BÝVALÍ LIDÉ(DOKONČENÍ Z MINULÉHO ČÍSLA)
Bývalí lidé byl název tajné akce Státní bezpečnosti v druhé polovině 50. let. Šlo o „rozpracování, pozorování a evidenci „ všech, kteří měli ještě nějaké vazby k předchozímu, nekomunistick ému režimu. My jsme si zvolili tenhle název symbolicky pro povídání o jiných „bývalých lidech“ – pracovnících StB. Nechceme je ovšem ani rozpracovávat, ani pozorovat, ani evidovat; jen se zamýšlíme nad tím, co po pěti letech po zrušení té tajemné organizace StB o nich a o jejich operacích víme víc, než tenkrát. Přičemž kombinujeme vyprávění Jaroslava K., bývalého pracovníka Státní bezpečnosti z let padesátých a jejího pozdějšího šéfa v letech šedesátých, s tím, co o „bývalých lidech“ a jejich dosud skrytých aktivitách zjistili pracovníci Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování činnosti StB při současném ministerstvu vnitra. · · ·
V minulém čísle jsme hovořili o padesátých letech. Vy jste vyslovil odvážnou hypotézu (podloženou knihou Stewarta Stevena „Výbušnina“) o tom, že některé politické proces byly vyprovokovány zpravodajskou hrou CIA ve snaze zkompromitovat a rozložit komunistický aparát zevnitř. Pracovníci Úřadu pro vyšetřování a dokumentaci činnosti StB ale nic takového nepotvrzují; zdá se jim to nepravděpodobné. Zároveň jste ale nakousl téma, které bychom měli podrobněji probrat nyní: tzv. humanizace StB v 60. letech. Co jste tím měl na mysli? Zatímco začátkem 50. let se StB konstituovala z lidí nevzdělaných a v různé míře zatížených válkou (proto také tolik násilí a brutality v jejich metodách), koncem dekády nastupuje nová garnitura. Chytřejší, rafinovanější, kultivovanější. Nový ministr Rudolf Barák zastavil brutalitu, postavil požadavek serióznosti. I když se u něj projevoval silně prvek kariérismu, byla to nepochybně velká změna, protože v čele vnitra se ocitla osobnost energick á, průbojná a zároveň intelektuálně silná. Po něm nastoupil Štrougal a ten šel ještě dál. Především zdůrazňoval, že se musíme důsledně vypořádat s minulostí ve smyslu těch brutalit, které se děly v padesátých letech, a zároveň tlačil na to, aby se naše práce pokud možno odpolitizovala. Jak – odpolitizovala, když vnitro stále podléhalo straně? Dám vám osobní příklad.
Začátkem šedesátých let si mě Štrougal vytáhl z poměrně nízkého postu a udělal mě svým náměstkem. Později jsem se dozvěděl proč: byl jsem pro něj nezkompromitovaný z předchozích let a neměl jsem žádné vztahy k tzv. „věrchušce“. Hned první úkol, kterým mě pověřil, bylo to, o čem se dnes tolik hovoří: hledání Štěchovického pokladu. Jen se tenkrát nemluvilo o pokladu, ale pouze o „archívech“. Řekl mi, že dostali nějaké nové materiály od KGB a od Stasi a že to mám prověřit přes bývalého velitele ženijní školy SS v Hradištku Kleina, který stále ještě seděl ve vězení. Když jsem začal Kleina vyslýchat, odmítal jakkoli komunikovat. Zpočátku jsem nevěděl proč. Až když jsem našel v jeho materiálech poznámku vyšetřovatele z roku 1954, že žádá o povolení. „výslechu prvního stupně“, pochopil jsem. „První stupeň“ znamenal fyzické násilí. Řekl jsem tedy Kleinovi při dalším výslechu otevřeně, že doba mučení skončila, že na ministerstvu jsou teď jiné poměry – a on začal mluvit. Sice byl dál nedůvěřivý, dál toho moc neprozradil, ale něco jsem z něj tím vlídným způsobem přece jen dostal. Prozradil mi například, že ve Štěchovicích jsou pravděpodobně ukryty dva druhy dokumentů. Na podzim 1944 podle něj došlo k tajné schůzce špiček nacistických vědců, ti dospěli analýzou situace k názoru, že válka je prohraná a pověřili ho, aby ukryl výsledky válečných výzkumů pro poválečné Německo. Zatímco archivy, dopravené z Berlína na Bormanův rozkaz v posledních dnech války, už byly ukryté narychlo a zdaleka ne tak precizně.
Věděl jsem, že když nepodlehl týrání, neprozradí pravděpodobně místo úkrytu ani mně, ale zkoušel jsem to všelijak. „Vy jste přece přísahal Hitlerovi,“ říkal jsem mu. „A Hitler je mrtev.“ „Já nepřísahal Hitlerovi – já přísahal Německu!“ oponoval mi. „Podívejte, vy jste relativně slušný člověk, nemáte na rukou z války žádnou krev,“ zkoušel jsem ho nalomit. „Jestli jsou ty úkryty zaminované a jednou to bouchne – jak si srovnáte se svým svědomím, bude-li to stát desítky nevinných životů?“ Tohle na něj působilo; v zásadě byl opravdu čestný člověk, který jen nechtěl porušit vojenskou přísahu. „Vždyť nemusíte nic říkat,“ tlačil jsem dál. „Já vám budu ukazovat různá místa na mapě a vy jen přikývnete nebo zakrout íte hlavou.“ Nakonec jsme se dohodli, že si musí prostřednictvím syna, který žil v Německu, vyžádat svolení od několika osob, aby mohl úkryt prozradit. Syn skutečně přijel i s manželkou, my jsme mu vysvětlili, že už není důvod držet dál Kleina ve vězení, ale musíme nejdřív znát místo, kde je poklad. Klein pak nadiktoval synovi několik jmen a syn odjel s tím, že se ozve. Skute čně se po pár měsících ozval; bohužel ale tvrdil, že ty lidi nemůže sehnat nebo že s ním někteří z nich odmítají komunikovat – prostě nevyšlo to. Skončilo to tím, že jsem navrhl, aby Kleina pustili tak jak tak. Měl už ostatně skoro celý trest za sebou a propuštění navíc mohlo pozitivně zahrát hned v několika směrech. Buď to spolková tajná služba vezme jako projev dobré vůle a dopoví něčím podobn ým; nebo neodpoví, ale pošle komando, které se to pokusí vyzvednout; nebo se to pokusí zničit. Každopádně jsme začali pečlivě střežit celý prostor a pokračovalo to až do roku 1968. Nevyprávím to celé proto, abych uká- zal, jak jsme byli chytří – ostatně výsledek byl stejně nulový – ale abych dokumentoval, jak se za Štrougala změnily metody práce a poměry uvnitř ministerstva. Ovšem byl to právě Rudolf Barák, který zavedl pojem „bývalí lidé“ a zahrnul do něj téměř 75 000 občanů tohoto státu. A Lubomír Štrougal toto „rozdělení“ společnosti nezrušil; jen nechal „bývalé lidi“ přejmenovat na „nepřátelské osoby“. Přičemž se toto označení dál týkalo více než 40 000 lidí.
Já neobhajuju systém jako celek, hovořím jen o tom, že jsme se snažili v maximální míře změnit metody a poměry uvnitř vnitra, aby nedocházelo k tomu, k čemu v letech padesátých. Vím, že to dnes vzhledem ke změnám, které proběhly po listopadu 1989, vypadá jako maličkost, ale Štrougalovi se tehdy podařily do té doby neslýchané věci: oddělit úřad vyšetřování z pravomoci krajských náčelníků a později i posílit funkci prokurátora. To mělo v praxi ohromný význam, protože krajští náčelníci byli hodnocení podle počtu podaných žalob, takže když už bylo nějaké vyšetřování zahájeno, obvykle také skončilo pozitivně. Byť třeba jen formálním rozsudkem. Já sám jsem se zhrozil, když jsem nastoupil do funkce, kolik svazků je rozpracov áno na ředitele nejrůznějších podniků, které se dostaly do hospodářských potíží. Před oddělením pravomoci, o níž jsem hovo řil, by v drtivé většině dříve nebo později skončily obviněním ze sabotáže, přestože v tom ředitelé byli nevinně. Nebo jiný příklad: bylo před volbami a vyhořela fabrika. Jediná fabrika v republice na výrobu oken pro panelové domy. Ve vládě se okamžitě začalo mluvit o sabot áži, která chce narušit bytovou výstavbu a ve svém důsledku vyvolat občanskou nespokojenost před volbami. Pamatuji si, že mi tenkrát Štrougal výslovně uložil, abych tento případ vyšetřil tak důkladně, že nikdo nebude moci vznést ani slůvko pochybností. Samozřejmě to sabotáž nebyla – a on mohl ovšem, jak se říká, zavřít ústa. Jedna osobní otázka: nikdy jste se nebál, že se vám ta dlouholetá práce v takové instituci, jako je StB, jednou vymstí? Ať už se sám cítíte sebevíc nevinný. Už se mi vymstila. Dokonce dvakrát. Poprvé v osmašedesátém, když mi lidé psali na plot u chaty hesla o komunistických sviních, a podruhé, když mě jednou večer v osmdesátých letech cestou od tramvaje přepadl neznám útočník a způsobil mi těžká zranění. Dodnes nevím, co za tím bylo, ale na žádnou disidentskou pomstu to nevypadalo. Spíš na jakousi předem dohodnutou akci, podle toho, jak se chovali přivolaní policisté. Málem jsem tenkrát nepřežil. Ale s tím člověk musí v tomhle povolání počítat.
POHLED Z DRUHÉ STRANY. Po XI. sjezdu KSČ v roce1958 se dostává činnost StB na jakousi dvojkolejnost. Na jedné straně staví schůze politbyra z dubna 1959 do popředí především „preventivní úkoly“, na straně druhé zároveň hovoří se stejným důrazem o „zintenzívnění odhalování třídního nepřítele“. Jak píše František Koudelka ve své studii „Státní bezpečnost 1954-1968“: „Nep řítele“ vidělo politické byro i za některými negativními jevy v národním hospodářství a vytyčilo proto úkol rozpracovat problematiku požárů, špatné investiční výstavby a poruchovosti v národních podnicích, jimiž jsou způsobeny veliké národohospod ářské škody a vyšetřováním důsledně odhalovat, zda nejde o sabotážní akce nepřátel!“ Jenže v červnu 1960 je slavnostně vyhl ášeno, že se Československo stává „socialistickou republikou“ a – jak uvedl Antonín Novotný – proti lidu, „který jde mílovými kroky vpřed k socialismu a komunismu „ už působí jen „pár informátorů z řad bývalých buržoazních vrstev“. Následuje i zmírnění trestní represe; mj. se snižují některé trestní sazby, přesněji se vymezuje princip presumpce neviny, rozšiřují se práva obhajoby. Uvnitř vnitra se tyto změny odrazí předev ším změnou ministra. V červnu 1961 přichází Lubomír Štrougal místo Rudolfa Bráka, který je posléze v roce 1962 dokonce zatčen a odsouzen za „nezákonné hospodaření se státními prostředky“. Obžaloba, rozšířená o „politický dosah“ jeho činů, umožňuje nejen zkritizovat předchozí metody ministerstva vnitra, ale i zavést určité nové pojetí, byť vágně formulované. Ve studii „Výhledy činnosti StB do roku 1970“ se dokonce konstatuje, že práce Státní bezpečnosti není v souladu se stavem společnosti, poprvé se tu veřejně formulují takové samozřejmosti, jako že ekonomickou kriminalitu by měla řešit spíš Veřejná bezpečnost a spoustu případů v armádě by lépe zvládli sami velitelé. Hlavně však žádá značně utlumit boj proti „vnitřnímu nepříteli“, který už dávno ztratil svou sílu, a přenést svou pozornost hlavně proti „vnějšímu“. I když „Výhledy“ nebyly oficiálně schváleny (šly v tehdejší atmosféře až moc daleko), mnoho věcí, které navrhovaly, se skutečně realizovalo. L. Štrougal kritizuje ve svém výkladu k novým směrnicím k květnu 1962 i akci „bývalí lidé“. Tvrdí, že toto „vcelku správné a užitečné opatření“ bylo v praxi „hrubě překrouceno“, takže „mnoho osob bylo evidov áno pouze proto, že byly blízkými příbuznými drobných výrobců, kteří v mnoha případech ani nezaměstnávali cizí síly“. Tím se dostaly do evidenci i osoby, které „plní vzorně své občanské povinnosti“. Počet „bývalých lidí“ je radikálně zredukován (ze 75 000 za Baráka na 40 000 za Štrougala), mizí i sám pojem – ale jen proto, aby dostal jiný název: „nepřátelské osoby“. Nicméně persekuci předchozích let už vystaveny nejsou: společnost se proměňuje, Státní bezpečnost se zaměřuje místo špionáže a podvracení republiky stále více na emigraci a na devizové machinace – prostě blíží se rok 1968. Nový ministr vnitra Josef Pavel navrhuje v roce 1968 změny naprosto převratné. Jejich realizaci ale zmaří srpnová okupace.
