Text Michaela „Mysha” Košťálová, foto Filip Laureys Ruiny středověkého hradu Potštejna prý ukrývají poklad. Po staletí se jej snažili najít mnozí, nejvíce však proslul hrabě Chamaré, který zde kopal takřka čtyřicet let. Alois Jirásek sepsal jeho příběh do novely Poklad a Zdeněk Troška o něm natočil film. Jak to bylo doopravdy?
Na Lidické ulici v Praze je nevelký antikvariát. Voní to tu zatuchlým dřevem, a když vejdete, obklopí vás řady urovnaných knížek, jejichž zažloutlými stránkami se často listovalo před více než stoletím. „Tady máte ten Poklad,“ volá na mě zpoza rohu šedovlasá knihovnice s brýlemi tak tlustými, že se její oči jeví takřka dvojnásobné. Po několika hodinách strávených hledáním na internetových knižních bazarech, obvoláváním antikvariátů a posloucháním vět typu „nemáme, Jiráska už dneska nikdo nečte“ mi to zní jako rajská hudba. O pár desítek minut později, na propoceném sedadle v supícím vlaku, se skrz osahané listy dostávám do roku 1780, kdy potštejnské panství v podhůří Orlických hor patřilo hraběti Janu Antonínovi Chamaré. Ten, jak tvrdí spisovatel, v torzu tamního hradu hledal bájný poklad.
Z Jiráskova motivu vyšel při natáčení filmu Poklad hraběte Chamaré Zdeněk Troška. Režisér si příběh upravil podle svého, a tak filmový šlechtic nemá s tím skutečným – až na jméno – nic společného. „Asi deset let po premiéře filmu mě v jednom obchodě s džínami obsluhoval mladý prodavač opravdu aristokratické tváře a představil se mi coby prapotomek hraběte Harbuvala de Chamaré, onoho Jiráskova hledače pokladů,“ vypráví Troška o nečekaném setkání. „Potvrdil to, co jsem z nejrůznějších materiálů už před natáčením filmu zjistil – že jeho předek byl velice osvícený muž, zajímající se o historii, architekturu a archeologii. Na staré zřícenině prováděl vědecké vykopávky, což v očích jeho poddaných vypadalo jako hledání pokladu.“ Kopání jako posedlost Tam, kde mozaiky polí a luk vyrůstají v první zalesněné kopce, se vlak se skřípěním zastavil. Městečko Potštejn se choulí při svahu vršku, jemuž už z dálky dominují zříceniny stejnojmenného hradu. Když se přiblížíte k centru, zmizí ruiny ze zorného pole, zato se otevře výhled na honosný barokní zámek, někdejší sídlo slavného hraběte. Pokud jde o hledání pokladu, nemá Zdeněk Troška úplně pravdu. Byť byl Jan Antonín Chamaré vskutku osvícený muž, jeho čtyřicetileté kopání na hradě nemá jiné vysvětlení, než že poklad skutečně hledal. Potvrzuje to Vilém Kratochvíl, amatérský historik a potštejnský občan, v jehož očích zazářil podivný lesk pokaždé, když se řeč stočila na dějiny jeho městečka: „Pokud Troška opravdu potkal prapotomka hraběte Chamaré, pak to musel být příbuzný po přeslici. Rod Harbuval Chamaré totiž vymřel Janem Ludvíkem roku 1972.“
Nad šálkem horké čokolády v cukrárně na zámeckém nádvoří pak vykládá dál: „Hrabě Chamaré si o kopání na hradě Potštejně i nedalekém Velešově psal deníky, které se dodnes zachovaly. Jsou německy, psané takřka nečitelným kurentem, nicméně víme, že slovo schatz (poklad) se v nich stále opakuje,“ vysvětluje Kratochvíl, který má k dispozici originální zápisky Jaroslava Helferta (1883–1972), někdejšího ředitele Zemského muzea v Brně. Ten se na důchod odebral na Potštejn, aby zde přišel na kloub romantické záhadě. „V Helfertových poznámkách je Chamaré párkrát mimoděk citován, ale zdá se, že od té doby jeho spisy nikdo nečetl. V současnosti je deník o kopání na Potštejně překládán, tak se snad brzy dozvíme více,“ doufá Kratochvíl. Hrabě Chamaré hledal na Potštejně poklad v letech 1747 až 1785. Důkladně provrtal podzemí hradu a zaznamenal je na plány, které se zachovaly dodnes. Středověké nálezy, jako klíče, šípy a kachle pečlivě překreslil do deníků a zmínil se i o minci, na které přečetl letopočet 1535. Podle ní usoudil, že poklad zde ukryli až po tomto roce. V každém novém nálezu či kamenické značce viděl skrytý symbol, klíč k bájným cennostem. Není divu, že jej mladý Jirásek vykreslil jako pološíleného hledače, kterého práce na hradě stály celé jmění. Záhadný nápis „Tak tady to je,“ tajemně se usmívá Kratochvíl a rukou ukazuje na roh hradního paláce, na němž se mi nezdá nic neobvyklého – snad jen, že ve zdi je vytesán nepravidelný otvor. „Podívejte se nad tu díru,“ nabádá mě, „na jednom z nárožních kamenů je vyryt latinský nápis. Právě ten přiměl hraběte Chamaré, aby se pustil do hledání. Zdá se, že začal právě tady.“ Záhadná zpráva někdejšího majitele hradu zůstávala po dlouhá staletí nerozluštěna. Jan Antonín ji se svým přítelem, archeologem Bienerem, přečetl jako SIGNATA INSTES CARITAS EXTIRAT HOSTES, tedy DBEJ ZNAMENÍ, LÁSKA VYHLADÍ NEPŘÁTELE. První část si vykládal jako nabádání k vytrvalosti a sledování symbolů, kterých bylo na středověkém hradě požehnaně. Kameníci po sobě běžně zanechávali značky, které sloužily jako podpisy, díky nimž mohlo být také určeno, kdo udělal kolik práce a jaká odměna mu náleží. Také je možné, že značky vytvářeli sami Chamaréovi kopáči, aby podpořili víru hraběte v konečné nalezení pokladu a tedy nepřišli o práci. Z věty o lásce Jan Antonín vyrozuměl, že má konat dobré skutky a Bůh ho za to odmění. Velkorysost k poddaným hraběti nedělala problémy. Z dobových záznamů víme, že nebylo žadatele o finanční či naturální podporu, kterému by nevyhověl, a že se sousedy vedl hovory jadrnou češtinou. Roku 1962 vyšla v Listech filologických studie profesora Bohumila Ryby, která nabízí docela jiné chápání potštejnského nápisu. „Dnes se má za to, že Ryba záhadu vyřešil, když došel ke čtení SIGNAT THAU POSTES DEITAS EXTERREAT HOSTES,“ vysvětluje Kratochvíl a dodává překlad: „THAU OZNAČUJE VEŘEJE BŮH NECHŤ ZASTRAŠÍ NEPŘÁTELE.“ Podle paleografického odhadu pochází nápis z druhé poloviny 15. století, tedy z doby Jiříka z Poděbrad, kdy lidé přikládali velký význam bibli. Tvůrce potštejnského nápisu musel být jejím znalcem, když do něj zakomponoval hebrejské písmeno THAU, které má v Ezechielově proroctví symbolickou hodnotu ochrany proti smrti. Pobožní stavitelé věřili, že když hrad označí, stane se nedobytným. Byť byla záhada s nápisem vyřešena, kámen stále ukrývá mnohá tajemství. Podle odborníků se na dnešní místo dostal až druhotně, nejprve sloužil jako součást některé z hradních bran. Jako díl ostění stával na výšku, poselství je však vytesáno horizontálně. „Nikdo přesně neví, zda je nápis původní, nebo byl vyryt až po přestavbě, kdy byl kámen přemístěn,“ uvažuje Kratochvíl a podává svou vlastní teorii: „Kámen se zprávou je umístěn tak, že ho příchozí těžko postřehne. Nabízí se otázka, zda byl jeho adresát vůbec z tohoto světa. Může se jednat o komentář ke značce u nějakého vstupu, která se nedochovala. Snad se písmeno THAU nacházelo nad otvorem ve zdi hradního paláce jen pár metrů od nápisu. Možná, že právě v těchto místech, kterým se dnes říká konírna, byl původní vstup do hradu.“ Po stopách nálezů Za názorem dalšího odborníka mě rozkodrcaný autobus veze do vsi Uhřínov. Čím výš stoupáme, čím ostřejší zatáčky obtáčejí svahy Orlických hor, tím je silnice užší. Nakonec se cesta vyhoupne z lesa na zelenavou louku a autobus zastaví před prostým domem s místy odloupanou omítkou. Na základně sdružení Villa Nova na mě čeká archeolog Bohumír Dragoun, vlastivědný pracovník Muzea a galerie Orlických hor v Rychnově nad Kněžnou. Muž s bujným plnovousem, doprovázený na každém kroku psem a dvojicí koček, mě zavede do prostorného sálu s několika rozviklanými stoly. Na jedné z desek leží velká lepenková krabice plná napěchovaných papírových sáčků označených datem. V nich se ukrývají archeologické nálezy z hradu Potštejna do 14. až 17. století. To, co našel Chamaré, se bohužel nezachovalo. Zatímco Dragoun vysypává obsah prvního pytle na stůl, kriticky kroutí hlavou. Záhadným teoriím o potštejnském hradě příliš nevěří: „Zeď paláce patrně patřila k původnímu hradu a je zhruba ze 14. století, ale je zjevné, že kámen s nápisem se v ní objevil až později. Že by zde byla zpráva původně, nedává smysl. Takové poselství má logiku v místě, kde je něco dominantního. Nápis těžko označoval vstup do konírny, je to jako byste si označila chlívek.“ Bohumír Dragoun, který se věnuje archeologickému výzkumu na Potštejně, se skepticky dívá i na dohady o zdejších tajných chodbách, které v podhradí po čtyřicet let objevoval slavný hrabě. „Dnes se v podstatě nekriticky přijímá plánek Jana Antonína Chamaré, jenže kronikářské zápisy jsou ošidná věc,“ podotýká. Podle Jiráska vedla jedna z chodeb do kilometr vzdáleného Modlivého dolu, kaňonu, v němž se prý dříve scházeli čeští bratři. „Nepovažuji to za možné,“ říká Dragoun, „hrady jsou samy o sobě obdivuhodné stavební památky a vedou-li z nich chodby, pak většinou krátké, třeba na úpatí kopce. Kdyby měla nějaká chodba propojovat Potštejn a Modlivý důl, musela by být podkopána Orlice.“ V roce 1840 zkoumala chodby na hradě úřední komise, protože se v nich skrývala čeládka. Jejich vchody byly zasypány a do dnešních dnů se změnily v neprostupné plazivky. Navíc se dnes nikdo nemá k tomu, aby prozkoumal, které z nich jsou součástí středověkého podzemního systému, které vznikly po přestavbách hradebního systému a které vykopal sám hrabě, aby si zkrátil cestu. Potštejnská zjevení Prohlédneme-li Potštejn okem historika, zdá se nám na hradním dobrodružství nejnepochopitelnější jedna věc – proč zde začal hrabě Chamaré kopat? Jaký poklad tu vlastně hledal? Šlechtic byl sice vzdělaný, schopný a osvícený hospodář, ale jeho poměr k historii a památkám byl vlažný. Projektant rokokového zámku Nové Hrady studoval architekturu a získané poznatky neváhal uplatnit při hledání pokladu na chátrající zřícenině. Masivní obytná věž, část hradního paláce i kulatá bašta zaplatily za jeho kopání nejvyšší cenu – byly strženy. Pokud se na potštejnský poklad zeptáte zdejších obyvatel, neodpustí si pověst o dívčí postavě, která se prý po tři noci zjevovala kostelníkovi, aby ho nakonec se slovy „poklad“ dovedla ke hradu a záhadně zmizela. Hrabě Chamaré se ve svých denících zmiňuje o mnoha přízracích, které měly jeho kopání na hradě provázet. Nalezené chodby byly dokonce pojmenovávány podle událostí, které se v nich odehrály – například „schimmel-gang“ po podivném setkání se živým běloušem v podzemí. Vzhledem k tomu, že Chamaré žádný zvláštní úkaz nespatřil na vlastní oči, lze se domnívat, že mnoho příhod si kopáči vymysleli, aby ho povzbudili v hledání. „Jan Antonín hledal na Potštejně prostě poklad,“ říká Vilém Kratochvíl se zvláštním úsměvem. Pátrali tu po něm už mnozí, tak se zdá, že pokoušel štěstí. Patrně ani nevěděl, že zde ve 14. století pobýval odbojný rytíř Mikuláš, kterého při dobývání hradu pohřbil v ruinách věže, jež byla podkopána a srovnána se zemí, sám kralevic Karel, pozdější český král a římský císař Karel IV. Spojitost příběhu o loupeživé bandě, po níž zde musely zbýt nakradené cennosti, a legendě o pokladu ho snad ani nenapadla. Na nedalekém Velešově hledal poklad templářů na základě lidových pověstí, vyvolaných přídavkem ke Kronice české Václava Hájka z Libočan. Těžko tušil, že známý padělatel českých dějin zmínil Velešov jako jedno z jejich sídel bez jakéhokoli odůvodnění.
Zatímco hrabě Chamaré kopal na hradě, v Potštejně prosperovala textilní manufaktura, jež vyvážela zboží až do Ameriky, u zámku byla zřízena pěstírna bource morušového a městečko se blýskalo kuriozitami jako letem horkovzdušných balonů, který tak roku 1791 předstihl podobnou pražskou atrakci při korunovaci Leopolda II. Čeká tedy někde v útrobách potštejnského podzemí dál bájný poklad? Odborníci další průzkumy neplánují, takže je-li tam dodnes, těžko se to kdy dovíme.
Proč láká hledače pokladů
● Potštejn koupil Jan Ludvík Harbuval Chamaré v roce 1746.
● Jeho syn Jan Antonín ho obrátil vzhůru nohama. Kopal zde v letech 1747 až 1785 a hledal poklad stejně jako i v blízkém Velešově, kde podle Hájka z Libočan měli zakopat poklad templáři.
● Hrabě nalezl některé středověké předměty, ve kterých viděl indicie pro nalezení pokladu. Stejně tak se nechtěl smířit s názorem, že keramické značky ve zdivu mohli nechat kameníci jako záznam o odvedené práci.
● Na rohu hradního paláce je tajemný latinský nápis.
● Další legenda mluví o dívce, která se prý po tři noci zjevovala kostelníkovi, kterého dovedla ke hradu a zmizela s tím, že je tu poklad.
● Vypráví se také, že když dělníci
kopali pro hraběte v podzemí, spatřili v jedné chodbě ohnivá písmena Ještě není čas a slyšeli divné zvuky. Zahodili nářadí a utekli.
● Rod Chamaré vlastnil hrad ještě dvě generace, ale poklad nikdo z rodiny neobjevil.● Dnešní hledače pobízí kromě příběhu hraběte i fakt, že zde ve 14. století pobývala loupeživá banda rytíře Mikuláše a zřejmě tu někde zůstal nahromaděný lup.
