RADEK JOHN
Jeli jsme na Srí Lanku čtyři. Režisér a produkční ze Švýcarska, slovenský kameraman a český scénárista. Byli jsme naivní. Věřili jsme, že se nám podaří vydupat ze země metaforický velkofilm inspirovaný pohádkami Hanse Christiana Andersena. Všechno vypadalo růžově. Bolševik nás Čechoslováky pustil prostřednictvím Filmexportu na západ, protože se těšil, že tam vyděláme pár tisíc švýcarských franků a on nám většinu z nich vezme. Švýcarský režisér našel i producenta – ženevského milionáře, otce produkční, která se do režiséra beznadějně zamilovala. A ještě jsme dostaly skvělý typ na levnou, pro natáčení ideální zemi. Co psi přát víc?….
Čeká nás cesta do Trinkomalle, turistickýho střediska na severovýchodním pobřeží Cejlonu. Axman najal mikrobus s magnetofonem. Pustí si kazetu s Rollin Stones. Řítím se městem. Ani rychlost vozu nás však neuchrání před pohledem na otrhané žebráky nocující na licích. „Vypni to, Laky, vypni to,“ ozve se najednou režisér. „To je přece absurdní – podívej na ty lidi a my si tu pouštíme rokenroll…“ Laxmanova nejstarší sestra na nás čeká s večeří. Kopice rýže a maso v nějaké načervenalé omáčce. Masa je tak pro jednoho. Pak ochutnáme. První vyvalí oči naše produkční. Pak vyskakuji od stolu já. Po mně kameraman. Režisér se statečně snaží nedá na sobě nic znát, po tvářích se mu koulejí slzy. V ústech má jako při požáru. Kariová a Chilliová smršť. Sestřička honem přináší vodu. „Dala jsem tam sotva půlku koření, co dávám normálně,“ nechápe. Zapalujeme si cigarety v naději, že jejich kouř otupí bolest vydrancovaných chuťových pohárků. Sestřička zvědavě sleduje každý náš pohyb. „Cigaretu?“ nabízím jí. „Kdepak“ vrtí hlavou. „U vás ženy nekouří?“ uvědomuji si, že celou dobu na Cejlonu jsem neviděl jedinou ženu s cigaretou. „Jenom hvězdy a takové ženy,“ odpovídá odpovídá sestřička. Nechci ji uvádět do rozpaků neptám se, co znamená „takové ženy“. Režisér vytáhl láhev Whisky. Sestřička z nás nepustí oči. Nalévám o skleničku víc a posunkem jí nabízím. Lekne se, vykulí oči. „Ne, já ne…“ Ale vrtá jí hlavou. „Myslíte , že bych mohla v Evropě píjí nejen herečky a takové ženy.“ Natáhne ruku po skleničce, ale pak se znovu zarazí. Se smíchem uteče do kuchyně.
X X X Vyjíždíme brzy ráno. Vesnice kolem Kandy nás překvapí krásnými bílými domky se stinnými verandičkami. „tady se pěstuje čaj,“ vysvětluje Laxman. „Z toho jsem přece jen nějaké příjmy, i když Srí Lanka musí při jeho exportu dodržovat staré nevýhodné obchodní dohody uzavřené kdysi s Anglií.“ Jak sjíždíme z hor kolem Kandy i vesnice mění tvář, až vidíme zase jen staré známé chýše z prken a bláta. Bloudíme po špatně zamčených cestách. Tady už j nejsou zvyklí na to, že po silnicích jezdí auta. Na asfaltu se po celé šířce vozovky v plochách několik desítek metrů čtverečních suší bílý a černý pepř nebo chilli… Uprostřed silnice leží v kopcích rýže, kterou ženy přehazuj í zvláštními lopatkami, aby z ni vítr vyfoukal plevy.
X X X V Trinkomalee jsme nenašli, co jsme hledali. A náš čas se zoufale krátí. Míříme na jih podél pob řeží. Luxusní turistické hotely u moře postupně zmizely, cesta se zúžila. Přijíždíme do další vesnice. Tentokráte rybářské. Pět, šest chýší z palmových listů. Čluny vydlabané z jednoho kmenu stromu. Popraskané začernalé nádobí, místo misek skořápky z kokosu. Hubené děti kolem chýší, ale i na písku pláže ryby všech velikostí. Vysušené na troud v pálícím slunci. Mravenci si pochutnávají na zbytcích masa z jejich popraskan ých břich. Oči ryb jsou vypálené sluncem. V celých hejnech se sem slétají havrani. Vychrtlý pes mlsně obchází okolo. „Sušené ryby jsou, kromě čaje, drahokamů a extrémistů na filmování, důležitý exportní artikl Cejlonu, „ říká nám Radžan. Předpokládám, že zákazníci nevidí, kde a jak se ryby suší. Obklopili nás rybáři. Usmívají se. „foto, foto.“ Režisér se dává vyfotografovat se dvěma z nich. Oba mu šťastně tisknou ruku. Zvou nás do své chýše. Dva rybáři, jejich dvě ženy a šest dětí bydlí v chatrči dvakrát tři metry. Uvnitř není nic než proto že na spaní a svatý obrázek. Kotlík na vaření leží před chýší. Rybáři berou rohože a prostírají je, abychom si sedly. Rozhodli se s námi rozdělit o všechno, co mají. V jejich případě to znamená o vodu ze džbánu stojícího ve stínu palmy. Podávají každému z nás sklenici, i když jejich ženy budou muset, až odjedeme, jít pro novu vodu do studny hodinu odtud. Znovu a znovu nám všichni tisknou ruce. Jakoby byla kdovíjaká událost, že bílý muž je ochoten opětovat stisk jejich dlaně. Jedna vesnice za druhou v tomhle úseku pobřeží, všechny vypadají stejně. Slunce nás vysu šuje skoro stejně jako důležitý exportní artikl Cejlonu. Automobil polyká kilometry a vhodné místo pro filmování nikde. Najednou uzounká asfaltová silnice končí v moři. Vedle je cedule s jízdním řádem ferry boatů – lodí převážejících automobily na druhou stranu laguny. Nemáme času nezbyt. Pozítří nám letí letadlo. Do té doby musíme najít exteriéry a objet tři čtvrtiny pobřeží až do Kolomba.
Za deset minut nám jede podle jízdního řádu loď, radujeme se. Po deseti minutách ani vzdálená tečka na obzoru nenapovídala, že nějaký ferry boat existuje. Dávno jsme vylezli z auta. Přecházíme, mezi jízdním řádem, autem a koncem cesty v moři. Náš čas je zoufale vyměřen odletem letadla. Po hodině čekání jsme nervozitou bez sebe. Za celé dopoledne jsme prohlédli sotva padesát kilometrů pobřeží. Nechceme ani počítat, kolik se kilometrů máme ještě vidět. Ferry boat prostě nejezdí. Prohlížíme mapu. Na úsek 100 kilometrů nás čekají čtyři ferry boaty. Spíš nečekají. Spoléhat na ně by mohlo znamenat, že se tu dočkáme nejspíš tak období dešťů. Jediná možnost: vynechat 150 kilometrů pláží. Zdejší krajinný typ se nám nehodí, je příliš suchý. Objet tuhle část pobřeží třistakilometrovou zajížďku do vnitrozemí a pokračovat v cestě přes noc, dokud nenajdeme místo, které hledáme. Laguna, kterou by měly křižovat ferry boat, je docela pustá Na úzké cestě otáčíme mikrobus. Na dvanáctkrát. K volantu si sedl režisér. Zamračené žene auto šílenou rychlostí silnicí plnou výmolů. Za okénky se míhá vysušený kraj, polonazí vyhubl í vesničané, na zápražích chýší a bláta si skupinky žen a dívek vybírají z dlouhých vlasů vši. Kvílivé brzdění kdykoliv se před námi objeví náklaďák. A prudká akcelerace, když ho mineme. Času ubývá. „Už jsem to pochopil. Jediné silniční pravidlo Cejlonu – uhýbá ten, kdo má slabší sebeovl ádání,“ říká režisér. Vedro v autě je nesnesitelné. Všechno jde pomaleji, jde pomaleji, než jsme si mysleli – Jenom slunce najednou padá z oblohy šílenou rychlostí. Několik minut je obloha zbarvená a tma. Kručí nám v žaludcích. Za celý den nebyl čas na jídlo. Ostatně ani místo, kde se najíst. Restaurant, hlásá hrdý nápis na začouzeným krámkem s židličkami a stolky uvnitř. Jsme v jakémsi městečku přímo uprost řed trhu. Jídlo neudí naši důvěru. Stejně bychom nemohli na ně čekat.
Náš čas je už spočítán na vteřiny. Kupujeme alespoň pití a banány. Zase horká kola. Jde mi to na nervy. Zvlášť, když v zadní části místnosti hučí předpotopní mrazák. Vracím se s rozpálenými lahvemi k prodavači. „Chci studenou kolu. Studenou. – Mrazák!“ Ukazuji. Okamžik na mě všichni hledí nechápavě. „Áaa…“ Bouchl se do čela prodavač, vezme ode mne koly, strčí je do mrazáku a s úsměvem mně nabídne židli, abych si počkal, až se koly vychladí. Takový je Cejlon. Země, kde pro většinu lidí neexistuje čas. Řítíme se tmou. Takovou rychlostí, že několik protijedoucích náklaďáků dobrovolně zarejdovalo do škarpy. Losujeme, kdo má sed ět na levém předním sedadle. Něco takového se dá zažít jen na tobogánu kříženém domem hrázy na Matějské pouti. Pouze produkční neprosí, aby ji někdo vystřídal na přední sedadle mezi režisérem a tím za nás, na koho padne los. Produkční režiséra prostě miluje. Na poslední chvíli se vyhýbáme hroznům lidí před domky vesnic. Po setmění nevidíme na ulici jedinou ženu. Na jednom místě je silnice zatarasená. Dav mužů se tísní pře oknem domku. Uvnitř hraje televize. Celá mužská část vesnice ji smí z venku sledovat společně se šťastlivcem,který si ji mohl koupit. Krajina pustne kilometr za kilometrem. I ta trocha zeleně zmizela. Naplňuje nás to zoufalstvím. Režisérovi stisknuté rty už jsou jen dvě milimetrové čárečky. Projíždíme krajinou plnou ohňů. Ty větší jsou lesní požáry. Přesušená země chytá sama od sebe. Malé ohníčky na obzoru ukazují místa, kde hinduisté spalují své mrtvé. Nad silnicí krouží obrovští netopýři přitahováni světlem našich reflektorů. Co chvíli je třeba prudce přibrzdit, abychom nesrazili některého z nočních dravců sedících na asfaltu. Opice přeskakují přes cestu těsně před autem. Režisér usíná za volantem. Zastaví, nechá se vystřídat naším řidičem, zaleze do zavazadlového prostoru a za pár okamžiků spí . Tak jsme tu jeho jízdu kupodivu přežili. Jedeme nocí, pustou vyprahlou krajinou.
Přijíždíme do vesnice. Řidič se vyhýbá dvěma tmavým zaparkovaným autobusům. Už to nám mělo být podezřelé. S posledním domkem vsi končí asfalt. Dále vede jen stezka vyšlapaná dobytkem, ztrácející se kdesi v nizounkých pahorcích. Co jestli jsme zabloudili? Napadá nás ještě. Vylézáme s Laxmanem z auta, abychom se zeptali někoho z domorodců. Psi vyjí. Všude tma, ani živáček. Vyd áváme se na zdařbůh mezi ploty oddělujícími chatrče. Najednou nás upoutává ostré světlo v jednom z dvorů. Podivné shromáždění mlčících lidí při acetylénové lampy. Ženy sedí se zkříženýma nohama a pohledem do prázdna. Muži hrají beze slova karty. Staré ženy a muži se opírají o zeď domku a klimbají. Děti spí na holé zemi. Laxman vyměňuje nesrozumitelné věty s lidmi z vesnice. Najednou se dva odpoutají a jdou s námi k autu. „Co tam dělají všichni ti lidé?“ptám se. „Včera tady zemřelo dítě, odpov ídá Laxman. „Vesnice se shrom áždila před domkem, kde žilo.“ Vesničané otvírají jakousi branku, ukazují nám prázdnou chýši. „Tady můžeme přespat,“ říká Laxman. Nezabloudili jsme. Skutečně tady končí silnice. Pokračuje až dvě stě dvě kilometrů jižněji. Proto tu parkují autobusy. Konečná. Stačí jediný pohled do chýše. „Budeme spát v autě,“ říkáme. Kolik brouků může za noc propadnout střechou z palmového listí, kolik komárů a čert ví jaké havěti může vletět dírami ve stranách. Na netopýra s obrovským rozpětím křídel radši ani nemyslíme. Natož na kobry.
xxx Vstáváme v šest. Ve stejnou dobu vyjíždí také oba autobusy na pravidelné linky. Rozhlížíme se, kde jsme vlastně spali. Ubožejší vesnici jsme ještě neviděli. I krávy v ohradě vystouplá žebra. Žádná z nich není vyšší, než metr deset. Cestou do křoví na toaletu potkáváme skoro celou vesnici. Někteří se už vracejí, někteří teprve míří k nízkému porostu, když se vracíme my. Jen tak zkusmo se vydáme po stezce vyšlapané kravami. Otevře se před námi pohled na písčité duny táhnoucí se několik kilometrů podél oceánu, poušť. Teď už se nás zmocňuje zoufalství. Vracíme se po vlastní stopě, abychom na první křižovatce zahnuli do vnitrozemí na dvěstěkilometrovou vyjížďku k jihu.
BYZNYS JE BYZNYS. Je to jako sen. Na jižním cípu Cejlonu najednou vjíždíme do krajiny, kterou jsme hledali. Do pohádkového království pro náš film. Šťavnatá tropickými lijáky napitá země. Změť palem kroutícím se ke světlu, z pěněné moře. Poskakujeme po pláži jako malí kluci. Vrháme se proti vlnám. Ležíme ne písku uhlazeném příbojem. Domlouváme se s režisérem, které obrazy scénáře musím přišít na tělo tomuhle exteriéru. Kameraman dělá fotky pro producenta. Produkční jedná s majiteli pozemku, bydlícími v nizounkém domku uprostřed kokosového háje o pronájmu na filmování. „Samozřejmě,“ přikyvují. A mnohem víc, než podmínky pronájmu je zajímá, jestli jim uděláme foto. Třeba třicet! Laxman s řidičem se šťastně smějí. „Já byl tak smutnej, když moji přátelé něco potřebovali a já jim nemohl vyhovět…“ vykládá Laxman. „Budeš náš produkční pro Cejlon, „ klepe mu režisér na rameno. A řidič bude při filmování šéfem všech řidičů. A teď rychle do Kolomba, ať stihneme letadlo. Jak jsme byli naivní. Představ, že režisér sežene několik miliónů švýcarských franků na svůj velkofilm se samozřejmě ukázala méně reálná, než jsme si tehdy mysleli. Láska je mocná čarodějka, ale byznys je byznys. Celý projekt se definitivně zhroutil,když se přes Cejlon přehnala bouře války Tamilů proti Sinhálcům. Výsledek? Srí Lanka, země, která se úspěšně rozvíjela a slibovala, že bude politickým rájem tohoto desetiletí, vyděsila skoro všechny turisty tak, že přestali uvažovat o možnosti jet tam na dovolenou. Cejlon je místo „Švýcarska východu „ stal neklidnou problematickou zemí zápasící s chudobou. Šance, které takhle nádherná země měla, zmizely v propadle dějin. Ale Cejlon není první ani poslední země, která dnes svou šanci prohrává.
