PTAL SE: TOMÁŠ NÍDR
U třiašedesátiletého Uruguayce Eduarda Strauche si světová média podávají dveře. Je totiž jedním ze šestnácti aktérů slavného příběhu o lidské touze přežít. V roce 1972 se s ním a jeho spoluhráči z ragbyového mužstva zřítilo letadlo v Andách. Aby přežili, museli se uchýlit ke kanibalismu. Spásy se dočkali až po dvaasedmdesáti dnech, kdy dva nejsilnější došli do civilizace pro pomoc. Spolupracovník Koktejlu se Strauchem mluvil v den, kdy probíhalo úspěšné vytahování chilských horníků ze zasypaného dolu.
Sledoval jste záchrannou operaci v Chile?
Když vyjel první horník, naprosto jsem se s ním ztotožnil. Jako bych znovu prožíval ten moment, když nás po třech měsících po havárii helikoptérou přivezli do civilizace. Ten moment, kdy už víš jistě, že jsi opravdu přežil. Cítil jsem se s nimi spojen. Věděl jsem, co se jim odehrává v hlavě. Naše situace měly přes mnohé odlišnosti i řadu styčných bodů, třeba izolovanost od světa nebo střídání stavů zoufalé bezmoci a naděje.
Co bylo pro vás jednodušší než pro zavalené horníky, a co naopak složitější?
Měli jsme to mnohem těžší. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme, a nikdo z nás neměl sebemenší zkušenost s horami. I když jsme si tak aspoň neuvědomovali všechna rizika, která nám v Andách hrozila, takže jsme se jimi nenechali brzdit. Horníci naopak svoje prostředí důvěrně znali. Měli v těch omezených prostorách vedro a vlhko, zatímco nás ve vysoké nadmořské výšce trápil hrozný mráz. A hlavně – oni kromě prvních dnů byli v kontaktu s lidmi. Dostávali potraviny a zprávy od příbuzných, my museli spoléhat jenom na sebe. Když byli horníci zachráněni, tak na rozdíl od nás nevypadali fyzicky špatně.
Mně na jejich situaci přijde nejhorší stísněnost prostoru.
Je to bezpochyby klaustrofobické. Ale pro ně jako horníky jistě méně než pro kohokoliv z nás. Je to strašná představa nevidět tři měsíce slunce. To my měli kolem sebe krásnou krajinu, na kterou se byla radost dívat.
Vy jste si v té situaci dokázal vychutnávat výhled?
Ano, mně to pomáhalo. Dokázal jsem na chvíli zapomenout na všechny starosti. Pak mi psychologové potvrdili, že to je obrana lidského vědomí, jak se zbavit napětí. Někdo brečel, já pozoroval přírodu.
Vraťme se na začátek příběhu. Co se člověku honí hlavou, když s ním padá letadlo?
Zatímco ostatní blbli, já fascinovaně koukal z okénka na zasněžené vrcholky. A viděl jsem, jak se přibližují, až byly na dosah. Najednou začaly řvát naplno motory, ale už bylo pozdě. Přišel náraz. Letadlo se rozpůlilo a já čekal konec. Myslel jsem, že padáme. Přitom v tu chvíli už jsme se klouzali po sněhu. Pak jsme zastavili a bylo naprosté ticho.
Říká se, že v podobných situacích člověku proběhne celý život před očima. Stalo se vám to také?
Ano, bylo to jako promítání fotek. Postupně, v několika vteřinách, se mi před očima objevovaly důležité výjevy mého života. Obraz za obrazem ve velké rychlosti.
Co se stalo potom, co letadlo dopadlo?
Byl to totální chaos. Už se smrákalo, trochu sněžilo. Já v prvních hodinách nevnímal jasně úplně všechno, protože jsem se při pádu silně praštil do hlavy. Všude byla krev od zraněných. Ti, co mohli, vytahovali z letadla mrtvé a snažili se ucpat trup letounu, aby v noci nebyla tak strašná zima. Ale byli jsme si jistí, že druhý den pro nás přiletí záchranáři.
Našel se někdo, kdo se ujal role velitele?
Naštěstí ano. Kapitán ragbyového týmu a můj blízký kamarád Marcelo. Všichni jsme ho znali a respektovali, takže pro nikoho nebyl problém ho poslouchat.
Ale v hollywoodském filmu Přežít, ze kterého většina lidí zná váš příběh, je kapitán znázorněn jako slaboch, který neunese odpovědnost.
V tom filmu je celá historie hodně deformovaná. Ale v tomto nelže. Marcelo nás zpočátku vedl, ale když nepřicházela záchrana zvenku, bral to jako vlastní selhání, vyčítal si to a z vedení skupiny se postupně stahoval. Tak jsme se toho ujali my – tři bratranci Strauchové, protože jsme byli věkem kolem pětadvaceti nejstarší a nejvíce pragmatičtí.
Byli jste zvoleni?
Ne, vyplynulo to samo od sebe. Ale vždycky jsem se při rozhodování snažili najít konsensus s ostatními.
O tom, jestli hlad zahnat masem z těl mrtvých kamarádů, hlasovali všichni?
Byla to otázka života nebo smrti a my chtěli žít. V hlavě si to soukromě přebíral asi každý. Neměli jsme už žádné potraviny, slábli jsme. Věděli jsme, že když budeme ještě tři dny bez jídla, tak přijde konec. Ta těla byla jediným způsobem, jak si dodat nezbytnou energii. Nejdříve jsme se o tom bavili ve skupinkách a nakonec jsme se společně dohodli, že ti, kteří umřou, svými těly pomohou těm, co zůstali naživu. Bylo to jediné východisko.
Kdo byl tím nejodvážnějším, který svým příkladem ostatním ukázal, že kanibalismus vás udrží naživu?
Můj bratranec Adolfo a Roberto Canessa (jeden z dvojice, která později došla pěšky pro záchranu – pozn. autora) si odkrojili jako první. Stálo nás to všechny velké úsilí. Měli jsem výčitky svědomí. Je to velké kulturní tabu, které jsme zlomili.
Byl mezi vámi někdo, kdo to tabu přestoupit nechtěl?
Dva nebo tři se odmítali zpočátku přidat, ale brzy i oni ustoupili. Viděli, že je to jediný způsob, jak se zase setkat se svými blízkými. Některým jídlo dělalo velké problémy do samého konce, ale většina si rychle zvykla. Jako bychom jedli rýži.
Jaké byly reakce příbuzných těch, které jste snědli, po vašem návratu do Uruguaye?
Velice odlišné. Někteří nás dokonce veřejně podpořili zasláním otevřených dopisů do novin, kde naše rozhodnutí schválili. Jiní svůj pochopitelný smutek namířili proti nám. Mezi nimi byla i matka mého blízkého přítele Marcela, se kterým jsem se znal od dětství. Celá ta léta po katastrofě se mnou odmítala mluvit.
Jak o způsobu vašeho přežití psal tehdejší tisk?
Hlavně zpočátku se kolem nás motala spousta bulvárních novinářů. Ale to, co psali za výmysly, mě nikdy nezajímalo. Bylo to tak nedůležité vedle toho, co všechno jsme přečkali. Stejně tak mě nijak nedojalo, když nám tehdejší papež Pavel VI. dal rozhřešení tím, že veřejně prohlásil, že jsme nemohli udělat nic jiného.
Před rozhodnutím o tom, zda jíst, či nejíst kamarády, prý někdo zmiňoval jako argument každonedělní přijímání hostie – Kristova těla.
Tento argument jsme používali hlavně na tiskových konferencích po záchraně. Ještě předtím jsme si bláhově slíbili, že v případě přežití se o tom nikdo nedozví. Ale byli jsme odříznuti od reality. Netušili jsme, že náš návrat vzbudí takový zájem. Že nás na letišti bude čekat osmdesát novinářů z celého světa. To tajemství nešlo udržet.
Jak se v průběhu oněch třech měsíců v Andách změnil váš postoj k Bohu?
Zvláště z počátku jsme na něj byli dost naštvaní. V mém případě dokonce došlo k naprosté změně názoru. Z katolíka jsem se stal ateistou.
V letadle bylo jenom pět žen a všechny zemřely při katastrofě nebo brzy po ní. Byla to výhoda, že ve skupině zbyli jenom muži?
Právě naopak. Když při lavině zemřela manželka Javiera, postrádali jsme ji a její něhu, kterou chlapi prostě nedisponují. Přestože byla starší jen o pár let než my, tak tam byla naší mámou. Říkali jsme si také, zda by ženský organismus byl vůbec schopen vydržet takovou zátěž jako těla ragbistů. Já jsem ale přesvědčený, že určitě. Sice by ženy neměly fyzickou sílu dojít pro pomoc, ale tu neměla většina z nás. Jejich psychická síla by nám ale naopak všem pomohla.
Nepůsobila by žena ve vyloženě mužské společnosti jako rušivý element?
Sexualita byla nahoře úplně zamrzlá. Ne kvůli zimě, ale kvůli tomu, že jsme balancovali na hraně života a smrti. Vůbec tě nenapadlo na takové věci myslet.
O čem jste se celé ty dny bavili?
První dny pořád o tom, kdy nás zachrání a jak je možné, že ještě nejdou. Vzpomínali jsme na rodinu ve stylu: je šest hodin, co asi právě v Montevideu dělají. Pak jsme masochisticky dráždili žaludky a mluvili o jídle – co nám chutná, v které restauraci dělají dobré steaky… Po dvou třech týdnech nám došla i politická témata a pak jsme hlavně hovořili o praktických problémech a o tom, jak je vyřešit. Mluvili jsme velmi pomalu a velmi málo, hodiny proběhly v naprostém tichu. Ale také jsme se často smáli. Pro černý humor jsme měli námětů dost.
Jak jste si rozdělili úkoly?
Každý dělal maximum toho, co mohl. Takhle by měla fungovat celá společnost. Rozdělilo se to přirozeně podle fyzických schopností. Ti, kdo měli dost energie, vyráželi na průzkum okolí. Ti, kteří byli zranění, připravovali vodu ze sněhu nebo pro ostatní chystali jídlo. Nějaké hádky mezi námi byly, ale brzy jsme si řekli, že je musíme eliminovat na minimum, protože v naší situaci by mohly být fatální.
Měli jste velkou výhodu, že už jste se většinou znali z ragbyového týmu.
To bylo velice důležité. Stejně jako to, že jsme díky sportu měli dobrou fyzickou kondici a že jsme byli z obdobného kulturního prostředí a s dobrým vzděláním. Díky němu jsme přišli na věci, které nám nakonec umožnily přežít. Sníh jsme například rozehřívali na sluníčku tak, že jsme ho naložili na kovové pláty z letadla a vodu jsme nechali stékat do vyprázdněných láhví od vína.
Jak jste řešili hygienu?
V té situaci jsme se jí příliš nevěnovali, ale když už jsme věděli, že se pro nás blíží záchrana, každý se omyl sněhem a vyčistil zuby. Na záchod jsme měli vyčleněno místo, ale chodilo se jen na malou. Na velkou potřebu ne, nepřijímali jsme dostatek potravy.
Stalo se, že někoho ze skupiny popadl amok? A jak jste ho přivedli zpátky k rozumu?
Stávalo se to často. Začali mluvit nahlas a rychle, beze smyslu. Většinou stačilo domlouvat a přesvědčovat. Výjimečně bylo potřeba proplesknout.
Jak jste určili osoby, které měly dojít pro pomoc?
Šli ti, kteří byli fyzicky i psychicky nejsilnější. Původně jsme chtěli poslat čtyři, ale pro tolik lidí jsme neměli logistickou výbavu. Navíc, když se vydrápali po třech dnech na první hřeben, viděli, že je čeká ještě delší cesta, než si původně mysleli. Antonio se proto vrátil do tábora a Nando s Robertem si vzali jeho zásoby a pokračovali v cestě.
Cítí se ti dva, kteří došli pro pomoc, jako větší hrdinové?
Může to tak vypadat. Hlavně díky filmu Přežít, kde zvláště Nando vypadá jako superman. Ale my jsme byli tým, kde každý dělal maximum. Nemohli by dojít do Chile, kdyby na tom všichni ostatní nepracovali a kdyby kvůli své fyzičce nedostávali větší porce jídla než ostatní. Nando chtěl vyrazit pro pomoc mnohem dřív, ale to by umrzl. Přesvědčili jsme ho, že je třeba počkat na teplejší počasí v prosinci.
Film byl natočen podle vzpomínek všech přeživších a někteří z vás na natáčení v Kanadě dokonce dohlíželi. Jak jste na tento film reagoval po prvním zhlédnutí?
Celá šestnáctka zachráněných přišla na premiéru. Bylo to velmi emotivní. Ale při druhém či třetím zhlédnutí už jsem viděl, jak moc je v tom Hollywood. Chtělo to citlivějšího režiséra, než byl Frank Marshall, který by lépe prokreslil charaktery. Naopak se velmi povedly speciální efekty, ty byly velmi blízko realitě.
Vraťme se do hor. Jak jste se dozvěděli, že záchrana se už blíží?
Po odchodu Nanda a Roberta jsme znovu zapojili rádio a poslouchali zprávy. Jednoho rána nebyl dobrý signál, ale mezi útržky jsme zaslechli i jejich příjmení. Ale jistotu jsme získali až o něco později, když se povedlo naladit stanici, kde oznamovali, že pro nás posílají vrtulníky.
Jak vás v nepřehledném terénu vůbec našli?
Navigoval je Nando. Měl skvělý smysl pro orientaci. Piloti mu úplně nevěřili, ale on je vedl přesně.
O čem jste v horách nejvíce snil, že uděláte po návratu do civilizace?
Po dvou věcech: obejmout své příbuzné a potom jíst, jíst a jíst. A to jsem si vyplnil. Lékaři nás varovali, ale nedokázali jsme se kontrolovat. Cpali jsme do sebe mořské plody, ovoce, čokoládu, prostě všechno. Odnesli jsme to jen průjmem.
Jak dlouho po návratu se vám podařilo začlenit do normálního života?
Trvalo to měsíce, skoro rok. Fyzicky jsem se zotavil rychle, po třech měsících jsem zase nabral ztracených dvacet pět kilo, ale psychicky to bylo horší. Trpěl jsem nostalgií po místě tragédie. Už když nás odvážely vrtulníky, tak jsem byl, stejně jako všichni ostatní, smutný. Je to takový ten pocit, že opouštíš blízké místo, které už nejspíš nikdy neuvidíš.
Opravdu jste ho nikdy nespatřil?
Přeci jen jsem se tam vrátil mnohokrát. Každý rok v letních měsících (tedy kolem přelomu roku – pozn. autora) tam pokládám květiny obětem, v zimě je to kvůli počasí nebezpečné. Na výročí záchrany se také setkáváme s ostatními zachráněnými. Většina nás navíc žije v Montevideu, takže se vídáme často.
Létat se tedy nebojíte?
Zpočátku jsem měl velký strach, takže jsem „trénoval“ na krátkých letech z Montevidea do Buenos Aires. Nyní už s tím nemám žádný problém. Takže se mohu nechat svézt mladším synem, který si dělá licenci na pilota.
Mluvíte často se svými dětmi o tom, co se stalo v horách?
Nechci je nudit, tak o tom hovořím, jen když se ptají. Občas si stěžovaly, že nějaké jídlo nebudou jíst, protože je třeba málo slané. To jsem jim vždy připomněl, co je hlad. Ale nepřeháněl jsem to.
Po návratu jste se stali celebritami. Bylo vám to příjemné?
Z počátku vůbec ne, ale pak se nám to začalo líbit. Schůzky s novináři, pozvánky na recepce a inaugurace. Pro mě je to možnost, jak se s celou situací vyrovnat a jak zkušenosti, které jsem v Andách získal, předat dál.
Zkoušeli někdy politici využít vaší známosti pro své politické cíle?
Ne, to se nikdy nestalo. Ale Roberto Canessa se v devadesátých letech nechal přesvědčit, aby založil stranu a kandidoval na prezidenta. Byla to ostuda.
A co třeba armáda? Neměla zájem o vaše zkušenosti z vysokohorského terénu?
To ne, ale soukromé firmy chtějí přednášky, aby vylepšily řízení týmu. Přednáším pro ně často, ale taky hodně vystupuji na univerzitách. My tam nahoře totiž rozdělením úkolů potvrdili příručky manažerů, jak má správně fungovat tým.
Také jste společně založili neziskovou organizaci Viven (v překladu „žijí“). Co je jejím cílem?
Chceme využít naší známosti a kontaktů na nejvyšší úrovni na podporu lidí v nouzi. Náš první velký projekt je kampaň, aby Uruguayci v případě smrti poskytli své orgány k transplantaci. U nás platí, že pokud před skonem nedáš výslovný souhlas s dárcovstvím, nemohou ti ledvinu nebo plíce odebrat.
Když se na tragédii podíváte s odstupem, přinesla vám také něco pozitivního?
Více si vážím života a vychutnávám si přírodu i blízkost těch, které miluji.
Co byste s vašimi zkušenostmi doporučil vzít s sebou do krabičky poslední záchrany?
(Dlouze přemýšlí.) Zápalky, něco dobrého ke čtení, energetické tyčinky. Ale úplně nejlepší by byl satelitní telefon.
Udělal byste nyní ve stejné situaci něco jinak?
Často jsem o tom přemýšlel a nakonec jsem si vždycky odpověděl, že jsme udělali maximum možného.
