Napsal Petr Hlaváček
Snad všichni znají slavný román Mary Shelleyové Frankenstein z roku 1818, stejně jako neméně hrůzostrašného Draculu od Brama Stokera publikovaného v roce 1897. Domovem obou literátů byla stará dobrá Anglie. Sice tvořila a tvoří západní periferii evropského kontinentu, ovšem v 19. století představovala skutečné politické a hospodářské centrum Evropy i světa. Oba romány přivádějí čtenáře do východní Evropy, která pro kultivovanou Angličanku a distingovaného Angličana ani správnou Evropou nebyla. Jevila se jim spíše jako oblast nejasných kontur kdesi na evropsko-asijské hranici, jako poněkud podivná mlhovina exotických národů a kultur. Jedna z ústředních postav Frankensteina píše své listy do Anglie ze vzdáleného ruského Petrohradu, „kde ledový severák bičuje tváře“, a připravuje se zde na výpravu do neznámých krajů kolem severního pólu. Hlavní hrdina Draculy popisuje své smíšené pocity z návštěvy Budapešti ještě expresivněji: „Bylo mi, jako bychom opouštěli Západ a přijížděli na Východ; nejzápadnější ze skvělých mostů přes Dunaj, zde velmi široký a hluboký, nás zavedl přímo do říše tradic turecké moci.“ A jinde dodává: „Připadá mi, že čím dál na východ se člověk dostává, tím jsou vlaky nepřesnější. Jaké asi jsou v Číně?“ Obyvatelstvo samotné viděl jako „loupežníky z Orientu“, a to včetně zdejších Čechů a Slováků. Aspoň jeden citát za všechny: „Čas od času jsme potkali Čechy a Slováky v malebných krojích; byli většinou postiženi, jak jsem si všiml, voletem.“ Zkrátka: rozsáhlé oblasti Balkánu pod politickým a kulturním vlivem Osmanské říše i carské Rusko se objevují v těchto literárních dílech jako Evropě cizí. A není se čemu divit. Stačí pohled na stránky osvícenské geografie Evropy konce 18. století – Polsko, Uhry, a dokonce i české země jsou zde západoevropské veřejnosti představovány jako neprobádaná periferie evropské civilizace.
Figurální mapa světa z počátku 17. století od významného nizozemského kartografa Willema Janszoona Blaeua. Po obvodu mapy najdeme alegorie planet a Slunce (v horní části), sedmi divů světa (v dolní části), zemské živly a roční období (levá a pravá část). Evropa až po Ural? Byli tehdejší Západoevropané, kteří vylučovali rozsáhlé oblasti střední a východní Evropy z evropské civilizace, kulturními egoisty a nevzdělanými ignoranty? Nevěděli snad, že české, uherské a polské země jsou civilizovanou střední Evropou, za níž se teprve rozkládají širé pláně evropského carského Ruska? Nebo šlo o pouhou literární stylizaci tehdejších autorů, stojící na různých klišé, s jakými se i dnes setkáváme například v západoevropské a americké kinematografii? Odpověď není jednoznačná. Zvláště když si uvědomíme, že pojem Evropy, jak jej známe dnes, tedy jako oblasti od Atlantiku po Ural, se v západní Evropě prosazuje až během 19. století. To je ten kámen úrazu. Zatímco na západě, na severu a jihu jsou hranice starého kontinentu více méně pevné, přirozeně vymezené mořem a oceánem, východní hranice byla vždy nestálá. Představa vštípená školským zeměpisem, totiž že Evropa končí na Urale, tady rozhodně není od nepaměti. V antice končila na řece Tanais, tedy na Donu, a dnešní Moskva by se tak již ocitla v evropsko-asijském hraničním prostoru. Tento model převzal i křesťanský středověk. Ural vstupuje na scénu teprve roku 1730, kdy švédský důstojník německého původu Philipp Johann von Strahlenberg, působící ovšem po svém zajetí v ruských službách, navrhl posunout evropské hranice od Donu k pohoří Ural a ke stejnojmenné řece. Tento pro Evropu tak osudový návrh inspirovala carská expanzivní politika, ale evropští geografové ho pozvolna a bez větších obtíží zapracovali do svých map a postupně ho přijaly i evropské elity a veřejnost. Aniž si kdokoliv uvědomoval, jaké může mít taková „drobnost“ dalekosáhlé následky… Politický kalkul ruských carů 18. století se tak dodnes významně promítá do diskusí o současné Evropě a Evropské unii 21. století: Co je Evropa? Kam až mohou jednou sahat hranice Evropské unie? Evropa aneb křesťanstvo Vraťme se však ještě do středověku. Jak si tehdy lidé představovali Evropu? V pojetí středověkých učenců zahrnovala čtvrtinu světa, druhá čtvrtina připadala na Afriku, polovina pak na Asii. Středem světa byl Jeruzalém, místo působení, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Středověká Evropa (vlastně christianitas – křesťanstvo) sebe sama považovala za „kontinent“, který své geografické hranice vědomě nepovažoval za konečné. Rozšiřovaly se tak, jak expandovala křesťanská víra v římskokatolickém pojetí. A nerozhodovalo, zda šlo o periferie geografické Evropy, Svatou zemi, nebo vzdálená místa Asie, Afriky a později Ameriky. Ambicí bylo vstřebat celý svět. Křesťanská „Evropa“, nazývaná též kvůli odlišení od východních církví Occidens – Západ, byla tedy dynamickým útvarem, rozpínajícím se i smršťujícím, její hranice „plavaly“. Spíše šlo o společenství hodnot, sdílené tehdejšími elitami, z nichž pak vyrůstal i pozdější europocentrismus. Po celý středověk a takřka celou dobu raného novověku se za skutečnou východní Evropu považovaly polsko-litevské soustátí a Uhry. Na východě tak Evropa sahala tam, kam dosáhl meč polského nebo uherského krále. Pokud vstoupila do těchto zemí vojska muslimských Turků nebo pravoslavných Moskvanů, už se do Evropy vlamovala Asie. Zejména když Osmanská říše dobyla ve druhé polovině 14. a v první polovině 15. století rozsáhlá území Levanty a Balkánu, získaly pojmy „Evropa“ a „evropský“ pro západní křesťanstvo podstatně větší význam. Když se v roce 1453 stala křesťanská Konstantinopol tureckým Istanbulem, cítilo se křesťanstvo smrtelně ohrožené na své jihovýchodní hranici. Na jeho okraji se tehdy nacházelo i církevně-politicky izolované České království. Jeho obyvatelé se totiž z velké části hlásili k české utrakvistické církvi. Právě v Čechách, Polsku a Uhrách, které se až do nešťastné bitvy u Moháče v roce 1526 společně nalézaly pod žezlem jagellonských králů, si zdejší obyvatelé nejvýrazněji uvědomovali, jak jiná je „Asie“, a co je to vlastně „Evropa“. Tváří v tvář nebezpečí z východu se v 15. století rodil nový církevně-politický koncept, nazývaný v papežských dokumentech antemurale christianitatis, tedy „bašta“ či „předsunutá hradba“ křesťanstva. Tuto roli hrály Pyrenejský poloostrov před dobytím maurské Granady v roce 1492, Turky ohrožená jižní Itálie, a zejména pak Uhry a Polsko. Roku 1515 popisuje polský král Zikmund I. Jagellonský papeži Lvu X. své Polsko jako zemi, která bojuje proti Turkům a Tatarům i „jiným Skythům za Donem“ a též proti sarmatsko-asijské Moskvě. Český dialog s Evropou
Tak jako měla Evropa své antemurale, tedy „předsunutou hradbu“, musela mít i svůj střed, svou osu, své srdce. Z pohledu církve to byl samozřejmě papežský Řím, ovšem existovaly i alternativní představy: Bohemia Cor Europae – Čechy, srdce Evropy! Není to nějaká obrozenecká fantasmagorie 19. století, která vznikla jako reakce na často neskrývané přehlížení východní poloviny Evropy elitami západními? I v tomto případě budeme muset sáhnout velmi hluboko do minulosti. Specifická role Čech v křesťanstvu a v Evropě se totiž začala vytvářet již ve 13. století, za panování posledních Přemyslovců. Když mongolská vojska zpustošila v roce 1241 Polsko a Uhry, bylo České království považováno za budoucí nástroj obrany křesťanstva před ohrožením z tajemného pohanského Východu. Básník Sigeher opěvuje kolem roku 1250 českého krále Václava I., jenž je svými ctnostmi dědicem moudrosti biblického krále Šalamouna a bezúhonnosti legendárního krále Artuše a jemuž prý není rovno v celém světě. Ještě výraznější roli pak přisuzuje Českému království dvorská literatura z okruhu Přemysla Otakara II. Tento český panovník podnikl křížové výpravy proti pohanským Prusům (1255–56) a Litevcům (1267–68) a takřka sahal po císařské koruně. Programově si budoval image nového Alexandra Velikého, tehdy populárního starověkého světovládce. Po potupné smrti v bitvě na Moravském poli roku 1278 na něj doboví literáti vzpomínali jako na ochranný štít celého křesťanstva. Jako univerzální monarcha byl na sklonku své vlády veleben i jeho syn Václav II., který k české přemyslovské dynastii na čas připoutal i Polské a Uherské království a představoval silného hráče i v rámci Říše římské. Od roku 1310 se České království prostřednictvím svých nových panovníků z rodu Lucemburků stále intenzivněji zapojovalo do evropského dění a Čechy se na čas staly jedním z nejživějších center Evropy. Český král Jan Lucemburský, jehož otec, císař Jindřich VII., byl v biblických aluzích oslavován jako budoucí král Evropy, Asie, Afriky a celého světa, se dokonce v Praze roku 1319 neúspěšně pokusil o obnovení artušovského společenství rytířů kulatého stolu. Naděje na obnovu ambicí křesťanstva dobývat svět byly vkládány též do Janova syna, českého krále a posléze i římského císaře Karla IV. Italský humanista Francesco Petrarca jej v listě z roku 1351 vyzýval, aby se nenechal zdržovat péčí o problémy za Alpami, ale obnovil slávu města Říma, který kdysi panoval nad celým světem. A roku 1355, krátce po své císařské korunovaci v Římě, píše Karel IV. do Konstantinopole byzantskému císaři Janu Palaiologovi jako jedinému hodnostáři v křesťanském světě, který mu byl roven, a navrhuje mu společné křížové tažení proti Turkům a pohanské Asii. Výjimečným zjevem Karlovy doby byl polyhistor Bartoloměj z Chlumce řečený Klaret (†1370). Ve spise Glossarius z roku 1365 se jako první v českém prostředí pokusil o originální interpretaci slova „Evropan“. Europanus, obyvatel Evropy, je Dobřěňan, jak Klaret překládá na základě řeckého „eu=dobře“. Nejde o interpretaci jazykovědnou, ale teologickou. Evropan je ten, který představuje základní kámen křesťanstva, ten, který přijal radostnou zvěst o Kristu (eu-angelion). Neméně pozoruhodným je první český literární „dialog s Evropou“ z konce 14. století. Tehdy vznikla staročeská Kronika o Bruncvíkovi, prozaické dílo o putování legendárního českého knížete a rytíře Bruncvíka, který se svou družinou projel rozličné země a došel až k moři. Bouře zahnala jeho koráb k ostrovu s magnetovou horou, který nebylo možné opustit. Náš rytíř se tak ocitl kdesi ve Středozemním moři, na rozhraní Evropy, Asie a Afriky. Bruncvík bloudil po ostrově a setkal se zde s mořskou pannou – Europou: „Jsi stvoření zlé, nebo dobré? Mluv se mnou,“ vyzval ji bez bázně, a tak se započal jejich dialog. „Bruncvíku, jsem tak, jak mě vidíš, ani zlé, ani dobré,“ odpovídá Europa. Bruncvík se dále ptá, zda u ní může hledat nějakou útěchu v situaci, kdy zůstal tak daleko od domova, a ona bez okolků a poněkud záhadně odpovídá: „Časem můžeš, a časem nemůžeš.“ Jako by v tomto dialogu bylo zakódováno jakési první české tázání se po Evropě i s její dvojznačností: Evropa není ani zlá, ani dobrá, někdy nám může být útěchou, jindy nikoliv. Víla Europa je zřejmě jednou z mnoha inkarnací Meluzíny, legendární pramáti rodu Lucemburků, a není tudíž vyloučeno, že Bruncvík je personifikací Karla IV., který otevřel trvalý dialog Čech s Evropou. V tomto klimatu se pak rodí i český mesianismus – představa, že český národ má své kořeny až v biblických časech, je dědicem antických Řeků a že právě jemu předal Alexandr Veliký vládu nad světem. Čechové jsou tedy národem vyvoleným v politickém i náboženském ohledu. Produktem tohoto přesvědčení o Češích jako „novém Izraeli“, povolaném k obnově božího lidu a veškerého světa, je možná i česká náboženská reformace – husitství. Čechy a v jejich srdci Praha – Nový Jeruzalém se měly stát osudovým jevištěm závěrečné fáze lidských dějin. Tady se podle představ českých husitů začne uskutečňovat království boží. Zato římská církev a západní Evropa považovaly České království dlouhá desetiletí za pouhou kacířskou periferii. Situaci prolomil až „kacířský“ král Jiří z Poděbrad, když roku 1464 přišel s projektem sjednocené křesťanské Evropy. Ten sice nebyl nikdy uskutečněn, ale dodnes udivuje – Evropa měla mít společný parlament, společné vojsko, společnou měnu, společně vzdorovat Turkům, nepřátelům křesťanstva. Někteří učenci a diplomaté z královského okruhu byli tehdy přesvědčeni, že jedině český král je předurčen k císařskému titulu a jedině Praha je vhodnou kandidátkou na stálou císařskou rezidenci, centrum křesťanstva a Evropy. A humanista Bohuslav Hasištejnský z Lobkowicz, sídlící na počátku 16. století na hradě Hasištejně u Kadaně, nepřestával vyzývat českého a uherského krále Vladislava Jagellonského, aby obnovil slávu Českého království jako nejvznešenější části Svaté říše římské a Evropy, zastavil nápor Turků a zasadil se o osvobození Řecka, kolébky civilizace, Konstantinopole i Svaté země. Velkou roli tehdy hrála i nostalgie po „zlatých časech“ Karla IV. Čechy srdcem Evropy? V době evropských reformací 16. století se radikálně mění situace, Čechy jsou znovu vnímány jako centrální část kontinentu. Například v roce 1537 publikoval Johannes Bucius svou alegorii Evropy in forma virginis (v podobě panny) – České království je zde vyobrazeno jako vzácná medaile na prsou personifikované Evropy-královny. Bohemia je tedy vnímána jako skutečné cor Europae, srdce Evropy. Německoholandský geograf Filip Cluverius (†1623) rovněž popisoval Evropu jako královnu a Čechy jako její pupek. Čechy a Prahu jako duchovní střed Evropy zobrazil roku 1661 i Karel Škréta. Ba ještě víc – jako duchovní osu tohoto arcikřesťanského kontinentu znázornil Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí, symbol triumfu katolické Evropy nad Evropou protestantskou. Učený český jezuita a vlastenec Bohuslav Balbín (†1688) však takovému nadšení nepropadal – naopak. Upozorňoval na nebezpečí, v jakém se ocitla Evropa, když během třicetileté války zuřily krvavé konflikty v jejích samotných útrobách, v Čechách. Čechy srdcem Evropy! Zde má své počátky jeden z mýtů, který dodnes významně ovlivňuje myšlení v České republice. Nejvytříbenějším a nejoriginálnějším českým myslitelem tohoto období byl Jan Amos Komenský (†1670), který viděl význam českého národa v srdci Evropy v jeho speciální náboženské misi. Jasně to zaznívá například v Komenského korespondenci z roku 1638: „Shlédněte na národ, na který jako první mezi evropskými národy ráčil shlédnout Kristus tím, že jej vyrval z temna Antikristova, národ, který dříve než ostatní národové přijali osvícení, samojediný po celé století vydržel běsnění zuřivosti Antikristovy.“ Později Komenský neúnavně vyzýval k duchovnímu, kulturnímu a politickému sjednocení Evropy a světa: „Vy z Asie posíláte k nám vonné látky, hedvábí a drahokamy, Vy z Afriky dodáváte nám papoušky, opice, lvy a slonovinu, Vy Američané jste naplnili naši Evropu svým zlatem a stříbrem. A my tedy nemáme co darovat? Ničím Vám neoplatíme? Hle, oplácíme svými myšlenkami o naší i Vaší spáse a jiskrami k zažehnutí světla moudrosti k společnému užitku.“ Tolik Komenský ve svém manifestu z roku 1666, který již přesahuje tématiku českou a evropskou a směřuje k problémům univerzálním. Epilog: evropská identita?
Někteří lidé dnes s notnou dávkou sarkasmu tvrdí, že Evropa je pouhý geografický pojem a žádná evropská identita nikdy neexistovala, neexistuje a existovat nebude. Toto příkré konstatování je ovšem něco typicky evropského – kladení otázek, zpochybňujících vlastní existenci či společnou identitu, je podstatou Evropy, stejně jako její nejasné hranice, její rozmanitost a věčná hašteřivost, která ji už mnohokrát hrozila strhnout do nicoty. Degradace Evropy, někdejší vládkyně světa, na pouhý hornatý poloostrov asijského megakontinentu, se však dosud nenaplnila. Evropa v sobě stále skrývá obrovskou vitalitu a dynamiku.
Kdy vznikla Evropa?
Jazykový původ jména Evropa je nejasný. Snad pochází ze semitského slova ereb, kterým se označovaly západ slunce a temnota.
Európé byla prominentní hrdinkou starověkých bájí. Údajně matkou Mínóa, vládce Kréty, a tedy pramátí jedné z nejstarších civilizací. Hesiodos ji ve svém spise Theogonia (kol. 700 př. Kr.) zařadil mezi bohyně. Ovidius (†17 po Kr.) o ní psal v Metamorphoses jako o fénické princezně, kterou unesl na Krétu Zeus
v podobě sněhobílého býka. „Únos Európé“ je zároveň aktem symbolického transferu plodů asijských civilizací Východu na Západ, do budoucí Evropy.
Jako Evropa bylo již v 7. století př. Kr. označováno střední Řecko, později též Thrákie a Makedonie.
V 6. století př. Kr. se pojmem Europa nazýval celý prostor mezi Gibraltarem a Černým mořem a nový „kontinent“ expandoval dále na sever.Nejasná východní hranice
Východní hranice Evropy není dána fyzicko-geografickým vymezením, byla vždy definována kulturně-politicky. Evropa je „vynález“ starověkých Řeků. Ti vedli hranici mezi Evropou a Asií od Bosporu skrze Černé moře až k Azovskému moři. Řecký geograf Klaudios Ptolemaios († asi 165 po Kr.) situoval východní hranici k řece Donu (Tanais) a toto pojetí bylo akceptováno po celý středověk. Abraham Ortelius (†1598) ji posunul více na západ, k Dněpru. Teprve roku 1730 ji Ph. J. von Strahlenberg posouvá k Uralu. V 19. a 20. století pak dochází k dalším pokusům o její posunutí stále více na východ.Jára Cimrman a střed Evropy Český génius Jára Cimrman je fenoménem typicky středoevropským, pevně svázaným za svého života i ve svém životě posmrtném s pojmem Mitteleuropa. Jejím jádrem jsou země bývalé rakousko-uherské monarchie. Vídeňský rodák Cimrman považoval za střed Evropy své Čechy, střed samotný přesně lokalizoval do Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Navštívil i Londýn, tedy západní periferii Evropy, a též pohoří Altaj v Rusku poblíž mongolských, čínských a kazašských hranic. Byl si tudíž plně vědom toho, co je ještě Evropa, a co už rozhodně žádná Evropa není.
