Jako dítě školou povinné jsem měl tlustý sešit, do něhož jsem si pečlivě nalepoval vystřižené články z časopisu Pionýr o severoamerických indiánech. Jednotlivé díly byly krásně ilustrované obrázky vysvětlující mi například význam per na čelence náčelníka. Na sešit jsem byl patřičně hrdý a neustále jsem ho ukazoval svým spolužákům. Po jedné přestávce jsem ho však pod lavicí nenašel a ani po usilovném pátrání se mi dodnes nepodařilo jeho uchvatitele vypátrat.
 Miroslav Stingl |
Uplynulo několik let a s autorem článků, doktorem Miloslavem Stinglem, se stýkám vcelku pravidelně. Naposledy se tak stalo v prosinci, těsně před jeho čtrnáctou cestou kolem světa. Jak mi tehdy sdělil, rozhodl se po návratu pro náš časopis Koktejl pravidelně psát.
Když jsem se na rozhovor připravoval, tak jsem si v novinářském dokumentačním středisku vypůjčil objemnou složku, se všemi rozhovory, které kdy doktor Stingl poskytl. K mému překvapení se až na pár výjimek podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Převládaly otázky typu: kolik jazyků umíte, kolik času jste strávil na cestách, kolik knih jste napsal, kolik jich bylo přeloženo… Pokusil jsem se ptát poněkud jinak.
Pane doktore, dočetl jsem se, že jako malý kluk jste si vlastnoručně nakreslil atlas světa. Máte ho ještě?
Já jsem opravdu už jako osmiletý, desetiletý kluk místo toho, abych hrál kuličky, četl knihy našich prvorepublikových profesorů zeměpisu. Ten atlas jsem si skutečně namaloval a svou třetí cestu kolem světa jsem si tak trochu z nostalgie naplánoval podle plánu v něm zakresleném. Možná jsem si tím splnil svůj sen. Bohužel už jsem ho dlouho neviděl. Kdybych ale opravdu chtěl, tak bych ho někde našel.
Je o vás známo, že jste podnikl několik cest kolem světa. Někoho může napadnout, jaký vědecký význam opakované cesty kolem světa vlastně mají.
To není samoúčelná věc, ale má odborný smysl. Etnolog má dvě možnosti. Buďto se může neustále vracet na jedno místo a sledovat jeho vývoj s postupem času, čemuž se říká stacionární výzkum, anebo můžete stejnou věc studovat u různých skupin v různých koutech světa. Mě na Zemi nezajímají řeky, moře, města… nýbrž lidé. Jak řekl Antonie de Saint-Exupéry: “Na svět se dívám jako na zemi lidí.”
Na co se tedy zaměřujete?
Na cestách mě nejvíc zajímají lidské osudy. Proto cestuji i do oblastí, které bezprostředně nesouvisejí s mým vědeckým zájmem, ale také mým zájmem osobním. Je to nekonečný příběh a pokud mi zdraví dovolí, tak budu cestovat neustále.
Dlouhou dobu jste strávil v Polynésii, což je oblast větší než celý povrch Měsíce. Změnila se tato část světa od doby, kdy jste ji navštívil poprvé?
Klíčovou cestou pro mne byla návštěva Polynésie v letech 1967 a 1968. Na Papuu-Novou Guineu, kdy zde ještě doznívala doba kamenná, a místy i kanibalismus. Měl jsem naprosto jedinečnou příležitost pozorovat ještě zcela nedotčený svět. Na některých mikronéských ostrovech dokonce přede mnou žádný běloch nebyl. Polynésii jsem po té navštívil celkem dvanáctkrát a postupem času tam došlo k rozdělení na dvě oblasti. Na tu, která je řekněme turisticky přístupná a v ní velmi rychle došlo k nástupu evropského životního stylu. V druhé oblasti, kam nevede letecká a tím méně lodní doprava, se naopak čas zastavil. Ke kulturní změně, či poevropštění, ale nedošlo pouze v Polynésii, nýbrž celosvětově.
Z jakého důvodu?
Především k tomu přispívají média.
Jste celosvětově publikující spisovatel. Na základě vašich knih a článků přece také mohou dosud bílá místa na mapě začít masově navštěvovat lidé, a měnit tam tradiční podmínky. Cítíte tuto odpovědnost?
Když zkoumám nějaký kmen, tak se vždycky snažím stát jedním z nich, pořád si opakuju: nikdo tě sem nepozval. První dny na sebe co nejméně upozorňuji. Jím stejné jídlo, tančím a zpívám, rychle se naučím alespoň pár slov a konverzuji s nimi, i když lámaně, ale v jejich mateřštině. Teprve když si mě trochu přestanou všímat, tak začínám získávat informace, ale způsobem, který jim ničím nevadí. Velice snadno se totiž můžete dopustit chyby proti místním obyčejům z neznalosti.
Stalo se vám to někdy?
Jednou, když jsem se snažil dostat na velmi odlehlý mikronéský ostrov. Najal jsem si člun s místním domorodcem. Ten mne však dovezl pouze ke korálovému útesu, nikoliv až k pevnině a zbytek jsem musel přebrodit. Vydal jsem se do nitra ostrova a došel k vesnici. Najednou se z jedné chýše vyřítilo několik chlapů, strašně křičeli a rozběhli se ke mně. Vzal jsem raději nohy na ramena a utíkal zpět ke břehu. Tady mi přišlo vhod, že jsem v mládí závodně běhával střední a dlouhé tratě. Dostal jsem se ke člunu a štastně jsme odpluli. Dlouho jsem pak přemýšlel, co vlastně bylo špatně. Až později jsem zjistil, že na ostrově žily želvy, a ty podle místího zvyku patřily pouze náčelníkům. Chyba byla v tom, že ten domorodec, který mě na ostrov přivezl, využíval svého člunu k lovu oněch želv. Domorodci si pak mysleli, že jsem jeho společník. Tentokrát šlo pouze o záměnu, nedorozumění, ale mohou vzniknout o hodně tragičtější konflikty.
Rád bych se ještě vrátil k již zmíněné etnologově odpovědnosti. Například existence botswanských Křováků je dnes těžce ohrožována rozrůstajícím se turistickým ruchem.
Odpovědnost si samozřejmně uvědomuji. Já v žádném případě nechci být žádným náborovým pracovníkem cestovních kanceláří. Trendu, kdy nepoznaný svět se bude stále zmenšovat, ale nemůžu zabránit. Pokud tam nepojedu já, tak tam pojede někdo jiný. Zeměkoule není nekonečná a naše poznání taktéž. V lidské přirozenosti je touha odkrývat nepoznané a bílých míst na mapě už je strašně málo. Já samozřejmě nechci přispívat k ničení světa, který sám miluji, světa upřímných a úžasných lidí.
Sám říkáte, že bílých míst na mapě už je hodně málo. Jak se v tomto směru díváte na další osud etnologie? Má budoucnost?
Etnologie bude podle mne žít i v třetím tisíciletí a má budoucnost. Národy nevymřou, pouze prodělají jakousi transformaci. Dobrým příkladem mohou být severoameričtí indiáni. Když se o nich psalo v době mého dětství, tak nesli přívlastek “vymírající rasa”. Během našeho století se počet severoamerických indiánů zpětinásobil. Nás, Čechů, za stejnou dobu rozhodně pětkrát nepřibylo. V budoucnu etnologie bude mimo jiné zkoumat hmotnou kulturu a zároveň se podle mne více přiblíží sociologii. Muzea po celém světě jsou plná dosud nezpracovaných sbírek.
Přibližně před dvaceti lety jste v rozhovoru řekl, že indiánský kmen Navahů nalezl “novou identitu”. Platí to dodnes?
Ano, tohoto termínu bych použil i dnes. Jsou skupiny, které si opravdu vytvořily novou identitu a Navahové jsou dobrým příkladem. Dokázali přejít od tradičního způsobu života k dnešnímu, aniž by ztratili své tradice a navíc k nim přidali tuto jak říkám “novou identitu”. Místo tradiční kmenové soustavy mají svůj kmenový parlament, tedy i soudce a policii, a dokonce i jak bych řekl, národní ekonomiku. Jednu dobu se uvažovalo, že by na jejich území, které je o něco menší než Česká republika, byl vyhlášen jednapadesátý stát Spojených států amerických.
Jaký je podle vás hlavní předpoklad k nalezení “nové identity”?
Předpoklady mají pouze skupiny obývající stále určité území a zároveň na něm tvoří ne-li většinu, tak alespoň výraznou menšinu. Zde bych jako příklad uvedl Eskymáky v Grónsku. Grónsko bylo dlouho součástí Dánského království, ale dnes již jeho původní obyvatelé, Grónlanďané, získali vytvořením svého státu také onu “novou identitu”. Všechny národy jsou součástí jednoho světa a musí, chtě nechtě, respektovat globální realitu. Svět se za poslední léta neuvěřitelným způsobem zmenšil.
Řada cestovatelů tvrdí, že největší úlohu v tomto zmenšování světa hraje roubování evro-amerického životního stylu na původní asijské, africké a další kultury.
Jednotlivé kultury nelze od sebe izolovat, protože se vzájemně prolínají a ovlivňují. Jeden rakouský etnolog chtěl v Ohňové zemi vytvořit veliké rezervace, kam nebudou mít běloši přístup a indiáni si budou žít tak jak chtějí, bez zásahů civilizace. Nebo druhý příklad. Poblíž Havaje je ostrov Niihau, kam také nikdo nesmí. Je to soukromý majetek pana Robinsona, který řekl, že “jeho” Havajce tam prostě nikdo rušit nebude. To je ale nerealizovatelné.
Proč?
Zkuste celou Afriku prohlásit za území nepřístupné bělochům a tržnímu hospodářství. Dnes je pouze jeden, nedělitelný svět, v němž má každý právo na rovnoprávné postavení.
V minulosti násilně pokřesťanštění Mayové, dávno žijící evro-americkým stylem života, si v poslední době stále více začínají připomínat své zapomenuté, konquistadory vymýcené tradice. Viděl jste podobné pokusy o renesanci původní kultury i jinde ve světě?
Severní Austrálii obývá původní skupina obyvatel Tipukai, žijící v minulosti dosti primitivním způsobem. Dnes však velmi intenzivně vydává svou lidovou slovesnost, ale hlavně na mne hluboký dojem udělalo jejich divadlení zpracovávání národních mýtů a bájí. V loňském roce jsem pobýval u indiánského kmene Tlingitů na Aljašce, kteří si taktéž vytvořili svou divadelní scénu. Pokusy o renesanci v tomto smyslu můžeme nalézt po celém světě.
Co je příčinou?
Snaha o znovuobjevení vlastních hodnot v následku prodělané katarze. Všechny kmeny, o kterých hovoříme, byly silně konfrontovány s nesrovnatelně technicky vyspělejší civilizací. Technická vyspělost však není jediným měřítkem. U severoamerických indiánů hledání svých dřívějších hodnot úzce souvisí s ekologickou situací. Vidí, že jejich předci dávno ovládali to, čeho se my dnes těžce snažíme dosáhnout.
Ve své knize Uctívači hvězd předpovídáte další významné archeologické objevy na území Peru. V listopadu loňského roku byla v peruánském pralese objevena impozantní kamenná citadela, větší než jakákoli dosud známá předkolumbovská stavba. V této souvislosti se často diskutuje o původnosti jihoamerických kultur s ohledem na případný zásah zámořských či mimozemských civilizací. Stále soudíte, že jihoamerické kultury jsou původní?
Ano, jednoznačně věřím, že veškeré známé kultury mohly vzniknout na území Peru, a že ještě budou nalezeny stopy dalších neznámých kultur, které se však zcela jistě mohly vyvinout z vlastních zdrojů. Myslím si, že v oblasti Jižní Ameriky na nás čekají ještě další velké objevy. Nedávo byly kupříkladu v Ekvádoru objeveny stopy kultury více než 7000 let staré.
Světově uznávaný badatel a cestovatel Thor Heyerdahl se neustále pokouší dokázat teorii o “bílém muži”, učiteli indiánských kmenů připluvším do Ameriky odkudsi z východu. Myslíte si, že tato teorie je lichá, když tutéž pověst v různých provedeních má řada od sebe dosti vzdálených kmenů?
V knize Vládcové jižních moří se intenzivně zaobírám Heyerdahlovou teorií o původu obyvatel na Velikonočním ostrově. S teoriemi o bílém vousatém muži z východu jsem se při svých cestách setkal několikrát. Například v Kolumbii mu říkají Bočika. Jednoznačné vysvětlení pro to nemám. Zde bych ale uvedl věc, kterou si možná každý neuvědomuje. I u nás je náboženství, u kterého tato představa hraje úplně klíčovou roli, a to jsou mormoni, neboli Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů. Její základní učení hovoří o příchodu Ježíše do Ameriky z Palestiny, a že vzpomínka na něj se zachovala v podobě Quetzalcoatla (nebo též Kukulkána, boha Aztéků a Mayů, pozn. aut.). Mormoni tvrdí, že indiáni se dále dostali do Tichomoří, kde tuto teorii též šířili, a kde se s ní můžeme setkat třeba na Havajských ostrovech v podobě bílého boha Lona. Vysvětlení opírající se o vědecké poznatky ovšem zatím nemáme.
Připravujete knihu o milostných rituálech v různých koutech světa. Uvedl byste pro našince pár exotických zvyklostí?
Například na Havaji láska kvetla ve všech směrech, z nichž některé by u nás spadaly pod trestní právo. Králové jednotlivých ostrovů se ženili stále jen se svými pokrevními sestrami a jedině z takovéhoto svazku se mohl narodit příští král. Je jistě zajímavé, že není zaznamenán jediný případ degenerace. Na Samojských ostrovech zase tradičně zasvěcovali ženy do pohlavního života jejich pokrevní strýci. Navíc zde bylo vyžadováno, aby nevěsta před svatbou získala i homosexuální zkušenosti. Bohaté sexuální zkušenosti před sňatkem byly vyžadovány taktéž v Mikronésii. Před svatbou odcházely dívky do takzvaného domu mužů, a tam dvanáct až patnáct měsíců se volně stýkaly se všemi muži, kteří tam docházeli. Teprve po nabytí značných zkušeností mohly vstoupit do svazku manželského.
Lišily se i nároky na půvab?
Ano, jejich estetický ideál je taktéž odlišný. V Oceánii za krásnou ženu či muže platili naprosto obézní jedinci a současně co nejbělejší. Někde byly za účelem dosažení co největšího půvabu zřizovány “kosmetické salony” neboli chýše, kde byli synové a dcery náčelníků systematicky vykrmováni a zároveň drženi mimo dosah slunečních paprsků. Raději ani nevstávali, aby nevydávali energii a vycházet mohli pouze v noci, aby jim na slunci nazhnědla kůže. Na Velikonočních ostrovech se tomu říkalo jeskyně Bílých pannen.
Setkal jste se někde s asketismem vůči milostnému životu?
Nabyl jsem dojmu, že milostný život je jednou z nejoblíbenějších lidských činností vůbec. Když pominu skupiny, které se sexu vyhýbají z náboženských důvodů, tedy například mnichy, tak jsem vyloženě puritánský národ nikde neviděl.
Někdo může po těchto řádcích namítnout, že jste si to dobře zařídil · cestování a zkoumání milostného života po celém světě…
Každý etnolog se o milostný život musí zajímat, je to strašně důležitá část způsobu života každého národa. Můžu s čistým svědomím říci, že mé osobní zkušenosti jsou v tomto směru nulové a díky svému věku už je ani dohánět nemíním.
Závěrem si neodpustím jednu otázku. Před listopadem 1989 bylo cestování za naše hranice, a zvláště ty západní, pro mnohého něčím naprosto nepředstavitelným. Vy jste několikrát objel celý svět. Jak se vám to povedlo?
Když jsem dostudoval etnologii, tak Akademie věd vypsala konkurz na místo pracovníka pro studium mimoevropských národů. Přihlásil jsem se a vyhrál, a pak nastoupil na pracoviště rozvojových zemí. Nikdo mi tak nemohl zakazovat, abych jezdil za indiány. Bylo by to něco podobného, jako kdyby gynekolog nemohl vidět nahou ženskou. V tom jsem měl veliké štěstí. Všechny cesty, jsem si ovšem musel platit sám.
To určitě nebyla zrovna nejlevnější záležitost.
Cesty jsem si financoval z honorářů za knížky vydané v zahraničí. Bylo mi umožněno, abych honoráře dostával nikoliv v bonech, ale ve valutách, takže jsem si letenky mohl koupit přímo v Praze. Abych však nikomu nekřivdil, tak musím říci, že jsem dvakrát dostal devizový příslib na 200 USD. Taky mi asi hodně pomohlo, že se na mě řada lidí dívala jako na blázna. Říkali si: jak se dospělý člověk může zajímat o indiány… A blázni jsou přece neškodní.
Jistý klasik kdysi dávno prohlásil: Vím, že nic nevím. Za svůj velmi pestrý a bohatý život jste nasbíral řadu vědomostí. Napadla vás ale v poslední době nějaká zásadní otázka, na kterou by jste si rád odpověděl?
Otázek v sobě nosím hodně. Mne strašně vzrušují dosud nerozluštěné jazyky a písma. Nemusíme chodit daleko, je to třeba písmo Etrusků nebo původ jazyka Basků, stejně tak astronomické znalosti indiánských a polynéských kultur před příchodem bělochů…
Je pravda, že se sám pokoušíte o dešifraci písma Velikonočního ostrova?
To je pravda, velmi intenzivně se pokouším o rozluštění tohoto dosud nerozluštěného písma, ale zatím bych o tom nehovořil. Dr. Miloslav Stingl nejprve vystudoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy mezinárodní právo, a poté na filozofické fakultě cizokrajnou etnografii. V letech 1962 až 1972 pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, a pak jako spisovatel (svobodné povolání). Vykonal třináct cest kolem světa, při nichž navštívil stopětatřicet států. Přes dvacet let strávil mezi indiány, Polynésany, je čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapú. V poválečné historii je naším nejpřekládanějším autorem. Napsal zatím třicet knih, které byly dosud přeloženy do třiceti jazyků a vyšly v dvě stě patnácti vydáních o nákladu patnácti milionů výtisků. Dále je autorem třiatřicetidílného seriálu pro televizi ARD “Na cestách s Dr. Stinglem”. Z knižní tvorby uvádíme: Ostrov lidojedů, Poslední ráj, Za poklady mayských měst, Kultury a umění Austrálie a oceánie, Neznámou Mikronésií, Černí bohové Ameriky, Indiáni bez tomahavků, Očarovaná Havaj, Indiánský běžec, Dávné Mexiko, Války rudého muže, Smrt v ráji, Uctívači hvězd, Synové slunce.
