Horko až dusno, k večeru obvykle sprchne. Dlouhé fronty aut, čadících autobusů a kamionů. Obchůdky a pouliční stánky s nejrůznějším sortimentem, ale především “věhlasným” zbožím typu “Made in China”. Oblečení, boty a všemožné cetky rozložené přímo na chodnících, u zdí prosklených výškových budov, bank, pojišťoven či jiných velkých společností. Ulice plné prodávajích a všemi směry prodírajících se kupujících. Ulice plné nepředstavitelného zmatku a shonu, zvuků řvoucích motorů a troubení klaksonů. Tak vypadá předvánoční Caracas · hlavní město Venezuely a se svými v průměru 40 vraždami týdně (jedna vražda každé čtyři hodiny) jedno z nejnebezpečnějších měst jihoamerického kontinentu. . . . . .
Druhá polovina prosince přitom patří ke klidnějším obdobím roku, protože ve většině podniků se již nepracuje a kdo může, hektické prostředí velkoměsta opouští. Vánoční volno trvá ve většině venezuelských podniků od počátku prosince do půlky ledna. Lidé sice spěchají do centra své metropole horečně nakupovat, ale potom na vlastní svátky odjíždějí do chladnějších hor, či spíše na oblíbené karibské pláže. Přesto se v centru Caracasu, který je chaosem proslulý, tvoří na vyhlášených místech po celý den dopravní zácpy. Ty v podvečer prorůstají celým rozlehlým centrem pětimilionového města a zcela jej paralyzují.
Vánoční atmosféru v ulicích vytvářejí nejen barevné žárovky a lesklé girlandy rozvěšené na pouličním osvětlení či stromech, ale především modely betlémů rozmístěné na všech veřejných prostranstvích. V Caracasu má ale Ježíšek vydatného pomocníka v podobě oblíbeného Santa Clause. Jeho podobizny zdobí výlohy nejednoho obchůdku, je možné koupit typickou červenou čepici nebo bílé vousy. Postava dvanáctimetrového Santa Clause s obrovským vakem na zádech šplhá k radosti nejmenších obyvatel města po zdi vysokého nákupního střediska, zatímco nad jiným supermarketem se večer rozzáří monumentální ze žárovek složená silueta Santa Clause na saních tažených obrovským sobím spřežením. A někdy vykukují hlavičky třeba i několika Santa Clausů najednou v betlémcích · v bezprostřední blízkosti zatím prázdné Ježíškovy kolébky.
Lidé ve vzdušném letním oblečení tedy nakupují a těší se na vlastní svátky, kdy budou s velkou slávou pokládat sošku jezulátka do připravených jesliček. Rodiny se při této příležitosti sejdou u společné večeře a o půlnoci se odeberou na slavnostní půlnoční mši. Na leckterých místech se ale také budou tancovat místní temperamentní tance jako například pověstná salsa a ulice se zaplní lidmi lačnými uctít památku Ježíšova narození rytmickou hudbou a výstřely petard. Inu, jiný kraj jiný mrav.
Betlémy pro sváteční události jsou již připraveny po celém městě · v domácnostech i v kostelech, pod palmami na náměstích, na tržištích, ale třeba i ve stanici metra nebo na policejní stanici. Venezuelané jsou z drtivé většiny katolíci, ctí staré tradice, jak se patří, a věří jim s důvěrou pro našince až dětinskou. Štěstí a přízeň osudu si například snaží zajistit hromadami drobných bankovek a mincí, které leží v betlémech pod naivními sádrovými figurínami biblických postaviček. S betlémy je v Caracasu možné se setkat opravdu úplně všude. Třeba i na ministerstvu vnitra. A v caracasské radnici, kde jsou tři králové provedeni v lidské velikosti, trčí štosy bankovek přímo z jejich prstů a ze všech záhybů oděvů. Takže šťastné a veselé…
HISTORIE CARACASU – MĚSTA ČERVENÝCH STŘECH
 |
Údolí Caracasu leží ve výši zhruba 800 metrů nad mořem, od kterého je město odděleno zalesněným horským pásmem s několika tří tisícovými vrcholy. Jižní stranu údolí směrem do vnitrozemí lemují nižší pahorky. Několik kilometrů dlouhé údolí je plné vysokých staveb, moderních budov nejrůznějších obchodních a finančních společností nebo až dvacetipatrových poněkud zašlých činžáků. Mezi betonovými kolosy se při zemi krčí jedno- až dvouposchoďové domky starého koloniálního Caracasu, které mu kdysi vysloužily přízvisko Město červených střech.
“Nesmrtelný” Caracas byl poprvé založen roku 1560 jako San Francisco. Indiáni z kmene Toromaima osadu zničili. O rok později je osídlení Villa de San Francisco obnoveno a až do roku 1567, kdy bylo konečně podmaněno celé údolí, musí o svou existenci svádět s domorodci tuhé boje. Dostává nové jméno: Santiago de León de Caracas. Santiago v názvu mělo městu zajistit přízeň oblíbeného španělského patrona, zatímco Caracas kolonizátoři vybrali na paměť pobřežních indianů, se kterými měli podstatně méně práce než s Toromaimy. Roku 1577 se město stalo administravtivním centrem pro Provincii Venezuela. Caracas pro změnu začali ohrožovat piráti, kteří jej v roce 1595 zcela srovnali se zemí. Jen co se město postavilo na nohy, tak ho v roce 1641 zničilo silné zemětřesení. Nikoho tenkrát nenapadlo spojovat katastrofu s Bohem (rozhněvaným nad vyhlazováním domorodého obyvatelstva). Na boží hněv ale upozorňovali klerikálové v roce 1812, kdy údolí postihla stejná katastrofa, která zanechala 10 000 mrtvých. Prý je to odplata za odmítnutí poslušnoti španělskému králi, ke kterému došlo otevřeně poprvé o dva roky dříve. Příchodu nezávislosti v roce 1821 to ale nijak nezabránilo. A hospodářský rozvoj města neohrozilo ani další zatím poslední zemětřesení v roce 1900. Ve 20. století dostalo město ropnou injekci, která sem přilákala na čtyři miliony obyvatel z venkovských oblastí, kteří se těšili poměrně snadnému životu. Navykli si na relativně vysoký životní standard, a když svět zažil v 70. letech ropnou krizi, nikdo zprvu nechápal, jak se mohou z rozlehlých předměstkých čtvrtí stát tak rychle slumy. Tam se dnes mnohdy neodváží ani místní policie.
