Známý a neznámý čaroděj lásky Casanova není vymy šlený literární hrdina jako Don Juan. Je to skute čná historická postava, která již dvě století přitahuje pozornost světa pro svůj dobrodružný milostný život. Jen několik málo lidí v dějinách tak jako Casanova sdružilo ve svém jménu celý jeden lidský typ, který je odvozen od jeho pamětí.
HISTORIE MÉHO ŽIVOTA.
Ve skutečném životě však Casanova vytvořil mnoho dalších a většinou protikladn ých rolí: jako teolog byl v papežských službách, ale vzápětí se stal vojákem, vyzvědačem, diplomatem, bankéřem, hazardním hráčem, prominentním vězněm, cestovatelem, obchodníkem, alchymistou, chudákem i boháčem, spisovatelem, vědcem a filozofem, svobodn ým zednářem; patřil k nejvzdě- lanějším mužům Voltairovy epochy a je považován za nejvěrnějšího svědka 18. století. Přesto je ve své legendární podobě znám hlavně jako „bájný pohlavn í exot neúmorného vztyku, vytrvalosti a potence, který k sobě obrací závistivou mrzutost mužů a toužebné vzdychání žen“. Kdosi o něm dokonce zlomyslně poznamenal, že se proslavil jako valcha dámského prádélka, jako žralok v moři lásky a že svou milostnou technikou pomohl Jamesu Wattovi k vynálezu pístového parního stroje. Jaký však byl ve skutečnosti?
DODATEČNÁ NESMRTELNOST
Casanova zemřel v Duchcově pod Krušnými horami 6. června 1798, kdy skončilo jeho velké století. Pohřbilo ho několik přátel a za pár měsíců na něj zapomněli i ti nejvěrnější z jeho druhů mezi svobodnými zednáři. Teprve 13. prosince 1820 se znovu vynořil ze záhrobí, aby si postavil pomník nesmrtelnosti. V ten den lipskému nakladateli Brockausovi nabídl Carlo Angiolini, manžel Casanovy neteře, francouzsky psaný rukopis ve dvanácti obrovských krabicích. Byla to HISTORIE MÉHO ŽIVOTA, z níž Casanova někdy předčítal hostům hraběte Valdštejna na duchcovském zámku, ale nikdy ji jako literární dílo nezveřejnil. Obsahovala sto dvacet milostných historií odvážně dovedených až do úpln ého konce, a všechno po francouzsku. Brockhaus za tu horu papíru po delším váhání zaplatil skrovnou hrom ádku zlaťáků a na zkoušku otiskl několik kapitolek, které hned vzbudily rozruch a zvědavost. Celé Casanovy paměti poprvé vyšly u Brockhause ve dvanácti dílech v letech 1822-28, od roku 1826 vycházely francouzsky podle původního rukopisu a pak už následovalo mnoho dalších vydání u vážných i méně seriózních nakladatel ů, kteří na Casanovovi snadno vyd ělávali. Casanova za to vše dodateč- ně získal nesmrtelnost i mravnostní rozhořčení všech tichošlápků a star ých panen. Zájem o Casanovu trvá do dneš- ních dnů, a nejen o jeho paměti. Vych ázejí nejrůznější knihy o jeho životě, v nichž se badatelé snaží rozlu štit tajemství Casanovy osobnosti. Casanova pronikl rovněž do filmu, i když také s protichůdným výsledkem. Mistrný filmař Federico Fellini chtěl casanovovský problém naráz rozetnout natočením parodie o idiotském nadsamci, a bohužel, až po činu přiznal, že si tím „na Casanovovi vylá- mal své zlaté zuby“. Naopak původnímu originálu Casanovy z jeho pamětí se velmi přiblížil americký herec Charles Chamberlain, který o své filmové roli řekl: „Skláním se v plné úctě před Casanovou. Kdyby ještě dnes žil, jistě bychom si báječně rozuměli. Jeho role mi byla ušita přímo na tělo.“ Většinu svých slavných děl napsal Casanova, až když se usadil na sklonku života v Čechách. Přesto na rozdíl od jiných zemí neexistuje v české literatu ře žádné samostatné dílo, žádn ý román nebo povídka o Casanovovi, jen pouhé zmínky – například u Jir áska v F. L. Věkovi. Až v roce 1958 vyšla kniha Vítězslava Tichého Casanova v Čechách, která se však zabývá jen posledním obdobím Casanovova života v Duchcově. O Casanovovi také napsal několik dílčích studií a připravil k vydání výňatky z jeho díla Josef Polišenský. Teprve tedy až v letošním roce se česká literatura dočká první- ho románu o Casanovovi, jehož autorem je František Jílek. Tato kniha o skutečném životě legendárního milence na všech evropských postelích je objevná i pro znalce Casanovových pamětí, protože Jílek zachytil ve svém románu dosud neznámé skutečnosti, především tři roky bouřlivého života ve Francii v letech 1750-1752, o kter ých Casanova ve svých pamětech vět- šinou mlčí s ohledem na události po Velké francouzské revoluci, kdy se Francie stala pro habsburskou monarchii úhlavním nepřítelem. Casanova se pravděpodobně obával, že by mohl být vypovězen z Čech, a proto téměř zapírá své styky s D´Alembertem, Diderotem, Rousseauem, Voltairem, královským cenzorem a autorem prvních divadelních horor ů Crébillonem, který ho učil řemeslu dramatika; samozřejmě Casanova poml čel i o tom, že v Lyonu vstoupil mezi zednáře a v Paříži se stal zedn ářským mistrem s tajným agentem v poslání po celé Evropě. O tom všem se naštěstí dochovaly zprávy v paříž- ském policejním archivu, zvláště pak, že Casanova byl milencem slavné pa- řížské herečky Silvie Balletti, která mu pomohla při prosazení jeho divadelní hry Harlekýn na scénu Italské komedie, zatímco Rousseau zde marně nabízel své Galantní múzy.
BOŽSKÁ LA BURANELLA
Giacomo Casanova se narodil v Benátkách 2. dubna 1725. Jak jeho otec byl zapsán do matriky Gaetano Casanova, tanečník a herec v divadle San Samuele, které patřilo patricijsk é rodině Grimaniů. Později se však v Benátkách tvrdilo, a hlásil se k tomu sám Casanova při sporu se svým nevlastním bratrem v roce 1782, že ho zplodil abbé Michele Grimani. Jistá je tedy jen matka – Zanetta, která jako divadelní hvězda vystupovala pod jmé- nem La Buranella. Nejprve v divadle San Samuele oslnila všechny tři bratry Grimaniovy a později se stala něžnou přítelkyní divadelního ředitele Imera. K jejím půvabům nebyl lhostejný ani Carlo Goldoni a odvděčil se jí tím, že pro ni napsal mistrovskou komedii Panenka. Od osmi let Casanova vyrůstal jako sirotek u své babičky. Otec Gaetano zemřel a jeho božská maminka se vydala na divadelní turné do Lond ýna, odkud si přivezla dalšího syna Franceska, malíře historických bitev a údajně levobočka britského krále Jiřího II., jak napsal zlomyslný anonym pod jeho obraz v Louvru. Také druhá Casanovův nevlastní bratr Jean byl malíř a jeho nevlastní sestra Marie Magdalena byla manželkou slavného tanečníka Petra Augusta. Své evropské turné dovršila La Buranella v Drážďanech, kde zakotvila jako metresa saského kurfiřta a polského krále Augusta III. na třicet let u dvorn ího divadla. Starala se však jen své mladší děti, zatímco Giacomo musel studovat v Padově na univerzitě církevn í právo, protože neměl peníze na studium milované medicíny a přírodních věd. Jako každý chudý student byl připraven na drá- hu duchovního. V následujících deseti letech, na které se František Jílek ve své knize nejvíce soustředil, však Casanova proměnil svoji církevní kariéru v nejfantastičtější prášilovskou komedii a svůj život v milostný román dobrodruha.
STVOŘENÍ CASANOVY
O svoji nevinnost přišel abbé Casanova hned se dvěma dívkami najednou, když ho předtím několikrát vlastní kněžská suknice přivedla do rozpaků a svádění nedokázal dovést do konce. Ale pak už se zpod masky abbého začal klubat pravý Casanova, až musel být za pokání poslán na jih Itálie do Martirana. Prohýřil však všechny peníze na cestu v uličkách lásky a v kartách, přes prosekanou díru v podlaze se na lodi pomiloval s řeckou otrokyní nějakého Turka, a když se biskupovi v Martiranu ze svého putov ání vyzpovídal, dostal od něj okamžitě doporučující listy ke zpáteční cestě na sever. Cestou do Říma poznal Lukrécii, která ho během několika měsíců ve Věčném města uštkla neřestmi pohanské lásky a naučila ho milování ve všech podobách. Věděl, že tím ohrožuje svou nadějnou církevní kariéru ve službách španělského kardinála Acquavivy, ale nedokázal odolat pokušení. Zde v Římě se zrodil skutečný milenec Casanova, který netouží ženy dobývat a urážet jako Don Juan, ale chce jim ze svého širokého srdce poskytovat radost, slast a požitek, je vyznavačem všeho ženství bez rozdílu krásy a věku. Jeden z nejdůvtipnějších casanovistů Ned Rival v této souvislosti o Casanovi napsal: „V oblasti sexuálních výkonů, kde všichni muži lžou, Casanova mluví neobyčejně upřímně. Nikdy nezamlčuje ani svá fiaska a nijak neskrývá lidské hranice svého mužného pramene. Když líčí svou noc s jeptiškou, přiznává, že ji dokázal milovat šestkrát po sobě, ale pak už stěží ze sebe vydal jen krůpěje krve. Sděluje nám se závistivým obdivem, že u některých svých současníků musel oceňovat značně siláčtější výkony. Ale sexuálními žvalily vždy pohrdal a o těchto rekordech říká: Jen proto, aby ze sebe udělali osly, nemuseli tak horlivě pracovat na své oběti. Pro Casanovu láska musela být vždy spojena s citem, jinak ji považoval jen za mrzkou sprostotu. Při objetí musel ženu milovat, nebo musel aspoň věřit, že ji miluje, jinak selhal.“ Řím Casanova opustil kvůli milostné aféře s profesorkou francouzského jazyka a na zpáteční cestě do Benátek se ke své hrůze zamiloval do mladého kastráta Bellina, z něhož se naštěstí vyklubala půvabná dívka a budoucí operní hvězda první velikosti Angiola Calori. Kvůli ní definitivně odložil kněžské roucho, ale jejich sňatek překazily rakouské a španělské armády, už tradičně bojující o světovládu na území papežského státu. S Angiolou se znovu potkal až roku 1766 v Praze. To byl ovšem všechno jen začátek těch nejskvělejších Casanovových dobrodružství, o nichž se čtenář dočte v Jílkově románu. Kdo se odváží jít Casanovovi v patách, pozná všechny evropské dvory i slavné věznice od Madridu až po Petrohrad, nahlédne, jak kralovali a milovali Ludvík XV. a markýza de Pompadour, pozná literární salóny, mohamedánské seraily i zednářské lóže, prožije mnoho nocí v hazardních hernách, domech lásky a šatnách nejslavnějších hereček, stane se svědkem soubojů a také milostných, finančních a politických skandálů, které Casanovu většinou zahnali na další štaci při jeho bludné pouti Evropou. Zastavme se však ještě u jednoho podstatného detailu. V roce 1755 byl Casanova uvržen na čtyři roky benátskou inkvizicí do Olověných komor za to, že jako svobodný zednář zlehčoval morálku a náboženství. Byl současně podezřelý z vyzvědačství pro Francii, protože s francouzským velvyslancem panem de Bernis, oblíbencem madame de Pompadour. Už po čtrnácti měsících se mu podařil krkolomný útěk z vězení a s pomocí přátel se dostal opět do Paříže. Svůj životní styl po této nepříjemné zkušenosti nijak podstatn ě nezměnil. Ve vysoké společ- nosti nadále budil pozornost svým impozantním zjevem a duchaplným konverzačním uměním, kterým získ ával nové ochránce a zdroje příjmů. Přesto právě po útěku z Olověných komor začal pečlivě uschovávat korespondenci a své poznámky, které mu posloužily v pozdějších letech, kdy se musel živit literární činnost í. Při tomto druhém pobytu ve Francii začal také používat jméno rytíř de Seingalt, které mělo dodat váhu jeho budoucí literární slávě, o níž nepochyboval.
CASANOVA SPISOVATELEM
Casanova za celý svůj život popsal horu papíru – především korespondenci, neboť ta mu spolu s konverzačním mistrovstvím otevírala cestu do vysoké společnosti a k bohatství. Vždy však dokázal rychle zchudnout, a tak zkoušel vydělat peníze i skutečnou literaturou. Přeb ásnil Iliadu, psal makarónskou poezii, divadelní hry, příležitostné satiry a pamflety a na objednávku také mnohosvazkové historiografick é spisy. Když se na sklonku života usadil na své poslední štaci v Duchcov ě, vydal roku 1785 HISTORII MÉHO ÚTĚKU Z VĚZENÍ (z Olov ěných komor), která sklidila velký úspěch. Již předtím ovšem psal rom án, který mu měl zajistit nesmrtelnost, nemohl však pro něj najít nakladatele. Román se jmenoval Icosameron, což řecky naznačuje, že bude mít dvacet dílů. Teprve v letech 1787 – 1788 Casanova vydal pět svazků a byl to katastrofální propad ák. V Icosameronu Casanova vylíčil, jak mladý anglický pár se po námoř- ní katastrofě zřítí mořským dnem do středu zeměkoule, do říše zvláštn ích podzemních tvorů Megamikrů. Ti je nezabijí, nechají je ve své říši žít, milovat se, plodit potomky a zrodit novou, rozumější civilizaci, než je ta, v níž předtím žili. V tomto novém světě se lidé dorozumí- vají na dálku bezdrátovými elektrickými signály, pohybují se po cestách samohybnými vozy bez koní a létají na strojích s obrovskými křídly. Jen drsný nevděk čtenářské veřejnosti způsobil, že se Casanova nestal praotcem veděckofantastick ého románu. Tak byl zhrzený autor přinucen,aby propůjčil své pero učence a seriózního umělce poněkud dekoltovanějšímu žánru, a začal psát své paměti. Měl jistý vzor v narcistním Vyznání J. J. Rousseaua, s nímž často polemizoval a kterého svou otevřeností při vyprávění románu vlastního života v mnohém předčil. V době, kdy se na velikány 18. století už pomalu zapomínalo, dosáhl Casanova dlouho po své smrti naprosto ojedin ělého úspěchu v dějinách svě- t o v é l i t e r a t u r y – ú s p ě c h u , p o kterém toužil celý život. Casanovova Historie mého života se stala světovým bestselerem. Jaký tedy doopravdy byl Giacomo Casanova, rytíř de Seingalt? Byl to první v dějinách, jak naznačují jeho paměti? František Jílek, autor biografií Edisona, Nobela či knihy o Leonardovi MUŽ Z VINCI, přeložené do řady jazyků, o svém vztahu ke Casanovovi říká: Většina nadpozemsk ých géniů, kteří trčí nad historií lidstva jako velké vzory, byli vždy tak trochu vyšinutí ze života obyčejn ých smrtelníků. Casanova je naopak génius pozemského života plného radostí a slastí, který objevil, že na světě i bez všech géniů byla vynalezena taková svůdná stvoření, jako jsou ženy. Žádný z jeho velkých sou- časníků nebyl tak všeobsáhlým zrcadlem své doby. S Leonardem jsem se mohl pokusit vykreslit široký obraz renesance, v Casanovovi jsem vylíčil celé rokoko mířící rovnou pod gilotinu Francouzské revoluce. Snad to může být i zajímavé poučení pro dnešek.“ Z barvitého a dějově bohatého Jílkova románu vyplývá, že Casanova své paměti vyprávěl podle skutečnosti. Pouze se jako zavržen ý autor vědecky vážného Icosameronu rozhodl, že se v Historii mého života bude stylizovat do jediné role, která nejvíc zajímá čtenáře. Jako při benátském karnevalu si nasadil škrabošku věčného milence a dobrodruha se špatnou pověst í, aby se potomci museli navždycky přít, jaký Casanova se skrýval pod tou pohansky upřímnou maskou.
