ROZHOVOR S ASTROFYZIKEM JIŘÍM GRYGAREM
Astronomie má v Čechách svou tradici. Za dob Tadeáše Hájka z Hájku, Johanna Keplera a Tychona Braha se její sláva dotýkala hvězd. Vést rozhovor s Jiřím Grygarem, který společně s Lubošem Kohoutkem, Zdenkem Sekaninou neboIvanem Hubeným patří mezi významné osobnosti světové astronomie, není práce, ale zážitek. V jeho skromné pracovně svítily tři zapnuté počítače. Jeden z monitorů by se vyjímal spíše v technickém muzeu. Astrofyzik, který pracujes nepředstavitelnými vzdálenostmi, si ze své pracovny ne může zatelefonovat mimo Prahu. Naše věda to s financováním asi nemá lehké. Během našeho povídání jsme přestali vnímat, že končí den a tak poslední věta: “Koukám, že jsmesi udělali černou hodinku,” padla už za tmy. Ale ani v té vám neunikne, že tento nábožensky založený vědec působí přes svou šedesátku neuvěřitelně mladě.. . . . .
 Jiří Grygar |
Pane Grygare, pokuste se vysvětlit, o čem astronomie nejvíc je?
Když jsem astronomii studoval, nebyla skutečně víc než astronomií – pohybovala se pouze v popisu úkazů, které se na obloze odehrávají…, ale kolem roku 1960 se podstatně změnila a to především zásluhou kosmonautiky. Stala se více astrofyzikou. Přesunula těžiště svého zájmu z pouhého popisu ve fyzické modelování toho, co se na obloze děje. Dnes je velice těžké rozlišit, kde končí astronomie a kde začíná fyzika.
Které lidské vlastnosti mohou být pro astronoma překážkou?
Největším problémem je povrchnost a jakási nesystematičnost, přelétavost. To, co potřebuje úspěšný novinář, je pro astronoma nevýhoda.
Má to svůj logický vývoj, dostat se k takovému oboru?
Každá vědecká specializace musí řešit totéž dilema. Člověk by ze své podstaty a obecné zvídavosti dělal nejraději všechno, ale pokud se rozhodnete pro jakýkoli vědecký obor, musíte se zkrotit, uskromnit a soustředit se na jednu vědeckou disciplínu. Tedy žádný desetiboj, ale třeba sprint.
Prodělával jste fázi desetiboje?
Jsem typicky odstrašující případ. Začínal jsem velmi přípozemsky: Moje první práce se týkaly pozorování meteorů, záležitosti, která se odehrává ve výšce asi sto kilometrů nad zemí. Mezitím jsem se zabýval skoro vším možným ve sluneční soustavě i ve hvězdném vesmíru a nyní se soustřeďuji spíše na kosmologii, což jsou záležitosti, odehrávající se na stupnicích miliard roků či světelných roků.
Čili v astronomii probíhá výrazný vývoj?
U astronomie se těžiště výrazně přesunuje a mění se i zaměření lidí, kteří ji dělají. Změny jsou i v přípravě: pokud srovnáte, co se na fakultě učilo za mých časů a co se učí dnes, tak mi vlastní mládí připadá jako šerý dávnověk. Tato proměna neustále pokračuje. Podobný proces se odehrává v každé přírodní vědě.
Řekl jste, že se vám zdá, že člověk je na světě proto, aby mohl něco vybádat. Osobně se domnívám, že z toho co vybádal a použil, negativní převažuje. Tušíte proč?
Nemyslím, že by negativní převažovalo. To negativní se vyskytuje, ale nikoliv přímo proto, že se něco nového objevilo. To bychom se ocitli v postavení, ve kterém naši starověcí předkové popravovali posly špatných zpráv.
Přesto asi nelze konstatovat, že by člověk svým způsobem života – potřebuje k němu stále více vynalezených věcí – pozitivně dokazoval svůj soulad s přírodou tedy i se sebou.
To není vina vědy, ale člověka. Záleží, zda člověk užívá vědu více nebo méně ke svému prospěchu. Těžko najít kritéria, čím to měřit. Mohu zvolit kritérium střední délky lidského života. A pokud tu dnešní srovnám s dobou před dvěma tisíci lety, tak je zhruba třikrát delší. Mohli bychom to brát jako pozitivní fakt, ale na druhé straně je nás tady tolik, že se tu můžeme umlátit.
Někdo by mohl namítnout, že člověk by se měl nejdřív vyznat sám v sobě, aby mohl na něco kloudného přijít…
To je idealismus. Fakt, že člověk je zvídavý, je v genech. Přeorientovat zájem především sama na sebe je nemožné. To vždy dopadne, jak to vždy dopadlo. Naprostá většina lidí by toho pragmaticky zneužívala, pouze hrstka lidí, řekněme filozofů, by se snažila podstatu svého bytí poznat.
Vy, jako vědec, vycházíte z faktů a ta pak analyzujete. Pokuste se o analýzu člověka. Co se u toho živočišného druhu podle vás už ověřilo a co ne?
Člověk je nepřirozené zvíře, jak říká Vercours. Tím se liší od všeho ostatního, co na Zemi máme. Zvířata, přestože jsou inteligentní, se neprotiví přirozenému řádu světa, kdežto člověk se mu protiví svou samotnou podstatou: je schopen uvažovat o sobě, má vědomí vlastní omezenosti a ví, že umírá. Člověk se postavil proti přírodě v té chvíli, kdy začal komunikovat a zakládat lidská společenství. S tím se nic nenadělá. Jediná možnost by byla, všem lidem opět z mozku rozum vybrat, aby žil pouze na úrovni vegetativní. Technicky by to možná šlo zařídit – vyšší nervová činnost člověka by se odbourala – a pak bychom možná žili v souladu s přírodou. (smích) Musíme se smířit s tím, že s přírodou v souladu žít nebudeme. Ona se k nám zas tak laskavě také nechovala. Ostatně se tak nechová ani k ostatním živočichům a rostlinám: vyhynuly celé druhy zvířat a třídy rostlin, aniž by do toho člověk vstupoval. Takže výchozí vrátka, která umožňují nějaký evoluční pokrok, jsou často proklatě úzce přivřená. To je velice tenká škvíra, kterou se některé druhy musí protáhnout. Vlastně asi žádné druhy zvířat tu nejsou trvale.
Často přemýšlím o tom, jak některým druhům zvířat trvalo třeba šedesát milionů let, než vyhynuly a přitom civilizovaný člověk, který tu je poměrně krátce, se zvláště v poslední době projevuje jakoby bez pudu sebezáchovy…
Tento pohled dnes převládá, ale pokud problém uchopím chladnokrevně, tak to přece není pravda. Kdyby tomu tak bylo, tak by se populace snižovala, ale ona se stále výrazně zvyšuje.
To může být dost krátkozraký ukazatel, může též předjímat určitou úchylku…
To je samozřejmě možné. Jsou však známá přemnožení některých živočišných druhů – myslím, že před třiceti lety to byli na Slovensku křečci – a přece nevyhynuli. Nevím, zda biologové přesně znají důvody, proč některá zvířata vyhynula a některá ne. Pokud si vzpomínám, tak pro přežití druhu je zapotřebí čtyři sta jedinců obého pohlaví. Pokud počet klesne pod tuto mez, vznikne nebezpečí, že populace vyhyne.
Podle mne je člověk jediný živočišný druh, který se od přírody odpoutal třemi specifickými projevy: láskou, uměním a vědou. Jak tyto lidské hodnoty vnímáte?
Ano, láska, umění i věda splňují charakteristiku lidské nepřirozenosti. Z hlediska křesťanského náboženství je láska velmi významný činitel. V té nepřirozenosti hraje roli pozitivního korekčního faktoru: člověk si v genech nese agresivitu, nelásku a nepřátelství. Když se setkávaly tlupy našich předků, první jejich instinkt velel navzájem se vymlátit. Principy lásky tu moc nefungovaly: byly maximálně omezeny na lásku uvnitř struktury. Křesťanství přineslo něco, co je protipřirozené a jeho ideál lásky je proto tak vznešený, poněvadž bojuje proti těm krutým genům. Agresivita totiž patrně poskytuje evoluční výhodu.
Působí trochu paradoxně, že nepřirozenost se stala hlavní politikou křesťanství. Láska k bližnímu je účinný argument.
Je to tak.
Mě by zajímala láska mezi mužem a ženou, v níž není přítomen pouze rozmnožovací pud.
V tomto směru láska patří i do umění. Pohlavní láska je záležitost specificky umělecká, není v ní asi nic evolučně výhodného.
Je svým způsobem nemoc…?
Ano. O tom je celá literatura a projevuje se ve většině uměleckých směrů. Nedá se říct’, že by lidé, kteří ke svému rozmnožovacímu pudu pěstují ještě lásku, byli v nějaké evoluční výhodě. Možná jsou spíše v nevýhodě?
A to všichni ke stáru tvrdí, že jediné co má smysl, je láska. Může láska náš evoluční vývoj někam posunout?
To nevím. Je to asi velice háklivé téma: narozdíl od přírody se v této disciplíně nedají dělat experimenty či srovnání. To je ostatně obecný problém zkoumání lidstva z hlediska přírodovědeckého. Jakmile do toho vstupují individuální vlastnosti lidí, je velmi složité to popsat.
Jaký máte vztah k umění?
Nejbližší mi je hudba. To je pro mne královské umění a dokáže posílit v kritických situacích. Pokud jsem třeba v nemocnici odkázán na to, co mi poskytne okolní společenství, největší strádání mi působí absence muziky.
Tipoval bych, že nejraději posloucháte Bacha? To je skoro matematika.
Poslouchám klasickou hudbu obecně. Máte pravdu, je v ní přítomno cosi z vědy. Jinou hudbu neposlouchám. Hudba je pro mě nejvyšším potěšením také proto, že je velmi abstraktní. Hudbu považuji za tak nutnou součást své existence, že představa ohluchnutí je pro mě strašná.
Svět je dílo boží, které je svěřeno do rukou člověka. V tomto duchu se pohybují argumenty vykladačů bible. Je důvod proto, aby se člověk cítil jako pán tvorstva?
Řekl bych, že ano. Jde jen o to, jaký pán je.
V drtivé většině toho zneužívá…
Už z pohádek známe, že pán může být velice milosrdný nebo velice nepříjemný, a podle toho se mu dostane příslušné odplaty. (úsměv) Pány tvorstva podle mého soudu opravdu jsme: vypořádali jsme se se všemi živočichy a rostlinami na Zemi. Máme trochu problémy s jednobuněčnými organismy, bakteriemi a viry. Tam ještě není jasné, jak to dopadne. Se všemi ostatními jsme se vypořádali vítězně, v tom nejhorším slova smyslu. Záleží, zda toto poznání povede k tomu, že se budeme chovat tak arogantně, jak se chováme, anebo zda přijdeme na to, jak být těmi pány oprávněně.
Vy jistě věříte v tu druhou možnost…?
Myslím, že do jisté míry to je vidět. Jsou vědci, kteří usilují o to, aby se laboratorním zvířatům dostalo jisté ochrany; aby se pokusy, které se dají simulovat na počítačích, nedělaly na živých tvorech. To by ještě před několika desetiletími každému připadalo jako naprostá zbytečnost.
Skeptik by mohl namítnout, že tato záležitost je oproti stále většímu drancování přírody a “dokonalejším” válkám banální, ba dokonce jen odvádí pozornost od podstatného…?
Záleží na úhlu pohledu, který si zvolíte. Žádná absolutní kritéria v tomto směru neexistují. Jsem optimista.
Vy nevěříte v náhodu. Náhody tedy nejsou náhodné. Dá se tentýž přístup použít v chápání lidského osudu?
Lidský pohled při pohledu zevnitř nebo zvenčí – tedy můj nebo mého bližního – mi může připadat velmi náhodný a chaotický, neboť do něj vstupují věci nepředvídané. Důvod je především technický: neznáme všechny souvislosti, prostě máme neúplné informace. Harmonie je ideál, ke kterému můžeme směřovat, ale který nikdy nenaplníme. Pak by se ukázalo, že žádná náhoda není, že to všechno se děje na základě velmi subtilních zákonů, že všechno je exaktně dáno vznikem světa. Dnes se zdá, že svět skutečně vznik l, že to nebyl věčný útvar, ale to je čistě mé filozofické přesvědčení.
To je vaše víra…
V podstatě ano.
“Neexistuje žádný vědecký důkaz boží existence, stejně jako nelze podat důkaz, že Bůh neexistuje.” Na tato vaše slova bych navázal otázkou: Existuje vědecký důkaz, že člověk Boha potřebuje?
Ne. Určitě ne.
Je ho zapotřebí?
To nevím. To je otázka víry nebo nevíry. Nevěřící si myslí, že ho nepotřebují, věřící si myslí, že ano.
Dá se vůbec tento problém uchopit vědecky?
Dovedu si představit psychologa, který bude hledat argumenty pro a proti, a zároveň si dovedu představit výsledek jeho výzkumu: Podá dobré důkazy, že v jeho očích Bůh je nebo není potřeba, načež se strhne obrovská hádka, která bude trvat do konce světa.
Víra v marxismus se dá určitým způsobem přirovnat k ortodoxní víře v Boha. Mnoho vzdělaných lidí si obojí vírou prošlo v jednom dospělém životě. Víte o co jde?…
Nikdy jsem se s lidmi tohoto typu nesetkal.
S marxismem například koketoval žák talmudu, psychoanalytik Erich Fromm, a řada dalších známých osobností…
Dovedu si představit, že sociální spravedlnost, která je jedním z centrálních témat křesťanství – navzdory tomu, že se lidé nerodí s rovnými předpoklady – je v marxismu nějakým způsobem obsažena. Lidé si však rovni nemohou být: mají jinou startovní čáru a někteří společenství přispívají méně než jiní. Sociální rovnost se v praxi nerealizuje.
A je nepřirozená…?
Je nepřirozená. Lidé, kteří si prošli křesťantvím i marxismem, jsou spíše výjimky. Náš známý šachista Luděk Pachman tím možná prošel. V mládí byl tvrdým marxistou, a v emigraci se pak stal věřícím. Ale způsob, jakým se křesťanství a marximus snaží svůj ideál naplnit, je diametrálně rozdílný.
Když vezmete dřívější různé mise, které často pomocí zbraní vnucovali víru v Ježíše Krista do hlav ještě nezkatolizovaných domorodců, jisté podoby tu jsou…
To je ale dávná historie.
Komunista by mohl říci: Ale marxismus se naplňoval teprve padesát let…
Takže možná na to přijdou v příštích stoletích taky. (smích) To je možné, ale momentálně to nevypadá, že by marxisté chtěli odstoupit od svého základního principu. Naše domácí ukázky jsou toho důkazem: myslí si, že bylo správné, jak to měli vymyšlené.
Víra je velmi intimní záležitost. Proč podle vás katolická víra potřebuje tak velké publikum, proč jde vždy o tak působivá a monstrózní divadelní představení, ačkoliv z bible víme, že Ježíš něco takového nenáviděl?
Nevím, jestli toto katolická církev tak zcela nezbytně potřebuje. Byl jsem například na setkání s Janem Pavlem Druhým v Praze i v Olomouci. Mne zaujala právě neokázalost těchto obrovských shromáždění. Duch setkání byl naprosto nepompézní, netriumfální. Nemyslím, že by šlo o velké divadlo. Mnohem větší divadlo se odehrává kolem populárních zpěváků, jako je třeba Michael Jackson nebo Madonna. To mně připadá jako triumfální blbost. Pravdou je, že církev tuto teatrálnost dříve provozovala.
Je dobré, když věřící chodí, třeba jako vy, do kostela? Myslím, zdali je to dobré pro jeho víru.
Myslím, že ano. Je to dobré, protože člověk nežije sám. Žádný člověk není ostrov, žije v komunitě, kterou pro svou životní rovnováhu potřebuje.
Ale přitom člověk, jako jediný živočich, patrně může nalézt v sobě něco, co je Bohu podobné. Může sám se sebou strávit velmi zajímavý čas… Meditovat…
Byl bych poslední, kdo by chtěl snižovat roli osobní meditace; ta je velmi důležitá, ale soustředění na jeden extrém je pro průměrného člověka vždy chyba. Je potřeba najít dynamickou rovnováhu mezi oběma přístupy. Souhlasím s vámi, že víra je velmi intimní záležitost. Proto nemám v lásce rozhovory, kdy se mě novináři takřka denně na to vyptávají. Připadá jim šokující, že nějaký vědec může být věřící. Necítím se ve své kůži, ale zároveň si uvědomuji fakt, že se přibližně sedmdesát roků náboženská vír a brala jako něco překonaného, komického a to se zadřelo pod kůži nejen marxistům – těch zase tolik není – ale kupodivu většině naší veřejnosti. Lidé, kteří vám budou tvrdit, že odjakživa byli antikomunisté, že neměli s režimem zbla společného – je s podivem, že ten režim tak dlouho vydržel (smích) – tak tito lidé vám budou vyprávět, že náboženství je opium lidu a budou se domnívat, že oni jsou ti pokrokoví, kteří straní neobyčejnému velkolepému vývoji lidstva. Proto se diví, že vědecký pracovník ještě dnes může věřit v Boha.
Mě nezaráží, že vědec může být věřící, ale překvapuje mě, že k tomu potřebuje podpůrný prostředek jako je kostel…
Jak už jsem řekl, žádný člověk není ostrov. Přece jen potřebujete sdílet nějaké svoje činnosti. A v tom je křesťanské společenství neobyčejně silné, což se ukázalo zejména za totality. Chození do kostela je zkrátka součástí mého náboženského postoje. Všichni lidé, kteří mají stejné smyšlení, se rádi někde scházejí. (úsměv)
Myslel jsem, že víra je pro člověka tak intimní, až je individuální…
Pravdou je, že každý člověk věří nějak jinak, ale kostel nás spojuje.
Stalo se vám, že jste musel zásadně přehodnotit svůj dosavadní názor?
Ve vědě se to děje pořád. Ale pokud jde o mé osobní postoje, tak o tom nevím. Víru jsem měl od dětství.
Sníte si o nějakém objevu, se kterým byste se mohl zapsat do astronomických dějin?
Ne. Je obecně rozšířený omyl, že člověk se zabývá astronomií, aby udělal nějaký objev. To se ovšem týká každé vědy, ale v astronomii se to nejvíc nabízí: objeví se nová hvězda, nová kometa…, ale tohle není příliš důležité. Je to jistě sportovní výkon, na který člověk může pyšný, ale není to důvod, proč člověk astronomii dělá.
Astronomie není přece poslání. Je to obor, ve kterém se chce dosáhnout nejlepších výsledků…
Největším výsledkem je porozumění okruhu otázek na té nejhlubší možné úrovni. Abych uvedl příklad: porozumění proč svítí hvězdy, je jeden z velkých objevů tohoto století. Tohle potěšení mě osobně nezasáhlo, protože jsem ještě studoval. Ale do čeho jsem zasáhnout mohl, je, že se hvězdy velice často rodí v párech, což nějakým způsobem pozměňuje jejich osudy. Vývoj dvojhvězdy není totéž, co vývoj dvou izolovaných hvězd. Když jsem dokončil fakultu, právě se tento problém definoval a moje potěšení spočívá v tom, že jsem také nějakou tu cihličku do jeho řešení přidal.
Není pro vás astronomie jeden z prostředků, jak zdokonalit svou víru v Boha?
Ano. Proto říkám, že mezi náboženskou vírou a vědou není žádný rozpor, naopak jsou to souměrné záležitosti, protože používají stejné racionální metody zkoumání. Víra taky není statická. Moje víra je dnes jiná než v mých patnácti letech.
Byla často vysmívaná scholastika plnohodnotnou vědou?
Scholastika získala zbytečně pejorativní nálepku. Je to vědecká metoda zkoumání především teologických problémů a je naprosto shodná s metodou, která se používá v přírodních vědách.
A nebyla tato věda postavená hlavně na tom, aby udržela sama sebe?
Ve veřejnosti převažuje, že scholastika je něco dávno přežitého. Temný středověk. Středověk byl ve skutečnosti velice vzrušující dobou intelektuálních výkonů. Bez ohledu na to, že neexistovaly dostatečné empirické zkušenosti. Do velké dokonalosti bylo dovedeno formalizování vědeckého myšlení. Teolog byl a je vědec.
Věda pracuje se skutečným ověřeným materiálem, kdežto teologie…?
Nemohu říci, že pracuje s neskutečným materiálem – otázka je, jak definovat skutečnost – ale chápu, že je v tom rozdíl. To však nesnižuje kvalitu teologie. Jak pro cestu materiální, tak pro duchovní si musíte zvolit vhodnou cestu poznávání.
Očekáváte ve vašem oboru v brzké době revoluci?
Myslím si, že žijeme v permanentní revoluci. Technické možnosti se rychle mění, každým rokem. Hubblův dalekohled před čtyřmi lety nebyl takřka k ničemu, a když se ho podařilo opravit, je lepší než byla jeho původní specifikace. Sype objevy, které vůbec nestačíme vstřebat.
Mám na mysli zásadní objevy, které pohnou veřejným míněním.
Je několik možností, kde by to mohlo zablesknout. Napadá mě třeba, že by se podařilo vysvětlit zábleskové zdroje záření gama. To by byla velká revoluce. Druhá revoluce, která se pravděpodobně chystá, je objev gravitačního záření. To by vlastně vznikla nová astronomie. Ale nejzajímavější je stejně to, co nemůžete předvídat.
Lidi určitě nejvíc zajímá, zda existuje nějaká mimozemská civilizace…
Možné to je. Pokud je vesmír nekonečný, je jisté, že je v něm spousta obydlených zeměkoulí. Hlavní problém je, jak daleko od nás je ta nejbližší.
Myslíte si, že by tato planeta prošla stejným biologickým procesem…
Mnoho lidí, kteří zastávají názor, že v přírodě probíhají náhodné nepředvídatelné procesy, jinými slovy říkají, že cizí planety – pokud jsou podobné Zemi – prodělávají úplně odlišný vývoj. Pak je ovšem naše civilizace náhoda, nikoli výsledek zákonitého procesu. Sám si však myslím, že to žádná náhoda nebyla, takže pak by cizí planety prodělaly totéž. Samozřejmě startovní podmínky jsou odlišné: civilizace mohou být malinko za námi nebo před námi. Když budou vpředu o pět tisíc let, tak technologický rozdíl proti nám může být propastný. Mohou znát způsoby komunikace a své prezentace, které nám nebudou připadat jako komunikace; budou se nám zdát absurdní.
Máte na mysli, že bude třeba zvýšená telepatie…
Možná telepatie, ale co když jsou ty zábleskové zdroje záření gama, které neumíme vysvětlit, projevy mimozemšťanů?
Pokud o tom uvažuji, říkám si, že za pár tisíc let bude pro lidi nepochopitelný náš současný egocentrismus…
To je možné. Možná je to opravdu slepá ulička, která nás brzdí.
Zajímal jste se někdy o astrologii?
Byl jsem k tomu donucen, protože se mě na to lidi často ptají. Jinak ovšem už dávno vím, že astrologie je pitomost. Způsob myšlení astrologů je protivědecký.
Přesto mnoho lidí má jinou zkušenost…
Ať ji prokáží! Oni sice napíšou, že už Nostradamus kdysi předpověděl Hitlera, ale nedokážou říci, co se stane řekněme v roce dva tisíce. Je to neuvěřitelné šarlatánství.
Myslíte si, že astrologové vědí, že podvádí?
Myslím si, že ti úspěšní to vědí.
Tohle mě svádí k myšlence, že špičkoví teologové vědí, že Bůh neexistuje…
Já vám rozumím, ale teologové oproti astrologům používají vědecké metody.
Pokud vím, tak astrologie je postavena na základě statistik, kterou prováděli Číňané…
Podstatou statického důkazu je, že neznáme příčinnou souvislost. Tyto rozsáhlé statistické výzkumy byly uskutečněny, ale nic se nepotvrdilo: žádné souvislosti.
Řekl jste, že pokud bude někdo schopen předvídat budoucnost, tak v žádném případě astrologové…
Podívejte, třeba astronomové předpověděli, že kosmická sonda Voyager 2, která byla vypuštěna v roce 1977, proletí v srpnu 1989 kolem Neptunu. To se potvrdilo s přesností jedna minuta. Tomu říkám předpověď.
Vy vůbec nepřipouštíte, že existují jevy, které s logikou lidského uvažování nemají nic společného. Astrolog by vám mohl takto odporovat.
Mě nezajímá, že prý již dávno předpověděli, že Kennedy zahyne při atentátu; mě zajímá předpověď, že řekněme Helmuta Kohla za rok přejede auto. To je testovatelná domněnka. Zatím jsem takového astrologa nenašel.
Pojďme hovořit o hranici svobody. Pokud mohu analyzovat – vědět v jakých mantinelech se pohybuji – mohu se podle toho zařídit: být ve svém rozhodnutí svobodný. Souhlasíte?
Ano.
A mohu být svobodný, pokud existují vlivy, které nás ovládají, aniž bychom věděli proč, kdy a kde?
To je hypotetická situace. My nevíme, zda nás něco ovlivňuje. Můžeme si myslet, že jsme svobodní a ve skutečnosti jsme loutky. My si tady vykládáme a nevíme, co si budeme povídat za minutu a třeba to už někdo jiný ví. Křesťanská víra říká, že člověk svobodnou vůli má.
Cítíte se svobodný, i když ke svému životu potřebujete kostel?
Přirozeně, tak jako ke svému životu potřebuji chodit do Fyzikálního ústavu.
Mohl jste třeba říci: “V tomto případě jsem rád nesvobodný, protože svoboda není vlastně to nejpodstatnější.”
Pak si musíme přesně definovat, co se svobodou myslí. Moje svoboda má ohraničení, kdy naráží na svobodu jiných lidí.
Když tuhle otázku domýšlím do jakéhosi finále, říkám si, že člověk vlastně nemůže být svobodný, protože v tu chvíli kdy by svobodu absolutně pochopil, tak s tou myšlenkou “zkamení”…
Ano, absolutní svoboda je asi nesmysl. Anarchie. Pravdou je, že minulý režim naše přirozená indiviuální práva výrazným traumatickým způsobem omezoval.
Jsme omezováni smrtí?
Záleží, jak se na to díváte. Můžete se na to dívat také tak, že tím, že je člověk omezen smrtí, nemůže tady napáchat nekonečné množství pitomostí.
RNDr. Jiří Grygar, Csc. (17. 3. 1936)
Po absolvování matematicko-fyzikální fakulty se zabýval astronomií v Astronomickém ústavu ČSAV v Praze. V roce 1980 nastoupil do Fyzikálního ústavu AV v Řeži a v Libni. Své znalosti rozšířil během studijních pobytů v nizozemské hvězdárně v Utrechtu (1963-65) a v kanadské Victorii na Dominion Astronomical Observatory (1969-70). Velkou popularitu si v tuzemsku získal jeho televizní seriál OKNA VESMÍRU DOKOŘÁN. Vykonává řadu vědeckých funkcí a od roku 1992 je předsedou Rady české televize. Publikoval 1 00 původních vědeckých prací v našich i v zahraničních odborných časopisech. Přednášel na seminářích v celé Evropě, v Kanadě, USA a Indii. Napsal nebo byl spoluautorem patnácti knih (např. SEJDEME SE V NEKONEČNU, VESMÍR, VELKÝ TŘESK, VESMÍRNÁ ZASTAVENÍ a BIBLE), za něž jako význačný populizátor astronomie získal osm literárních cen. Nyní pracuje ve Fyzikálním ústavu České akademie věd.
