PTAL SE: JIŘÍ ŠKODA, FOTO: CARRIE VONDERHAAR
Někdy vám osud nedovolí utéci z vymezené životní cesty. Své o tom ví i Céline Cousteau, členka slavné francouzské rodiny mořských výzkumníků a ochranářů. Dnes jezdí po světě a burcuje lidi k větší aktivitě ve snaze chránit planetu, na které žijeme. Při jedné takové cestě jsme se s ní setkali i my.
První otázka je povinností – jak se žije s takovým jménem?
No, jak bych to… (úsměv) První reakce mě samozřejmě ihned zařazují někam pod mé mužské předky či vedle kanadské zpěvačky Céline Dion. Nemůžu jim to mít za zlé, ale párkrát do roka na přejmenování pomyslím. Udělat to samozřejmě nemůžu.
Člověk občas asi nemá na vybranou.
Víte, že jsem nikdy neplánovala dělat to, co dělám? Vystudovala jsem psychologii, chtěla jsem se jí věnovat, ale rodové geny se zkrátka nezapřou. Dědeček, babička, máma i táta, ti všichni se nějakým způsobem podíleli na těch slavných expedicích, zkrátka tomu nešlo utéct. Dobrodružství a objevování bylo naprosto základní součástí našich životů. Dal se tam vnímat ale další rozměr – čím více jsme toho viděli, tím více jsme si uvědomovali, co se ve světě děje. Z průzkumníků jsme se pak všichni postupem času stali advokáty životního prostředí, chránícími lidi, místa i jednotlivé živočišné či rostlinné druhy. V této rovině nyní pokračuji já se svou organizací.
Čím se teď zabýváte? Jak vypadá váš typický den?
Je těžké zúžit mou práci jen na jednu činnost, protože mám více rolí, ve kterých figuruji. Obecně bych se nazvala sociálně ekologickou dokumentaristkou. Produkuji nezávislé filmy, k čemuž jsem zřídila neziskovou organizaci, nazvanou Cause Centric Productions. Skrze ni podporuji různá lokální hnutí, čímž se snažím upoutat pozornost k jejich činnostem. Různým společnostem pak pomáhám s kampaněmi za trvale udržitelné využívání oceánů. Myšlenka je jednoduchá – můžeme si ze světových moří brát, co potřebujeme, ale musíme to dělat tak, abychom neohrožovali jejich životaschopnost. No a nad rámec toho všeho ještě přispívám do různých diskusních fór či publikací. Těžko tak říct, jak vypadá můj typický den. Někdy strávím hodiny před počítačem, jindy jsem téměř sama někde na opuštěném místě v Patagonii a čekám na ten nejlepší záběr.
Co je na vaší práci nejlepší?
Nejvíce si užívám práci v terénu. Sama to vnímám jako odměnu za ty hodiny strávené doma přípravami – plánováním, sháněním peněz, organizováním celé akce. No a potom je skvělé, když je vše hotové a člověk může pozorovat reakce publika na nový film.
Co na lidi nejvíce zabírá? Občas mám pocit, že je těžké je tematikou ochrany životního prostředí oslovit.
Pokud chcete, aby se diváků příběh opravdu dotkl bez ohledu na to, jak daleko od jejich domovů se skutečně odehrává, musíte mu dodat na závažnosti. Je jednoduché ukazovat moje filmy lidem, kteří sami trpí tím, že je jejich životní prostředí narušené, či se sami snaží o podobné věci jako já. Těžší je to u lidí, kteří žijí buď bez starostí, nebo v nevědomosti. Důležité je tyhle dva světy propojit, aby měli všichni pocit, že jsme na jedné lodi.
A zapojit je.
Přesně tak. Lidé se zapojí do boje ve chvíli, kdy pochopí, proč je to pro ně důležité. Až když si uvědomíme, že kvalita našeho života, to, jak dobře se máme, jak jsme zdraví, souvisí s kvalitou životního prostředí, může se začít něco měnit. Jsem si jistá, že přijde den, kdy se snaha o záchranu planety promění ve skutečné globální hnutí. Pokud chceme jíst zdravé potraviny, dýchat čistý vzduch, pít nezávadnou vodu a vidět, že naše děti i prarodiče mohou mít to samé, pak se musíme zapojit ke snahám o zdravé životní prostředí. Není jiná možnost. Časem se možná ukáže, že je tento boj zároveň bojem o lidské přežití.
Co říkáte jako vystudovaná psycholožka na to, jak se lidstvo v historii chovalo? Neřekl bych, že jsme poučitelní. Nikde nevidím signály k obratu, který popisujete.
Máte pravdu, že jsme jako živočišný druh ukázali, že dokážeme být sobečtí, zlomyslní a nepoučitelní. Ale stejně tak jsem já pořádně tvrdohlavá a vím, že se nezastavím, dokud mi budou síly stačit.
Může vůbec něco změnit jeden člověk?
V minulosti to měli první objevitelé a výzkumníci, jakým byl například můj dědeček, trochu jednodušší. Informace, které přinášeli, byly unikátní, v lecčems světoborné. Mohli jste si tak podmanit celý svět, naklonit na svou stranu veřejné mínění, nasměrovat lidstvo na nějakou trasu. Dnes už takové objevy ani nelze udělat. Máme ale jinou výhodu, a tou je obrovské množství dostupných faktů a nástrojů. Opíráme se ne o prvotní závěry výzkumníků, ale o podrobně zpracované analýzy. Jsme si tak v mnoha věcech více než jisti, že víme, co problémy způsobuje a jak jim čelit.
Takže se svět už nedočká podobných hrdinů?
Já bych dnes hrdiny nazvala všechny, kterým problémy dnešního světa nejsou lhostejné. Skvělé je, že vše nevisí na jednom člověku, že takových je naopak tisíce.
Nemáte pocit, že jsou dnes lidé odtrženi od světa venku?
Bohužel ano. Právě prostřednictvím filmů z naší produkce se to snažíme změnit. Ale začít se musí už odmala, stačí tak málo. Nechte děti hrát si venku, alespoň do té míry, aby to bylo bezpečné. Ukažte jim zahradu, aby věděly, kde se berou potraviny na vašem stole. Určitě také rád vzpomínáte na domácí potraviny, ne? Ta chuť se nedá se sterilní výrobou srovnávat. Jak už jsem říkala, člověk chrání to, co zná. Když si vytvoříme pevný vztah k Zemi v dětství, těžko budeme mít to srdce podílet se na jejím ničení v dospělosti.
Kde by měl člověk, kterého například osloví vaše filmy, začít s osobní proměnou?
Asi neexistuje jedno jediné místo nebo činnost, od které se všechno změní. Už jen proto, že podmínky lidí na planetě jsou různé podle toho, kde a jak žijí. Těžko budete nutit někoho, kdo má problémy uživit své děti, aby najednou přesedlal na biopotraviny. Ale my, co tu možnost volby máme, nemusíme na nic čekat. Pouhý záměr a teoretizování nestačí, konej hned, dokud můžeš. Stravování je tedy tou nejjednodušší změnou, tu můžete udělat hned. Další je pak větší šetření vodou a energií. Existuje celá řada návodů, kde a jak ušetřit, od vypínání spotřebičů přes menší používání automobilu až po zateplení domu. Nejen, že ulevíte světu, ale také ve vaší peněžence bude zbývat více prostředků. A ty můžete například poslat nějaké organizaci, která se o zlepšení stavu, tak jak ho popisuji, snaží. Možností je zkrátka mnoho.
Každý bod se tak počítá.
Navíc nejde jen o vás – pokud změníte tyhle svoje návyky, určitě to bude mít dopad i na vaše okolí. Když budete trochu aktivnější, můžete spustit úplný dominový efekt a za chvíli třeba zjistíte, že si ve vaší čtvrti organizujete dovoz potravin od místních zemědělců, čímž se nejen odříznete od přísunu „potravin“ z velkých marketů, ale pomůžete i regionu, kde sami žijete. A to se počítá.
Teď z trochu jiného soudku. Bral vás dědeček na své dobrodružné cesty?
V osmi letech mě vzal poprvé na potápění do Středomoří. Byla to trochu přímočará lekce, dostala jsem láhev, masku, ukázal mi, jak mám dýchat, a šup se mnou do vody, poraď si sama. Inu, zvládla jsem to (smích).
Navštívila jste určitě mnoho krásných míst. Které vás oslovilo nejvíce?
Rozhodně Amazonie, kam se i po letech neustále vracím. Poprvé jsem tam byla s rodinou, když mi bylo devět let, a celý region se mi natrvalo vryl do paměti. V Brazílii vzniklo proto i několik mých snímků.
Jaký způsob cestování preferujete?
Když mi bylo dvacet, byla jsem typický batůžkář, co nepotřebuje skoro nic. Ani dnes si nepotrpím na luxusní hotely, ale na druhou stranu ráda navštívím dobrou restauraci.
Máte nějakou oblíbenou myšlenku?
„Nikdy se nesnaž sníst celého slona sama.“ Mám totiž občas tendenci nabrat si toho moc a dělat velké množství věcí naráz. A to nefunguje. Musím si proto neustále připomínat, že abych posunula věci kupředu, stačí dělat malé krůčky, hezky jeden po druhém a efektivně tak směřovat k cíli. A daří se.
