NAPSAL A VYFOTOGRAFOVAL: JOSEF SLOUP
“Gimme a light, buddy!” zavelí hlasem který nesnese odporu mírně přiopilý černoch. Tvář pomalovaná křiklavými žlutými pruhy a trsy tvrdých vlasů vyčesaných do špice mu dodávají válečnického vzezření. Ze silných odulých rtů mu trčí nezapálená cigareta.Škrtnu zapalovačem a chlapík mohutným nádechem nasaje hltavě kouř. Kolem nás křepčí v nepopsatelném reji pestrobarevných kostýmů stovky lidí, převážně karibských černochů. Dnes mají svůj největší svátek a studené kanadské Toronto patří jen jim. Žijí jich tady desítky tisíc. Vyměnili teplé moře, celoroční slunce ale i bídu a životní nejistotu za nevlídné studené Toronto a možnou prosperitu.Přípravy začaly už dlouho předtím, než jsem se onu srpnovou sobotu brzy po ránu dostal přeplněnou tramvají i vlakem metra do středu města. Tisíce dobrovolníků vytvářely po večerech a víkendech z trubek, plastů i dřeva fantastické kreace masek i celých alegorických vozů. Ženy šily ze stovek metrů oslnivých, zářících látek originální, fantaskní kostýmy. Pár dní před průvodem se všichni společně vrhli na konečnou výzdobu desítek trucků a hudebníci na nich vytvářeli svá provizorní podia.Prodral jsem se davy lidí a konečně se ocitnul za jakousi pomyslnou startovní čárou. Kolem mě to vře ve víru barev téměř nesnesitelného rámusu.HUDBATypicky karibská. Monotónní a zároveň velmi rytmická, drásá na maximum ušní bubínky. Zažil jsem ve Vancouveru oslavy čínského Nového roku. Ale rámus čínských bubeníků a hráčů na bicí nástroje se nedá srovnat s karibským temperamentem a muzikou, která vyráží v prudkých gejzírech z naplno vyladěných reproduktorů jako dělostřelecká kanonáda.“Let’s dance, amigo,” tahá mě za rukáv snědá krasavice a vtahuje mě do houfu lepých děv. Než jsem se nadál ocitl jsem, se v kruhu tančících dívek ze kterého nebylo úniku. Po několika minutách zběsilého poskakování se mě podařilo vyklouznout a unaveně si sedám na obrubu chodníku. Začínám pociťovat obdiv k těm tančícím dívkám a ženám, které se za několik málo minut vydají na mnoha kilometrovou pouť ulicemi města a po skončení průvodu budou tančit a slavit až do pozdních nočních hodin.KOSTÝMY A MASKYJsou jako z vybájeného neskutečného světa. Od křehoučkých motýlů, roztomilých oblečků pro stovky dětí, které se také společně se svými rodiči zúčastňují průvodu, až po monstrózní hlavy démonů, hrůzostrašné nestvůry a draky. Rozmanitost tvarů je jako nikdy nekončící sen a pestrost a jiskřivost barev se nedá srovnat s vyhraněnou čínskou střízlivostí pro barevnou jednoduchost a oblibu v jednobarevných kostýmech, ať již v barvě červené, černé nebo blankytně modré. I české lidové kroje by v této záplavě barev a tvarů vyvolávaly dojem pouhého konfekčního zboží střízlivého obchodního domu. Bizarní tvary i barevnost a struktura látek se ovšem rok od roku mění. Každá skupina chce vždy překvapit něčím novým a ještě neviděným. A tak fantazie jejich tvůrců pracuje vždy na plné obrátky.ZDROJ ENERGIETři mladíci se očividně brání tomu, abych si je vyfotografoval. Právě jsem je přistihl jak přelévají obsah z láhve jamajského rumu do koženého měšce. Ten pak koluje od jedněch úst ke druhým. Vždy obratně zvednou měch nad hlavu jemně ho stlačí a pramínek životodárné tekutiny stříká do otevřených úst. Když je dílo dokonáno obrací se jeden z mladíků ke mně.“Have a drink, sir.” Po vzoru svých předchůdců zvedám měšec a tlačím na jeho stěny. Pramen rumu mně vletí až do jícnu. Mohutně se ku potěše přítomných zakuckávám.“Dejte si ještě,” pobízí mě rozverná trojice. “Ne díky, už mám dost,” říkám a slzy mně tečou z očí. No jak je vidět i to pití se musí umět.Podle kanadských zákonů je pití alkoholických nápojů na veřejnosti zakázáno a je trestáno poměrně vysokými pokutami. A tak na ulicích neuvidíte nikoho pít ani pivo natož tvrdý alkohol. Prodávají se však různé ochranné obaly z pěnové gumy, které chrání tekutinu před ztepláním. Na svém povrchu mívají různá reklamní označení nealkoholických nápojů. Když do takového pouzdra vložíte plechovku piva a na něm je nápis Coca-Cola nebo Sprite, můžete svůj nápoj pít třeba v parku nebo na pláži. Do karnevalového průvodu takovéto vybavení není ovšem nejvhodnější a tak kolem sebe vidíte stovky jedinců z měchy z kozí kůže. Ty mají tu výhodu. že pojmou mnohem větší obsah ale dají se na šňůrce snadno pověsit kolem krku. Pak máte obě ruce volné a nic vám nebrání v křepčení, tancování a jásání. Policie tohle všechno ví ale nezasahuje. Pokud opilost nepřekročí míru únosnosti nic se vlastně neděje. To by nemohla dělat nic jiného. A tak vládne spokojenost na obou stranách.KANADSKÁ JÍZDNÍStovky policistů nastupují do mimořádné služby. V ten den není radno jezdit do středu města autem. Až milion lidí, kteří přijedou na slavnost z blízkého i vzdáleného okolí se tísní v jeho ulicích a zablokují veškeré jeho křižovatky. Velmi početné jsou i skupiny ze USA, hlavně z nedalekého Buffala. Desítky policejních aut křižují město a pěšáci regulují dopravu na nejexponovanějších křižovatkách. Jsou to však především stovky policistů RCMP (Kanadská královská jízdní policie) na koních, kteří se starají nejen o zdárný průběh rušného dne, ale i zdraví a kapsy diváků. Ze sedla svých ořů se tyčí nad početnými davy a mají tak dokonalý přehled. Jsou postrachem zlodějů, kapsářů i výtržníků. V kritických situacích se dokáží svými koňmi protlačit i nepropustným davem diváků. Jejich akce jsou rychlé a profesionální.PRŮVODKrátce po desáté vyráží do ulic první skupina tanečníků, následovaná alegorickým vozem s vlastní kapelou. Po ní se v krátkých intervalech vydávají na svou pouť desítky a desítky dalších. Trvá to hodiny a pořád nevidím konec průvodu. Začíná se mi zdát, že snad chodí v nějakém uzavřeném okruhu kolem dokola. Už mě z toho rámusu začala bolet hlava. Oči už se nekochají pestrobarevnou krásou kostýmů. O Caribaně se tvrdí, že je druhým největším karnevalem světa. Hned po tom v Riu de Janeiru. Začínám tomu věřit. Obdivuji všechny účastníky, kteří se ještě v pozdních odpoledních hodinách vydávají do stále zaplněných ulic. Unaven odcházím k nejbližší stanici metra. v našlapaném vagóně ze mně kupodivu spadla únava. V tu chvíli jsem věděl, že za rok sem přijdu zase. Září 1996
