Vrátili jsme se právě z předsíně pátého světadílu. Do včerejška se jmenovala Holandská Nová Guinea a vlála nad ní jediná vlajka, holandská trikolora.
Teď se začíná jmenovat Západní Irian a třepotá se nad ní vlajek několik. Jedna z nich je pořád holandská. Oficiálně k ní přibyla bleděmodrá se znakem Spojených národů, neoficiálně červeno-bílá indonéská a nedovoleně, přesto však nejpočetněji vlajka papuánská s bílou pěticípou hvězdou v rudém poli, se šesti bílými a sedmi modrými pruhy.
Vrátili jsme se ze země, která je větší než tři naše republiky, nemá ani jediný kilometr železnic a všeho všudy něco kolem sedmi set kilometrů silnic, z nichž asi dvě stovky jsou asfaltované.
Nejsilnější dojem však nebyly ony kontrasty, ale spousta bílých skvrn na mapě. Ne tedy Antarktida s pólem nedostupnosti, ale třeba prostor osmdesát kilometrů jihozápadně od hlavního města Hollandie s nápisem UNEXPLORED MOUNTAINS. Neprozkoumané hory. Letěli jsme nad jinými oblastmi, dole byla nejdivočejší džungle, jakou si může člověk představit: pralesy, fantastické meandry, řeky jako by chtěly zaškrtit samy sebe, vracely se do míst, kudy už jednou protekly, neuvěřitelnými smyčkami se kroutily tři sta šedesát stupňů zpátky, oprátka za oprátkou, shora to vypadalo jako blysknavé kruhy a elipsy naházené do temného lesa. A ještě: na jihu země, hned po bariéře oněch pětitisícových obrů, je území velké skoro jako půl Československa. Na letecké milionce, nejpodrobnější dosažitelné mapě, najdete jen hrstku jmen označujících vesnice. Jinak desítky kroužků s anonymním VILLAGE, VILLAGES. Vesnice, vesnice, vesnice. Někdy v jednotném, někdy v množném čísle.
První zvuk, který v přemnohých oblastech téhle fantastické země probudil člověka z doby kamenné, byly výbuchy granátů. První začali shazovat Japonci, další Američané. Není to tak dávno. Dějinná epocha se jmenovala druhá světová válka. A zdá se, že teprve ona přiblížila světu lán země, který do té doby ležel takřka zapomenut na periferii zájmů i znalostí.
Připomněl i vlastním pánům, Holanďanům, když ho opět převzali z rukou spojenců, že to není jen tak nějaká zapomenutá země. Že kromě jiných hodnot má i cenu strategické základny.
To bylo před sedmnácti lety.
Teď se s ní museli rozloučit. Nebylo to jednoduché, to je nabíledni. Loučení bylo melancholické, s příchutí nostalgie. Třicátého září, o šesté hodině večerní, kdy se slunce chystalo sklouznout za temeno hory Jarremoh nad Magdaleninými ostrůvky, měl patrně holandský guvernér Plattel jiné starosti, než se dívat, jak ze stožáru před jeho rezidencí pomalu padá holandská vlajka, naposled bez soupeře nad touhle podivnou zemí. Už třetí den byl pryč, s děkovným dekretem samotné královny. Proto taky nebylo vojenských poct. Bylo jen zádumčivé, tesklivé ticho.
Pak nastala noc, horká a vlhká, s příjemným osvěžujícím vánkem od moře a bez komárů ve vyšších patrech strání, do nichž Holanďané nasázeli svoje vilky a bangela. Poslední holandská noc na Nové Guineji.
PATRIS A REPATRIANTI
Jak vypadá situace zevnitř Irianu?
Jako všichni kolonizátoři, mají pochopitelně i Holanďané pocit, že se jim svět odměnil za jejich záslužnou práci nevděkem. Obětovali se, cpali do té divočiny peníze, a teď – co z toho?
„Jen se podívejte,“ řekl nám jeden z nich, „jenom roku 1960 jsme investovali do Guineje pětadvacet milionů zlatých, za posledních osmnáct let nás tahle zem stála málem dvě miliardy. A co jsme z toho měli? Deset nebo patnáct tisíc krokodýlích koží, pár tun muškátových oříšků a něco kopry. A nafta? Její vývoz sotva stačil hradit dovoz potravin, a to nemluvím o strojním zařízení. Ostatně, vemte si cifry těžby. Jde dolů rok od roku, další výzkum pověsila Nieuw Guinee Petroleum na hřebík, protože se to nevyplácelo a ložiska v Klamono a kolem Steenkoolu budou za pár let suchá jako troud…“
„Začali jsme se téhle zemi věnovat příliš pozdě, za pět minut dvanáct,“ řekl druhý.
Je v tom hodně pravdy.
Dokud mělo Holandsko svou rozsáhlou „Holandskou Indii“ – bohatou Sumatru, Borneo, Jávu, Celebes, Bali – nestálo opravdu za to obírat se zbytkem koláče, v němž bylo tolik hrozinek. Teprve roku 1949, když se obrovská říše sesula jako hromádka karet, začali si Holanďané Nové Guineje „vážit“. Z několika důvodů.
„Musíme zachránit čest,“ říkali jedni.
„Kam s lidmi ze smíšených manželství, které teď Indonésané vypudili z Indonésie? V Holandsku budou na obtíž. Musíme pro ně zachránit Guineu.“
„Jakým právem chtějí Indonésané tuhle zem? Vždyť nemají s Papuánci nic společného, je to docela odlišná rasa, ze 700 000 obyvatel Guineje je jenom 19 000 Indonésanů, to jsou necelá tři procenta…“
Probíráte-li se holandskými propagačními publikacemi tištěnými na bezvadném křídovém papíře a oficiálními zprávami, které podle článku 73/e Charty musela vláda předkládat generálnímu tajemníkovi OSN, padne vám na první pohled do oka skutečnost: opravdu za pět minut dvanáct. Podrobnější statistiky začínají teprve rokem 1955, předtím jako by bylo prázdno. Honem se začalo se školstvím. Honem se začaly stavět silnice aspoň v okolí několika měst. Honem se začalo se zdravotnictvím. Na stránce 72 Zprávy o Holandské Nové Guineji za rok 1960 najdete doslova: „Teprve koncem roku 1960 začal průzkum životní úrovně Papuánců žijících v městských střediscích. Bude se v něm pokračovat roku 1961…“ Ani slovo o životní úrovni Papuánců mimo ona městská střediska. Místo toho na stránce 15 holandské publikace Vademecum voor Nederlands-Nieuw Guinea za rok 1956 (totožný text na stránce 15 anglického znění z roku 1958) doznání, že „všechny domorodé – rozuměj papuánské – civilizace patří k nejprimitivnějším na světě…“
Že nemohou Guineu udržet natrvalo, byť pod pláštíkem svěřeneckého území, bylo v Holandsku jasné snad i nejzarytějším zastáncům „uhájení cti“. Důkazem nad jiné pádným jsou vlastní statistiky dovozu do Guineje. Zatímco roku 1957 dovezli Holanďané strojního zařízení za 10 447 000 zlatých, roku 1959 už se spokojili s dovozem za 3 856 000 zlatých. Ještě nápadnější to bylo se stavebními kovy. Roku 1957 zaujímají v dovozu druhé místo – 14 842 000 zlatých. Roku 1959 už jenom osminu – 1 973 000 zlatých (v téže době však dovoz potravin zůstal na nezměněné výši, dovoz alkoholických nápojů se dokonce podstatně zvýšil). Nač investovat, říkají ta čísla, stejně půjdeme jednoho dne domů, dřív nebo později…
Valná většina jich odešla. Ty už jsme v Irianu nezastihli. Nastřádali si tolik, že se mohli pohodlně vrátit letadly a vybrat si dokonce mezi cestou přes Karáčí, nebo přes severní pól, oběma směry létaly mezi Amsterdamem a Biakem stroje DC-7C a DC-8 společnosti KLM dvakrát až třikrát týdně. Zastihli jsme už jen druhou garnituru – úředníky, techniky, stavbaře, učitele, drobné farmáře. Ve čtvrtek 4. října se v malých volkswagenech trousili do přístavu, mlčky a s melancholickým výrazem v očích vystoupili po schůdcích na palubu řeckého parníku Patris (ta shoda byla jistě jen náhodná: Patris pro repatrianty!) a opřeni o zábradlí dívali se zasněně po nádherném Humboldtově zálivu a vilkách, které navždy opustili. Spatřili jsme mezi nimi i Holanďanku prostředních let, bydlela několik set metrů od naší ubikace na Astrolabelaan a ráno jsme ji zahlédli, jak zalévá květiny za oknem (vděčně nás zvala do zahrady, když jsme požádali, smíme-li si vyfotografovat nádherně kvetoucí yuku). Její dva synkové se dole na molu mazlili s malým foxteriérem a po tvářích se jim koulely slzy jako hráchy, zřejmě nesměli vzít svého Oříška s sebou.
„Včera ke mně přišel jeden z nich, vysloužilý námořní kapitán,“ řekl nám večer jeden z úředníků OSN, „a chtěl ode mne dovolení, aby směl zůstat. Měl už vyhlédnutý pozemek za Ifarem, chtěl si tam zařídit malou farmu a pěstovat slepice a hovězí dobytek. Co prý bude dělat v Holandsku, povídal, vždyť to není můj domov, doma jsem tady. Co jsem mu měl říct, copak já vím, jak se k němu zachovají Indonésani, až sem přijdou prvního máje? A tak pojede do Holandska, třebaže už tam nikoho nemá…“
Vzpomněli jsme si přitom na mladou Holanďanku, kterou jsme v roce 1958 poznali v Bruselu na mezinárodním EXPO. Bylo jí sotva dvacet, hezká blondýna, byla servírkou na našem plovoucím hotelu-botelu, jak říkali Belgičané složenině slov boat a hotel.
„Já jsem to v Holandsku nemohla vydržet,“ řekla se slzami v očích. „A tak jsem utekla aspoň sem, do Belgie. Holandsko není má vlast, narodila jsem se v Bukittinggi na Sumatře, uteču tam, jak si jen trochu našetřím.“
Odjelo jich 4. října z Hollandie přes Singapur do Amsterdamu šest set. Dobrá polovička byli lidé tmavší pleti. Ne od tropického slunce. Míšenci. Po otci Holanďané, po matce Papuánci, Malajci, Javánci, Sumatránci. Holanďané si ve svých koloniích celkem potrpěli na místní hospodyně, za potomky se nestyděli. Ti našli domov na Nové Guineji, teď se stěhují do vlasti svých otců, do země, kterou nikdy neviděli.
Jak je ta vlast přijme?VELKÁ PŘÍLEŽITOST
Řekli jsme na začátku, že Irian ještě zdaleka není indonéský. Ale po prvním máji příštího roku se Indonésanům dostane velké příležitosti, aby za necelých sedm let, tedy právě za poloviční dobu, jakou měli v devětačtyřicátém roce ke splnění svého „svatého úkolu“ Holanďané, dokázali splnit podmínky smlouvy z 15. srpna 1962. Totiž prohloubit výchovu lidu, bojovat proti negramotnosti, urychlit sociální, kulturní a hospodářský vývoj, ve shodě s dosavadními indonéskými zkušenostmi umožnit účast lidu na místní správě pomocí pravidelných voleb a konečně připravit lid, aby si koncem roku 1969 mohl rozhodnout o svém dalším osudu.
Indonésané přijdou do Irianu s velkými přednostmi.
Mluví stejným jazykem, jaký zavedli Holanďané v základních guinejských školách, když nemohli použít žádného z bezmála dvou set papuánských, jakými se mluví ve vnitrozemí. Jsou v džungli jako doma, nebojí se jí. Dovedou žít skromně, k obživě jim často stačí dvě tři hrsti nasi putih, vařené rýže s ťabe. Znají psychologii člověka žijícího nejen ve městě, ale i na vesnici. Mají dostatek mladé nadšené inteligence, která se už dneska dobrovolně hlásí k službě v Irianu. A hlavně: mají velké zkušenosti s budováním školství v nejzapadlejších vesnicích. V době, kdy dosáhli samostatnosti, měli podobnou situaci, jakou za sebou zanechávají Holanďané přes všechny závazky splnit „svatý úkol“ v Guineji. V celé ostrovní indonéské říši bylo roku 1949 jedenáct vysokoškolsky vzdělaných lidí, v Nové Guineji nebude ani jeden. Podle Sukarnových slov je dnes v Indonésii 60 000 vysokoškoláků a 700 000 studentů na středních školách.
Indonésii však čeká v Irianu tvrdý oříšek. Zápolí s nejtěžší hospodářskou krizí ve svých mladých dějinách. Bude muset právě v prvních letech pumpovat do Irianu investice, aby neklesl životní standard, jaký za sebou zanechali Holanďané.
Otázkou zůstává, kde ony prostředky vezme.
Papua, nebo Irian?
Alfred Karma a Peter Rumakiek k nám přišli bez pozvání.
Přesněji řečeno: bavili jsme se s nimi už dobrou půlhodinu, když se ukázalo, že to vůbec nejsou zástupci Dewan Papua, s nimiž jsme si předchozího dne ujednali schůzku. Přišli místo nich, náhodou stál včera Rumakiek na autobusové stanici a vyslechl, co si ti dva povídali, měli prý strach z rozhovoru s novináři. A tak nás tady máte, my se nebojíme. Naopak, chtěli bychom se od vás taky něco dovědět.
Oba byli zaměstnanci zdravotní správy, bydleli v Ifaru v dělnické kolonii plechových půlválcovitých staveb, které tu zbyly po Američanech, Rumakiek už šestý rok pracuje jako asistent při snímkování tuberkulózních – a tak se řeč točila nejdřív kolem mezd a platů. Přístavní dělník prý si vydělá tři guldeny denně (láhev dováženého piva stojí zlatku deset centů, když je žízeň, dá se pít jen tohle, pivovar tu ještě nepostavili), dělník s dvouletou praxí dostane pět, další rok až sedm zlatých za den.
„A ve zdravotní správě?“
Vytáhl výplatní pásku.
„Dvě stě třiasedmdesát, k tomu příplatek na ženu a domácnost pětadvacet, ani ne tři stovky měsíčně.“
„Je to málo, nebo hodně?“
„Dá se s tím vyjít,“ zasmál se, „ale na nový volkswagen to nestačí, ten se prodával za pět tisíc dvě stě, na ten se zmohli jen Holanďané.“
Najednou začali sami s otázkami. Problém Papuánců a Indonésanů. Palčivá záležitost. Nevědí dodnes, na čem jsou. Upeklo se to bez nich. Holanďané odejdou, přijdou Indonésané. Ale doma jsme tu my, nám patří půda, my jsme se tu narodili, ne Indonésané. Máme s nimi špatné zkušenosti. Když jsem byl na učení, pracoval se mnou jeden Indonésan, ale nikdy mi nedovolil, abych s ním jedl u jednoho stolu, on si dal jídlo na talíř a mne hnal do kouta v kuchyni, místo talíře ti stačí banánový list. Takové věci z mládí si člověk dobře pamatuje. A když o nás mluvili, říkali vždycky slovo Papua s takovým přízvukem, že z něho zrovna čišelo opovržení a povýšenectví.“
Tak jsme se dostali k otázce, co je to vůbec Papua.
„Pochází to ze slov papa wuwa,“ řekl Rumakiek, „to je vlastně nemanželské dítě, odhozené, zanedbané, tedy necivilizovaný primitivní člověk. Indonésané nám tohle slovo zošklivili, proto raději používáme slova Irian, na to přišel náš vůdce Kaisepo, v biakštině to znamená něco, co kypí, jako když dáte nad oheň hrnec s vodou. Co se mě týče, radši bych byl, kdyby se říkalo Irian místo Papua, jinak si pořád o nás budou myslet, že jsme zaostalí divoši…“
Jurij Grešnov, který překládal z indonéštiny, se na chvíli odmlčel a rusky se zeptal, máme-li mu ukázat pohlednice, které jsme předchozího dne koupili v papírnictví na náměstí v Hollandii. Zobrazovaly muže z údolí Baliem v podivném úboru: kromě tenkého provázku kolem beder a dlouhého tykvicovitého pouzdra na přirození neměli na sobě vůbec nic. Ovšem proč bychom se ho neměli zeptat, třeba nám poví, proč se takhle zdobí, kdo jsou a tak.
Rumakiek ani Karma se kupodivu necítili nijak dotčeni.
„To jsou lidé z Baliemského údolí, vůbec ještě neznají peníze, místo nich platí mušlemi,“ řekl bez váhání Rumakiek. „Byl jsem tam loni s oddílem policistů, od devětapadesátého vedly v Baliemu válku dva kmeny nahých, musel se tam udělat pořádek, aby se nevybili. Ta pouzdra nosí jednak jako ochranu, ale mají taky symbolický význam, znamení mužské plodnosti. Je to starý papuánský zvyk. (To souhlasilo, předchozího dne jsme si před vchodem do sídla OSN všimli dvou mužských figur vyřezávaných ze dřeva, horní stál druhému na hlavě a jeho ztopořený úd byl delší než celá jeho postava.) „A co se týče těch pohlednic,“ – Rumakiek se na vteřinu odmlčel, podíval se po Karmovi, jako by si chtěl svou odpověď potvrdit, „říkali jsme to majiteli obchodu, Holanďanovi, ale ten, co prý bych je neprodával, aspoň se každý, kdo přijde do Hollandie, přesvědčí, že už tu po městě nazí chlapi nechodí, udělali jsme něco pro Papuánce nebo neudělali? To se ví, vydělává na těch pohlednicích pěkné peníze, ale trochu pravdy přece má, takové oblečení už nikde na pobřeží nenajdete. A povězte mi, jak je to v Indonésii, taky tam chodí lidé nazí? Nebo se Indonésané, až sem příštího roku přijdou, postarají, aby všichni Papuánci chodili slušně oblečení?“
