Čechy leží na dně obrovského kráteru, který vznikl po dopadu meteoritu. Dospěl k tomu americký astronom Michael D. Papagiannis po analýze snímků z geostacionární družice Meteosat. A opravdu, pohraniční hory – Krkonoše a Jizerské na severu a Krušné hory na severozápadě, které spolu se Šumavou na jihu ohraničují českou kotlinu, obtékají jakýsi oválný tvar ne nepodobný kráterům. Papagiannis ostatně nebyl první, kdo tuto smělou myšlenku vyslovil. Když na začátku 17. století zaměřil Galileo Galilei svůj nový dalekohled na našeho nebeského souputníka, poznamenal, že mu „měsíční krátery připomínají krajinu, jakou je Bohemia“. Čeští odborníci se na tuto hypotézu dívají poněkud skepticky. Současně však mnozí přiznávají, že meteority sehrály v geologickém vývoji Země zřejmě větší roli, než se dosud soudilo, a některé vědecké názory bude třeba přehodnotit.
ČESKÝ KRÁTER 200 x 300 KILOMETRŮ
Astronom Bostonské univerzity Michael Papagiannis označil útvar, který viděl na družicových snímcích pořízených z výšky 36 000 kilometrů, jako dopadový kráter neboli impaktovou strukturu (z anglického impact = dopad, náraz). Kráter odhadl na zhruba 300 kilometrů ve směru západ-východ a 200 km ve směru sever-jih. Při těchto rozměrech by patřil mezi největší krátery světa, přitom podle Papagiannise ho mohl způsobit meteorit o průměru kolem 70 km. Papagiannis nevypustil informaci o českém kráteru jen tak. Jako vědec si to ostatně ani nemůže dovolit. Předtím než v roce 1989 napsal o českém kráteru první obsáhlou zprávu, spolupracoval na analýze družicových snímků s fotogeologem dr. Faroukem El-Bazem, dnešním ředitelem Centra dálkového průzkumu univerzity v Bostonu. Ani on se svými téměř šesti sty položkami v seznamu vlastních publikací nemůže být označen za šarlatána. Jedna z jeho prací, publikovaná roku 1988, nese název „Pražská pánev: Kruhový rys ve střední Evropě“. Pátrání po meteoritické historii našeho území tak bylo odstartováno. A také polemiky, které se na toto téma vedou. „Metoda srovnávací planetologie, kterou mj. Papagiannis využil k určení impaktního původu Čech, totiž vychází z vnějšího vzhledu oblasti,“ říká Otto Šándor z Hvězdárny a planetária v Teplicích. „Opravdu obrazec, který vznikne dopadem mimozemského tělesa, nemusí být nutně kulatý. Je známo mnoho meteoritových kráterů, které nemají kruhový vzhled, spíše vypadají jako čtyřúhelník s oblými rohy. Třeba jako Čechy. Ovšem vnější tvar mechanismus vzniku krajiny věrohodně neprokáže. Proto by se tato metoda měla používat jen tam, kde jiné prostředky nelze využít.“ Spolehlivější jsou v tomto směru, což připouští i Papagiannis, geologické výzkumy.
CO NA TO GEOLOGOVÉ
„Nejbohatší na dopady meteoritů byla první třetina vývoje Země, tedy zhruba v jejím stáří 1,5 miliardy let, kdy byla Země bombardována obrovskými tělesy. Nyní dopadají velké meteority jen málo, řádově v desítkách milionů let. Okolní planetární prostor je již vyčištěn,“ říká RNDr. Vladimír Bouška z Geologicko-geografické fakulty Univerzity Karlovy. Papagiannis ale předpokládal dopad vesmírného tělesa na území dnešních Čech někdy před 100 miliony let, tj. na rozhraní spodní a svrchní křídy. Lukáš Křesina ze Západomoravského muzea v Třebíči to ale z geologického hlediska takřka vylučuje: „V Českém masivu jsou totiž četné komplexy hornin, které by v takovém případě musely být tímto impaktem postiženy, například permské a karbonské či dokonce svrchnoproterozoické sedimenty či prvohorní žulové masivy. Ale ony nejsou.“ Odborníci v Čechách se proto shodují na tom, že pokud těleso opravdu dopadlo, muselo to být mnohem dřív, tak před 800 miliony až 2 miliardami let. „Jenže od té doby proběhlo několikeré vrásnění a mohutné eroze, které by morfologii kráteru zcela smazaly,“ doplňuje Křesina. „Je ale možné spekulovat o tom, že tektonické narušení impaktem bylo tak intenzivní, že tvar impaktního kráteru je znovu neustále překopírováván do mladších geologických jednotek. Vzhledem k rozměrům tohoto kráteru, které přesahují rozměry největších světových impaktních struktur, by to bylo i docela očekávané.“
Při velikosti vesmírného tělesa 70 kilometrů v průměru by to do středu Evropy byla pořádná rána. Rozsah přeměn by zasahoval hloubkově do svrchní části zemského pláště. Doba působení tlakové vlny by se při průměru kráteru 300 km rovnala přibližně 100 až 125 sekundám. Za tuto krátkou dobu by muselo dojít k přeměně několika milionů km3 objemu hornin. RNDr. Roman Skála z Českého geologického ústavu k tomu říká: „Díky obrovské kinetické energii dopadajícího tělesa dojde v případě nárazu k její přeměně na energii tepelnou. Ta je předána impaktovanému tělesu – v tomto případě Zemi – v podobě tzv. šokové vlny, která postupuje horninovým prostředím rychlostí větší, než je rychlost zvuku. Díky rychlému pohybu vyvolává v horninách různé změny materiálů. Ty změny jsou většinou permanentní, takže my jsme schopni je pozorovat po mnoha milionech i miliardách let. Ty nejstarší patří mezi struktury ve štítových oblastech v Africe či Skandinávii. Štítové oblasti jsou ty nejstarší části kontinentů a geologové z nich získávají vzorky hornin staré hodně přes miliardu let. Na území naší republiky se našla celá řada různých velmi podivných materiálů, ale podrobné studium nikdy nedokázalo, že by šlo o produkty impaktové metamorfózy v důsledku dopadu asteroidu nebo komety.“
DIAMANTOVÉ ZÁŘENÍ
Zvláštním jevem, který může být argumentem pro „český meteorit“, je záření jednoho ze dvou nalezených českých diamantů. Dnes jsou uloženy v prostorách Národního muzea, v jehož sborníku se píše: „žlutooranžová luminiscence, v ultrafialovém světle pozorovatelná u diamantu z Dlažkovic, je zcela mimořádná“. Byly zkoumány tisíce diamantů, ale podobný typ záření se ukázal být jako skutečná rarita. Existuje ale skupina diamantů nalezených v okolí velkého sibiřského kráteru Popigaj. Ty pod UV lampou světélkovaly podobně jako český diamant. Statisticky to zatím podchyceno není – těžko lze do statistiky zařadit jeden český diamant (druhý má znečisťující příměsi). Ale přece jen malý dílek české meteoritické skládanky by to být mohl. Profesor Dušan Hovorka, vedoucí geologicko-archeologického projektu UNESCO, na téma diamanty a impakty říká: „V případě kráteru Popigaj jde o záležitost starou 35 milionů let. Impaktová přeměna nerostů a hornin je charakterizována vysokou teplotou (nad 12 000 ̌C) a tlakem většinou převyšujícím 50 gigapascalů. Grafit přítomný v tomto procesu mění svoji strukturu – rekrystaluje na diamant.“
RNDr. Roman Skála, který v minulosti české diamanty zkoumal, má ale své pochybnosti: „Myšlenka, že ty diamanty září tak či onak, je sice zajímavá, ale problém je, že ty typické vytěžené (neimpaktové) africké nebo jakutské mezi sebou vždycky mají nějaký díl kamenů, které mají luminiscenci, jež není mezi těmi ostatními. Navíc nálezy českých diamantů jsou stále poměrně velkou otázkou, protože kdyby tady skutečně něco diamantonosného bylo, tak by se těch diamantů muselo najít víc. Já osobně mám takový pocit, že jde o něco podobného, jako byly v literatuře kauza Rukopisu zelenohorského a dalších, které byly podvrhy. Naši obrozenečtí geologové chtěli, abychom tady v Čechách měli všechno, tedy i diamanty. V šedesátých letech se dělal systematický výzkum písků Českého středohoří, v jehož blízkosti Dlažkovice leží, a ukázalo se, že je tam jen olovnato-barnaté či zinečnaté sklo. Zůstává otázkou, jestli české diamanty jsou skutečně české. Navíc jsme prokázali, že se jedná o naprosto běžné kameny, které vznikly ve vulkanickém bazénu, magmatickém krbu a byly vyneseny. Takže se nejedná o žádné impaktové diamanty.“ Zbývá jen dodat, že pečlivým průzkumem se dá poznat struktura (složení) uhlíkové mřížky, která je u impaktových a „běžných“ diamantů rozdílná.
ŠEVĚTÍNSKÝ KRÁTER
V jižní části velkého oválu, který pánové Papagiannis a El-Baz označili za možný největší impaktový kráter, leží menší víceméně kruhovitá struktura o průměru 46 kilometrů – Ševětín nedaleko Českých Budějovic. Český geolog se na rozdíl od amerických analytiků družicových snímků vydal s geologickými mapami v brašně do terénu. Ne nadarmo. Dr. Stanislav Vrána z Českého geologického ústavu nachází u Ševětína žíly pyroxenického mikrogranodioritu. Svou zprávu o nálezu publikoval roku 1993 v Journal of the Czech Geological Society. Jméno jím nalezených hornin zní složitě, ale spíš než název je zajímavý vznik této horniny. Její původ je udáván krystalizací tavenin, což naznačuje dopad mimozemského tělesa. Kruhovitá struktura, pozměněná erozí stovek milionů let, tady je (byť podstatně menší, než je ta ze snímků družice Meteosat) a pozměněné horniny doprovázející impakt taky. Německý kráter Ries, který byl jako impaktový určen definitivně, vykazuje podobně změněné horniny. Na první pohled vykazují oba krátery stejné znaky. Jiný způsob vzniku, jako například vulkanický, vylučuje okolní geologické podloží. Přesto je doktor Vrána opatrný a v oficiální zprávě netvrdí, že meteorit do jižních Čech jistojistě spadl. Nakonec výsledky své analýzy označil za „unikátní a zatím na podobné úrovni neznámé v pozemských horninách“. Vědecká opatrnost je namístě. Později, když byly struktury ze Ševětína zkoumány na mnohem dokonalejším transmisním elektronovém mikroskopu, se ukázalo, že nejsou strukturami, se kterými se setkáváme v křemenech typických impaktů. Přestože je Česká republika geologicky velmi dobře zmapovaná, hypotézu „velkého kráteru“ nelze zcela zavrhnout. Jak praví Vladimír Bouška: „Stále více se ukazuje – v souvislosti s růstem našich poznatků – větší sepjatost s okolním planetárním prostorem. Možná, že i v geologickém nazírání zčásti opustíme vyšlapané chodníčky.“ Ale jiné důkazy než družicové snímky zatím teorii „velkého třesku v Čechách“ nepotvrzují.
Nebeské bombardování
Když se mladá Země měnila z dívky zahalené prachovým závojem v ženu – planetu, vyčistila si vlastní gravitací okolní vesmírný prostor. V prvopočátcích zemské existence bylo meteoritické bombardování zcela běžnou záležitostí. Dnes, kdy je bezprostřední vesmírné okolí prosté od větších těles, se sice periodicita dopadů zmenšila, ale není úplně vyloučena. V současnosti je na Zemi identifikováno přes 200 impaktových struktur. Nejstarší dochovaný impaktní kráter Vredefort v Jihoafrické republice má průměr 140 km a stáří 2 miliardy let. Krátery se nacházejí od Austrálie (kráter Acraman s průměrem 160 km) přes africkou Ghanu (kráter Bosumtwi, průměr 10,5 km) až po stometrový kráter Moraska v Polsku či německý Ries s průměrem 24 km. Dopad tak obrovských těles musí mít za následek velké změny okolních ekosystémů, a přestože v současnosti tato představa slouží hlavně jako námět katastrofických filmů, není zcela vyloučená. Význačný americký profesor paleontologie David Raup říká: „Dopad tělesa, které vyhloubí kráter menší než 10 km v průměru, se odehraje každých 110 000 let. Na průměr kráteru do 20 km se čeká 400 000 let a stokilometrový kráter je průměrně vyhlouben jednou za 50 milionů let.“ Hypotéza doktora Raupa hledá odpověď na otázku, zdali nebeské bombardování, respektive ty „zvlášť velké projektily“ nemají vliv na vymírání. Je totiž prokázána určitá periodicita dopadu obrovských meteoritů. Zajímavé je, že v dobách dopadu těch „opravdu velkých“ docházelo ke zvýšenému vymírání. Rozhodně vyššímu, než je běžné „vymírací pozadí“, ke kterému dochází neustále. Ostatně nebezpečí srážky naší planety s vesmírným tělesem není jen filmovým scénářem. Jen za posledních 13 let proletělo kolem Země několik těles, která by nás teoreticky mohla ohrozit. Nejblíže proletěl nebeský projektil roku 1991, a to ve vzdálenosti 170 000 km. To je blíže, než je vzdálenost Země od Měsíce. Nebeské kamení
Padá hvězda. To napadne asi každého, když náhodou zahlédne na okamžik rozsvícenou čáru, která označuje nebeskou dráhu meteoritu. Ten se většinou stihne vypařit dřív, než se potká se Zemí. I ty, které dopadnou, mnoho škody nenadělají. Většina jich spadne do moře či neobydlených oblastí. Doloženo je jen několik poškozených střech a sporné je zranění lidí. Na druhou stranu každoročně Země díky meteoritům ztěžkne o 170 000 tun. Tyhle „kousky hvězd“ mají rozdílné složení.
Kamenné meteority, kterých je nejvíc (přes 90 %), obsahují křemičitany, většinou příměsi niklu a železa. Největší skupina, chondrity, obsahuje kulovité shluky (od mikroskopických rozměrů až po 1 mm) z olivínu nebo pyroxenu. Všechny chondrity mají téměř stejné chemické složení a od svého vzniku neprodělaly žádnou chemickou změnu (nebyly součástí žádného většího tělesa) a pravděpodobně byly součástí původního materiálu, ze kterého vznikla sluneční soustava. Pro to svědčí shodné zastoupení izotopů prvků u různých chondritů.
Siderolity – jsou podstatně menší skupinou zastoupenou zhruba 2 %. Ty tvoří přechodné typy k železným meteoritům.
Siderity – samotné železné meteority, jichž je zhruba 6 %, obsahují výhradně nebo většinou kovové složky.
Meteority se většinou nazývají podle nejbližšího obydleného místa pádu. Z meteoritů nalezených bezprostředně po pádu je 92 % kamenných, zatímco těch dodatečně nalezených je většina železných, které se mnohem lépe odlišují od okolí. Kamenné meteority také rychle zvětrávají. Hodně meteoritů se poslední dobou nalézá na pouštích, např. na Sahaře, a na souvislých ledovcových plochách Antarktidy.
