaly písek a říční štěrk do obrovské rozlehlé pánve, kde se sedimenty stupňovitě ukládaly a vytvořily pískovcový slepenec. Během milionů let byly tyto usazeniny nadzdvihnuty, nyní je skalní hřeben celých 200 metrů nad okolní planinou, a do dnešní podoby zformovány záplavovou vodou.
Turistům jsou zpřístupněné hlavně soutěsky a vymletá koryta řek. Cathedral Gorge je bezesporu nejznámější. Byla vytvořena velkým vodopádem, který v období dešťů burácí z výše bezmála 100 metrů. Piccaninny Gorge, 8 kilometrů dlouhá a 300 metrů hluboká roklina, se jako prsty ruky otevírá do menších roklí. V řeči původních obyvatel znamená název malé dítě, podle některých vědců sem před 300 miliony let spadl meteorit. Prudké deště mezi listopadem a dubnem mohou toto místo proměnit v peklo a z odtud vytékajícího potoka Piccaninny Creek vytvořit divoký živel. Po deštích se však potok často vysuší na pár malých jezírek a ta jsou pak plná žab, které jsou na této zbytkové vodě životně závislé. V jednom takovém jezírku chladíme svá rozpálená těla a vedle nás nerušeně loví velikán mezi ještěrkami, varan Mertensův. Brilantní lovec a plavec se svými ladnými vlnitými pohyby vydává za svou obětí. DOMORODCI A EKOLOGIE
Bungle Bungle podle některých znamená chybně hláskovaný výraz pro domorodý název místní trávy, tzv. bundle bundle. Metoda radioaktivního rozpadu uhlíku dokázala, že domorodé obyvatelstvo, australští Aborigines, v těchto místech žilo již před 20 000 lety. Oblast je místem jejich četných pohřebišť a skalních maleb s výjevy domorodé mytologie.
V novodobých dějinách národního parku však nebyly australští domorodci jedinými obyvateli této lokality. Oblast kolem Bungle Bungle se otevřela chovu skotu po opěvné zprávě z expedice Alexandra Forrestra v letech 1876-79. A tak se území začalo osídlovat australskými farmáři. Dobytek se tehdy přivezl z dalekého Queenslandu a New South Walesu roku 1884 a díky dostatku povrchové vody se začal nekontrolovaně množit. V roce 1918 zde drahocennou trávu spásalo již na 673 tisíc kusů skotu. Toto nepřiměřené navýšení početních styvů dobytka bylo hotovou ekologickou katastrofou. V roce 1967 se musely velké části pastvin kvůli silnému napadení erozí uzavřít a prohlásit rezervací. Národní park Purnululu byl však vyčleněn až roku 1987, tedy po jeho objevení pro širší veřejnost. Dnes je situace stabilizovaná a mnohem optimističtější i ve vztahu bílých k domorodým obyvatelům, který nebyl vždy chloubou australských osadníků. Správci parku s Austrálci, kteří stále žijí na území parku tradičním způsobem života, spolupracují.
První celosvětová soutěž týkající se vztahu mezi turismem a životním prostředím, vyhlášená britským centrem cestovního ruchu ve snaze chránit a zlepšovat významné turistické lokality pro turisty a místní obyvatele, ocenila park Purnululu cenou „Turistika pro zítřek“. Také díky tomu se dnes fauna, flóra i kulturní dědictví této oblasti mohou pyšnit svou pestrostí.
