Adlan Chasanov exkluzivně pro magazín Koktejl napsal reportáž o válce a míru ve své zemi. Je národností Čečenec a pracuje v agentuře Čečenpress. Napsal zprávu o zemi, kterou má rád, a o které · podle jeho soudu · má svět zkreslené představy. Jeho reportáž není žádným způsobem upravována. Možná za cenu značné ztráty objektivity následující řádky přinášejí poselství přímého účastníka čečenské historie. Přinášejí pravdu o Čečensku viděnou očima novináře · Čečence. . . . . .
 |
Když byla na podzim roku 1991 přijata Deklarace o nezávislosti a v demokratických volbách zvolen prezident Džochar Dudajev, následovala ze strany Moskvy ekonomická blokáda a dezinformační kampaň, která Čečence označovala jako národ banditů a mafiánů. Zesílil politický nátlak, Rusko zahájilo vojenskou podporu opozice, teroristických aktů a atentátů na představitele čečenského státu přibývalo. Nakonec ve dnech 25.·26. listopadu 1994 dochází ze strany Ruska k vojenskému zásahu proti Čečenské republice Ičkerie.
PROČ TA VÁLKA?
Odpovědí je hned několik a všechny se proplétají navzájem. Především se Rusko začalo bát, že se nezávislá Ičkerie dříve nebo později stane vzorem dalším severokavkazským republikám, které na Moskvě vyvíjely snahu o nezávislost. Kromě toho, strategická poloha Čečenska a Dagestánu by v případě jejich nezávislosti nedovolovala Rusku zasahovat do dění v Zakavkazsku a oslabila by jeho vliv také na Blízkém Východě.
V době, kdy ruské informační prostředky vytrubovaly do celého světa zvěsti o bezpráví v “povstalecké republice”, podařilo se prvnímu prezidentovi Čečenské republiky Ičkerie, Džocharu Dudajevovi, pomalu postavit zemi na nohy. Začátkem roku 1994 znovu zahájily práci továrny a závody, hlavní město Groznyj, které se “de fakto” stalo nezávislým, začalo získávat významný ekonomický a politický vliv. Na čečenské trhy přijížděli obchodníci z celého severokavkazského regionu. Lákalo je nejrůznější zboží, které zde mohli zakoupit za velmi výhodné ceny. Díky intenzivnímu rozvoji obchodu se do republiky dostávaly značné finanční prostředky. Rusko se ocitlo tváří v tvář čečenskému ekonomickému zázraku. Takový příklad by ovšem lákal k následování i další republiky, především Tatarstán, který procházel ekonomicky těžkým obdobím, a který se od podpisu smlouvy s Ruskem v únoru 1994 snažil o úplnou nezávislost.
Jedním z nejzávažnějších důvodů vojenského zásahu v Čečně bude pravděpodobně i tranzit kaspické ropy přes čečenské území, ačkoli tento fakt Rusko doposud nikdy nepřiznalo. V létě 1994 účastníci zasedání v Istambulu posuzovali variantu trasy ropovodu Baku · Groznyj · Novorossijsk, hned nato pronesl prezident Boris Jelcin, že “čečenský problém musí být vyřešen do prosince”. Nestalo se tak ani do prosince, ani později. Zato jsme se stali svědky toho, že pokud je ve hře ropa, pak moc využije veškerých prostředků.
Čečenci dobře věděli, že dříve nebo později budou muset o svou svobodu bojovat se zbraní v ruce, ale nikdo nepředpokládal, že válka bude tak krutá a krvavá. Téměř všichni muži svobodné Ičkerie povstali proti agresorům, dokonce i ti, kteří se k politice prezidenta Dudajeva vyjadřovali kriticky. Tak začala občanská válka, která přinesla četné oběti na obou bojujících stranách.
TADY ŽIJÍ LIDÉ
Ještě po ukončení války se děti v Grozném bojí zvuku letadel, který jim připomíná bombardování města. A mladé matky nevědí, jak jim říci, že jejich otec se nikdy nevrátí, že byl zastřelen ve dvoře vlastního domu…
“Federálové” · tak Čečenci nazývali ruské vojáky · kteří na frontě utrpěli značné porážky, si o to více vylévali vztek na obyvatelstvu. Poté, co čečenská armáda opustila Groznyj, obyvatelé tohoto města poznali na vlastní klůži hrůzu ruského “ústavního pořádku”. Prakticky na všech dveřích, vratech, plotech a zdech se objevil stejný nápis: “Tady žijí lidé!” Nebylo to náhodou, federálové, kteří prohlíželi jednotlivé obytné bloky, nejdříve vhazovali do domů granáty a teprve potom se ptali: “Je tam někdo?” Ve městě zůstali kromě žen a dětí jenom starci a muži, kteří byli určeni k ochraně majetku. Po “kontrole” se ti, kteří zůstali naživu, po celé týdny skrývali ve sklepeních, jedli suchý chléb a pili dešťovou vodu. Spousta lidí zemřela zimou a vysílením. Mnozí se stali alkoholiky, neboť chyběla voda, zato v rozbitých obchodech byl dostatek vodky.
Během války zahynulo více než 100 000 obyvatel Čečny různých národností, ale jen necelých 15 procent byli bojovníci ozbrojené armády. Čečenci věří, že zemřít ve Svaté válce je pro muslima čest, proto smrt přijímali odevzdaně jako rozhodnutí Nejvyššího. Víra jim pomáhala bojovat i tehdy, kdy se na nikoho, kromě Alláha, nemohli spolehnout. A tak se s výkřikem Alláh Akbar (Alláh je Veliký) vrhali s granáty i pod tanky nepřítele.
OPERACE DŽIHÁD
Srpen 1996 znamenal tečku za rusko-čečenskou válkou. Stalo se tak následkem rozhodného útoku Čečenců na Groznyj, okupovaný ruským vojskem. Opereace Džihád byla americkými vojenskými experty oceněna jako vysoké vojenské umění. Během jediného dne byla obsazena města Groznyj a Argun a obklíčeno město Gudermes. Svět byl překvapen vítězstvím čečenské armády nad mnohem silnějším protivníkem, neboť do Grozného pronikla pouhá tisícovka bojovníků, ke kterým se připojili domobranci z řad civilního obyvatelstva.
Vojenská operace byla předem naplánována a podle jedné verze je jejím autorem sám Džochar Dudajev. Akce začala 6. srpna v samotném Grozném. Jednotlivé městské čtvrti byly pod vedením určených polních velitelů. Nejdůležitější, Staropromyslovská čtvrť, ve které se nacházelo Hlavní vedení operačních štábů Ministerstva vnitra Ruské Federace, filtrační tábor a převážná část ruského vojska, dostal na starost Vacha Arsanov, současný víceprezident Čečenské republiky Ičkerie.
Když ráno 6. srpna vešli vojáci čečenské armády do Grozného, jen pár novinářů se ocitlo v epicentru událostí. Nikdo ve světě nevěděl, co se v Grozném vlastně děje.
Civilní obyvatelstvo vítalo čečenské bojovníky s výkřiky · Konečně! Lidé, zmučení ruským “ústavním pořádkem”, čekali na tuto chvíli. Téměř všichni civilisté věděli, co se 6. srpna stane a sami pomáhali, jak se dalo. Někdo chystal zbraně a střelivo, jiní zase připravovali jídlo a sháněli léky a obvazy. I oni tak přispěli svým dílem k ukončení války.
ZLOČIN A TREST
Třetího září 1997 se v Grozném na náměstí Přátelství národů, za přítomnosti několika tisíc lidí, konala veřejná poprava osmnáctiletého Adama Šidajeva a třiceti čtyřleté Nuržan Litajevové. Stalo se tak podle rozhodnutí Nejvyššího šariatského soudu ČRI. Už sama procedura popravy byla strašlivá. Popravčí četa po vyřčení rozsudku vystřelila tři salvy z automatů a rozsudek tak byl vykonán. Všichni přítomní, a později lidé z celého světa, kteří viděli popravu v televizi, posuzovali tuto událost a krutý trest. Pro vyjasnění celé události se agentura Čečenpress zabývala celým případem a prvním, ke komu se novináři obrátili, byl předseda Nejvyššího šariatského soudu, Šamsutdin Batukajev.
Podle jeho slov celá tragédie začala v rodině Abdula-Mutaliba a jeho ženy Aset. Manželé, kterým bylo 36 let a měli dva syny, žili v častých hádkách a konfliktech. Příčinou jejich sporů byla žárlivost na azerbajdžánského obchodníka, se kterým se Aset potají scházela v bytě své rozvedené sestry Nuržan. Do osudu těchto tří se zapletl Nuržanin milenec Adam, který na její naléhání souhlasil, že Abdula-Mutaliba zabije. Připravovaná léčka nevyšla, a tak když Abdul-Mutalib večer usnul ve své posteli, vrahové ho přepadli, Adam mu zasadil několik ran nožem a Nuržan ho bila zednickým úhelníkem. Mezitím jeho manželka uklidňovala obě děti ve vedlejším pokoji a vysvětlovala jim, že do domu vtrhli lupiči. S touto verzí běžela po vraždě k bratrovi svého muže, ve zmatku si však obula zkrvavené boty své sestry. Ty ji nakonec usvědčily ze zločinu, ke kterému se všichni viníci přiznali. Dva obžalovaní byli popraveni, rozsudek nad Aset, která je těhotná, může být vykonán až po porodu, neboť podle šariatského práva nenarozené dítě nenese vinu na hříchu svých rodičů, a proto není možné potrestat těhotnou ženu. Nad milencem Aset, který se vraždy neúčastnil, ale právo porušil vztahem s vdanou ženou, bude rozsudek teprve vynesen.
Tato první veřejná poprava vyvolala vlnu nesouhlasu v celém světě. Při odsuzování “barbarských metod” se však nikdo nezamyslel nad samotnými Čečenci a zvláště nad nelehkým rozhodnutím prezidenta Maschadova, který dal souhlas k tomuto trestu. Prostí Čečenci, kteří si přejí po letech války konečně klidně žít, jsou silně znepokojeni rychle rostoucí kriminalitou. Představitelé státu byli obviňováni, že nejsou schopni problém rozmáhající se zločinnosti řešit, a bylo od nich požadováno, aby přijali co nejpřísnější opatření. Svým rozhodnutím Maschadov dokázal svému národu, že se hodlá se zločinností vypořádat a zločincům ukázal, co je čeká. Co se týká samotného provedení trestu, názory Čečenců se rozcházejí. Někteří jsou pro veřejnou popravu, jiní soudí, že zločinci mají být zastřeleni, ale ne na veřejnosti.
Bouři nevole však v celém Čečensku vyvolala reakce ruských představitelů, zvláště slova Borise Jelcina, který nazval podobná rozhodnutí “středověkými způsoby”. Stejně cynicky vyznělo oznámení Ruské generální prokuratury o zahájení trestního stíhání proti představitelům Ičkerie, ve věci popravy ruských občanů bez předcházejícího vyšetřování a soudu. To se stalo nedlouho potom, co ruští vojáci během okupace zabili přibližně 100 000 nevinných čečenských občanů. Na co myslel Boris Jelcin, když dovolil bombardovat civilní obyvatelstvo v čečenských městech a vesnicích, a kterému století odpovídají takovéto činy? Stejně pokrytecky se chová i světové společenství, které mlčky sledovalo vyvražďování Čečenců a tvrdilo, že se jedná o vnitřní záležitost Ruska. Náhle si však Západ vzpomněl na lidská práva, právě když se Čečenská republika snaží zavést pořádek ve “svém domě”.
Veřejné popravy se nestanou v Čečensku pravidlem, jsou jen vynuceným řešením, které si vyžádala složitá situace v poválečném státě. Nicméně toto rozhodnutí již přináší své výsledky, počet dokonaných zločinů prudce klesl, což svědčí o tom, že člověk před vykonáním zla přemýšlí i nad trestem, který ho čeká.
NOVINÁŘI V ČEČENSKÉ VÁLCE
Za dobu trvání války zahynulo v Čečensku dvacet novinářů. Byli to lidé různých národností, které spojovala láska k jejich profesi a snaha seznámit svět s pravdou o čečenské válce. Čečenská válka ukázala, že v Rusku neexistuje svoboda slova, což mnozí ruští žurnalisté pocítili ze strany svého vedení nebo speciální rozvědky.
Avšak novináři se nevzdávali a bez ohledu na situaci předávali svým agenturám pravdivé zprávy o způsobech, jakými Ruská federace navozovala pořádek v Čečně. Také za to často platili svými životy nebo zdravím.
Osud rozhodl, že první a poslední v této řadě byli právě Čečenci. Hned v první den války, 26. listopadu, byl v Grozném, vedle domu tisku, zabit při filmování Husein Guzujev. Stalo se tak v přestřelce. Posledním zabitým byl Ramzan Chadžijev, který byl 12. 8. 1996 při projíždění ruské vojenské kontroly zastřelen ranou do zad. Stejným způsobem zemřela 17. 6. 1995 také korespondentka německé agentrury RUFO a časopisu FOCUS, Natalia Aljakina-Mrozek.
Na začátku války bylo chování k novinářům jak v Grozném, tak v ruské armádě dost nepochopitelné, často se bez příčiny setkávali s projevy hněvu a hrubosti, někdy po nich bezdůvodně stříleli, někdy je nečekaně zbili. Avšak největším nebezpečím bylo bombardování Grozného. Tak zahynula 24. 12. americká korespondentka Cyntia Elbaum, která byla na své první reportáži v bojové zóně.
Ruská strana projevovala svou nenávist k novinářům a snažila se je při každé příležitosti ponížit, urazit nebo ohrozit jejich život. Takových případů bylo velmi mnoho, třikrát byli ohroženi také čeští novináři.
Kromě korespondentů rozhlasové stanice Rádio Svobodná Evropa · Rádio Svoboda, která byla jediným informačním prostředkem, jemuž Čečenci bezvýhradně důvěřovali, si největší sympatie v Čečně vysloužili čeští novináři. Zvláště pak Petra Procházková a Jaromír Štětina, kteří projevovali svou odvahu a profesionalitu v těch nejnebezpečnějších místech. Křehká Petra, která po boku mužů často riskovala svůj život, si získala obdiv všech Čečenců.
Dnes je v Čečensku mír, válka však i přesto pokračuje. Je to však skrytá a tajná válka, která za pomoci ruské rozvědky využívá dezinformací a únosů novinářů, kteří tolik Čečensku pomohli, když seznamovali svět s pravdou o jeho boji za nezávislost. I s tímto problémem se Čečensko musí vypořádat, a jistě se mu to podaří. Pak může do této země přijet každý novinář. Ne pracovně, jenom tak, prostě jako turista… . . . . .
Poznámka redakce:
Podle Petry Procházkové z agentury Epicentrum je nyní bezpečí novinářů v Čečensku ohroženo více než kdy jindy. Stávají se oběťmi únosů a je za ně žádáno vysoké výkupné. O řadě novinářů nejsou již několik měsíců žádné zprávy. Velitel antiteroristického centra Chunkar Paša Israpilov v rozhovoru pro LN uvedl, že podle něj to je společná práce ruských a dalších zahraničních rozvědek. Ony prý sérii únosů rozpoutaly, a teď už si na rychlý výdělek zvykli i místní zločinci. Čečensko se tak znovu dostává do informační blokády.
KDO JSOU ČEČENCI
Čečenci jsou původní obyvatelé severního Kavkazu. Jejich jazyk se podobá pouze jazyku sousedních Ingušů, nepatří do jazykové skupiny slovanské, turecké ani perské. Písmo využívá latinské abecedy. Na severním Kavkazu žijí Čečenci a jejich předkové již po několik tisíciletí. Jejich území sužovaly v 6.·12. století nájezdy Iránců, v 13.·15. století mongolsko·tatarské Zlaté hordy, později byli ohrožováni ze strany Ruského impéria. Podle tradičního rozdělení se obyvatelé nížin zabývali zemědělstvím a horalé chovem dobytka. Sociální struktura a etnické zvláštnosti tohoto národa jsou založeny na principech rodiny a rodu, struktura rodu a klanu je patriarchální.
Až do podrobení Ruskem byli Čečenci nezávislým národem s vlastním územím a jazykem, ale bez oficiálních politických seskupení. Od počátku 17. až do poloviny 19. století se čečenské rody postupně přikláněly k sunnismu, jednomu z islámských směrů, a zvláště pak k jeho mystickému směru · súfismu. Muslimské náboženství má v čečenské společnosti závažnou úlohu, přestože v sociální i politické struktuře přetrvává tradiční rodové rozdělení, stejně jako krevní msta, a některé další národní tradice.
Již koncem 18. století se Čečensko stalo středem mocenského zájmu carského Ruska. To začalo vyvíjet systematické snahy o podrobení severokavkazského regionu, a podniklo několik vojenských tažení, která vyústila v okupaci.
V roce 1918 Čečenci a Dagestánci společně vytvořili Horskou republiku, svobodnou konfederaci severokavkazských muslimů, Tato republika však podlehla vojenským útokům bělogvardějců i bolševiků, jejichž cílem bylo uchovat jednotné a celistvé Rusko. Bez ohledu na pád Horské republiky odboj trval a do jeho vedení se postavilo Bratrstvo súfistů. Ti pokračovali v boji až do roku 1921, kdy před Moskvou kapitulovaly Gruzie, Arménie a Ázerbájdžán. V letech 1922 až 1943 propukalo jedno povstání za druhým. V roce 1944 byli Čečenci a Ingušové, na základě obvinění ze spolupráce s nacisty během II. světové války, deportováni do stepních oblastí Kazachstánu.
Minimálně polovina čečenské populace zahynula během deportace, velká část na následky epidemie tyfu. Deportovaní vězni byli rehabilitováni v roce 1957 a vrátili se většinou do vlasti. Ačkoli byli rehabilitováni, zůstávali Čečenci pod přísnou kontrolou a byli postihováni častými prohlídkami. Ve vedení republiky nehráli žádnou roli. Tato kontrola státu Sovětským svazem trvala až do r. 1990. Represe byla spojena s protiislámskou kampaní, do roku 1979 byly v Čečensku uzavřeny všechny mešity.
Rozloha Čečenska je přibižně 6000 km2. Západní hranice s Ingušskou republikou ještě nebyla ustanovena. Na jihu státu hraničí s nezávislou Gruzií, na severu a na východě s Dagestánem, který je součástí Ruské Federace, stejně tak jako Severo- -Osetinská republika na severozápadě. Další část severozápadní hranice sousedí se Stavropolským krajem Ruské republiky. Na severu státu se rozprostírá úrodná rovina, kterou protékají řeky Terek a Sunža. Jih tvoří lesnaté kopce, táhnoucí se až k úpatí kavkazských hor.
