Docela příhodný název jakéhokoli pojednání o Bali by byl “ostrov nepřetržitého svátku”. Balijský rok je svátky přeplněný už proto, že svůj speciální svátek může mít každý chrám, a těch je na tomto ostrově, hustě osídleném třemi miliony obyvatel, podle seriózních odhadů skoro 20 000. Balijský rok se kromě toho řídí simultánně hned třemi kalendáři, z nichž každý má řadu svátečních dnů. Ačkoliv k pochopení těchto kalendářů a jejich souběhů není zapotřebí matematického génia (jak se humorně píše v jedné z prestižních průvodcovských knih, vydané v angličtině už patnáctkrát), dokonale se v nich orientuje málokdo. Prostí Balijci to ostatně ani nepotřebují, protože to za ně zvládnou jejich kněží. Od nich se zpráva o nejbližším svátku dostane zaručeně včas i k poslednímu zemědělci či rybáři v nejzazším koutu ostrova.
MAGIE TŘÍ KALENDÁŘŮ
Je asi nošením dříví do lesa opakovat známou skutečnost, že Bali je jediným z obydlených ostrovů Indonésie (kterých je na tři tisíce), kde se udrželo hinduistické náboženství, přinesené sem kdysi z Indie. Ačkoli na Bali došlo v průběhu staletí k mnoha jeho modifikacím, je první z balijských kalendářů, zvaný saka, nezměněným přímým importem z indického subkontinentu. Má střídavě dvanáct a v určitých letech třináct měsíců, řídících se narůstáním a ubýváním Luny.
Každý úplněk může v různých částech Bali zvěstovat příchod svátečního dne. Nejdůležitějším svátkem kalendáře saka je však den po novoluní, připadající na konec března nebo začátek dubna. Je považován za konec roku, tedy za jakýsi balijský silvestr. Nazývá se nyepi a je na místní poměry nezvykle tichý, protože během něho mají být zlí duchové přesvědčeni, že je ostrov prázdný a nebudou tu mít proto v přicházejícím roce nic na práci. Jakákoli aktivita je nepřípustná. O to hlučnější je den a noc před nyepi, kdy jsou zlí duchové vyháněni ze všech koutů zvukem bubnů, gongů a průvody mužů a žen s hořícími loučemi.
Druhým balijským kalendářem je gregoriánský, vhodný především pro kontakt s vnějším světem a pro dataci veřejných svátků, dodržovaných v celé Indonésii. K těm patří kromě Nového roku a Dne nezávislosti (17. srpen) i tři křesťanské svátky (Velký pátek, Nanebevzetí Krista a Boží hod vánoční), ačkoliv křesťanství je v Indonésii výrazně menšinové.
Balijským svátkem svátků je bezesporu poslední den kalendáře wuku, třetího a zároveň nejsložitějšího z balijských kalendářů. Wuku rozděluje rok na týdny různé délky, které plynou souběžně, a proto se překrývají. Souběh týdnů má zpravidla nějaký význam. Například třídenní a pětidenní týden se setkají každý patnáctý den, pro Balijce obdoba našeho smolného “pátku třináctého”. Třídenní, pětidenní, sedmidenní a desetidenní týdny se sejdou dohromady každý 210. den, který znamená konec roku wuku a je, jak už bylo řečeno, nejsvátečnějším ze všech balijských svátků. Jmenuje se kuningan. Začíná se slavit už od dvouset prvního dne, kdy začíná galungan, sváteční dekáda.
Magickou hru čísel kalendáře wuku na sobě pocítí každý rozený Balijec, i když si na ten zážitek nebude pamatovat. Během prvních 210 dní života se totiž nesmí žádné dítě dotknout země, neboť by do něj mohla v tomto útlém věku vstoupit nějaká zlá síla. Balijská maminka by si nikdy nedovolila položit kojence na zem, dokud od jeho narození neuplyne celý rok wuku. Je si jistá, že by mu tím nenapravitelně ublížila. V poněkud černobílém vidění balijské víry, která je formálně monoteistická, ale v níž přitom fungují desítky různých božstev, je jednotícím elementem předpoklad, že dobro je nahoře a zlo dole. Nejdůležitější chrámy jsou proto nahoře – na úpatí nejvyšších sopek, a v rámci každé obce pak na tom konci, který směřuje k nejvyšším horám. Na opačné straně – dole, tedy směrem k moři, jsou chrámy mrtvých. Tam lze také nejsnáze přijít do styku s leyakem, duchem vládnoucím nekalými kouzly. Samozřejmě, že není o co stát. Přesto se může doslova každý Balijec chlubit, že už se s leyakem setkal – když ne jinak, pak alespoň v tradičním tanci – dramatu Barongu. Proti mystickému stvoření Barongovi, reprezentujícímu pozitivní síly a hájícímu lid, tu vystupuje zlá vdova – čarodějnice Rangda, královna leyaků. Klasické masky a obleky Baronga a Rangdy patří k nejfantastičtějším výtvorům svého druhu.
TANEC NA SOPKÁCH
Bali není veliký ostrov. V rámci ostrovní republiky Indonésie je co do rozlohy až na čtrnáctém místě, a kdybychom hledali srovnání v nám blízkém Středomoří, pak by byl asi o třetinu menší než Kypr, Kréta nebo Korsika. Kdyby se však sečetlo množství obyvatel těchto tří – nikterak pustých – ostrovů, nedalo by vzniklé číslo ani polovinu obyvatelstva Bali.
Předtím, než se část obyvatel začala živit turistickými službami, tedy historicky nedávno, ležela celá tíha obživy přelidněného ostrova na jeho mimořádně úrodné půdě. Ta je paradoxně dílem nebezpečných sopek, které jsou seřazené v pásu procházejícím severní polovinou ostrova. Nejvyšší, nejhrozivější a nejposvátnější z nich leží na východě a podle map měří 3142 m n. m. Jmenuje se Gunung (hora) Agung, a její skutečná výška bude asi o něco menší, protože o svůj vrchol přišla v roce 1963 při výbuchu, který stál životy tisíců lidí ve vesnicích na úpatí. Osady už opět stojí takřka na původních místech, protože právě půdy, vzniklé na vylité lávě mají zázračnou vlastnost dávat několikrát do roka bohatou úrodu.
Ve světle toho, co zde bylo nazváno “nepřetržitým svátkem”, nepřekvapí, že zmíněný výbuch Gunung Agungu přišel v době, kdy se celé Bali připravovalo k jednomu ze svých velkých svátečních dnů. Katastrofa byla proto vykládána jako boží hněv, ačkoli nikdo kloudně nevysvětlil, na co se vlastně v onom nešťastném roce 1963 bozi hněvali. (Množné číslo je na místě: z božích bytostí to mohl být Dharma, Višnu, Šiva nebo ten, který všechny “zastřešuje” – všemocný Sangjang Widi Wasa.)
Dorazit na Bali uprostřed největšího svátku galunganu mohlo vyvolávat nepříjemnou reminiscenci (co kdyby se bozi zase jednou rozhněvali), ale takhle zřejmě uvažuje málokdo. Určitě se podobnou myšlenkou nezabýval šofér Ketut, kterého jsme si se ženou najali i s jeho mikrobusem první den po příjezdu a u nějž jsme už zůstali po celou dobu pobytu.
Byla sice půlka listopadu, ale nebyl problém střídat požitky, které nabízí balijská kultura doslova na každém kroku. V “legongových” restauracích zpestřovaly posezení hostům ze Západu i Východu výstupy mladičkých tanečnic klasického balijského tance legongu. A ty, kdo byli ochotni vyjet za kulturou mimo zónu svých pláží, večer co večer omračovala v několika amfiteátrech podívaná na smečku polonahých mužů v kostkovaných sukních, vlnících rukama a rytmicky skandujících čak – a – čak – a – čak v chóru, doprovázejícím tradiční taneční drama v moderním hávu – kecak.
Jak ale vypadal galungan, čas obětin, kdy nejvyšší bůh Sangjang Widi Wasa sestupuje se svými průvodci na zem, aby zde hodoval?
DENNÍ STYK S BOŽSTVY
Při pěší procházce Sanurem, naším dočasným bydlištěm, jsme doslova šlapali mezi obětinami. Byly to kvítky, někdy svázané do kytic, ovoce nebo hrstičky rýže naaranžované na palmových listech, ale i kousky masité potravy, vesměs položené před vchody domů. Některé chodníky byly takřka neprůchodné: jedna obětina ležela vedle druhé a v průběhu dne jich řada vzala za své. Byly rozšlapány, jejich květiny zvadly a maso sežrali psi. To však zřetelně nikomu nevadilo, vždyť esence těchto obětin, jak každý ví, je vstřebána božstvy ještě předtím, než podlehnou zkáze.
Tato stránka víry je velmi praktická především u obětin, předávaných té polovině božstev, jejíž zástupci ovlivňují život v pozitivním smyslu. (Obětiny položené na zemi mají usmířit tu druhou, zlou polovinu – vše podle výše zmíněné teze, že zlo je dole a dobro nahoře.) Pro dobrá božstva to už nejsou zdaleka jenom kvítky nebo plátky masa, ale například i celá kuřata nebo selata. Jakmile se božstva nasytí esencemi, najdou si pochoutky cestu na “normální” balijský stůl. To platí i o jedlé části nejmalebnějších obětin – válcovitých útvarů z ovoce a květů, jejichž základnu tvoří pomeranče, grapefruity a především jablka, držené pohromadě jakousi skrytou konstrukcí (jablka se přitom na Bali vůbec nepěstují, dovážejí se ze sousední Javy).
Tyto bohaté a převážně jedlé obětiny se umísťují na oltáře, jimiž disponuje nejen každý chrám, ale doslova každý dvorek na Bali: čím je majitel bohatší, tím lépe je jeho soukromá svatyně vybavená, což platí především o sochařské výzdobě. Snad se ani sami Balijci nevyznají v tom, jaká stvoření reprezentují různé příšerky, které se šklebí na dvorcích nebo zahrádkách vedle oltářů. Sochy totiž nikdy nemají obyčejnou lidskou podobu – vždycky jde o obludy, často sympaticky veselého vzezření, kombinující lidské, zvířecí a fantazijní prvky. Sochařské kamenictví (pracuje s lehkým a snadno opracovatelným sopečným tufem) je na Bali uměleckým řemeslem, které evidentně nikdy nebude mít nouzi o odbyt. Pestře oblečené ženy, směřující k chrámům a svatyním s dekorativními obětinami na hlavách, a muži, stavící slavobrány nebo připravující čerstvě zabitá selata, nebyli zdaleka jedinými posly blížícího se kuninganu. Byly jimi například i ony zmíněné slavobrány. Nebylo vesnice či městečka, které by jimi nebylo vyzdobeno. Slavobránám se říká penjory, skládají se ze dvou po celé délce zdobených štíhlých bambusových tyčí postavených proti sobě na obou stranách cesty. Tyče jsou ve výšce asi čtyř metrů zatíženy třapcovitou ozdobou, která způsobuje jejich obloukovité prohnutí vysoko nad cestou. Jeden penjor následuje druhý v odstupu dvou či tří desítek metrů, takže při průjezdu vesnicí jste prakticky neustále pod slavobránami.
“Nikdy kromě deseti dnů galunganu nestojí penjory současně po celém Bali. Jindy si je staví každá vesnice zvlášť – především během pohřbů,” vysvětluje nám Ketut. (Pohřeb, při němž se nebožtík spaluje na vysokém lešení, je – jak jinak – svým způsobem další z malebných balijských svátků.) Tím, že směřuje přímo k nebi, je penjor něčím jako výzvou dobrým duchům. Zprostředkuje jim poselství venkovanů: všimněte si nás, vždyť vidíte, jak na vás pamatujeme.
SKVRNY NA KRÁSE
Byli jsme s Ketutem domluveni, že v den kuninganu nás vyzvedne v hodině pagi pagi, což znamená časně ráno. Kdyby pro nic jiného, stálo za to být vzhůru těsně po úsvitu proto, že se naskýtala v dané roční době jediná příležitost vidět ze sanurské pláže posvátnou sopku Gunung Agung, kterou záhy na to vždy zahalily mraky.
Pláž v Sanuru nedaleko hlavního města Bali Denpasaru je památná z několika důvodů. V roce 1967 tu postavili první výškový hotel (Bali Beach), který se svými deseti patry důkladně porušil do té doby svatý zákaz převýšit vrcholky palem světskou stavbou. Tím odstartoval poněkud pochybný hotelový boom, jenž v očích pravověrných Balijců deklasuje nejjižnější část jejich ostrova na něco zkaženého.
Jsou však horší vzpomínky, spjaté se Sanurem. V roce 1906 se tu vylodili tehdejší koloniální vládci, Holanďané, aby potrestali vzpurného rádžu. Nebylo to poprvé (vlastně šlo už o šestou holandskou expedici do oblasti, která byla v očích kolonizátorů jednou z nejproblematičtějších), ale tentokrát na sebe trestná výprava poprvé obrátila pozornost celého světa. Holanďané táhli na Denpasar, ale tam se místo s ozbrojeným odporem setkali s němým pochodem celého rádžova dvora proti přesile střelných zbraní. V čele šel rádža a jeho kněz, od kterého se panovník nechal v okamžiku, kdy průvod zastavil před mířícími Holanďany, zabít dýkou. Byl následován dalšími sebevrahy, ale to už tento puputan (balijský výraz pro rituální sebevraždu) podpořila střelba kolonialistů, při níž zahynuly stovky nebránících se lidí.
Nebyl to jediný puputan v balijských moderních dějinách. Dalším, hned v roce 1908 ve východobalijském Klungkungu, skončila na Bali 600 let trvající éra dynastie Madžapahitů. Ale ještě po druhé světové válce, v roce 1946, se balijský národní hrdina Ngurah Rai společně s 95 muži nechal raději zabít Holanďany ve svérázné formě puputanu, než by se vzdal jejich přesile. Dnes se po Raiovi jmenuje mezinárodní letiště v Denpasaru.
Na konci dvacátého století se už zdálo být vše zapomenuto. Alespoň podle obsazení “našeho” hotelu v Sanuru, kde jsme jakousi shodou okolností byli zřejmě jedinými hosty, kteří nepřicestovali z Holandska nebo Japonska. Japonci mají přitom na svědomí další ze sanurských malérů: 19. února 1942 se tu vylodili jejich vojáci, obsadili celý ostrov a na více než tři roky zavedli na Bali onen typ brutální okupace, jímž Japonci tolik prosluli během světové války ve východní Asii a v Pacifiku.
Navzdory pohnuté historii je sanurská pláž pěkná – obzvlášť za přílivu. Na průrvách v korálovém lemu, vzdáleném půl kilometru od břehu, umístili místní rybáři penjory, ukotvené ve dnu tak, že vzdorovaly i slušnému vlnobití. I na moři musí mít bozi jistotu, že na ně Balijci ve dne v noci myslí.
KUNINGAN V MASU
Chrám v Masu, ve vesnici nedaleko hlavního centra balijské tradiční kultury Ubudu, nám Ketut vybral záměrně – pocházel odtud. Musel být z velké rodiny, neboť prozradil, že je první ze dvou Ketutů. Jména synů balijské rodiny se opakují v cyklech: za sebou jdou prvorozený Waynan, pak Made, Nyoman a Ketut, pátý je znova Waynan, a tak dále. “Náš” Ketut byl tedy čtvrtým synem, jeho stejnojmenný bratr osmým.
Před chrámem několik organizátorů dohlíželo na to, aby se muži, celí v bílém, ženy s obětinami na hlavách a jejich děti řadili do dlouhé fronty uvnitř rozlehlého stinného přístřešku bez postranních zdí. Postavili tam i nás, ale předtím jsme se museli od pasu dolů zahalit sukňovitými sarongy, ovázanými žlutou šerpou.
Z tlampačů byla slyšet řeč jednoho z kněží. Byla v balijštině a střídavě zřejmě měla charakter kázání a pak zase organizačních pokynů. Každopádně masa čekajících vždy asi po půlhodině zareagovala a posunula se. Také my jsme vešli branou kelod, společně s dalšími asi dvěma stovkami lidí, do prvního chrámového nádvoří. Od hlavního nádvoří nás dělila zeď, jejímuž středu dominovala impozantní brána kori agung se třemi kamennými příšerami, dvěma po stranách a jednou nahoře. Kdyby jich nebylo, měli by zlí duchové přístup do nejposvátnějších prostor.
Čekání nám krátila v rohu nádvoří umístěná kapela provozující v mezerách mezi řečí z tlampačů gamelan, tradiční balijskou hudbu xylofonů a gongů. Na rozdíl od všech přítomných mužů – poutníků i kněží – nebyli gamelanisté v bílém, ale měli tradiční modré uniformy a červené čapky.
Konečně nás organizátoři vpustili na hlavní nádvoří. V několika otevřených pavilonech tam byly umně naskládány obětiny – ovoce, květy, ale i keramické nádoby a jiné předměty. Nad nimi hrozivě valily oči démonické masky, mající patrně úlohu hlídačů. Jak u zdi v nejdůležitějším směru kaja (směrem k hoře Agung), tak u jedné z postranních zdí se nad pavilony tyčily k nebi kónické útvary složené z několika střech, směrem nahoru stále menších. Byly to svatyně jednotlivých bohů. Nebylo problémem zjistit, která z nich patří Sangjangovi: evidentně ta nejvyšší s jedenácti střechami.
Kněz – organizátor nás, dva cizince, vykázal k okrajové zdi. Všichni ostatní nejprve složili své obětiny a pak se ukázněně nechali seřadit tak, aby vyplnili prostor mezi jednotlivými pavilony a svatyněmi. Poklekli. Udivilo mě, že jsou obráceni ve směru kelod, tedy od hor dolů. Směr kaja zřejmě přísluší kněžím, kteří je oslovují a procházejí jejich řadami.
Modlitba se překvapivě podobala křesťanské, ozýval se však při ní jenom hlas kněze z tlampače. Klečící věřící sepjali ruce a drželi je nad hlavou. Po modlitbě připažili, ale zůstali klečet. Pak se pemangku, chrámoví kněží v bílém obleku, vydali mezi řady, v jedné ruce se stříbrnou nádobou připomínající plechovku od oleje a v druhé s klacíkem (nebo štětečkem?), kterým stříkli do tváře každého věřícího vodu, nabranou v nádobě.
Všechno probíhalo důstojně a organizovaně. I odchod z hlavního prostoru byl takový. Současně vcházela nová várka věřících a zaplňovala modlící prostor. Venku před chrámem se stále tísnil neuvěřitelně početný dav; fronta na vyznání víry neubývala, spíše s tím, jak se blížilo poledne, narůstala.
Vraceli jsme se ke Ketutovu autu okolo krámků s látkami, obleky, suvenýry, keramikou, nápoji a potravinami. Jako u nás na poutích, i tady jsou církevní obřady provázeny obchodními aktivitami trhovců a hospodských. Charakteristická vůně nás přivábila k jednomu ze stánků. Na podnosu tu ležel rožněný vepřík, do zlatova vypečený.
Byl čas oběda a tomuhle se těžko odolávalo. Přisedli jsme k několika hodujícím Balijcům a nechali jsme si odříznout kus libového masa z toho, co ještě před hodinou bylo obětí bohům. Copak jsme mohli odolat pokušení zúčastnit se prvně v životě skutečné božské hostiny?
KECAK
Kecak (kečak) proslavil balijské taneční umění ve světě víc než kterýkoli jiný tanec. V posledních letech měl na tom největší zásluhu film Baraka s efektními sekvencemi vlnění paží stovky polonahých příslušníků chóru, kteří současně s pohyby těla a paží vydávají zvuk čak – a – čak – a – čak v něčem, co není ani recitace ani zpěv, ale je to daleko působivější. Chór je na kecaku to nejzvláštnější, a to nejen proto, že má zcela nevídané účinky, ale také proto, že jeho hlasy nahrazují tradiční doprovod všech ostatních balijských tanců – gongovou a xylofonovou hudbu gamelan. Veškerá činnost pěti nebo šesti nádherně vystrojených sólových tanečníků, předvádějících epizodu ze staroindického eposu Rámájana o únosu a záchraně princezny Sity, je stínována, zvýrazňována, podporována nebo naopak zamítána pohyby a hlasy chóru. Provádí se to na otevřeném prostranství a přesto, že tanec trvá přes hodinu, divák ani na chvíli neztratí pocit napětí a požitku ze zcela originálního uměleckého díla.
Jde o tradiční tanec v moderním hávu. Co je na něm moderního?
Jako celek vznikl kecak až v třicátých letech našeho století. Chór byl původně pouze doprovodem krátkého tance sangjang, provozovaného hochy uvedenými knězem do transu a schopnými pak tancovat na hořících kokosových slupkách. Nikoliv snad samotná choreografie, ale řád tance a jeho spojení s epizodou z Rámájany je dílem Evropana. Jmenoval se Walter Spies, byl to Němec narozený v Rusku a především člověk mnoha talentů. Jeho dvanáctiletá činnost na Bali (1927-1938) byla pro balijské umění a jeho proniknutí do světa důležitá nejen zásluhou kecaku, jehož první představení připravil pro německé filmaře v roce 1938. Spies měl velký vliv především jako malíř (byl jedním z těch, kdo se zasloužili o to, že balijští tradiční umělci zvládli evropské malířské postupy a techniky) a pocházejí od něj také důležité záznamy tradiční balijské hudby gamelanu.
Spiesovy poslední roky byly neobyčejně smutné, nejprve byl uvězněn Holanďany pro podezření z úchylných homosexuálních praktik a potom pro změnu svými krajany Němci, kteří ho za války pokládali za holandského špiona. Při převozu vězňů ze Sumatry na Ceylon (dnešní Srí Lanku) v lednu 1942 byla oď bombardována, potopila se a Spies utonul.
SESTUP LEGONGU Z PALÁCŮ DO HOSPOD
Výraz “legongová” hospoda sice nezní příliš ušlechtile, ale o to je výmluvnější: je to místo, kde se po požitcích z kulinární sféry návštěvník může oddat i požitku kulturnímu. Svým způsobem připomíná tohle zařízení třeba andaluské hospody, kde se tančí po večeři flamengo. Zatímco však španělský večer s flamengem je plný vášně a jeho hlavními protagonisty jsou zralé vyzývavé ženy, hrdinky balijského večera s legongem jsou holčičky bezmála před pubertou.
Přesto se legong považuje za kvintesenci ženskosti a grácie. Dívky, které ho tančí, jsou vychovávány od útlého věku k tomu, aby doslova každý pohyb jejich těla včetně očí a prstů byl schopen vyjádřit nějakou, často zcela abstraktní ideu – touhu, hněv, okouzlení, odmítání, zamyšlení. Jako všechny balijské tance, má legong poměrně zamotaný děj, jehož znalost je prospěšná pro odborníky a fandy, ale bez níž se lze obejít. (V klasické, dnes už většinou opuštěné verzi je onen složitý děj nejprve předříkán vyprávěčen za zvuku gamelanu.) V podstatě jde o odchod krále do boje, který má podstoupit s bratrem princezny, již našel ztracenou v lese a nevrátil – takže ji vlastně unesl. Cestou potká ptáka, který mu věští zlý osud. Král ho neposlechne a v následujícím boji je zabit.
Nápad nechat tančit tento epický příběh třemi dívkami, z nichž dvě “hlavní” jsou identické v obleku, ozdobách, nalíčení i tělesných proporcích, připadá nám Evropanům trochu absurdní, ale zřejmě nám k jeho pochopení schází předlouhá hinduistická tradice. O to víc se lze při sledování legongu soustředit na estetickou stránku tance. Kromě neopakovatelných arabesek, vykreslovaných ve vzduchu neustále především pohybem prstů (i ostatních částí těla), zaujmou také nádherné čelenky nad nalíčeným obličejem tanečnic a hlavně pak jejich brokátový oděv, stahující jejich stále ještě dětská těla jako krunýř, v němž se nicméně dovedou pohybovat s nesmírnou grácií.
Původně byl legong ušlechtilým rozptýlením balijských princů a k produkcím v jejich palácích byly vybírány a vychovávány nejhezčí a nejšikovnější dívky, sotva se vybatolily z kolébky. I dnes se s tréninkem začíná už v předškolním věku a stejně jako dřív, kariéra legongové tanečnice vrcholí mezi jejím desátým a čtrnáctým rokem. Nezměnilo se ani to, že sláva nejlepším vydrží po celý život, ačkoliv už dávno netančí. Rozdíl je jen ten, že legong sestoupil z paláců k prostým lidem a dnes je neodmyslitelnou součástí kulturní nabídky turistům – ačkoliv jeho produkce v hospodách může zastáncům tradic připadat jako svatokrádež.Napsal Vladimír Plešinger
