TEXT A FOTO: JIŘÍ HAVRDA
Blankytné nebe svítí nad vodami obklopujícími hotelové komplexy kubánského Varadera. Pod nablýskanou slupkou ale hnisají vředy více než padesátileté devastace castrovským totalitním režimem. Jak vypadá ostrov svobody těchto dnů?
Turismus, pláže, doutníky a rum. To jsou ikony kubánského hospodářství. Nic dalšího. Snad jen bída kolabujícího socialismu. Armádní režim se snaží držet pevně v rukou drolící se systém bezplatných vymožeností, které vzešly z marxisticko-leninských idejí, zároveň s tím ale zbídačil obyvatelstvo přídělovým systémem na potraviny a základní potřeby denního života. Každý Kubánec má oficiální přídělovou knížku, se kterou jde na začátku nového měsíce pro povolené základní potraviny a zboží. Obvykle je to rýže, fazole, cukr a stále se zmenšující dávky masa. Pro pětičlennou rodinu je to například polovina slepice na měsíc nebo jedna zubní pasta na dva a půl měsíce. V knížce je proveden záznam a další možnost čerpání je opět až za měsíc. Příděl tabáku, donedávna velmi oceňovaný i nekuřáky, neboť fungoval při dalším směňování zboží, byl z ekonomických důvodů vládou před časem zrušen. Na mléko mají nárok pouze rodiny s dětmi do osmi let. Kubánci nemohou oficiálně využívat ani darů moře, které by si sami opatřili. Za zabití krávy bez speciálního povolení hrozí až dvacet let vězení. Ti šťastní, kteří mají legální práci, mají průměrný plat okolo patnácti dolarů měsíčně. Vše ostatní, mimo tento oficiální rámec, pak probíhá v šedé nelegální zóně, někdy režimem mlčky trpěné, jindy tvrdě potlačované. Záleží na tom, jak je konkrétní člověk loajální se systémem, s vládou a je případně ochoten se angažovat požadovaným způsobem. Vyžaduje se naprostá poslušnost.
KUBÁNSKÁ DEKADENCE
Vlastní historickou Havanu tvoří dvě hlavní části – Habana Viejo a Habana Centro. První z nich, takzvaná Stará Havana, se snaží fungovat podobně jako původní historická centra v Evropě s opravenými budovami, muzei a státními institucemi, s turistickým ruchem v obchodech se suvenýry, v barech a restauracích. Havana Centro je naopak temně dekadentní, její čtvrti tvoří obytné bloky rozpadajících se paláců. Jsou zcela vybydlené a zdevastované, a přesto přeplněné rodinami tísnícími se v malých bytech, vzniklých z původních velkorysých palácových dispozic. Domy v centru Havany si nelze představit bez mříží na dveřích i oknech. Rodiny bydlící v přízemí žijí s dveřmi dokořán a s kolemjdoucími komunikují přes tuto bariéru. Atmosféra permanentního života v kleci je zde fyzická a reálná a doplňuje celkový rámec nesvobody i ve všech ostatních sférách života. Svíravý pocit z neustálé přítomnosti kamer na většině veřejných prostor v kombinaci s podezíravými pohledy nenápadně se tvářících mužů v civilu, které člověka provázejí od prvních okamžiků po vstupu do letištní haly José Martí International Airport, oživuje náhle vzpomínky na podobné situace z dob socialistického Československa. Druhou stranou této mince je skutečnost, že turisté, přijíždějící si pouze užít exotiky ostrova a bez ambic pohlédnout za oponu „orwellovského divadla“, mají v hlavním městě pocit relativního bezpečí, pokud ovšem dodržují linii režimu. Opojení a radost z rytmů rumby a salsy – také to může být Kuba turistická… Ale ta skutečná? Smutek a lhostejnost v očích lidí, rezignace nad bezvýchodností stávající situace a nad ponurými výhledy do blízké budoucnosti. Těmito výrazy by se dala charakterizovat atmosféra současného hlavního města Havany a jejích obyvatel.
PATRIA O MUERTE
Strana nebo smrt. Heslo revoluce Castra a Che Guevary. Dnes však zcela vyprázdněné a současnými generacemi mladých lidí nechápané. Maximálně jako absurdní či ironický artefakt minulých dob. Obrazy politických ikon je při tom možné spatřit na každém druhém rohu či zdi ve městě. Stejně jako hesla oslavující revoluci a socialismus na věčné časy. Mladí lidé však řeší svou přítomnost – studium, práci či možnost cestování a svobodného vyjádření svých potřeb a zájmů. Při rozhovorech s nimi se střídá rozhořčení nad situací s postojem rezignace. Pocit marnosti o něco se pokoušet, neboť každá jejich iniciativa bude již v zárodku systémem potlačena. Jakákoli samostatná angažovanost či vybočení z nalinkovaných schémat je nežádoucí. Bez ohledu na to, zda je aktivita prorežimní či na¬opak. Kromě těchto pocitů nemají dále běžní lidé možnost nakupovat za místní měnu jinde než v prázdných obchodech nahnilou yuccu či brambory. Ze své výplaty si nemohou dovolit koupit zároveň tenisky, kalhoty i triko. Vzájemně si tedy mezi sebou svršky půjčují. Vláda místním rovněž nepovoluje přístup k internetu. Jednou z možností je připojení v hotelích, což je sice neoficiálně, o to však tvrději tajnou policií a práskači kontrolováno a postihováno. Přístup k internetu má na Kubě podle odhadů pět až deset procent obyvatel, oficiální zdroje uvádějí procent čtrnáct.
LÁSKA Z RVHP
Luis, Fernando a Tommy, tři muži, kteří by mohli být určitým vzorkem střední generace dnešního rozvrstvení třídní společnosti v hlavním městě. Při setkání s nimi člověk cítí, že přestože jsou každý ve zcela jiné ekonomické situaci, mají cosi společného. Je to apatie, smutek a určité smíření se zdejší situací, kterou sice vnímají jako nenormální, ale která je z jejich pohledu bezvýchodná. Luis je šlachovitý, sportovně vypadající muž na prahu padesátky s pronikavým pohledem, hustě kudrnatými vlasy a nenuceným chováním mužů, kteří mají úspěch u žen. V baru nad plechovkou místního piva Cristal vypráví o svých sedmi manželstvích, z nichž to čtvrté bylo s Naďou z Československa. Poznali se v době studené války v sedmdesátých letech během výměnných studentských pobytů za rozkvětu socialistické Rady vzájemné hospodářské pomoci. On sám sice v Česku nikdy nebyl, ale to na jeho vřelém vztahu k České republice a k zemím bývalého východního bloku nic nemění. Dá se říci, že je typickým zástupcem nižší střední třídy, pracuje pouze příležitostně a žije společně v malém bytě s matkou, s manželkou a s dospívající dcerou. Každou druhou polovinu měsíce řeší, jak zaopatřit rodinu po zbývajících čtrnáct dní. Pak budou mít nárok na další přídělové dávky. Luis ochotně nabízí zprostředkování různých kontaktů, například na soukromé pololegální stravování v privátní sféře, jako alternativu k oficiálním a předraženým restauracím pro turisty. Podle přesné dohody, co bude připraveno na večeři v předem určený den a pro konkrétní počet osob, navrhuje příznivou cenu pod úrovní průměrné restaurace v turistické části města. Mohu říci, že takováto večeře co do kvality i kvantity výrazně předčila dražší pokrmy z restaurací ve městě. Je navíc pravděpodobné, že na přípravu jídla spotřebovala jeho žena pouze část domluvených peněz. Zbytek rodině poslouží na mnoho dalších dnů. Kubánci si váží každé možnosti přivýdělku a snaží se udržet zájem cizinců ochotných investovat do aktivit, ze kterých neprofituje přímo vláda – ať už se jedná o ubytování v soukromí (casa particular) nebo o zmíněné pohostinství v domácím prostředí. I toto je jeden ze způsobů podpory jakéhosi druhu soukromého podnikání, často nelegálního, které je pro řadu Kubánců přilepšením do jejich rodinného rozpočtu.
DĚLÁME, CO MŮŽEM
Fernandovi je čtyřicet a v přiléhavém černém triku pokrytém bílými nápisy Fashion a Dolce/Gabana působí dojmem na místní poměry úspěšného člověka, který se umí správně pohybovat ve zdejším prostředí. Moderní sluneční brýle spolu s pečlivě oholenou hlavou a mokasínami z měkké kůže na nohách doplňují jeho image. Pohybuje se zvolna a rozvážně a dobrou angličtinou bez zábran hovoří o systému i způsobech, jak přežít v prostředí reálného socialismu. Zdá se, že uživí sebe i svou čtyřčlennou rodinu velmi obstojně. Obchoduje především s doutníky, umí zařídit ubytování v soukromí podle požadavku na kvalitu i cenu a v podstatě též cokoli dalšího, o co ho požádáte. Na rozdíl od desítek pouličních „prodavačů“, kteří pokřikují na procházející turisty a snaží se náhodně prodat pár doutníků, využívá rozsáhlou síť svých kontaktů a podle konkrétní žádosti obstará jakýkoli typ kuřiva. Zkušenosti z bývalého zaměstnání ve státní výrobně tabáku v hlavním městě, jeho dokonalá znalost prostředí šedé sféry i způsoby, kterými pracovníci vynášejí o poledních pauzách přes zkorumpované dozorce tabákové polotovary ven z fabriky svým komplicům – to vše mu umožňuje být v tomto oboru na profesionální úrovni. Tommy je jeden z Fernandových kontaktů a o peníze naopak nouzi nemá. Vlastní několik domů ve městě a pronajímá je turistům.
Bývalý baletní mistr, homosexuál, ve svazku se svým italským přítelem zbohatl tak, že se o tom běžnému Kubánci může jen zdát. Jeho prsty zdobí dlouhé nalepené nehty s řetízky a masivními prsteny s kameny. Přes den vysedává doma a přijímá návštěvy ve svém atriovém domě v centru Havany. Interiéry spíše než byt připomínají přeplácanou galerii, přesněji řečeno neuvěřitelnou sbírku všeho možného, co má nějakou cenu. Počínaje obrazy a sochami, přes porcelán až po fotografie rozvěšené po stěnách. Střechu domu tvoří terasy s barem a zákoutími se starožitným nábytkem doplněné speciálně pěstovanými tropickými rostlinami. Vzhledem k tomu, že Tommy dům obývá sám, je obtížné zbavit se pocitu zvláštní tklivé opuštěnosti při procházení jednotlivými rozlehlými prostory, zvláště při myšlence na život přede dveřmi.
QUO VADIS, CUBA?
S předáním moci mezi bratry Fidelem a Raúlem Castro koncem roku 2010 nastalo nadějné očekávání, zda po mnoha letech přece jen nedojde k určitému uvolnění napjaté situace, oživení ekonomiky a zmírnění restrikcí. Momentálně však nic nenasvědčuje tomu, že by se jakákoli z těchto přání mohla naplnit. Podle pracovníků Člověka v tísni, kteří dlouhodobě monitorují situaci na Kubě, je pravděpodobné, že na ostrově dojde k ještě většímu utužení režimu. Raúl v předtuše možných problémů postupně dosazuje na klíčová místa ve státní struktuře své věrné a loajální spolustraníky z armády. Nedochází tak k dlouho očekávané generační výměně politiků, do které mnoho obyvatel vkládalo své naděje. Administrativa Baracka Obamy v rámci uvolňování napětí nově umožňuje zaslání 500 dolarů na konkrétní osobu. Pro obyvatele je to při měsíčním platu okolo půl dolaru za den podstatné přilepšení. Takové kroky jsou však ojedinělé a netýkají se systémových změn. Neřeší volnost pohybu a cestování Kubánců, svobodu slova, ani přístup ke vzdělání. Stejně jako situaci mladých dívek, pro které je prostituce často jedinou možností, jak uživit celou rodinu. Před kubánským lidem se rýsuje nejasná budoucnost a zatím se zdá, že není příliš světlá.
