JAN A. KRYSTEK
Sešli jsme se v mém bytě a hned po přivítání bylo zřejmé, že bude o čem si vyprávět. A jak by ne, vždyť naše nejpopulárnější dechovka – „MORAVANKA“, v jejímž čele je Jan Slabák od samého jejího zrodu, oslavuje dvacet let své existence. Nejen, že hraje stále se stejným elánem jako v době, kdy začínala, ale její repertoár je stále bohatší. Vedle dnes již klasických skladeb, které ji proslavily, přináší i zbrusu nové písničky.
Moravanka – to jsou nejenom skuteční profesionálové, ale především hudebníci tělem i duší. Snad právě proto si ani dnes, kdy je přece jenom pro mnohé z nás hlouběji do kapsy, nemusí stěžovat na nezájem posluchačů, na to, že by svá vystoupení dělali před poloprázdnými sály. Když v loňském roce agentura Bohemia Country vyhlásila soutěž „Polka Fest“, byla to právě Moravanka, která a plným právem získala prvenství v národním kole. To v letošním, tentokráte již mezinárodním kole, dokázala obhájit, a tak potvrdila své umělecké kvality, i když to vypadalo, že dny další existence této kapely jsou sečteny. O tom, ale i mnohém dalším si teď budeme vykládat s Janem Slabákem, který má rozhodující podíl na tom, čeho Moravanka dosáhla.
KDY SE VLASTNĚ MORAVANKA POPRVÉ PŘEDSTAVILA POSLUCHAČŮM? Bylo to 8. února 1972, tedy v den, kdy se v rozhlase vysílali naše první nahrávky. Zde je na míst ě uvést, že tyto snímky byly natočeny již v prosinci předcházejícího roku. A proto také rok 1971 beru jako rok zrodu Moravanky. Vše další již šlo rychle za sebou – televizní vystoupení, koncerty atd. Zdeněk Galuška říká. že je to s námi jako s kometou. Zazáří – a rychle zhasne. Naštěstí jeho srovnání nevyšlo a Moravanka, na rozdíl například od ostravských Buřinek,které tehdy také dokázaly upoutat na sebe pozornost, je tu stále a hraje pro potěšení všem, kteří mají rádi folklór a zamilovali si naši dechovku. Když jsem se zamýšlel nad tím, proč Buřinky ale i mnohé další kapely neuspěly pokud jde o uchování přízně svých posluchačů, vycházelo mi jediné přijatelné vysvětlení. Jejich muzika byla podle mého názoru příliš vymyšlená, a proto neměla takovou sílu a přesvědčovat jako to, s čím jsem přišli my a co mělo zázemí v lidových písničkách,které si troufám označit jako věčné. I přesto, že samozřejmě i ony procházejí nejrůznějšími obměnami.
CO VLASTNĚ BYLO PODNĚTEM K VYTVOŘENÍ VLASTNÍ KAPELY? Základní impuls dát dohromady kapelu byl ve mně zřejmě již od mládí, protože jsem vyrůstal v prostředí folklórů, v Klečanech u Kyjova, a tamější muziku a písničky jsem si dokázal uchovat nejenom v paměti, ale především v srdci jako něco nesmírně krásného, nerozlučně spjatého s mým domovem. Když jsem se začal dechovkou zabývat, bylo to v době,kdy působil Valdauf a doznívala éra třicátých let spojená se jmény Vacka, Vejvody, Borovičky, Bláhy a dalších a kdy nastupovala éra swingu a poté beatové muziky. Dechovka šla do pozadí a tvrdilo se, že je to muzika pro staré. Protože jsem však měl opravdový vztah k dechovce a folklóru, říkal jsem si, že není možné tyto krásné písničky jen tak odrovnat, že je zapot řebí udělat něco pro to, aby znovu ožily a rozdávaly radost tak, jako tomu bylo po dlouhá léta předtím. A tak se zrodil nápad vytvořit folklorní dechovku, aniž bych měl tehdy tušení, že se dokáže ta prosadit a mít sílu,které dodnes neubylo.
OVŠEM DNEŠNÍ MORAVANKA, POKUD JDE O SLOŽENÍ, NENÍ JIŽ TOU, S NÍŽ JSTE ZAČÍNAL? Pořád ji tvoří jedenáct muzikantů plus kapelník a zhruba čtyři zpěváci. Dříve, když bylo více peněz, vystupovali s námi například herci, měli jsme konferenciéry a podobně. To dnes odpadlo a nemyslím, že by to bylo znát na úrovni našich pořadů nebo návštěv nosti při našich vystoupeních. Po stránce personální, pokud jde o hudebníky, je samozřejmě rozdíl mezi Moravankou, která začínala před jednadvaceti roky a tou dnešní. Před sedmi lety se utvořila v podstatě nová, omlazená Moravanka. V té původní jsem – pokud šlo o věk – představoval střed. Dnes je mi pomalu padesát a jsem v kapele druhý nejstarší, protože věk ostatních členů Moravanky se pohybuje v průměru kolem třiceti let. Nebudu zastírat skutečnost, že před oněmi sedmi roky došlo vlastně k rozdělení kapely v důsledku nedorozumění, které se mohlo řešit pokojným a zcela jiným způsobem, než odchodem části hudebníků z Moravanky, kdybych byl s důvody neshod včas obeznámen a mohli jsme si vzájemně vyjasnit stanoviska. Po rozchodu zůstali v kapele trumpetisté, jeden tenorista a jeden pozounista. Bylo zapotřebí doplnit prořídlé řady Moravanky, což se díky jménu,které si získala, podařilo bez problémů. Negativní dopad však důvody, které vedly k rozdělení Moravanky, přece jenom měly. Plných pět let jsme byli odkázáni pouze no koncertování před domácím publikem a občasné vystoupení v televizi a slušně se k nám nezachovala ani firma Panton, pro kterou jsme do té doby dělali a jejíž příjmy zajišťovala z podstatné části právě Moravanka.
MÁTE NĚJAKOU OSOBNÍ EVIDENCI, V NÍŽ BY BYLY PODCHYCENY ÚSPĚCHY V DOSAVADNÍ ČINNOSTI MORAVANKY? Popravdě řečeno, žádnou takovou evidenci si nevedu. Myslím si však, že pokud jde o veřejné koncerty, tak i při velmi střízlivém odhadu jich máme za sebou už kolem šesti tisíc. Byl také natočen celovečerní film „Únos Moravanky“ a uskutečnila se řada televizních a rozhlasových vystoupení, jejichž počet bych si nedovolil ani odhadnout. Pokud jde o zahraniční vystupování, dvakr át jsme již byli ve Spojených státech a Kanadě a je zajímavé, že tyto zájezdy patřily k prvním za hranicemi naší vlasti, že jsem vlastně Evropu „přeskočili“ a začínali hned za mořem. Poté již následovala vystoupení před publikem v Německu, Belgii, Polsku, Švýcarsku, Holandsku atd. Velmi vřele naše vystoupení přijímali Holan ďané,které si naše muzika zcela získala. Neméně srdečného přijetí se nám však dostávalo i na Floridě, v Texasu a dalších místech USA, kam jsme našim krajanům přinášeli kus domova, vzpomínku na jejich přátele a blízké i kus jejich vlastního dětství. V roce 1985 při našem nejdelším, několikaměsíčním turné v Německu měla Moravanka již jenom krůček k tomu, aby se stala světovou, nebo alespoň evropskou kapelou. Přišel však léta trvající zákaz vystupování v cizině a jméno, které jsme si u posluchačů získali a neméně důležité kontakty, které jsme navázali, to vše bylo ztraceno. Když se situace po roce 1989 změnila, byli jsme v tomto směru znovu na samém počátku. O tom, že se dobrá věc a kvalita nakonec vždycky prosadí, mne přesvědčuje mimo jiné i to, že se nám ozval jeden z významných hudebníků a vydavatelů v Německu, který projevoval zájem o spolupráci s Moravankou a je připraven zasadit se o všestrannou propagaci. Kdyby se už tehdy našly prostředky na propagaci Moravanky v německé televizi a rozhlase, mohly jí už tehdy zajistit stejnou popularitu, jakou měla u domácího publika. A jsem přesvědčen, že ani ona vynucená pětiletá pauza ve vystupování v zahraničí by ji nedokázala zcela vymazat z paměti německých fanoušků dechovky. Vždyť například v Holandsku, o kterém jsem se zmínil, vzali naši dechovku zcela za svou, a dokonce se našli i tací, kteří se učili česky a zpívali písničky z repertoáru Moravanky naší mateřštinou! S živým ohlasem se česká dechovka setkávala i u Rakušanů, u Němců to již nebylo tak jednoznačné, protože ve srovnání s tím, co jim bylo jako dechovka předkládáno, musela jim ta naše znít příliš divoce. Pojetí dechovky, jak je Němci doma poznali, bylo strašně sladké a sentimentální. A to v takové míře, že i Standovi Procházkovi by ve srovnání s německými interprety dechovky mohlo sedět označení „rokenrolového“ zpěváka.
ČÍM ŽILA A ŽIJE MORAVANKA NYNÍ? Úkolů má stále dost. Před nedávnem jsem dodělal v Bratislavě další naši desku, takže i s ní máme v Československu natočeno již dvacet desek, kterých se jen u nás prodalo tři a půl miliónů kusů. Potom, jak se k nám zachovali v Pantonu, rozhodl jsem se pro další spolupráci s novou pražskou firmou EDIT, s jejímž souhlasem jsem natočil onu zmíněnou desku na Slovensku. A nevěřili byste, jak jsou slovenské písničky příbuzné těm našim, takže Moravákům ani nepřijde, že vlastně poslouchají písničky ze Slovenska. Jinak nás letos ještě čekají vystoupení v Čechách a na Moravě, natáčení videoklipů pro Reflex v Praze a krátce zavítáme i do Rakouska.
ČERPÁTE INSPIRACI PŘI TVORBĚ REPERTOÁRU STÁLE Z BOHATSTVÍ LIDOVÝCH PÍSNÍ? Ani to není bezedné, a tak nyní, pokud jde o repertoár kapely, začíná převládat náš vlastní. Naši hudebníci, kteří čerpali právě z lidových písní svá aranžmá, to, co se nabízelo, již dost přebrali. I když se pochopitelně ještě najdou písně, které stojí za to oživit a milovníkům dechovky připomenout. To vše jsem si uvědomoval a začal se jako autor věnovat rozšíření našeho repertoáru o vlastní skladby. S radostí jsem přivítal to, že jsem ve své ženě nalezl dobrou textařku. Ale i v kapele se najdou hudebníci, schopní udělat dobré aranžmá.
MÁTE V RODINĚ NĚKOHO, KDO BY ČASEM MOHL NAVÁZAT NA VAŠE ÚSPĚCHY? Pokud ano, pak o tom dosud nevím. Máme syna, který měl deset roků. Co se týká hudby, nemohu říci, že by mu byla cizí, ale je to prozatím živý kluk, který má rád všechno, a tak jen stěží lze předvídat, pro co se skutečně zapálí. Začal trochu s hraním na bicí, protože má dobrý rytmus, ale pak se začal věnovat pianu. Hudba jej zaujala, ale o nějakém skutečném nadšení pro ni nelze, alespoň teď, hovořit, Nijak ho do muziky nenutím, protože sám jsem s hudbou začal zcela naráz, když už mi bylo dvanáct let. To jsem se ale skutečně nadchl natolik, že jsem naznal nic jiného než tu trumpetu. Dcera z mého prvního manželství díky níž už mám vnučku, si také dokázala najít vztah k hudbě. Docela hezky zpívá a ráda si zahraje na piano, ale že by se rozhodla pro muzikantskou dráhu, to ne. Myslím, že zejména v této době to nebudou mít muzikanti snadné a kdo nebude patřit skutečně ke špičce nebo nebude alespoň nadprůměrný, tak ať se raději věnuje něčemu jinému.
PRÝ PÍŠETE KNIHU? Podnět k tomu dal jeden vydavatel z Chebu, když se mi asi před rokem po zhlédnutí pořadu „Party u Slabáků“, který připravila brněnská televize, ozval a nabídl mi, abych pro něj sepsal své zážitky s Moravankou. Přestože kvůli termínu, který si stanovil pro dodání rukopisu, nakonec z tohoto počinu sešlo, začal jsem psát a pokračuji v tom i nadále. Až nyní si však uvědomuji, že tuto knihu, alespoň prozatím, nelze dokončit, proto že ani éra Moravanky není dosud uzavřena a dokud bude pokračovat, bude možné i moji knížku obohacovat o nové zážitky.
Rozmlouval: Jan A. Krystek
