Václav Upír Krejčí
Jazz Cellulu si Laco založil v roce 1967. Cellula je latinsky buňka a celý název zněl „Stranická jazzová rytmická buňka“. A protože se to tenkrát nemohlo, víme proč, že, je to Cellula ve složení: piano Karel Růžička, trombón Svatopluk Košvanec, tenorsaxofon Petr Král, kytara Zdeněk „Sarka „ Dvořák a bubeník Josef Vejvoda. Po emigraci Laca s Vajcem do Ameriky v roce 1985 se Cellula rozpadla. Emigroval i Petr Král, který žije též v Americe. Laco s Vajcem odešel proto, že by takový talent zabila vojna. Laco říkal: „Přísahám, že moji fakani v životě na vojnu nepůjdou. Do cizích válek je nepustím. Až přijde naše soukromá, vyzbrojím se jako hovado, ale za cizí lidi padat nebudeme. Já tam byl skoro tři roky. Radši fakana zabiju, než by měl jít střílet!“ Laco je svéráz, co příhod se o něm vypráví. Já jsem s ním točil film Martina Hofmeistra „Hoří“. Jednou nás společně vezli po natáčení autem domů. V autě jsem byl já, Laco a řidič a jeden, který byl zaručeně fízl. A Laco z ničeho nic zařval: „Zastavte, rychle, nutně stůjte!“
Řidič rychle zajel ke kraji, nevěděl, co se děje. Laco vystoupil, postavil se pod obří ceduli, na které stálo: „Se Sovětským svazem na věčné časy“ a heslo si opisoval do svého notýsku velmi pečlivě, aby na něco nezapomněl. Dlouho to opisoval, pak mlčky nastoupil a jelo se… Fízl s řidičem čučeli, já se smíchy dusil. Nebo v domě, kde bydlel, bydlel i jeden bolševik, který na Laca psal udání do té doby, než navedl Vajca. Vajco jel s tím bol- ševikem ve výtahu. Výtah zastavil, Vajco vyběhl a křičel: „Tatínku, tatínku ten pán mi šahal na lulínka!“ Šlo to rychle, říkal Laco, policajti přijeli, výslechy, protokoly. A byl klid. Též svéráznou teorii má na geografické vlny. Tu vybalil při své nedávné návštěvě Československa, když se ho pořád někdo ptal, co na to tedy říká: „Co bych říkal? Těším se na válku, padnou čtyři milióny lidí, uvolní se byty, odpadne nezaměstnanost. Neseženeš boty, svlíkneš je z mrtvýho a máš je. Válka je správná věc.
Zprava Slovák, před sebou valí obrovskou kouli brynzy, zleva Čech s computerama. Když mě před časem na slovenském plese v New Jersey jistý Uhrik ubez pečoval, že přece musím sám nejlíp vědět, jací jsou Češi chujové, protože jsem jako Slovák dvacet let žil v Praze, zeptal jsem se ho, kolikrát byl v Praze on. Prý párkrát na návštěvě. Řekl jsem mu: Víš co kamaráde, tys mě přesvědčil, že teď půjdu domů a svého syna Čecha zabiju sekerou. Ale předtím zabiju tebe!“ Po úmrtí ženy Mileny žije Laco na břehu Atlantiku (v domečku asi čtyřicet kilometrů od Manhattanu) s Číňankou a malým klukem. Říká jí Čankajšek, jemu Čingischán. Když měl na podzim roku 1991 přiletět do Československa, aby zde měl kromě vystoupen í newyorské Celluly na jazzovém festivalu prodával jejich desku se sloganem Direct form the U.S.A. i kazetu s vlastní jazzovou symfonií, zbankrotovala den před odletem banka, v níž měl peníze na letenku…!
„Svinská banka, nadával jsem, než jsem k ní došel. Kamaráde, už tam byl jiný nápis, vyměněný zámek a garance nového majitele do sto tisíc dolarů. Měl jsem tam tři tisíce, takže jsem je dostal. Milionáři utřeli hubu.“ A já nemůžu nenapsat jeho nádhernej slavnej výrok. Když jednou potkal Helenku Vondráčkovou: „Tý, Helena, máš ty vůbec kozy?“ Odpověď zněla: „Laco, mám proč?“ „A tý Helena, proč je nenosíš?“ No a já jsem se s nimi, s Lacem a Vajcem, potkával několikrát v Německu na jazzových dnech a různých koncertech. A nyní v Euroklubu v Praze na křtu jeho nové LP – Causa Laco Deczi a pak v Burghtanu, cca 20 km od Norimberka, na jazzovém mini festivalu Burghfest, kde si naplánovala star á Jazz Cellula setkání. Koncert proběhl jeden sobotní večer a na druhý den večer hrála nová Jazz Cellula New York. Stará Jazz Cellula si po deseti letech spolu znovu zahr ála a musím říct skvěle. A koncert druhý mladý kapely Celluly New York byl ohromuj ící. Laco je skvělej, je to živel.
Hraje muziku generace syna Vajca a přitom zůstává tím Lacem Deczi. Laco, jak jseš spokojenej s novou kapelou? Upíre, vždyť ty víš, vídáme se dost často, tak musíš vědět, že kapelu měním každý rok. Ale tahle je nadupaná a myslím, že to šlape, né? Laco, je to skvělý. Jsem s ní spokojenej. Můžu říct, že je moc pohodová, s klukama nejsou žádný problémy, žádnej fet, disciplína a maj chuť hrát. Pianista je výbornej, to je hráč číslo jedna, ten je nejvíc pohodovej a nevotravuje, ten fakt hraje. Basa a bicí, to je v mojí kapele dost dobrej základ. A Laco, co Vajco, to je snad poprvé, co vás nevidím pohromadě? Jo, Vajco? Ten je skvělej, tomu to hraje. Už světově proslulý bubeník Dave Weckl prohlásil o Vajcovi, že z něj brzy nepochybně bude „náramně vyhledávaný hráč na bicí“, a už to tu je. Proč bych Vajca měnil, ale teď má dobrej kšeft a to víš, když jsou dobrý prachy, tak proč by to nevzal, to je prostě byznys. Vajco, ten už jede delší dobu v dobrym byznysu. Hraje se samejma špičkama. Mám z něj radost. Laco šel po přestávce hrát a pak byl publikem vytleskáván. Jako přídavek dali Roza munde (Škoda lásky) a pěkně jazzrockově, byl to vodvaz a taky sranda, taková ta Decziho. A Josef Vejvoda junior, syn autora písničky Škoda lásky, se jen usmíval…
