Těžko byste na světě hledali místo, kde by vám nebyli schopni připravit čaj. Tento horký a voňavý nápoj se během 19. a 20. století rozšířil do všech pěti kontinentů a našel desítky milionů příznivců všech věkových skupin bez ohledu na národnost, barvu kůže či vzdělání. Příběh o tom, jak se čaj z Číny, Japonska a Indického subkontinentu šířil dále do světa, je plný zajímavostí a bez nadsázky se dá říct, že čaj ovlivnil nejen životní styl bezpočtu lidí, ale i dějiny mnoha států.
LÉK, NEBO JED?
Přestože jsou zásluhy Angličanů o popularizaci a rozšíření čaje ve světě nezpochybnitelné, první obchodníci, kteří ho dovezli do Evropy, byli Holanďané. Podle záznamů se tak stalo roku 1610. A jaký měl čaj v Holandsku úspěch? Dá se říct, že obrovský. Zpočátku byla jeho cena vysoká a prodával se jako zázračný prostředek proti mnohým chorobám výhradně v lékárnách. Byl opředen mnoha pověstmi, jež mu přisuzovaly téměř magické účinky. Netrvalo dlouho a bohatí obchodníci si začali budovat čajové salonky, v nichž se svými přáteli vychutnávali exotické kouzlo nového nápoje v očekávání netušených zážitků. Rozhodně nebyli zklamáni, protože se přinejmenším dočkali pocitu tělesného i duševního osvěžení. Pijáci čaje si na těchto dýcháncích dopřávali ještě další exotickou novinku – kouření dýmky naplněné tabákem. Čaj, tenkrát výhradně zelený, se podával hodně oslazený, a někdy i se šafránem, broskvovými lístky, zázvorem či jinými přísadami.
Nový nápoj se v Holandsku ujal, a tak roku 1637 píší představitelé holandské Východoindické společnosti svému zástupci na Jávě dopis, v němž stojí: „…jelikož stále více lidí si oblíbilo čaj, očekáváme, že na každé lodi bude mezi zbožím několik bedniček čínského i japonského čaje.“
Postupně, s častějšími dodávkami, cena čaje klesala. Kolem roku 1675 už jej bylo možné dostat nejen ve všech obchodech s potravinami, ale i v hospodách. Pití čaje se stalo běžným zvykem všech společenských vrstev. Podle dobových zpráv však někdy hraničilo s mánií. Byly zakládány čajové kluby, ve kterých se scházely především ženy. Pobouření muži pak ženám vytýkali, že zanedbávají domácnost.
K význačným propagátorům čaje patřil holandský lékař Nikolas Tulp, který ve svém traktátu Observationes Medicae z roku 1641 tvrdil, že při pravidelném požívání čaje se nestárne, člověk nabývá nových sil a snadno se udržuje v bdělém stavu, aniž by se dostavila únava. To je z velké části pravda, ale Nikolas Tulp našel řadu oponentů, kteří jeho myšlenky zesměšňovali, dokonce na prknech divadel, jako například v satirické hře „Čajem zničené dámy“ uvedené v Amsterdamu roku 1701. Omílaným argumentem bylo, že pitím čaje muži ztratí přitažlivost, ženy krásu, protože čaj vysušuje tělo, urychluje stárnutí, způsobuje vrásčitost, a ke všemu ještě podněcuje bezbožnost!
Příchod čaje do Evropy hned od prvního okamžiku budil velké vášně – příznivců bylo stejně tolik jako odpůrců.
Zpočátku Holanďané čaj distribuovali i do okolních zemí, hlavně do Británie. Angličané měli v zámořské expanzi zpoždění zaviněné složitou politickou situací. Avšak když roku 1669 dovezly lodě britské Východoindické společnosti poprvé čaj přímo do Londýna, byl import z Holandska zastaven.
ZEMĚ ČAJE O PÁTÉ
Francouzi o Angličanech říkají, že vyvinuli dokonalá pravidla, jak se chovat u stolu, ale nemají ani nejmenší ponětí, co na ten stůl dát. Tento bonmot se nepochybně vztahuje k anglickému jídlu, v případě nápojů však určitě neplatí. Britové dovedli na pomyslný stůl světu naservírovat punč, skotskou whisky – a také čaj. Dá se říci, že to byli právě oni, kteří pokračovali v čajovém díle Číňanů a Japonců.
V roce 1657, za bouřlivých časů Cromwellovy republiky, začal ve své londýnské kavárně v ulici Exchange Alley nabízet čaj jistý Thomas Garway (nazývaný také Garraway). V reklamním letáku vylepeném v okně svého podniku vychvaloval čajový odvar doslova jako zázrak vhodný k vyléčení všech zdravotních potíží. Nový nápoj se rychle ujal a všichni londýnští kavárníci ho začali o překot nabízet. V září roku 1658 se na přední straně týdeníku Mercurius Politicus objevila první novinová zpráva o čaji v Anglii:
„Tento znamenitý a všemi lékaři vychvalovaný čínský nápoj, zvaný Číňany čcha a jinými národy tay, alias tee, se prodává v kavárně Sultánova hlava na ulici Sweetings Rents nedaleko Královské burzy.“
ČAJOVÉ KAVÁRNY
Kavárna Thomase Garwaye, kde se mohli obyvatelé Londýna poprvé setkat s čajem, zůstala oblíbeným podnikem a místem setkání obchodníků až do roku 1748, kdy celá čtvrť shořela při velkém požáru. Koncem 17. a začátkem 18. století vznikaly kavárny jako houby po dešti. Jen v Londýně jich bylo téměř dva tisíce. Káva se do Anglie dostala o dvě desetiletí dříve než čaj a kavárny začaly velice brzy prosperovat. Třebaže se později mnohé z nich na podávání čaje přímo specializovaly, název coffee house už jim zůstal. Ve většině kaváren se ovšem podávala celá řada dalších nápojů: čokoláda, pivo, šerbet, punč, brandy… Často zde kořalka tekla proudem a provozovaly se hazardní hry.
V kavárnách se scházeli výhradně muži. Některým kavárnám se začalo přezdívat penny universities – haléřové univerzity. To proto, že zde návštěvník za jednu penci dostal šálek čaje nebo kávy, mohl si přečíst noviny nebo různé reklamní vyhlášky a plakáty vyvěšené na stěnách, popřípadě se zapojit do debaty u kteréhokoliv stolu. Postupem času se v určitých kavárnách setkávali lidé ze stejné společenské třídy, kteří si nepřáli být rušeni žádnými dalšími návštěvníky. Na sklonku 18. století se objevily první uzavřené kluby. Dá se tedy říct, že pití čaje se stalo jedním z impulzů ke vzniku další významné anglické tradice.
Čaj se pomalu stával běžným nápojem vyšších a středních vrstev společnosti. Pro méně mohovité obyvatele byly čajové lístky zpočátku příliš drahé. Teprve v druhé polovině 18. století čaj pronikl do všech společenských tříd. Existuje odhad, že kolem roku 1765 si 90 % anglických rodin vychutnávalo šálek čaje dvakrát denně. Dávno už nešlo o zázračný léčivý nápoj, jak byl nabízen v prvých letech po příchodu na ostrovy, ale ve stále větší míře o každodenní rituál a často i o společenskou událost…
ČAJOVÉ ZAHRADY
Těsně před polovinou 18. století začaly v Londýně vznikat zahradní restaurace nazývané tea gardens – čajové zahrady. Byly otevřeny vždy od května do září a staly se oblíbenými místy rozličných společenských setkání. Na rozdíl od kaváren, kde se scházeli jen muži, sem chodily celé rodiny i s dětmi. V poměrně rozlehlých zahradách se lidé mohli projít po promenádních cestičkách či si odpočinout ve stinných zákoutích. V hudebních pavilonech hrál orchestr k tanci, probíhala zde poklidná zábavní odpoledne i bujaré večerní slavnosti s ohňostrojem. Pořádaly se tu maškarní plesy i jiné oblíbené radovánky. V nabídce byly všechny druhy nápojů, ale největší oblibě se těšil čaj. Podával se vkusně servírovaný a se zákusky. Buď s chlebem namazaným máslem nebo se sladkými koláčky.
Ale ještě než 18. století skončilo, zahradní čajové areály ztratily popularitu a musely být postupně uzavřeny. Díky nim si však čaj našel cestu k širší veřejnosti – především k ženám.
ČAJOVÁ HOREČKA STOUPÁ
V 19. století se pití čaje v Anglii stalo běžným zvykem. V některých případech doslova hraničilo s posedlostí. Lodě Východoindické společnosti každoročně přivážely stále větší množství čajových bedniček. Ty tam byly časy, kdy do Londýna připlul britský koráb s prvním nákladem čaje, jenž vážil sto čtyřicet tři a půl libry, tedy necelých šedesát pět kilogramů. Už roku 1700 se dovezlo padesát tisíc kilogramů čaje, o čtvrt století později to bylo desetkrát tolik. Ke konci 18. století Británie každoročně dovážela téměř tři miliony kilogramů čaje. Údaj z roku 1816 říká, že se dovezlo přes šestnáct milionů kilogramů. To však ještě zdaleka nebyl konec čajové horečky…
V roce 1832 skončil monopol Východoindické společnosti na obchod s Východem. Čaj mohla dovážet jakákoliv britská společnost, od druhé poloviny 19. století dokonce i zahraniční. V nabídce se objevil čaj indický a cejlonský. V roce 1888 se do Británie dostalo neuvěřitelných osmdesát čtyři milionů kilogramů čaje! Počet obyvatel britských ostrovů sice vzrostl od konce 17. století z pěti milionů na dvacet šest a část dovezeného čaje se reexportovala do jiných států, ale i tak se jedná o úctyhodné číslo.
Čaj pro Brity znamenal mnoho. Neovlivnil jen jejich životní styl, ale významnou měrou přispěl k jejich zdraví. A to nejen pro látky, jež obsahuje. Stal se hlavním zdrojem tekutin, přičemž voda na čaj musela přejít varem. Podstatně se tak omezily epidemie zhoubných chorob. Ještě v létě roku 1665, v době, kdy se v Anglii začal poprvé objevovat čaj, se v Londýně rozšířil dýmějový mor. Z půl milionu obyvatel v krátké době zemřelo více než sedmdesát tisíc lidí.
ČAJ O PÁTÉ
O vznik této tradice se kolem roku 1840 zasloužila Anna, sedmá vévodkyně z Bedfordu. Bylo to prý z pocitu vyčerpanosti a sklíčenosti. Čas jí totiž od poledního lehkého jídla až k obřadné večeři, obvykle podávané až po osmé hodině večer, utíkal velice pomalu. Začala tedy zvát přítelkyně na odpolední posezení, při kterém servírovala malé občerstvení: zákusky, sendviče a čaj. Zvyk pít čaj o páté – five o’clock tea – se brzy rozšířil mezi všemi vrstvami obyvatelstva. Stal se národním obyčejem, pronikl na evropský kontinent i do zámořských zemí, kde žili přistěhovalci z Británie.
V Británii se v pekárnách začalo houfně vyrábět drobné cukroví, nazývané čajové pečivo, ač ho samozřejmě můžete konzumovat ke kávě či kakau. Tady má svůj původ i jemné čajové máslo, čajový rohlík i paštika zvaná čajovka…
Zanedlouho byly odpolední či podvečerní čaje oživeny hudbou, začalo se tančit. Odpolední „taneční čaje“ byly v českých zemích mezi mládeží velice oblíbené ještě v sedmdesátých letech 20. století, přestože se z nich pití čaje úplně vytratilo.
Mezi anglickými měšťany podvečerní čaj dokonce nahradil večeři. Říkalo se mu high tea – vysoký, nebo spíš hlavní čaj a podával se ihned po návratu z práce. Většinou se skládal ze zbytků od oběda – studeného masa, sýrů a pečiva. Jídlo se zpravidla zapíjelo čajem, přestože se servírovaly i jiné nápoje.
DALŠÍ ČAJOVÁ TRADICE
Typicky britské je podávání čaje během pracovní doby. Už více než dvě stě let se dvakrát denně zastaví chod většiny podniků a úřadů a pracovníci se scházejí na šálek čaje. Velké firmy dokonce zaměstnávají hostesky – tea ladies, jež o přestávkách zvaných teatime připravují a podávají čaj. Někteří zaměstnavatelé se tento příjemný zvyk snaží zrušit. Marně. Z minulosti je znám příklad, kdy přístavní dělníci stávkovali za právo na odpolední čaj. Byli úspěšní.
NA KRÁLOVSKÉM DVOŘE
Čaj se na stole anglických panovníků pravidelně objevoval od dob Karla II. Jeho pití však zpopularizovala především královna Viktorie, jež Anglii vládla neuvěřitelných šedesát čtyři let. Čaj se stal jednou z jejích velikých vášní. Následující příběh nabízí vysvětlení této čajové posedlosti.
Královna Viktorie prý v mládí měla velice přísnou vychovatelku. Byla jí vévodkyně z Northumberlandu, jež byla přesvědčena, že ďábel svádí mládež ke dvěma zvlášť těžkým hříchům: ke čtení Timesů a k pití čaje. Obojí tedy bylo mladé princezně co nejpřísněji zakázáno. A víte, co udělala devatenáctiletá Viktorie těsně po své korunovaci v roce 1838? Požádala o šálek čaje a noviny! Když livrejovaný sluha splnil její přání, spokojeně prohlásila: „Teď vím, že opravdu vládnu!“ Čaj se stal jedním z jejích dvou nejoblíbenějších nápojů. Tím druhým byla whisky.
ŠEST ŠÁLKŮ DENNĚ
Jak už bylo řečeno, čaj je pro obyvatele britských ostrovů víc než jen horký osvěžující nápoj. Jen málokterý z nich se bez šálku čaje dokáže obejít. Za první i druhé světové války museli Angličané jeho pití značně omezit. Čaj byl na příděl a cena pevně stanovena vládou. Avšak pravidelné pití čaje a trvání na tradičním zvyku čaje o páté jako symbolu mírových časů pozvedávaly morálku těžce zkoušeného národa. Ministerský předseda Winston Churchill, charizmatický vůdce v období nacistického nebezpečí, v roce 1942 prohlásil: „Pro naše vojáky je čaj důležitější než munice.“
Čaj je v Británii stále populární. Přes vzrůstající konkurenci rozmanitých nápojů, jimž holduje především mládež, vypije podle statistik průměrný Brit šest šálků čaje denně. Přesnější představu si lze udělat z roční spotřeby čajových lístků, která dosahuje množství tří kilogramů na osobu. Z toho však čtyři pětiny připadají na čaje sáčkové.
Nejvíce čaje se prý vypije v rodinném prostředí. Ten, kdo touží po noblesní atmosféře typických čajů o páté, může zajít na odpolední čajový dýchánek do starobylých londýnských hotelů, jakými jsou Savoy, Claridge’s, Ritz nebo Waldorf. V interiérech navozujících epochu Ludvíka XVI. či období secese si vychutná čaj podávaný úslužnými číšníky v nádherných porcelánových servisech. Nechybí ani tradiční zákusky k čaji, hudba, popřípadě i tanec.
Odpolední čaj den co den pije stoletá královna matka, každý den ve tři hodiny odpoledne si ho dopřává kytarista Mick Jagger ze skupiny Rolling Stones, holdují mu lidé všeho věku a rozličných profesí, slavní i neznámí, bohatí i chudí, zkrátka celá Británie… Stále ještě platí staré anglické přísloví: Cesta do nebe vede kolem čajové konvice.Výňatky z výpravné obrazové publikace nazvané Příběh čaje od Soni, Zdeňka a Michala Thomových, která vyšla na podzim tohoto roku v nakladatelství Argo.
