E
vropský cestovatel najde v Etiopii vše, o čem sní – množství neuvěřitelných historických památek, jezera, eukalyptové lesy a vyprahlé savany, po nichž se prohánějí sloni a žirafy. V takřka sedmdesátimilionové zemi žije bezmála stovka národů, národností a kmenů. Etiopie je však zároveň jednou z nejchudších a nejvíce zalidněných zemí na světě. Šedesát čtyři procent jejích obyvatel žije pod hranicí bídy a celkem 65 milionů lidí je ohrožováno závažnými nemocemi, především AIDS, průjmovými onemocněními, malárií. Průměrný věk je necelých 44 let. Dvacet procent dětí umírá před dosažením pátého roku života, ve velké většině kvůli nedostupnosti základní zdravotní péče a pitné vody. Dvacetiletý komunistický experiment v sedmdesátých a osmdesátých letech a válka se sousední Eritreou v letech devadesátých připravily zemi o poslední hospodářské rezervy a uvrhly ji na okraj civilizační propasti.
POD SVÍCNEM NEJVĚTŠÍ TMA
„Region jižních národů“ leží jižně od Addis Abeby a je co do rozlohy čtvrtým největším regionem země a zároveň regionem etnicky nejheterogennějším. Narazíte zde na dobře situované podnikatele, i domorodé kmeny, jejichž příslušníci žijí takřka na pravěké úrovni – živí se lovem, pastevectvím a extenzivním zemědělstvím. Jednu z nejchudších oblastí celé Etiopie postihují pravidelně období sucha, hladomory a nezájem centrální vlády v Addis Abebě.
Převážně muslimský okres Alaba na severu celé oblasti dokazuje, že „pod svícnem bývá největší tma“. Ačkoli se nachází jen slabou hodinu cesty od správního centra celého regionu Awasy, zahraniční pomoc se této oblasti z neznámých důvodů zcela vyhýbá. Své projekty tu realizují jen dvě lokální nevládní organizace. Člověk v tísni provádí v této oblasti průzkum humanitární situace, a v budoucnu tak možná obě organizace doplní také pomoc z Čech.
VODA ZE STOKY
Duko Abeso, žijící ve vesnici Mazoria Regdina na západě okresu, má rovných deset dětí a vrásky, jež se nedají spočítat. Není divu. Hnědá stoka, která teče za jejím domem, jediný dostupný zdroj vody pro ni a její rodinu, pomáhá roztáčet věčný koloběh africké reality: voda – nemoc – umírání. Ve vesnici není lékař a většina z vesničanů by stejně neměla čím zaplatit. „Zatím jsem neslyšela o tom, že by etiopské úřady o naši vesnici jakkoli projevily zájem. Chybí nám lékař, voda, elektřina. Těch několik birrů, které nám přinese naše malé pole, často nestačí ani na to, aby mé děti neměly hlad,“ shrnuje Duko.
Dostupnost pitné vody je v Etiopii jedním z absolutně klíčových problémů. Celých 80 % venkovského obyvatelstva nemá přístup k pitné vodě a jedinými vodními zdroji jsou pro ně znečištěné řeky a potoky, zahnívající rybníčky a v období dešťů i kaluže na cestách. V mnoha oblastech představuje cestování i za takto nekvalitní vodou významnou část denní náplně několika členů rodiny.
Den za dnem ubíhá v marném čekání na lepší příští a Duko si cení každého sebedrobnějšího kroku vpřed. „Jsem šťastná, že alespoň některé mé děti mohou chodit do školy. Před několika lety tu ještě žádná nebyla.“ Její potomci sice sdílí třídu s devadesáti spolužáky (průměrný počet žáků v jedné třídě etiopské základní školy je 72), alespoň však dostali šanci školu vůbec navštěvovat. Tak jako škola ve vesnici Mazoria Regdina, vypadá většina škol v Etiopii – polorozpadlá hliněná budova, na jejíž údržbu nemá stát, okres ani vesnice peníze, tmavé místnosti, v nichž sedí na studených kamenech děti s rukama za zády a naslouchají monologickému výkladu látky. Průměrný venkovský učitel bývá vzdělán na úrovni jakési dvouleté učitelské přípravky. Jakékoli učební pomůcky prakticky nejsou k dispozici. Modely, mapy a náčrty si učitelé ve svém volném čase tvoří sami. Etiopská vláda postupně buduje v rámci Programu rozvoje vzdělání ve všech regionech zděné školy vybavené nábytkem, jejich počet však roste velmi pomalu.
MĚSTO BEZDOMOVCŮ
Kroky těch, kteří se z nejrůznějších důvodů ocitli v bezvýchodné situaci tím, že přišli o svůj dům, blízké či zdroj obživy, nebo už jen dále nedokázali vydržet balancování na hranici přežití ve venkovských oblastech, vedou obvykle do etiopského hlavního města Addis Abeby. Podle odhadů zde žije kolem 600 000 lidí bez domova. Do města je žene vidina lepšího života, která je stejně lákavá, jako neuskutečnitelná. Jde o nejširší spektrum lidí všech věkových kategorií a nejrůznějších oblastí původu. Docela malé děti, které ještě neumějí mluvit, už natahují ze šátku na matčiných zádech ručičku, aby dostaly svých dvacet centimů. Chýše postavené z kusů starých aut, prken, igelitů a pytlů jsou často jediným úkrytem, domovem-nedomovem. V období dešťů, kdy teplota klesá k nule a potoky z přívalových dešťů se valí po všech chodnících a vnikají do provizorních obydlí, je situace obzvláště vážná. Není nic neobvyklého, že v této době někteří z těchto lidí na ulicích umrznou.
Etiopská vláda řeší problém bezdomovectví po svém. V červnu letošního roku například policisté v civilních uniformách vyvezli autobusy zhruba tisícovku bezdomovců večer za město. Jenže v lesích za městem žijí hyeny a ty jednoho ze starců a dvě děti prostě sežraly. Něco takového bylo příliš i pro nijak zvlášť zaujatou etiopskou veřejnost. Tou jsou totiž žebráci většinou vnímáni jako přirozená součást světa a Etiopané považují za svou křesťanskou povinnost dělit se s nimi pravidelně i o to málo, co mají. Tato účast veřejnosti mnohým z nich zachraňuje život. Stejně tak celá Etiopie balancuje nad propastí, nad níž ji dnes drží pouze zájem ze zahraničí a ochota podat v pravý čas pomocnou ruku…Chcete-li se dozvědět více k tomuto tématu, navštivte informační servis společnosti Člověk v tísni na www.infoservis.net
