ČECHŮV MODRÝ ROK

Se špetkou přehnanosti by se dalo říci: Sbírá nejen delikventy, ale i známky. Obojí na vysoké úrovni, podle zákonů i pravidel, cílevědomě. Miloslava Čecha svlékli po srpnu 1968 bez pardonu z uniformy. Voják každým coulem vláčeli po výsleších. Užil si dvouletého soudního stíhání. Když už ho milostivě nezavřeli, vypálili mu na čelo cejch člověka třetí kategorie, který spíš objeví modrého Mauritia, než aby sehnal obstojné zaměstnání. „Žádné práce jsem se nikdy nebál. Stal jsem se lesním dělníkem. Nějaký čas jsem dělal i hrobníka.” Po totalitním pohřbu znovu zkusil, jak mu padne uniforma. Dnes má na ramenou tři zlaté plukovnické hvězdy. A nastojte – od loňského do letošního dubna navíc i modrý baret, zaštítěný vlajkou Organizace spojených národů. V Sarajevu viděl rozstřílená olympijská sportoviště, kde se před jedenácti lety sešla mládež světa k bojům, při nichž jediné výstřely vycházely ze startérovy pistole.„Loni v Sarajevu vydali za přetěžkých technických podmínek příležitostnou známku k desetiletému výročí olympiády. Je na ní napsáno: 1984- 1994. Tehdy boje o medaile a dnes boje o co vlastně? Ví to, proboha, vůbec někdo?” Ta známka opravdu není dokonalá, tisk je matný, provedení nevalné. Plukovník ji opatrně bere pinzetou, patřící k výzbroji filatelisty jako cepín k horolezci. Řekl bych, že je to jeho modrý Mauritius, vzácnost, která jedním obrázkem a dvěma letopočty ukazuje nesmyslnost balkánské řeže. Koupil ji na sarajevské poště kousek od nábřeží s mostem, kde zkraje léta 1914 Gavrilo Princip zabil na čtyři roky mír ve světě, aniž by to býval měl v úmyslu. „Tamější poštmistr je rád, že má vůbec nějakou práci. V přepočtu dostane za měsíc jednu marku. Libuje si – lepší než jedna kulka do hlavy!” Plukovník Čech ví dobře, co říká. Na celý rok byl jmenován velitelem vojenské policie UNPROFOR. Bez přehánění: je jedním z nejvyšších velitelů jednotek OSN v bývalé Jugoslávii. V této chvíli nemá před sebou vyšetřovací protokol, ani kajícného delikventa, ba ani pistoli. „Tu stejně nosím jen v místech, kde je předepsaná spolu s neprůstřelnou vestou. Pro mne totiž platí, že mohu vystřelit až jako druhý. Tak co s ní? Kdybych striktně dodržoval předpisy, asi bych ji už nikdy nepotřeboval.”Za okny domku nedaleko Prahy padá sníh, mrzne, až praští, na krátké dovolené je šéf modrých policistů obklopen svým „domácím” štábem: jezevčíkem a třemi kočkami. Opatrně položím sarajevskou známku. Naše pohledy se střetnou. Už takřka rok si můžete sáhnout na válku vlastníma rukama. Máte klidný spánek? „Teď doma určitě, i když všechno z paměti a duše nevymažete jen tím, že nastoupíte do letadla a odletíte.” Noční můry? „Nejhorší jsou noční polosnová probuzení, kdy si najednou uvědomím různé souvislosti, které přes den nestačím třeba ani zaregistrovat.” Vstane a kvapně, aby mu další sen nepřekryl realitu včerejšího dne, usedne ke stolu, napíše si nejdůležitější poznámky. Bývá toho leckdy hodně, mnoho souvislostí, které přes den nestačil zaregistrovat, protože vypětí je obrovské a času i sil není nazbyt. Opravdu nebývá čas. Sedm pracovních dnů v týdnu, čtrnáct šestnáct hodin denně. Válka nezná pracovní dobu a píchačky. Modré přilby mají za šest měsíců nárok na patnáct dní dovolené. A dvě šedesátihodinová volna. Válečný opušťák. Někdo si zajede do klidnějších končin, pokud ovšem nějaké najde. Vykoupe se v moři, a zase zpátky. Relaxace? – zajímám se. Pomůže  vojákům? „Potřebují ji jako sůl! Není divu permanentní pobyt v oblasti válečného stavu.” Plukovník mě vyvede z omylu. Nedá se mluvit o válečném stavu. To není typická válka. Je to příšerná gerila, s totálním genocidním cílem všech tří domácích stran – majetkové i lidské.„Těžko si vyberete mezi klidným a válečným místem. Tam, kde je ticho, může být za hodinu hůř než v notoricky známé válečném prostředí, kde dvě nebo tři strany spolu válčí v uniformách a víte, kdo je kdo.” V zázemí leckdy nemá člověk potuchy, jestli mluví se Srbem, Chorvatem nebo muslimem. Před jedním nelze pochválit toho druhého, v tu ránu jsou velice nevraživí. Mnozí by chtěli, aby snad modré přilby za ně bojovaly, nebo jim aspoň „píchly”. Těžko chápají, že kvůli tomu jednotky UNPROFOR nepřijely. Svět zase těžce chápe, kde se ta nenávist doslova až za hrob najednou vzala. Má plukovník svoji hypotézu? „Myslím, že jde o typický balkánský projev těchto národů a etnik, které v tomto prostoru žijí. Tři strany spolu vlastně soupeří už od nepaměti, i když dřív to bylo i v jiných formách. Víte, někdy mi to všechno připadá jako italská krevní msta. Nacionální vendeta. Srbové, Chorvati, v poslední době i muslimové mají v sobě kus jakéhosi hejtmanství. Takoví malí Napoleonové lehce vtáhnou lidi do konfliktu. Začíná vesnice proti vesnici, pak jde město proti městu. Skupina lidí proti druhé skupině. A tak se perou. Není tam rodina, kde by někdo druhému nevypálil barák nebo někoho nepřipravil o život. Nebo aspoň nezabil sousedovi kozu. “Nepatrný impuls vede ke katastrofě. I k otřesným důsledkům ve formě válečné kriminality, válečných zločinů. „Rabování,” mávne plukovník rukou, „to je to nejmenší.” Nejhorší je lidská genocida. Je neuvěřitelné, co člověk vůči člověku dokáže. V každé době, nepřetržitě, po tři roky. Celou dobu se ta nenávist stupňovala. Úkolem velitele vojenské policie je především chránit životy a majetek vojáků jednotek UNPROFOR, kterých je na pětačtyřicet tisíc. „Kdybychom tam nebyli, byl by na celém území jeden velký hřbitov. Mnohdy přítomnost modrých přileb donutí normální lidi zapřemýšlet o tom, že lze přece jen žít jinak. Že smyslem života není – smrt.„Musím poznat mentalitu lidí v oblasti, kde právě jsem. Pak se musím rozhodnout, jestli mám jednat rázně, po vojensku, nebo volit diplomatický přístup, třeba zvolit i přemlouvání, domluvu, přesvědčování.” Když nejsou bojovníci psychicky a fyzicky vyčerpáni a neposilnili se zrovna rakijí, lze se s nimi domluvit. Dají si říct, nechají si ledacos vysvětlit, na druhé straně ale přesvědčují modré přilby o tom, že se perou za svatou věc – někdo nám rozbil barák, tak my teď jdeme rozbít barák taky. Tak je to – vendeta, ne válka. Někdy je věcí náhody, když ze setkání s ozbrojenci vyvázne člověk se zdravou kůží. Ať už na frontě nebo na „dovolené” i doma jsou lidé plně vyzbrojeni. Potkáte chlapa na kole, samopal přes záda, čtyři granáty kolem pasu, dvě pistole v kapse, a on si jede na trávu pro kozu, kterou mu náhodou ještě nikdo nezabil. „Pokud se na kole neklátí, nemusíte mít obavy. Celkem se chová slušně. Ale když má upito, je nebezpečné se na něj třeba jen podívat.” Nemají respekt ani před uniformou modrých příleb? „Před ničím. Když ho napadne, že vás připraví o balíček cigaret, musíte se snažit ho uklidnit. Být připraven na všechno.” Zdá se, že z plukovníka mluví osobní zkušenosti. Jak je řešil? Usměje se. Mávne rukou. „To víte, že mluvím za sebe. Všechno se naučíte.” Vojenská policie v počtu 230 mužů řeší ve válečné oblasti 200-250 případů měsíčně. Od dopravních nehod až po těžké kriminální činy. Velitel Čech z České republiky má velitelství nedaleko záhřebského letiště.Jeho jednotky jsou na patnácti místech po celé Jugoslávii, Záhřebem počínaje, u makedonské Skopje konče. Jednotky „empíků” jsou složeny z pětadvaceti armád. Jednací řečí je pochopitelně angličtina. Musí se jí domluvit jak nepálský, tak i indonéský voják, umět vyplnit hlášení, protokoly, nic nepoplést. „Umím kromě němčiny a angličtiny ještě rusky, jako každý absolvent socialistické školy, ale teď se mi to náramně hodí. Dobře se domluvím s Jugoslávci, prakticky všemu rozumím. Někdy je to k nezaplacení, věřte mi.” Mimochodem, jak se plukovník dostal na tuhle významnou funkci? Co ho přivedlo na jugoslávská bojiště? Je snad, s prominutím, tak trochu dobrodruh? „Ani v nejmenším”. Prvním rokem byl velitelem jmenován Belgičan, druhým Francouz, loni v březnu jsem nastoupil já. “Znalosti snad mám, byl jsem zakladatelem vojenské policie v České armádě, pak jejím ředitelem. Pak přišla tahle nabídka.” Řekli mu, že je nejvhodnější osobou.Dnes v tichu svého domku přizná, že se dlouho rozmýšlel. Do února byl rozhodnut, že nepůjde. Kdepak strach, na něco takového je přece jen zkušený kozák. Jazýčkem na vahách byla rodina, už si s ním užila dost strastí, nechtěl jí přidělávat další. „Devatenáctého března jsem nastoupil.” Setkal se za těch deset měsíců i s případy velkých lidských tragédií. Vyhýbavě řekne: „Ano, tomu se prostě nevyhnete. Musí se řešit, aby se zabránilo ještě horším věcem.” Ještě horším? – divím se vahou své osobnosti vojína v záloze, jehož jediný hod granátem se uskutečnil pomocí gumové atrapy. Velké tragédie – to jsou vraždy, sebevraždy. Válka s sebou přináší smrt i mimo palebnou dráhu či dopad šrapnelu. Ty obvyklé průvodní jevy? Krádeže, šmelina s jídlem, pohonnými hmotami. Sexuální delikty. „Někdy je těžké rozhodnout, jestli barel nafty dal voják domorodci z humanitárních důvodů, aby si měl v pobořeném domku čím zatopit, nebo ze zištných důvodů za úplatu. Něco vám povím – někdy je nějaký exces i důsledkem stresu. U každého praporu jsou sice psychologové, ale zázraky dělat neumějí. I to musím vzít v úvahu a pečlivě zvážit.”Jak tráví volný čas? Řeknu vám, touhle otázkou jsem plukovníka pobavil. „Kromě dovolené jsem si udělil jednu volnou neděli, a to ještě ne celou. Vzal jsem si práci do hotelu a cítil jsem se báječně.” To je všechno? D. Eisenhower v předvečer invaze sáhl ve své velitelské maringotce po detektivce a nedal se nikým rušit. „Taky bych si rád v posteli četl, ale máme tam z úsporných důvodů slabé žárovky. Eisenhower byl na tom asi líp. Je velitel na své podřízené pes? Nebo ho považují za tátu, který jim pofouká kdejakou bolístku? Odpověď je nasnadě – nedá na své lidi dopustit. Netoleruje ale žádný prohřešek, neví, co to je přimhouřit oko. Říká jim: „Zapomeňte, že jste Argentinci, Češi, Američané, Nepálci, Francouzi. Dnes jste mezinárodní vojenská policie, „empíci” Spojených národů. V téhle chvíli jste bez národní příslušnosti. Z toho vyplývá další povinnost – být absolutně nestranný.”Po roce se vrací Čech Miloslav Čech z válečné oblasti. Francouzský generál De la Presle, velitel jednotek UNPROFOR v Jugoslávii, mu na svoji fotografii napsal několik řádek vřelého uznání a obdivu. Plukovník nám snímek plaše, jen letmo ukáže: „Znamená pro mne víc, než nějaký metál. Nebažím po něm, na to jsem už dost starý.” Na podzim mu bude šedesát. Zdá se mu, že čas utekl rychleji než rozvodněný říční proud. Ne, není to zdání, vždyť o dobrých dvacet let služby ho okradly čistky po „bratrské pomoci”. „Jsem připraven sloužit dál. Nebo jít do penze. Odložím neprůstřelnou vestu a vezmu do ruky filatelisticko pinzetu.” Jaká témata sbírá? „Samozřejmě Československo, mám dobrý soubor Ameriky a Kanady. Taky Německo a Rakousko, protože to byly známky, které v určitých obdobích platily i na našem území.” Skloní se nad nedokonalou poštovní známkou z dokonale zničeného olympijského města. Neklamná známka, že vzpomínka na válku neopustí modré přilby ani na dovolené. Když pracoval jako hrobník, bylo mu lehčeji. Setkával se s mrtvými, které jako živé nikdy nepoznal.