Přestože lze podle historických pramenů velmi těžko určit, kdy a kde začali lidé pít čaj, za pravlast lahodného trpkého moku je pokládána Čína, země s jedinečnou, téměř pět tisíc let dlouhou kulturní tradicí. Kromě technických dovedností, originální filozofie, tradičního lékařství a vytříbeného umění se Číňané na plátno světového kulturního dění podepsali i jako vynikající kuchaři. Není tedy divu, že zde spatřil světlo světa podivuhodný nápoj s osvěžujícími účinky, který se postupem času stal druhým nejrozšířenějším na Zemi. Tím prvním zůstala voda.
POČÁTKY ČAJOVÉHO OPOJENÍ
Stopa prvního čajového krůčku se ztrácí v šeru legend. Vypráví se, že čaj kolem roku 2700 př. n. l. objevil Šen-nung – božský oráč a léčitel, jeden ze tří bájných vladařů, kterému je přisuzováno, že naučil Číňany obdělávat půdu a seznámil je s léčivou mocí mnoha bylinek. Protože měl průhledné tělo i vnitřnosti, mohl prý velmi dobře pozorovat účinky rozličných rostlin na lidský organismus. Všiml si, že pokud voda na pití přejde varem, zabrání se mnoha chorobám. Když si jednou na svých toulkách krajem převařoval nad ohništěm vodu, napadaly mu do kotlíku lístečky z nedalekého keře čajovníku. Sklonil se, aby je vyndal, a ustrnul v údivu nad příjemnou vůní vznášející se nad nádobou. Neodolal, vzniklý odvar ochutnal, a byl okouzlen jemnou natrpklou chutí a téměř okamžitými osvěžujícími účinky. Navíc se ve svých průsvitných útrobách přesvědčil o léčivé, pročišťující schopnosti čaje. Proto, když při výzkumech omylem snědl jedovatou rostlinu, léčil se žvýkáním čajových lístků…
Čaj doprovázel Číňany téměř od počátků jejich dějin. Zprvu byl pokládán spíše za lék. Přestože se později v Číně masově rozšířil, originální kultura s ním spojená je duchovním dítětem vzdělanců a literátů, jejichž mysl ovlivňoval konfucianismus, taoismus a buddhismus a v neposlední řadě také čínské dějiny. Své pocity učenci promítli i do přípravy a pití čaje. Není tedy možné mluvit o čaji v Číně bez znalosti její historie a o čajových rituálech bez poznání výjimečného, oduševnělého světa čínských vzdělanců.
V souvislosti s proměnlivými dějinnými událostmi se měnila i příprava čaje. Na samém počátku čajových dějin se ve vodě povařovaly čerstvě natrhané lístky divokého čajovníku. Postupem času planě rostoucí keře přestaly stačit poptávce a čajovníky musely být uměle vysazovány a kultivovány. Čajové lístky se začaly sušit a upravovat. Od 3. století se rozemílaly na prášek, který se vařil ve vodě. Později se lístky napařovaly, drtily na hrubou kaši a lisovaly do cihliček a koláčků, často s působivým reliéfním vzorem. Je samozřejmé, že musely být dokonale vysušeny. Odlomený a rozmělněný čaj se vařil ve vodě s mnoha dalšími ingrediencemi: zázvorem, solí, mlékem, rýží, cibulí, octem, pomerančovou či citronovou kůrou.
Jednalo se převážně o zelený čaj. Ten patří i dnes v Číně k nejoblíbenějším.
VE VÍRU ČAJOVÉHO MÁMENÍ
PAN SIAO MI POSLAL ČERSTVÝ ČAJ Z ŠU
Poslán došel mi čaj, svěží až překvapivě
Když spařen je vodou z Wej – teprv pak
okusíš, jak vzácně lahodný je
Plný šálek se podobá ňadru, polaskat
můžeš jej dlaní
A je ti jak tomu, kdo uprostřed jara
lačně se po víně shání
Paj Siang-šan, pravým jménem Po Ťü-i, 772-864,
překlad Marta Ryšavá
V epoše dynastie Tchang (618-906) patřilo čínské císařství k největším státům světa a bylo nejmocnější říší Asie. Metropole Čchang-an, dnešní Si-an, se stala rušným kosmopolitním velkoměstem, které svou rozlohou a nádherou předčilo všechna města na světě. Nebývalá tvůrčí energie se projevila i na poli umění a literatury.
Ani čaj nezůstal stranou uměleckých projevů. Ve svých dílech ho houfně opěvovali básníci a literáti. V uměleckých, filozofických a aristokratických kruzích se vyvinul velmi vytříbený způsob přípravy a pití čaje. Věhlas čaje byl navíc umocněn významnou rolí, kterou měl pro čínské hospodářství. Rozvinulo se monopolizované obchodování nejen s hedvábím, solí a porcelánem, ale i s čajem. Soukromý prodej čaje byl pod přísným trestem zakázán.
Do poloviny osmého století vyšlo o čaji několik pojednání, avšak dílo, které by se systematicky zabývalo historií a kulturou čaje, stále chybělo.
NA SCÉNU VSTUPUJE VELKÝ ČAJOVÝ MÁG – LU JÜ
“Nejlepší čajové lístky musejí být svraštělé jako kožené boty mongolských jezdců, zakroucené jako laloky mocného býka, rozevřené jako mlha stoupající z úvozu, lesklé jako jezero hlazené zefýrem, měkké a vlahé jako jemná půda čerstvě zkropená deštěm.”
Tento emotivní popis nám ve své slavné Knize o čaji (Čcha-ťing) zanechal literát, učenec a botanik Lu Jü, žijící v letech 733 až 804. Jeho kniha patří k nejvýznačnějším čajovým dílům všech dob a Lu Jü v ní podal vyčerpávající přehled o všem, co v té době bylo o čaji známo a co s kulturou čaje souviselo.
V první kapitole Čcha-ťingu se Lu Jü zabývá původem čajovníku, vlastnostmi, názvy a druhy čaje. Také chválí čaj jako lék.
“Jelikož čaj má studený charakter, je vynikajícím lékem na střevní problémy… Když je člověk mírně rozčilený či podléhá melancholii, trpí bolestmi hlavy, pálí ho oči, je zachvácen bolestmi údů a kloubů, měl by pít čaj čtyřikrát až pětkrát denně. Chutná jako nejsladší rosa nebes…”
V dalších kapitolách Lu Jü probírá nástroje používané při sběru a zpracování čaje, klade důraz na pečlivý výběr kvalitních lístků, mluví o nezbytném čajovém náčiní a vhodné keramice, popisuje dvacet čtyři kusů různého čajového náčiní od přenosných kamínek, kotlíku, misek na čaj, po naběračku či bambusové síto. Jsou chvíle, říká, kdy je možné nějaké náčiní opomenout či nahradit. Pokud by však někdo hostil vzácnou návštěvu s vytříbeným vkusem ve městě a chyběla by mu jedna jediná věc ze zmíněných čtyřiadvaceti, neměl by podle Lu Jüa čaj vůbec podávat!
O SAMOTNÉ PŘÍPRAVĚ ČAJE
Pátá kapitola je o alchymii, potěšení, rituálu, uměleckém provedení i filozofickém vyznění. Čajová placička byla nejprve pražena, dokud nezměkla jako paže nemluvněte, a pak rozdrcena na prášek. Lu Jü neuznával jiné přísady než sůl a velmi podrobně se zaobírá výběrem vody vhodné na čaj i stupni varu. Rozeznává tři jeho fáze. První stupeň varu přirovnává k vypouklým očím ryb plovoucích po hladině. V tomto okamžiku se přidává sůl. V druhé fázi, kdy se bublinky po obvodu nádoby řadí jako náhrdelník z perel, se do vody nasype čaj. A na závěr se divoce vzpínající a převalující čajový odvar zklidní trochou studené vody, a tím se zároveň obnoví mládí vody a čaj se usadí. Nadchází nejkrásnější chvíle. Z nápoje rozlitého do misek stoupá pára, nezbývá než obdivovat a vychutnávat jeho barvu, vůni i jedinečnou natrpklou a osvěžující chuť.
“Kniha o čaji” ve své době vzbudila značný rozruch. Během následujících staletí byl Lu Jü zbožněn a stal se uctívaným patronem majitelů plantáží a obchodníků s čajem.
ODUŠEVNĚLÝ SVĚT ČAJOVÝCH MYSTERIÍ
Období dynastie Sung (960-1279), rozdělené na období Severních a Jižních Sungů, bývá nazýváno “nejskvělejším věkem Číny”. Stalo se časem tvůrčího rozmachu, charakterizovaného nebývalým rozvojem všech vědních odvětví, do detailu propracovanou filozofií i velmi rafinovanou a překvapivě všestrannou kulturou vzdělaných vrstev.
Čaj se stal nejen nejrozšířenějším nápojem, ale i významnou součástí životního stylu vzdělanců. Umělecké pojetí přípravy a pití čaje bylo prostředkem k dosažení duševní pohody a vnitřního vyrovnání. Dbalo se na smysluplnou prostotu, která člověka přibližovala přírodě, i na vytříbený vkus.
Čínští úředníci nebyli jen komisními byrokraty, ale i obdivuhodnými tvůrci jedinečných kulturních hodnot. Z velké většiny nastupovali úřednickou dráhu plni vznešených ideálů, po letech však přišla skepse, rozčarování, až znechucení ze života u dvora a touha žít v poklidu na venkově. Životní sílu nacházeli v umělecké činnosti, kterou provozovali ve svém volném čase. Psali eseje, básně, věnovali se kaligrafii, malířství, hudbě, kultuře čaje…
MO-ČCHA – ŠLEHANÝ ČAJ
Doba Sungů oprostila čaj od veškerých přísad. V souladu s ideálem pronikání k podstatě věcí a jevů a návratu k smysluplné prostotě se oceňovala především “ryzí” chuť čaje. Sušené čajové lístky se na kamenných mlýncích nejprve rozemlely na jemný zelený prášek, který se zalil horkou vodou a vzápětí se v širokých keramických miskách bambusovou metličkou rozšlehal do bělavé pěny. V jedné básni děkuje Su Š’ svému příteli za čaj, který je tak vzácný, že drcení jeho lístků nelze v žádném případě svěřit sluhovi. Vybrané druhy čaje sami sobě i svým přátelům připravovali mnozí z význačných mužů té doby.
O NEJLEPŠÍM ČÍNSKÉM ČAJI VŠECH DOB
Na jihu Číny, mezi věncem malebných hor a snivým Západním jezerem – Si-chu, leží starobylé město Chang-čou, které si za hlavní město zvolili císaři dynastie Jižních Sungů. V romantické hornaté krajině se odedávna skvěle dařilo čaji. Pocházejí odtud nejproslulejší druhy čaje. Samozřejmě i skvostný a jedinečný Lung-ťing – Dračí studna, pro svěží vůni, jemnou nasládlou chuť a nefritové zbarvení znalci pokládaný za nejlepší čínský čaj. Velmi si ho cenil i Lu Jü. V jeho době se mu ovšem říkalo mnohem poetičtěji – Bílý oblak vonícího lesa. Slavný básník Su Š’ zdejší čaj přirovnával ke krásné ženě. V jednom z chrámů poblíž místních plantáží v první polovině 18. století nedočkavě čekával císař Čchien-lung na jarní sklizeň, aby se mohl napít božského nápoje, připraveného z čerstvě natrhaných a usušených čajových lístků. Čaj určený pro císaře se sbíral pouze z osmnácti nejstarších a nejlepších keřů.
Lung-ťing se pro své nesporné ochlazující účinky doporučuje pít především v horkých letních dnech. Rozhodně to není čaj vhodný na snídani či k zapíjení jídla. Hodí se k politickým diskusím i filozofickému rozjímání. Říká se, že jeho lahodné chuťové vlastnosti se znásobí, pokud se při přípravě použije čerstvá voda ze zázračného Tygřího pramene, který se nachází nedaleko zdejších plantáží.
Dnes se v půvabné krajině se stráněmi porostlými smaragdově zelenými čajovými keři scházejí milovníci čaje z celého světa, aby v čajovém pavilonu postaveném přímo u proslulého pramene vychutnali “nejlepší šálek čaje svého života”.
ČAJ A ČCHANOVÝ (ZENOVÝ) BUDDHISMUS
Mistr Čchao-čou se jednou zeptal nového mnicha:
“Byl’s tu už někdy předtím?”
“Ano, před rokem,” zněla odpověď.
“Vezmi si tedy šálek čaje,” řekl mistr.
Později Čchao-čou položil stejnou otázku jinému mnichovi.
“Nikdy jsem tu ještě nebyl,” odvětil mnich.
“Vezmi si tedy šálek čaje,” opět pronesl proslulý čchanový mistr.
Mnich Indžú na Čchao-čouovi vyzvídal: “Jak to, žes oběma nabídl čaj, když každý z nich odpověděl jinak?”
“Indžú!”
“Ano, mistře?”
“Vezmi si šálek čaje.”
Není lehké porozumět čchanovým hříčkám. Podle čchanového buddhismu se i ve zdánlivě banálních a všedních věcech ukrývá hluboký smysl. V doutnající vonné tyčince hoří celý svět. V šálku čaje se může promítnout celý vesmír, či půvabně tančit éterické mořské víly… Čchanový buddhismus i čajový kult spojuje snaha po prostotě. Pro své povzbuzující účinky byl čaj vítanou vzpruhou pro meditující mnichy a díky němu občas dosáhli i vytouženého osvícení. Přípravu a pití šlehaného čaje čchanoví mniši rozvinuli v rituál, při němž se shromažďovali před obrazem legendárního Bódhidharmy a jako posvátnou oběť postupně z jediné misky upíjeli čaj. Tady má svůj původ proslulý japonský čajový obřad – čanoju.
SAN-ČCHA – ROZPTÝLENÝ ČAJ
V druhé polovině 13. století padla dynastie Jižních Sungů pod náporem mongolských hord. Zjemnělá čínská kultura utrpěla těžký šok. Vytříbený čajový rituál byl zapomenut. Útisk a hospodářský úpadek čínské říše vyvolal v polovině 14. století řadu povstání, jež vedla k vyhnání Mongolů. Zakladatelem nové dynastie Ming (1368-1644) se stal vůdce čínských povstalců, buddhistický mnich Ču Jüang-čang. Znovu byly oživeny tradice a ideály sungské doby, mezi jiným i obřadné pití čaje. Kultura čaje dosáhla dalšího vrcholu. Avšak změnila a zjednodušila se jeho příprava. Usušené lístky zeleného čaje se nasypaly do šálků či konviček a zalily horkou vodou, která předtím prošla varem. Nápoj dostal název san-čcha – rozptýlený čaj. Vzdělanci a literáti ho při svých setkáních připravovali a popíjeli se stejným zaujetím jako za Sungů čaj šlehaný či za Tchangů čaj povařovaný.
Doba poslední čínské dynastie Čching (1644-1911) na přípravě a pití čaje téměř nic nezměnila. Spařovaný a louhovaný čaj z časů Mingů se pije dodnes. Doslova revoluci však čaj vyvolal v zahraničním obchodě. Vzrůstající zájem, ba přímo posedlost Evropanů a Američanů po čaji vynesla na výsluní společnosti zabývající se vývozem a dovozem čaje a výrazně ovlivnila čínské dějiny. Evropští mořeplavci a obchodníci velmi brzy zjistili, že čaj je skvělým obchodním artiklem, který vysokými zisky předčí ostatní zboží. Počátky čajového boomu jsou spojeny s Holanďany, kteří se o jeho osvěžujících účincích přesvědčili na své obchodní základně na Jávě, kam byl v roce 1602 čaj dopraven na čínských lodích. O osm let později do přístavu v Haagu připlouvá první loď s nákladem čaje. Patří holandské Východoindické společnosti.
V 18. století už čaj představuje 90 % čínského vývozu na britské souostroví. Zisky z dovozu čaje byly obrovské – prodával se za dvacetinásobek nákupní ceny! Není divu, že kvůli obchodu s čajem vznikaly války, i když do historie vstoupily jako opiové…
Při posledním z těchto konfliktů se v roce 1860 britsko-francouzské oddíly dostaly až do Pekingu a zcela zničily nádherný císařský letní palác Jüan-ming-jüan. Teprve tehdy se podařilo Čínu přinutit k dodržování předešlých smluv, což znamenalo hluboké narušení její svrchovanosti. Na dlouhou dobu se vůči cizím mocnostem ocitla ve značně nerovnoprávném postavení. Mimo jiné to pro cizí obchodníky znamenalo i volný obchod s opiem…
KONEC CÍSAŘSTVÍ A ÚPADEK ČAJOVÉ KULTURY
“I když jsem šel jen do zahrady přímo v paláci, provázel mě šik lidí,” vzpomíná na své dětství čínský císař Pchu-i v knize “Byl jsem posledním císařem čínským”. Popisuje, jak před ním i za ním kráčela celá řada eunuchů rozličných hodností, aby mu byli ve všem k dispozici. “Za těmito eunuchy, vyčleněnými k osobní obsluze, kráčeli eunuchové z čajového oddělení, nesoucí krabice se zákusky a sladkostmi, a pochopitelně i konvici s horkou vodou a čajové náčiní,” pokračuje Pchu-i v líčení svého života v Zakázaném městě.
Císařem se stal ve třech letech v roce 1908 a zůstal jím do roku 1912, kdy byla vyhlášena Čínská republika. Jejímu vzniku předcházela vleklá sociální, hospodářská a kulturní agonie. Říše středu se zmítala v lidových bouřích a nepokojích. Není divu, že se v tomto drsném a krutém revolučním období příliš nedařilo zjemnělé čajové kultuře, spojené s vybranou přípravou, filozofováním a poetickými hříčkami, a postupně upadala v zapomenutí. Čaj a typické čínské čajovny však nadále zůstaly nezbytnou složkou všedního života. Tak je tomu i dnes.
PŘIJDE-LI HOST, NALIJ ČAJ
Traduje se, že ve správné čínské domácnosti nesmí chybět sedm věcí: rýže, olej, sojová omáčka, sůl, ocet, palivo, a samozřejmě čaj. Bez čaje se v Číně neobejde žádné setkání, oslava či návštěva, čaj je hostu podáván okamžitě při vstupu do domu hostitele. Nabídnout příchozímu horký osvěžující čaj je projevem úcty a snahou podělit se s ním o velice příjemný zážitek. Odmítnout pozvání na šálek čaje je nezdvořilost, či přímo urážka.
Se šálkem čaje se Číňané budí i usínají, čaj je provází celý den. Většina typických čínských čajoven vzala za své během “kulturní revoluce” a mnohé nově vznikající městské čajovny, kde se prodávají i podávají vybrané druhy čaje, jsou velmi drahé. Konvička čaje v nich může přijít až na čtvrtinu průměrného čínského měsíčního platu. Avšak čaj můžete dostat v každé restauraci a levné jídelničce. Na začátku, během jídla a hlavně na jeho závěr. Přesně podle zásad čínského stolování: ten, kdo myslí, že po polévce – která je posledním chodem – může zapomenout na čaj, je na tom stejně, jako zapomnětlivý malíř, jenž namaloval krásný obraz, a zapomněl na podpis.
Také bývá zvykem postavit před hosta širokou misku se silným čajem. Cizinec neznalý poměrů ji zpravidla vypije, ale nečiní dobře. Slouží totiž k opláchnutí jídelních tyčinek, polévkových lžic, někdy i rukou. Není to bez důvodu, čaj má prokazatelné dezinfekční účinky.
Nepříliš zkušení čajaři mívají s pitím čaje připraveného zalitím čajových lístků přímo v hrnku určité problémy. Výstižně je popsal Angličan Alec Le Sueur, který strávil dlouhý čas v Tibetu i Hongkongu:
“Čínský čaj se nepije snadno. Lístky vyplouvají k hladině a člověk si musí osvojit umění hlasitě usrknout a současně lístky odfouknout. Je to složitá procedura, kterou jsem nikdy beze zbytku nezvládl. Když nejste dost opatrní, dopadne to tak, že máte pusu plnou čajových lístků a musíte je buď spolknout, nebo vyplivnout…”
ČAJ NA TVRDÝCH SEDADLECH
Ať už se cizinec ubytuje v jakémkoliv z čínských hotelů, určitě mu na pokoji nebude chybět termoska s horkou vodou, šálky a čaj. S čajem se ale setká i při cestách vlakem. Pokud je dobrodružné povahy a použije nejlevnější třídu tzv. “tvrdých sedadel”, určitě na tento zážitek nezapomene. O tom, kdo a jak dlouho přežil cestování v této třídě, se mezi cizinci často mluví a jedinci s výkonem nad dvacet čtyři hodin jsou velmi obdivováni.
Na nepohodlných dřevěných sedadlech se mačká nejméně dvojnásobný počet cestujících, další postávají a polehávají v uličkách mezi hromadami zavazadel. Když Číňané ve vlaku zrovna nekouří či hlučně nedebatují, nechroustají slunečnicová semínka, neplivou na podlahu, tak pijí čaj. Na chodbičce každého vagonu funí, dýmá a upouští páru mohutný přístroj na horkou vodu. Kdyby tu chyběl, státní dráhy by určitě riskovaly povstání pasažérů.
Teprve ve vlaku vyniknou výhody “čínského čajového šálku konce dvacátého století”, za který je možno považovat zavařovací sklenici se šroubovacím víčkem. Lidé třímající uzavřenou sklenici s horkou vodou v nekonečných proudech překračují spáče a klopýtají přes zavazadla. S obyčejným hrnkem by dozajista opařili polovinu pasažérů. Když se opět vmáčknou na své místo, nasypou do sklenice špetku zeleného čaje, zašroubují víčko a s graciézností barmana vytřepají z lístků veškerou chuť a aroma. Obvykle po celou dobu cesty čajové lístky nevymění a už po pátém zalití vlastně popíjejí horkou vodu, ve které jen jako šidítko víří dokonale vymacerované, mrtvolně bledé lístky. Avšak i v této podobě a silně zhuštěné atmosféře si Číňané dovedou čaj vychutnat. Pomalu jej srkají, blaženě přivírají oči, zatímco rychlík se řítí ke svému cíli, i po dvoudenní jízdě překvapivě na minutu přesně.
NÁPOJ PRO VŠECHNY
Čaj v Číně má a vždy měl nekonečně proměnlivé množství podob. Pil se u císařského dvora i ve venkovských usedlostech, v buddhistických klášterech i chatrčích poustevníků, v honosných domech zbohatlíků i elegantních zahradách literátů a básníků. Vařil se, šlehal a spařoval. Používal se jako lék, povzbuzující prostředek při čchanových meditacích, ušlechtilý nápoj při filozofických debatách, či jen k zahnání žízně.
Popíjel se ze skvostných porcelánových šálků i zdánlivě prostých keramických misek vyhlášených mistrů. Dnes se pije z plastikových kalíšků, zavařovacích sklenic, plechových hrnků i jedinečných porcelánových i keramických souprav…
Těžko říci, která z podob čaje je ta pravá. Asi všechny a žádná. Záleží jen a jen na vás…
Pozn. redakce: Autoři článku připravují obsáhlou obrazovou publikaci Příběh čaje, která vyjde na začátku příštího roku. Zkrácené části této knihy se v několika nepravidelných pokračováních objeví na stránkách magazínu Koktejl.
ANI ZA VŠECHNY ČAJE ČÍNY!
To je okřídlené anglické úsloví, které se používá ve významu “ani za nic”. A skutečně, čínských čajů by se ani ten nejdůslednější puntičkář nedopočítal. Čína sice není největším producentem čaje na světě, ale najdeme zde nejrozmanitější množství druhů. Valnou většinu produkce tvoří zelené čaje, z osmdesáti procent určené pro tuzemský trh. Kromě nejrozšířenějších a nejvěhlasnějších druhů existuje i nepřeberné množství originálních čajů vyráběných třeba jen v jedné vesnici v celé Číně. Černý čaj se netěší takové oblibě, ale přesto – jeho základních druhů je na třicet. Polozelený čaj, stejně jako černý, je hojně exportován. Ačkoliv se pěstuje téměř výlučně v provincii Fu-ťien, rozlišují se desítky základních druhů, které mají okolo tří tisíc variant.
Obtížnou orientaci v čínských čajích neusnadňuje ani babylon jazyků – některé druhy čaje mají v různých částech Číny různý název. Jedno jméno může označovat více druhů čaje, a jeden čaj může mít i více jmen. Do Evropy se z Číny běžně exportuje několik desítek druhů.
ZELENÉ ČAJE
Jedním z nejvíce exportovaných zelených čajů je Gunpowder, neboli Střelný prach – tak se totiž tento čaj (jinak označovaný jako Ču-čha – Perlový čaj) jevil anglickým obchodníkům. Jeho lístky jsou svinuté do drobných zrnek připomínajících říční perly. Díky tomuto tvaru je mimořádně odolný vůči stárnutí a vstřebávání pachů.
Číňané ho spařují v konvicích (či v šálcích s pokličkou – zvaných čung) vodou o přibližné teplotě 80 °C. Používají poměr jedné lžičky čaje na čtvrtlitr vody. Čaj je důkladně vylouhován už po dvou minutách, a když je vypit, může se zalít další vodou, hořkosladká chuť Gunpowderu je dost bohatá.
Tento čaj je velmi oblíbený v arabském světě, kde ho připravují s cukrem a mátou. Do konvice s vroucí a bohatě oslazenou vodou – pět a více lžiček cukru na jeden litr – se přidají čtyři lžičky Gunpowderu, pět lístků kvalitní máty, a vše se minutu povaří. Bezprostředně nato se čaj, pěkně z výšky, nalije do skleniček. Zní to jako paradox, ale jen těžko si lze představit chutnější a vhodnější nápoj do parného a dusného prostředí severní Afriky!
Již dříve zmíněný zelený čaj Lung-ťing je díky vynikající pověsti velmi vyhledávaný a v Evropě ho lze zakoupit v mnoha jakostních třídách. Aby vynikla skvělá chladivá balzamická chuť, je potřeba ho velice pečlivě připravit! Ačkoliv se může zdát absurdní používat při vaření čaje teploměr, v případě Lung-ťingu a dalších kvalitních zelených čajů může mít použití příliš horké, či studené vody zcela zničující následky. Lung-ťing by měl být zaléván vodou o teplotě kolem 70 až 75 °C. Rozumné množství lístků jsou dvě lžičky čaje na čtvrtlitr vody při dvou a více minutách louhování. Čaj se může zalít horkou vodou nejméně dvakrát.
Dalším čajem mimořádné kvality je Pi-luo-čchun, neboli Modrozelené spirálky jara. Čajové lístky, z nichž se vyrábí, se sbírají z keřů vysazených v ovocných sadech, kde přirozenou cestou získávají svěží podmanivou vůni probouzející se přírody. Pevně svinuté lístky čaje mají tvar černých kadeří, v nichž občas zazáří bílý vlásek výhonku. Zalít tento čaj vodou teplejší než 65 °C by bylo takřka svatokrádežné! Když se však do konvice vloží tři lžičky čaje na čtvrt litru vody doporučené teploty, pak je po třech minutách na světě nektar tak podmanivé chuti a vůně, až se z toho může zatočit hlava. Lístky čaje Pi-luo-čchun lze navíc znovu zalít až čtyřikrát, aniž by tím chuť nějak utrpěla.
DALŠÍ ČAJE ČÍNY
Za zmínku stojí i čínské černé čaje, třeba jemný Čchi-men, který je ceněn pro svou nasládlou karamelovou chuť, nebo Jün-nan, jenž má podle chemiků nejvyšší obsah kofeinu ze všech čajů. Na přípravu černých čínských čajů není potřeba zvláštní průprava, hlavní je mít dobrou konvici (a nezapomenout ji před použitím vyhřát) a kvalitní, právě vroucí vodu. Jedna lžička čaje na čtvrtlitr vody a tři, maximálně šest minut louhování, to jsou stálice pro všechny druhy černých čajů z celého světa.
Velice významné jsou v Číně a na Taiwanu čaje polozelené, tzv. oolongy. Za nejkvalitnější z nich jsou znalci ochotni platit neuvěřitelné částky, pohybující se v řádech tisíců dolarů za sto gramů čaje. Pro tyto skvělé čaje byl vyvinut i velice specifický způsob pití.
KUNG-FU-ČCHA – “ČAJ PŘIPRAVENÝ S NEOBYČEJNOU ZRUČNOSTÍ”
V Číně neexistuje přísně stanovený a dodržovaný čajový rituál, jako například v Japonsku. Odporuje to taoistickému vnímání přirozeného běhu dějů a věcí. Umění čaje je zde založeno na výběru kvalitních čajových lístků, vhodných konvic a šálků, pečlivé přípravě a pití ve společnosti stejně naladěných přátel, širokých kulturních znalostech a v neposlední řadě i schopnosti relaxovat…
Avšak čaj připravovaný ve stylu kung-fu nemá k obřadu daleko. Takto si na jihu Číny připravovali čaj už před pěti sty lety:
Lístečky čaje – nejlépe oolongu – se nasypou do malé neglazurované kameninové konvičky. Velké oblibě se těší miniaturní isingské servisy, které vypadají, jako kdyby byly zhotoveny v říši trpaslíků. Kromě konvičky a čtyř šálečků obsahují i misku krytou víkem s otvory, jež slouží na nahřívání, odlévání a odkapávání čaje. Čajovými lístky se nijak nešetří, konvička musí být zaplněna zhruba do třetiny. Vše zalijete vroucí vodou, která se ihned vylije do zmíněné misky. Účelem je prohřát a propláchnout čajové lístky. Při té příležitosti se sluší nadechnout se zemitého aromatu, které spařené lístky vydávají. Pak se konvička co nejrychleji znovu naplní horkou vodou a odloží na misku s odlitou horkou vodou, aby nálev nevychladl. Následuje pět velmi pomalých výdechů a nádechů (necelá minuta), ladné zakroužení konvičkou nad miskou, aby do ní případné kapky čaje mohly odtéci, a rozlití do čtyř drobounkých šálečků, sotva na dva malé loky. Aby každý z hostů dostal stejně silný nálev, nejprve se šálky naplní jen do poloviny a teprve pak se doplní. Případný zbytek čaje se vylije do misky. To vše se opakuje asi pětkrát, dokud božský nektar neztratí svou vyváženou, silně natrpklou chuť. Říká se, že první nálev je nejvyzrálejší, druhý nejsilnější a třetí nejsladší. Po každém novém zalití se doba louhování prodlouží o jeden nádech a výdech (zhruba o deset vteřin). Čas louhování se dnes řídí spíše podle hodinek, nikoliv podle vdechů a výdechů. Na přípravu čaje ve stylu kung-fu se však nadále musíte plně soustředit. Je to čaj silný a trpký, vhodný ke koncentraci mysli před studiem, vážnou debatou… Je dobré vědět, že neglazované isingské nádobí by mělo být zasvěceno jen jednomu druhu čaje. Pokud zvolíte oolong, povařte konvičku i šálky nejprve ve vroucí vodě spolu s čajovými lístky a ve vzniklém odvaru je ponechejte několik hodin. Póry se “zatáhnou” a absorbují osobitou příchuť použitého čaje. Isingské čajové nádobí jen vyplachujte, nikdy nemyjte. A už vůbec ne saponáty! Patina vzniklá dlouholetým užíváním je chloubou každého milovníka čaje. Takovou konvičku stačí zalít horkou vodou, a kolem se ihned rozlije příjemná vůně oolongu.
