„Calvario je moc špatná čtvrť, je to kotel. Za druhým rohem tě oholí do slipů, nic ti nenechají a můžeš děkovat Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že ti nevzali život,“ řekl mi kníratý taxikář v zácpě na hlavní magistrále protínající od severu k jihu dvoumilionové Cali. Žlutá kolona se pomalu rozjela. „Calvariu se každej slušnej Kolumbijec vyhne, žije tam ta největší chátra z Cali. Co tam chceš pohledávat?“
Ve špinavém bufetu naproti policejní stanici Fray Damian v Cali posedává na plastikových židlích svázaných řetězem několik unuděných černých chlápků a typicky kolumbijským způsobem zabíjejí čas – hrají domino. „Amigo, prober se! Do Calvaria se nedostaneš. Vrhnou se na tebe jako kobylky a strhaj z tebe všechno,“ domlouvá mi otcovsky jeden z nich.
„Jedině že by tě tam vzal El Sheriff, toho oni respektujou,“ tiše se ozval za pultem prodavač. „Počkej chvíli, určitě se tu objeví, vždycky tady touhle dobou prochází.“
Za pár minut se v rohu bufetu posadil starý hubený černoch v tmavě hnědém obleku a žluté kanárkové košili. Hodně černou pleť, jakou mívají afričtí černoši, měl plnou vrásek a nad ustupujícím čelem krátké stříbrné vlasy. Šlachovitými prsty plnými zlatých prstenů obřadně uchopil krátké plastikové brčko, zamíchal si s ním kafe a natáhl nohy. Ze stínu se zablýskly perfektně naleštěné kožené boty a šerifská hvězda. Zdvihl ruku, aby zavolal prodavače, a vytažené sako odhalilo stříbrný revolver za pasem.
Pro tyto lidi, samozvané strážce pořádku, se v Kolumbii vžilo označení mano negra – černá ruka. Situace v této zemi je, jednoduše řečeno, nepřehledná. Připomíná Divoký západ, zákon a právo jsou na straně toho, kdo drží v ruce zbraň. Lidé nemají nárok domoci se svých práv legální cestou, a proto berou zákon do svých rukou, případně se obrátí na někoho, kdo to – samozřejmě za peníze – udělá místo nich. Příklad: máte malý obchůdek vedle magistrály v Cali a chátra z Calvaria vám ho vykrade. Jediný, kdo vám v tuhle chvíli pomůže, je El Sheriff.
SVĚT ODPADKŮ A VÝPARŮ Z LEPIDLA
Calvario, jeden ze dvou kotlů v těsné blízkosti centra Cali, není větší než deset krát deset bloků. V prostoru, který mezi sebou svírají dvě hlavní třídy, žije zhruba dva a půl tisíce lidí. V Calvariu existují pouze dva způsoby života. Buďto můžete ležet na ulici v odpadcích, nebo se snažit ty stejné odpadky sbírat a prodávat na recyklaci. Nic mezi, nic víc. Každý je tu sám za sebe, každý musí urvat co nejvíce, nelze čekat jakoukoli pomoc od lidí kolem. O bytí a nebytí rozhodují lidé zvenku – majitelé domů (nájem se platí denně!), obchodníci s recyklací (podle slov jednoho z nich se na recyklaci dá vydělat balík, protože výkupní cena je směšná) a samozřejmě policie. Nebo mano negra.
Snad jediným plusem v téhle mizérii – a to byl asi jeden z hlavních důvodů, proč se sem v sedmdesátých letech začala městská chátra stahovat – je blízkost centra. Velkoměstské centrum vyprodukuje denně neuvěřitelné množství odpadu. Odpad je hlavním zdrojem přežití pro převážnou část obyvatel Calvaria.
Sbíráním kartonu a hliníkových plechovek a prolézáním velkých černých odpadkových pytlů před prosklenými výlohami v centru však rozhodně nezbohatnete. Za kilo papíru se platí v přepočtu dvě české koruny. I když se budete hodně snažit, po odečtení denního pronájmu dvoukoláku (20 korun) zbyde horko těžko na jídlo pro jednoho dospělého na den.
Relativní blízkost centra je tak vlastně dvousečná: sice je tu dost odpadu (zdroje obživy), ale vysoké ceny za jídlo srazí denní zisk opět na nulu. V lepším případě. V tom horším přijde několik dní bez jídla, postávání před restauracemi a čekání, co kdo nechá na talíři.
Děti řeší svůj hlad čicháním lepidla. Boxer – jak tomu svinstvu říkají – zahání hlad, ale nevratně ničí všechno ostatní. Každý opravář bot jim ho za pár babek prodá a děti se zamženýma očima a láhví lepidla u pusy zapomenou na všechno. Po několika letech denního užívání umírají v permanentním třasu a s dírami v plicích.
Kolumbie je hluboce křesťanská země. Se všemi pro i proti, co s sebou křesťanská víra nese. Nepřekvapí tedy, že jediná hmotná pomoc, která do Calvaria plyne, je pomoc ve jménu Ježíše Krista. V Cali najdete nespočet křesťanských spolků, v nichž se sdružují běžní lidé střední třídy, kteří naprosto upřímně věří, že je jejich povinností pomáhat těm, co je třeba zítra na ulici okradou. A tak ten řev, co je z Calvaria nejvíce slyšet, řev z hladu, utišují každý čtvrtek Samaritanos de la Calle, každé úterý členové Alegria en Espiritu, každou druhou neděli nějaká další parta, všechny ve jménu Ježíše Krista uvaří polévku a rozdají ji mezi obyvatele Calvaria. Nikdo je za to neplatí, jídlo vaří ze svých vlastních peněz a nic za to, zdá se – alespoň v rovině světské, nechtějí. Jeden asi dvacetiletý mladík ze spolku Alegria en Espiritu mi řekl: „Chodím sem pomáhat, protože Ježíš Kristus, náš spasitel, miluje všechny lidi bez rozdílu.“
TAJEMNÝ EL SHERIFF
Domlouvat si v Jižní Americe schůzku je vždy tak trochu sázka. Když dotyčný přijde o dvě hodiny později, můžete si být jisti, že jste vsadili na dobrého koně, protože hodně sjednaných jihoamerických schůzek jaksi vyšumí do prázdna. Tím chci říct, že když se El Sheriff druhý den neobjevil, ani mě to nepřekvapilo. Peníze jsem mu nenabídl – zájem o další setkání byl poněkud jednostranný. Objednal jsem si tedy další kafe v plastiku a pozoroval hemžení na protější straně ulice – o blok dále začíná Calvario, nepsaná hranice mezi dvěma světy je vzdálená méně než sto metrů.
„Ráno kolem desátý tady prošel,“ vytrhl mě prodavač z pozorování. „Nahoře, asi pět bloků na sever, v malým bufetu, jako je tenhle, tam často sedává, tam ho najdeš.“ Za pár minut jsem se rozhlížel po dalším tmavém lokále s velkou svítící pepsiledničkou. „Promiňte, hledám El Sheriffa…“ Pět sekund ticho a zkoumavé pohledy. „Nikoho takovýho neznám!“ odbyl mě rázně chlapík za ošoupaným pultem.
Vyšel jsem zpátky na ulici a začal se rozhlížet s mapou v ruce. Starý trik: ztracený turista. Za okamžik se chytli naháněči z vedlejšího obchůdku s botami: „Je to vysloužilej policajt v důchodu. Chodí tudy, je to jeho rajon. Díky Bohu a Ježíši Kristu, našemu spasiteli, že tu chodí každej den, ta verbež z Calvaria nám nedá chvíli klidu.“ Další kluk, s nagelovanými černými bodlinami na hlavě, přidává: „Má dvě pistole, jednu za pasem a druhou záložní dole nad kotníkem, jednou jsem ho viděl, když si ji tam strkal.“ Vyzvídám dál. „Bojoval ve válce v Koreji, když byl mladej, zabil prej spoustu lidí…“ Napadá mě, na čí straně asi bojoval, ale než jsem se stačil zeptat, naháněči se rychle loučí a mizí v krámku. Majitel se přišel podívat, co dělají, že nenahánějí.
Vracel jsem se pěšky podél hlavní třídy, která tvoří hranici Calvaria. Jakoby lusknutím prstů se změť barevných obchůdků proměnila v zatažené plechové rolety pokryté mastnou špínou. Několik náhodných chodců, kteří mě rychle míjejí, výmluvným gestem ukazuje na moji brašnu. Prošel jsem opatrně další blok. Za rohem, jen několik metrů za mými zády, se ozval řev. Rychle jsem se otočil. Tři čtyři špinaví černí kluci, ne starší než patnáct let, se zpoza rohu vrhli na cyklistu projíždějícího po hlavní třídě. Za okamžik s vítězným povykem utíkají dovnitř do pro ně bezpečného Calvaria a ten první, nejsilnější, má na ramenou pověšené cyklistovo kolo. Ani ho nenapadlo, že by na něm mohl ujet. Cyklista rezignovaně stojí u krajnice a nemá daleko do pláče. Ten den jsem se do hotelu vrátil taxíkem.
El Sheriffa jsem se vydal do Cali hledat znovu po dvou týdnech. „Ten chlap má snad smlouvu s ďáblem,“ kroutí hlavou ochrankář s krátkou brokovnicí v ruce, stojící před drogerií na rohu Calvaria. „Slyšel jsem, že se dostal do křížku s nějakou pandillou.“ (Pandillas – gangy ozbrojených dětí, fenomén rozšířený napříč Jižní a Střední Amerikou. Bojují mezi sebou a zabíjejí se navzájem bez nejmenšího slitování.) „Kluci se bjevili tady v Calvariu, nikdo neví odkud, a protože měli pistole, nadělali spoustu hluku. Vykradli pár obchodů a tak.“
Ochrankář se na chvíli zarazil, rozhlédl se, jako by zrovna kontroloval, jestli nestojí nějaký výrostek za ním s pistolí v ruce, a pokračoval: „Třikrát po něm vystřelili z blízkosti, a všechny kulky ho minuly.“ „A co ti kluci?“ zajímá mě. „Jeden se zabil, spadl z motorky, když mu chtěli utéct, druhýho El Sheriff na tý samý motorce zastřelil a zbytek tlupy zmizel pryč, utekli.“
„Nevíš, kde El Sheriffa najdu?“ Ochrankář si mě zase tím zvláštním způsobem přeměřil očima: „El Sheriff má asi padesát obchodů tady na avenidě, všichni mu platí za ochranu. Každej měsíc, prvního, vybírá. V pátek je prvního.“
UVNITŘ KOTLE
Stál ve stínu domu a nehnutě pozoroval rozmlácené okno na protější straně avenidy. Šerifskou hvězdu měl pověšenou na stříbrném řetízku kolem krku, kravata, sako, naleštěné boty, stejně jako poprvé, když jsem ho potkal. Věděl, že ho hledám. „Vím o všem, co se tu děje, jsem tu už pětatřicet let,“ řekl mi později. Vytáhl z náprsní kapsy krabičku s náboji a nabil si svůj stříbrný revolver. Naprosto v klidu, na hlavní ulici, šestkrát zasunul náboj do bubínku a prstem ho roztočil. Zbraň cvakla, El Sheriff schoval ruku s prstem na spoušti revolveru do široké kapsy svého saka. „Tak pojď, chtěl jsi přece vidět Calvario, ne?“
Konečně jsem vstoupil tam, kam jsem se celou dobu snažil dostat. Pomalu, středem prašné ulice plné odpadků míříme do středu kotle. Ozvalo se krátké písknutí a desítky hlav se naráz otočily – nejenom El Sheriff ví o všem, co se tu děje. Nejméně polovina všech lidí na ulici v mém zorném poli se ihned úprkem schovala v temných chodbách rozpadlých domů. Ostatní nás mlčky pozorují přimhouřenýma očima, provázejí nás studenými pohledy.
„Hijos de puta!“ ozvaly se nadávky zpoza oken zakrytých průhlednou plastikovou fólií, ale El Sheriff nehnul ani brvou. „Buenas tardes,“ popřál nám servilně s úklonkou a křečovitým úsměvem dobré odpoledne chlapík stojící před velkými žlutými vraty. Později se mi představil jako obchodník s recyklací. El Sheriff se rozhlédl po oknech v prvních patrech a zastavil se. „Kdybyste něco potřeboval, rád vám posloužím,“ obrátil obchodník svůj křečovitý úsměv ke mně.
Několik lidí, většinou špinavých mužů neurčitého věku, se k nám plaše, po způsobu divokých pouličních psů přiblížilo. Snad je zajímal můj rozhovor s obchodníkem nebo si mě chtěli prohlédnout zblízka. Zvedl jsem foťák a v tom okamžiku mně nejbližší z nich praštil prázdnou PET láhví do objektivu. Reakce El Sheriffa byla blesková: vytasil ruku s revolverem a drsně zařval. Chlapíci se rozutekli, jako když střelí do hejna vrabců. „Jdeme,“ zavelel nekompromisně můj průvodce.
Pach rozkládající se moči a hnijících zbytků ovoce nabyl na intenzitě, minuli jsme další blok. Na rohu polorozbořeného domu hoří oheň, bosý nahý muž s bedry zahalenými černým plastikem mi mlčky podal ruku. Stiskl jsem špinavou kůži, ztvrdlou a drsnou jak rašple. Vyhublá snědá žena v letech na mě promluvila zvláštní neznámou řečí, po chvíli jsem pochopil, že mluví německy s těžkým španělským přízvukem. „Žila jsem devět let v Hamburku, mám za muže Němce,“ pokračovala španělsky. „Asi se tam vrátím, je to tam lepší než tady.“ Oči mi sklouzly na její bosé špinavé nohy plné vředů a nevěděl jsem, co bych jí na to řekl.
„Vyfoť támhleto okno,“ ozval se El Sheriff a kývl směrem k rozbitému otvoru ve zdi na protější straně ulice. „Tamtudy proudí všechny kradený věci v Calvariu.“ Odbočili jsme do dalšího bloku, opět půlka lidí z ulice zmizela, jen co nás uviděli. Nadávky, smích a zvědavé umouněné děti, které se mě chtějí dotknout. Dívčina s namalovanou bílou maskou pod očima a láhví boxera na rtech se zezadu tiše přitočila k El Sheriffovi. Než jsem stačil cokoli říct, sáhla mu na ruku s revolverem.
El Sheriff sebou trhl, tasil rychle zbraň a zakřičel směrem k ní: „Puta!“ Dívka na jeho hrubou nadávku a zbraň v ruce vůbec nezareagovala. Smála se mu do očí, byla úplně sjetá z lepidla. „Vyfoť mě!“ vrhla na mě kalný pohled a oběma rukama mě vzala za ramena. Ucítil jsem chemický pach lepidla z jejích úst a pot jejího těla. „Tak co, stačí ti to?“ zeptal se mě El Sheriff s kamennou tváří.
Když jsem o dva měsíce později odjížděl z Kolumbie, jedna žena v Cartageně mi řekla: „Bůh dal Kolumbii nezměrnou krásu, bohatství, úrodnou půdu, a aby vyrovnal harmonii, dal stejným dílem krve, násilí a utrpení.“
KDO JE KDO V KOLUMBII
Narkomafie – Kolumbie zásobuje tři čtvrtiny světového trhu s kokainem. Vláda sice v devadesátých letech rozbila mocný medellínský kartel Pabla Escobara a jeho konkurenční kartel Cali, obchod s kokainem se tím však jen roztříštil do malých buněk, které je obtížné sledovat, natož zlikvidovat. Drogové mafie mají navíc velký vliv na politiku.
Guerillové skupiny – je jich velké množství (FARC, ELN, EPL atd.). Guerilla kokain přímo neprodává, ale kontroluje přes polovinu kolumbijského území, kde se pěstuje základní surovina – surová koka. Vystupuje proti boháčům a nadnárodním společnostem, od nichž požaduje takzvanou revoluční daň.
Paramilitares – bývalí členové elitních vojenských jednotek a policie, případně i guerilly. Žoldáci, kteří za peníze bojují pro kohokoliv. Jsou proslulí svou krutostí. Boháči si je najímají proti guerille. Mnoho skupin paramilitares se v posledních letech osamostatnilo a bojují na vlastní pěst.
Mano Negra – černá ruka. Samozvaní ozbrojení ochránci veřejného pořádku. Jednotlivci, které platí například drobní obchodníci.
