Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára
Za vlády Rumunské dělnické strany její vůdce, Nicolae Ceausescu, vyhlásil podporu porodnosti a zákaz interrupcí. V důsledku toho se lékaři báli ošetřit ženu i po neodborném zásahu, protože Securitate byla velmi bdělá a trestní sazba za porušení tohoto zákona byla až deset let. Mnoho žen zemřelo bez pomoci, mnoho dětí se narodilo nechtěných.
NA NÁDRAŽÍ MÍSTO VE ŠKOLE. Proč nejsi doma? – Rodiče mě bijí. Za co? – Tak, jsou opilci. Proč nejsi v útulku? – Jo, ale policie mě vrátila k rodičům. Kde spíš? – Na nádraží. Jak dlouho? – Dva měsíce. Myl jsi se za tu dobu? – Ne. Kdy se vrátíš domů? – Včera. Žebráš? – Ano. Jak to děláš? – Zastrčím pistoli. Cože? – Složím nohavici (slova doprovází tím, že ohne nohu v koleni). Kolik vyžebráš? – . . . (klopí oči, krčí rameny) Umíš číst? – Ne. Kolik ti je? – Sedm. Co děláš s penězi, které vyžebráš? – Jídlo . . . Jak se jmenuješ? – . . . (krčí opět rameny, tentokrát jaksi vzdorně, rozhlíží se po hale a jako by dal na srozuměnou, že už toho za tu housku s paštikou řekl dost, otáčí se od nás a zamíří k silnému pánovi, obloženému spoustou bagáže, na které sedí a zbytek objímá, asi ve strachu před nádražními lapky.) Jinak je hlavní nádraží v metropoli Rumunska Bukurešti téměř lidupr ázdné. Jsou tři hodiny ráno, metro nejezdí, vlaky v tuhle hodinu žádné a dokonce ani psi nejsou po nádraží vidět. Psi . . . Kdyby psi uměli mluvit, byli by vážnou konkurenc í stejně hladovým, špinavým a otrhaným dětem, kterým po celém Rumunsku říkají vagabundi.
METRO JE LEPŠÍ NEŽ DĚTSKÝ DOMOV. Tyto děti jsou všude po rumunských nádražích, ale daleko nejvíc jich je po bukurešťském metru. Vět- šinou se sdružují do skupinek, v každé stanici postoupí o jeden vagón dopředu, dveře se zavřou, vlak se rozjede. Žebrá vždy jen jedno velmi často nejmenší nebo nejubožejší, a než vlak přejede do další stanice, stačí obejít celý vagón „Ažutacíme ši pemině, ve rog” (pomozte mi, prosím), jsou nejčastější slova, která doprovází oddaný pohled dětských očí, hledících přímo do vašich. „Nedejte se zmást,” říká logopedka Livie Caniola z dětského domova Svaté Kateřiny. „Všichni dospělí, ať už slušní, nebo špatní, jsou pro ně nepřátelé. Oni odmítají pomoc, která by jim vzala svobodu.” Kde se všechny ty děti najednou vzaly? „Dříve nebyly vidět, nikdo nesmí nic takového vidět. Někdo nemá domov, někdo z domova utíká kvůli špatnému zacházení, někteří utíkají i z dětských domovů a na noc se zase vracejí,” uzavírá Livie, a dodává, že u nich se snaží, aby děti neměli pocit, že žijí za závorou. Trochu mne mrazí při představě, jak tříleté dítě leze přes plot dětského domova, aby si užilo volnosti v metru. Dětský domov Svaté Kateřiny je totiž státní instituce s pěti sty lůžky pro děti od čtrnácti dnů věku do čtyř let. Nabízejí děti k adopci i do zahraničí. V Bukurešti jsou celkem tři dětské domovy, tento je největší a nejstarší. Podle slov ředitelky ústavu jim záleží na tom, aby děti měly pokoj alespoň na takové úrovni, jako v normálních rodinách – svoji postel skříňku atd. Maluji na tabuli NO MANY, NO HOME + LIBERTY = PROBLEM? Livie zuřivě vrtí hlavou, že ne LIBERTY, LIBERTY znamená FREE + EDUCATION, u vagabundů je jen FREE bez výchovy, a to, že je ten problém. Asi má pravdu, říkám si, když vidím kloučka, s apatií těmto dětem vlastní, používat eskalátor jako skluzavku: stačí jen chytit se rukou madla, vyveze vás až nahoru, tam se jen pustíte a fíí, už jedete dolů . . . No řekněte, na jakém dětském hřišti jste něco tak báječného viděli?
DOBRÝ PŘÍKLAD JE TOU NEJLEPŠÍ VÝCHOVOU. Nahoře u východu z metra si dvě malá děvčátka strkají drobné mince do krabičky od Marlboro, když je míjí policista. Ta menší, asi čtyřletá, šťouchne do své šestileté kamarádky: „Hele, policajt!” „Hů,” starší se celou polovinou předkloněného těla vyklání za policistou, aby nebylo pochyb, komu po patří. „Hů,” nenechá se zahanbit ta druhá, a k tomu přidá vyplazený jazyk, ale druhou rukou strká krabičku s drobnými do kapsy, aby mohly rychle utéct. Musím se tomu trochu smát a zkouším navázat kontakt pomocí žvýkačky. Okamžitě mizí v ústech té starší, mladší mne špinavou ruku hladí po bundě a loudí také. Jenže já už žvýkačku nemám, dávám jí minci, padesát lei. Není to dobrá investice, tohle nebude ta správná pomoc, stačím si ještě pomyslet, než se k nám nahrne asi deset dalších dětí, které bystře zpozorovaly, že někdo sám od sebe dává. Prohrabávám kapsy a dávám každému něco, našel jsem ještě jednu žvýkačku, trhám ji na čtyři díly, na svět putují i pestrobarevné krabičky od filmů. Už nem ám v kapsách vůbec nic, co bych mohl postrádat, ani drobné. Na jednoho se přesto nedostalo, hlasitě dává najevo, že chce také a ukazuje na čínskou propisovačku, kterou mám v kapsičce na rukávu. Jeho agresivita se mi nelíbí. „Gata” říkám a rukama naznačuji konec, jenže kloučkovi se podaří propisovačku vytáhnout a obrací se k útěku. Pero mu ale vypadává z ruky a v ten okamžik se po něm všichni vrháme. Využívám své tělesné převahy a ,čínu” získávám. Zubím se na celé kolo, jako by mi bylo deset. Jenže deset mi už není a úsměv mi mrzne na rtech, když si uvědomím, že se v Bukurešti peru s dětmi o propisovačku, kterou si mohu snadno koupit. To už jsem červený jako rak a zahanbeně odcházím. Klouček, na kterého se nedostalo, mi ještě na rozloučenou kopne do fotografické brašny, ale už nemám sílu. Neúspěch je zdrcující.
DOMOV NA TŘICET DNU. „Prý děti končily v přeplněných dětských domovech, odkud si státní moc vychovávala svoji guerillu,” ptám se Mariany Michaily, vedoucí Centra pro příjem mladistvých v Suecavě. Přikyvuje že ano, porodnost se měla zvýšit, přeplněné domovy, ano, ale o guerille se nikomu nic nepodařilo dokázat, i když šly podobné dohady i po Rumunsku. Centrum pro příjem mladistvých je v každém větším městě. Jsou sem přijímány bezprizorní děti na třicet dnů. „U těch, které přiveze policie (pokud nejsou vyšetřovány pro kriminalitu), musíme do této lhůty zjistit jejich nacionále, aby se co nejdříve vrátily do rodin nebo ústavů, ze kterých utekly. Za jeden měsíc se tu vystřídá okolo 25 dětí, ale nejsou to jenom vagabundi. Například Loretanu sem přivezli rodiče, že nemají kde bydlet, abychom jim holčičku vzali, než si vyřeší svízelnou situaci. Dokonce tu otec nechal jako zástavu svůj pas. Loretana je u nás už 32 dní, rodiče se od té doby neukázaly, a nikdo neví, kde dnes jsou,” rozhazuje bezmocně rukama Mariana, která ani ve své kanceláři kvůli zimě neodkládá pokr ývku hlavy. „To byli Cikáni?” ptám se a vzápětí je mi rozhodně vyvrácena představa o kočujících Cikánech, odkládajících své děti po útulcích: „Ne, opuštěné děti nejsou problémem Cikánů, ti si většinou děti berou zpět domů. Je to problém celého Rumunska.”
LAURENC SE V NOCI SÁM NEBOJÍ. Je mu asi pět let a potkal jsem ho ve tři ráno na Gara de Nord (hlavní nádraží v Bukurešti), jak bloumá zmrzlý po hale. – Máš rodiče? Máma je mrtvá, táta zavřenej. – Máš sourozence? Jo, sestru, je u jedněch lidí. – Kdy se táta vrátí? (Krčí rameny, váhá) . . . Zítra . . . – Kradeš? Ne. – Žebráš? Ano. – Kolik vyžebráš? (Vytáhne z kapsy igelitový pytlík, a neuvěřitelně špinavými prsty převrací jednu minci za druhou) Asi sedm set. – Kdo tě naučil počítat, ty jsi už byl ve škole? Ne, já sám. – Bojíš se? (Nechápe) – Máš strach? Ne. – Nikdo tě nebije? Jo, policajti. – Proč policajti? Když prosím o peníze. – Kde spíš? Tam, co prodávají jízdenky. – Víš, že je tu na nádraží charita, spal už jsi tam? Jo. – Není to tam lepší? (Krčení ramen) Skutečně téměř hned za rohem je útulek pro bezdomovce bez rozdílu věku, ke které vedou na kusu kartónu napsané směrovky „kantina”. Místo, kde dostanou v deset ráno a v pět odpoledne najíst, a když dorazí do deseti večer, mohou i bezplatn ě přespat. Je tam teplo, sprcha a lidé, kteří se moc neptají.
CHARITA, DROGY A KAPSÁŘI „My jsme rakousko-německá katolick á charita, Rakušané sem přišli v roce 1989 s humanitární pomocí jako první.” říká sedmadvacetiletý Rumun Adrian Tudor, jinak absolvent školy uměleckých řemesel. Ptám se ho, jaké má zkušenosti s policií. „Spolupracujeme,” říká a ukazuje na nástěnky, na kter ých jsou fotografie dětí, po nichž se shánějí rodiče. „Ale policie není povinna nám sem děti vodit.” Mezitím dlouhovlasý Corin hlásí, že dnes vymění deseti dětem oble čení. Strhne se hluk a téměř všichni se hlásí. Corin bere do ruky tužku s papírem a píše si deset nejušmudlanějších kluků, zavelí svlékat a žene je do sprchy. Atmosféru neskutečně umocňuje Thriller, muzika od Michaela Jacksona, zpěváka s tváří Diany Ross a obviněním ze zneužití nezletilých na krku (mimochodem, Michael Jackson navštívil dětský domov Sv. Kateřiny, kde po něm zůstala vzpomínka v podobě herny, vybavené spoustou různých hudebních pomůcek a nástrojů, kterou obhospodařuje třicetiletá sympatická vychovatelka Violeta Lixandru s vírou, že hudba pomáhá léčit duši). Ptám se Adriana, jestli pravoslavná církev také pomáhá. Neví o žádných podobných aktivitách, i když tři čtvrtiny Rumunska jsou pravoslavného vyznání. Najednou je pohoda narušena Corinem, který se čtrnáctiletou Raricou doslova vyrazí oplechované dveře. Později ji v kamrlíku zpovídá. Na náš dotaz se nejprve Rarici zeptá: „Můžu jim to říct?” Apatické: „Jo” je mu souhlasem: „Vzala drogy.” A proč jsi s ní tak vyběhl? „Nesnáším to,” říká Corin, „a navíc přišla dovnitř s cigaretou v puse, jako mistr světa” Venku nás se zájmem osloví asi čtrnáctiletý hoch s jizvou na tváři: „Vy jste reportéři?” Po přitakání a dotazu, proč je tady, říká: „Já jsem Valentin. Rodiče se rozvedli, táta si našel jinou. Potom děda odjel do Ameriky. Tak mě kamarádi přivedli sem. Jenomže tady nám debilové dávaj málo jídla, nemůžeme se pořádně najíst. Šaty z Červeného kříže ním dávají jednou za měsíc, lehce vydělávají na naší bídě. Hodně z nás neumí číst a psát.” V tu chvíli se k nám nahrne další skupinka dětí, chtějí vědět, co jsme zač a zahrnují nás objímáním. Trochu znervóznělý Valentin pokračuje: „Přišli reportéři ,Já nevím odkud”, ale peníze na pomoc nejsou vidět. Já nevím, na co jste tady.” V tu chvíli se z hloučku kolem nás na adresu nově příchozích ozve: „To jsou ti, co šahají do kapes!” Přeorientujeme se tedy na nově příchozí a ptáme se, jestli si nemohou peníze normálně vydělat: „Do revoluce jsem mohl nosit zavazadla, teď už ne, protože nás policie bije. Vždycky si něco najdou. Ilieska aby všichni čerti vzali!” Ještě pár otázek, ale k ničemu to nevede, jsou hrubí, nadávají na režim jako staří kozáci. O půl hodiny pozd ěji zjišťujeme, že nás obrali o peněženku s adresami, telefony a osmi tisíci lei (přibližně dvě stě korun). Za chvíli zpovídám Adrianu, sotva pětiletou holčičku s obrovskou fialovou skvrnou na tváři: Kolik je ti? Šest . . . Kde máš rodiče? Máma umřela, tátu nemám . . . Kdy půjdeš domu? . . . V kolik musíš být doma? Asi v devět. Kolik vyžebráš? Stovku nebo tisíc . . . Co s těmi penězi děláš? Tak, jídlo, kino . . . Opojný pocit svobody asi bude tím největším darem těmto Ceauseskovým dětem, darem nechtěným, ale o to více silnějším po diktátorově smrti. Je to jen půl roku, kdy rumunský parlament schválil zákon, podle kterého jsou dětské přídavky vázány na školní docházku. Děti rolníků jsou na tom lépe, protože dříve vyplácely dětské přídavky jen státní podniky. Špinavé, žebrající děti, které po Bukurešti, ale i po celém současném Rumunsku naleznete, jsou většinou ve věku od čtyř do osmi let. Nemohu se ubránit jednoduchému zobecnění, že děti, které jsou v Rumunsku nazývány vagabundy, jsou děti především Nicolae Ceauseska a jeho megalomanských snů o silném, mnohamilionov ém Rumunsku.
