MARTINA COUFALOVÁ text
…Již předtím, než tiše usednu na prohřátý písek na břehu řeky, pociťuji v sobě „bytost, která čeká, aby se ve mně projevila. Je to Hora. Uvolňují se a nabírám dech, vdechuji Horu . . .Cítím jak mé skalnaté kořeny sestupuj í hluboko, hluboko dolů, až tam, kde je Země nesmírně horká. Mé podlo- ží je široké a pevné. Přicházejí bouře a ženou se po mém povrchu, zanechávajíce za sebou jen zčeření na mé kůži ze stromů. Dokonce i příležitostné otřesy země pouze způsobí, že se zachvějí a pronikavěji pocítím svou životní energii. Jsme velmi stará. Pamatují staletí, tisíciletí, pamatují mnoho období, cykl ů a změn. Nabízím inspiraci a vyzývám vás, abyste přišli a lépe mě poznali, abyste prozkoumali mé skály, údolí a řeky lemované stromy . . . (rituál Shromáždění všech bytostí z knihy Myslet jako hora) Výchozí situace: Jde ekolog a potká strom. Antropocentrický ekolog ho chrání, aby ho později mohl využít, neboť smysl přírody je v tom, aby sloužila člověku. Teocentrik se na něj dívá s úctou, vidí v něm Boží stvoření a chválí Boha. Biocentrický, neboli hlubinný ekolog, se snaží vcítit do stromu, splynout s ním a lépe ho pochopit. není to však záležitost rozumového uvědomění, ale citového prožitku. Hlubinnou ekologii se už u nás léta zabývá PhDr. Boris Merhaut. Pane doktore, čím se tedy hlubinná ekologie liší od té „normální, kterou označujete jako mělkou? Je to filozofický směr nebo vědní obor? Já bych hlubinnou ekologii – vhodnější je hovořit o přírodní ekologické filozofii, neboli ekosofii – neoznačil ani jako vědní obor, ani jako směr ve filozofii. Jde spíše o životní postoj. Na základě jakéhosi teoretického předpokladu, který se podařilo shrnout do osmi bodů (v angličtině je to pouhých 137 slov) si musí rozvinout svou životní filozofii každý podle vlastních možností. Rozdíl mezi mělkou a hlubinnou ekologií bych mohl doložit na příkladu: mělkého ekologa nenapadne při pohledu na kouřící komín nic jiného, než na něj nasadit filtr, čímž to pokládá za vyřízenou věc. Ekosof se zahloubá a zeptá se – Potřebujeme vůbec tuhle teplárnu, nebo můžeme jednat tak, abychom spotřebovali méně energie? Proč vlastně vznikla hlubinná ekologie? Rozpracoval ji norský filozof Arne Naess, který čerpal ze Spinozovy etiky a ze satjagrahy (držení se pravdy) Mahátmy Gándhího. Naess je přesvědčen, že každá činnost, která je nepodložena ekosoficky, tj. láskou a moudrostí, je marná. Naší situace může změnit pouze láska k matce zemi a k přírodě, která dříme v genetickém kódu a ekologické nevědomí každého z nás, kam byla zatlačena dogmatickým humanismem. Ekosofie vznikla patrně proto, že na to byla vhodná doba. Stadium průmyslové revoluce, ve kterém žijeme, znamená totiž miniaturizaci a kompjuterizaci – tedy odklon od spotřeby velkého množství energie. Vyrábějí se energeticky ekonomičtější přístroje, nastává tedy vhodná doba, kdy by bezohledné rabování zdrojů mohlo skončit. Proč dosud nepřestalo? Celý stávající hospodářský systém je bohužel velký podvod a iluze. Je postaven na myšlence, že hospodářský růst nikdy neskončí, zatímco jsme se už dávno dostali za vrchol, kdy je třeba průmyslovou výrobu celosvětově omezovat. A do toho se nikomu nechce. Navíc se za pomocí reklamy vytvářejí umělé pseudopotřeby, které jsou hnacím motorem hospodářského růstu. Kdo se kromě vás ještě zabývá nebo zabýval ekosofií? U nás je pravděpodobně nejznámější jméno filozofa Erazima Koháka, který má ale ekosofii posunutou trochu blíže ke křesťanství. K názoru velice blízkému přírodní filozofii dospěl ostravský jogín Jaroslav Kočí. A jak už jsem uvedl, s ekosofií se spojuje filozofie Gándhího. Ve vašich studiích se objevuje názor, že člověk je jeden z nejničivějších tvorů. Myslíte, že je zlý? Já bych vůbec nerad operoval s kategoriemi dobra a zla. Když na jednom metru čtverečním necháme žit pět křečků, budou se chovat přijatelně. Jestliže jich tam dáme padesát, začnou se projevovat značně asociálně a budou spolu i bojovat. Něco podobného se stalo díky přemnožení lidstva. Považujete tedy přemnožení za hlavní příčinu dnešního truchlivého stavu planety? Je to jistě jedna z hlavních příčin. Dalším důvodem je ono antropocentrické učení, které praví, že člověk je pánem přírody a také centrem a měřítkem všech věcí. Je to velmi ošidná teorie, protože je ve skutečnosti celou svou fyzis součástí přírody a měl by jednat tak, aby to prospělo nejen jemu a jeho rodině, ale celá pospolitosti živých tvorů, do které je vrostlý. A tak se chovají právě ti, jež ve svém povýšenectví označujeme jako primitivní – ať už jsou to africké kmeny, nebo příslušníci různých asijských národů, kteří vlastně kontakt s celkem nikdy neztratili. Myslím, že existuje jedna základní otázka a podle charakteru odpovědi lze (nejen) ekology rozdělit do dvou skupin. Jedna skupina míní, že druhým lze implantovat cizí myšlenky tak, aby je přijali za vlastní, vychovávat je zásahem z vnějšku. Sem patří především lidé materialisticky a racionálně orientovan í. Idealisté a věřící, které bych zařadil do druhé skupiny předpokládají, že je nevyhnutelně nutné pracovat především na sobě a sebezdokonalovat se, přičemž jakýmsi „vedlejším produkte“ je právě příznivé ovlivnění okolí . . . Ano, to je pravda. Ale neřek bych, že je to vedlejším produktem. Ale oni o to neusilují, ovlivnění přich ází samo. S tím ovšem potom koliduje funkce osvěty, která zrovna patří k těm vedlejším zásahům. Je pravda, že některé „osvětové“ akce, ač dobře míněné, mohou mít právě opačný účinek. Jeden čínský mudrc kdysi řekl – Nikdy se nepouštějte do bitvy, kde není šance vyhrát – To není zbabělost, ale správn ý odhad situace. Je zapotřebí, aby 5 % populace mělo zažitý jiný model, než je dneš- ní hospodářství. Narážíte asi na příběh o opicích, kter é obývaly spoustu ostrovů a živily se bramborami. Požitek z jídla jím ale kazila hlína, kterou byly brambory olepeny. Jedna opice objevila, že opláchne-li si je ve vodě, pochutná si daleko lépe. Za krátkou dobu to dělaly nezávisle na informace první opice všechny její druž- ky. Ano, takovej jev skutečně existuje a mám pro něj důkazy. V městských čtvrtích Kalifornie, kde žilo oněch výše zmíněných 5 % populace, například hluboko poklesla kriminalita. Málokdo si totiž uvědomuje, že nejsilnější jsou myšlenky čili vibrace, kter é potom ovlivňují všechno ostatní. U nás asi máme do těch 5 % ještě daleko. Zeptám se ještě jednou – mysl íte, že pomůže osvěta, nebo je moudřejší čekat na přirozený vývoj? Nyní patrně nastává doba, kterou si „pě- tiprocentní“ vyberou, nebo už vybrali ke zrození. Jako si je třeba zvolila celá generace, která padla za první světové války. Ekologové jsou často napadáni, že chtějí vyhnat lidi zpět na stromy . . . To je samozřejmě nesmysl, stačí přece zvolit vhodnou technologii – třeba recyklaci vody. Když v Hradci Králové zvýšili patnáctkrát cenu vody, klesla její spotřeba natolik, že tam dnes vystačí se spodními prameny a nemusí brát vodu ze znečištěné Orlice. Tohle byl samozřejmě administrativn í zásah a také jedna z výjimečných situac í, kdy funguje trh ku prospěchu přírody. Ještě lepší by bylo, kdyby byli lidé sami motivováni šetřit vodou. Zajímalo by mě, jestli přikládáte větší váhu činnosti zelených stran, nebo nevl ádních ekologických organizací? Obojího je zapotřebí. Ovšem naše _Strana zelených ve skutečnosti zelená není. Jsou v ní technokraté, kteří se nechali ošálit možností využití jaderné energie. Také nebyli přijati do svazku evropských Zelených. Může vůbec vysoká politika vyřešit ekologické problémy? V tak malém státě jako je Kostarika se to povedlo. Ekologie je ovšem záležitostí dlouhodobou a žádný plán by neměl být kratší než deset let. Politiky bohužel jen zajímá, aby se udrželi do příštích voleb. Máme ještě nějakou jinou eventualitu záchrany, kromě té hlubině-ekologick é? Měli bychom opustit velká města dokud je ještě čas a snažit se žít v malých komunit ách. Ale ne v těch zvenčí podporovan ých, ale ve zcela soběstačných – vzorem budiž nám duchovní komunita Damanhur v severní Itálii, která vlastní několik přidru žených dílen a služeb. Existuje nějaké takové společenství u nás? Už tři roky tu mohlo nějaké vzniknout, ale zatím se tak nestalo. Byla tu založena jen komunita Haré Kršna. Ta je však exoti čností své kultury pro většinu lidí neakceptovateln á. Bohužel se nepodařilo prosadit vznik komunity ve Velké Bystřici u Olomouce, kterou se tu pokusil založit jeden anglický psychoterapeut. Nezískal ani povolení od rektora olomoucké univerzity, aby mohl promluvit ke studentům. Vrásky kolem chytrých očí Borise Merhauta (roč. 1924) vůbec nevyhloubily starosti, si jich za minulého režimu užil víc než dost. Tento klidný usměvavý člověk je mu- žem mnoha profesí – 17 let pracoval v Orientálním ústavu ČSAV, po nuceném odchodu působil ve Svazu bytových druž- stev, poté ve Zdravotnických novinách. Bedlivě střeženého zraky StB ho osud zav ál na místo pracovníka zdravotní výchovy se specializací boj proti alkoholismu, kou- ření a drogové závislosti. Po listopadu 89 byl rehabilitován a nyní působí jako volný novinář. Byl externistou řádu Svobodná Evropa a také mluvčím náměstka ministra zahraničí ing. Bartáka. Je činný v psychoterapii, v Klubu ekologických novinářů, překládá ze šesti jazyků. Spolupracuje s filmem a televizí. V březnu by měla vyjít jeho Antologie hlubinné ekologie.
