Srdce mi buší snad až mezi ušima, po skráních se řine pot. Naprosté ticho umocňuje vypjatou atmosféru… ještě pár kroků nahoru po úzké skalní římse, a budeme konečně nad hranicí lesa… ale máme vůbec ještě sílu? Zarytě hledím na své nohy, boty se pomalu sunou vpřed krok za krokem jako skomírající stroj… přece to teď nevzdáme! Snad celou věčnost trvalo, než se prales rozestoupil, ale teď už je to fuk. V němém úžasu zíráme dolů, hluboko pod námi se do nekonečna vine nedozírná amazonská rovina. Jsme zády přišpendleni ke skalní stěně těsně pod vrcholem tepuy Yapacana a stále se nemůžeme do sytosti nabažit fascinující podívané. V modravém oparu v dáli se třpytí klikaté zákruty řeky Río Orinoco a za ní pak již jen zelená “věčnost” od obzoru k obzoru. Náhle si oba uvědomujeme devastující vedro a palčivý žár slunce… V noci nemohu usnout. Převaluji se v hamace a hlavou se mi v rychlém sledu promítají obrazy a zážitky dnešního dne. Konečně jsme u cíle a nejspíše jsme první Češi, kteří se k vrcholu tepuy Yapacana, ztracenému uprostřed amazonské pustiny, vůbec kdy plahočili!
ORINOKO, DALEKOHLED A RUM
Naši pouť k tepuy Yapacana jsme zahájili v Puertu Ayacucho, venezuelském správním středisku teritoria Amazonas. Kousek za městem se vypíná skalní masiv, ze kterého je vpravdě spektakulární výhled do amazonské planiny i na skalnatá pohoří daleko na jihu, ale hlavně na peřeje Raudal Atures. Několik stovek metrů široké řečiště Orinoka je zde poseto nesčetným množstvím balvanů a kamenitých ostrůvků, nezřídka porostlých bujnou vegetací (ostatně Orinoko je v tomto úseku nesplavné, ale do nejbližšího přístavu vede poměrně slušná silnice). Vzpomínám na kontroverzního českého cestovatele Enrika Stanko Vráze, který nejspíše přesně z tohoto místa před více než sto lety (1892) pozoroval divoký kraj, jenž je hluboko dole pode mnou, a zároveň zde pořídil vůbec první fotodokumentaci.
Ještě před cestou je ovšem nutné nakoupit jídlo pro čtyři lidi (nás dva a dva lodníky) nejméně na čtrnáct dnů, na auto naložit vařič, plynové bomby, hamaky, provazy, svítilny, lodní motory, barely na tisíc litrů benzinu, pušky, udice a sítě na ryby, harpuny, mačety, oblečení do tropického vedra, deště i zimy, repelenty, léky, psací a malířské potřeby, příručku k určování ptáků, dalekohledy a… samozřejmě pivo i několik lahví rumu pro dlouhé večery, meruňkovici na pravidelnou ranní “dezinfekci”… a je to všechno, nebo jsme proboha zase něco zapomněli? Náš kapitán Fremio budí úctu svou rozložitou postavou, jihoamericky šibalským knírkem a mohutnými tlapami. Jeho syn Israel bude kuchařem a pomocníkem výpravy a je to spíše typ “na nic se mě neptejte, taťka to ví líp”! Ostatně správný výběr lodníků i dalších pomocníků při výpravách do nitra Amazonie je nesmírně důležitý. Doslova a do písmene totiž svěřujete těmto lidem do rukou svůj život i osud.
BONGO A PLECHOVÉ NECKY
Přístav Samariapo je asi šedesát kilometrů dále proti proudu a působí poněkud dezolátním dojmem. Silnice tu končí mezi shlukem nevzhledných barabizen a dál se dostanete pouze po vodě. V jediné hospodě je plno opilých vojáků, pár pestře oděných děv na vratkých nohou a několik dalších divoce vyhlížejících chlapů. Dlouho však neotálíme a lopotně stěhujeme náklad do naší lodi. Ostatně mám dojem, že je to snad nejkrásnější bongo, jakým jsem se zde dosud plavil. S uspokojením konstatuji, že do trupu patnáctimetrové lodi vydlabané z jediného kmene obrovitého stromu vůbec nezatéká, že střecha z palmových listů je spolehlivě bytelná a že také dva mohutné motory Johnson vzbuzují pocit bezpečí. Trochu rozpačitě však hledím na záložní člun – jsou to jednoduše plechové necky!
Po krátké zajížďce k peřejím Maipures, které i za současného vysokého stavu vody (hladina řeky Orinoko v době dešťů stoupne až o čtrnáct metrů!) působí nesmírně romanticky, konečně stáčíme příď proti proudu přímo k jihu. Voda sviští kolem boků lodi, motor na zádi pravidelně přede a ze vzdálených břehů se dolů valí hradba pralesa.
Dalekohledem pozoruji okolí a s uspokojením konstatuji, že díky aktivitám ochranářských organizací (FUDECI) zde přibylo vodních želv terek. Hodiny však ubíhají, oči se klíží únavou a možná nastal správný čas, abych se zmínil o cíli naší cesty.
Jako malíř a vědecký ilustrátor se účastním projektu Moravského zemského muzea, jehož úkolem je dokumentace některých původních ekosystémů v Jižní Americe, včetně tropických deštných pralesů. Se svými přáteli zoologem Miroslavem Šebelou a ichtyologem Antonínem Prouzou jsme oblast horního Orinoka navštívili již dvakrát (1992, 1996). Tentokrát mne ale doprovází moje žena Eva a máme v úmyslu plout ještě dále proti proudu Orinoka až k břehům Národního parku Yapacana, jemuž vévodí nevysoká stejnojmenná tepuy (1345 m). Ostatně pokud je mi známo, budeme zřejmě první Češi, kteří se pokusí horu zdolat.
V dvousetkilometrovém úseku mezi Puertem Ayacucho a San Fernandem de Atabapo tvoří řeka společnou hranici Venezuely s Kolumbií, a mimo jiné také proto musíme být obezřetní a nepodceňovat někdy snad přehnaně hrůzostrašné historky domorodců. Až teprve těsně před San Fernandem se široké koryto řeky stáčí k jihovýchodu do venezuelského vnitrozemí.
První noc trávíme na malé písečné kose při pravém břehu. Spíme v hamakách zavěšeni na silné větvi přímo nad vodou. Z pralesa ponuře bučí stromové rosničky, měsíc je v úplňku a my u láhve karibského rumu tiše slavíme Eviny narozeniny. Závěrečná koupel je úžasná, ale pozor na rayas a jejich jedovatý osten! Tihle rejnoci jsou všude, a proto se člověk musí ve vodě pokud možno vznášet nebo při chůzi po dně nenašlapovat z výšky, nýbrž šoupat nohama. Tak tyto obávané ryby zaplašíte, a električtí úhoři i hojné piraně vzdor své pověsti žádné zvláštní nebezpečí nepředstavují. Čarokrásná krajina nabývá stříbřitých tvarů ve stoupajícím měsíci a atmosféra nemá daleko k jelenům na pasece…
BOTANICKÁ ZAHRADA NA NÁMĚSTÍ
Čas oběda trávíme na malém ostrůvku uprostřed řeky. Israel klohní maso z tapíra, které jsme již dříve koupili od indiánů. Hnilo v přímém slunci na barelu s benzinem hned vedle mých smrdutých tenisek, a poněvadž jsem náš budoucí oběd považoval za návnadu k lovu ryb, ani mraky much rojících se kolem mě vůbec nevzrušovaly. Tapír chutná trochu jako hovězí, ovšem poněkud tuhé.
V přístavišti San Fernando de Atabapo jsme zakotvili až ve čtyři odpoledne. Městečko se ospale choulí uprostřed pralesů na soutoku dvou velkých řek: Guaviare přitéká od západu z Kolumbie a od jihu se valí temně čajové vody Atabapa, které kousek nad městem splývají s bílými vodami Orinoka. Z původní slávy bývalého kaučukového centra dodnes přežilo “koloniální” náměstí, pojmenované samozřejmě Plaza Bolívar. Uprostřed se zelená park, kterému vévodí mohutný strom. Chodím se na něj dívat, neboť jeho rozložité větve hostí metráky bujných epifytů, jako bromélie, tilandsie, kapradiny, filodendrony i orchideje, a tak dozajista vytváří snad nejúžasnější botanickou zahradu, kterou jsem kdy na náměstí viděl.
Atabapo je přenádherná řeka. Černá voda ostře kontrastuje se sněhobílým pískem břehů, tu a tam k nebi ční oblé černé balvany a teprve v dáli se ve slunci tetelí pruh podmáčeného pralesa. Teď, na počátku zimy, jsou rozsáhlé porosty nízkých lesů zcela zatopené a akvarijní rybky se doslova prohánějí v korunách stromů. Nápadné jsou také bohaté porosty balzy, v jejichž větvích hřadují rybaříci nejméně tří druhů, ale také hadovité anhingy, kormoráni, občas se nad řekou objeví dlouhozobý tukan či hejno hlučných papoušků amazoňanů i arů malých. Kapitán Fremio směřuje loď k ostrovu, který již z dáli září bělostnou pláží. Nálada stoupá, místo je to totiž pohádkově romantické. Také hamaky zanedlouho visí mezi stromy, a tak se můžeme s nevázanou rozkoší vnořit do průzračné říční vody, abychom vzápětí užasle zírali na koncert barev, který na nebi vykouzlilo zapadající slunce.
MALÍŘ V PRALESE
V noci lilo! Příštího dne nás přivítalo pošmourné ráno a všude jak slepice řvou amazoňani. Navíc jsem rozmrzelý, zkrátka bylo by hříchem nevyužít tyto skvělé okolnosti k bohulibé činnosti: tasím tedy tužky, pastelky a barvy, neboť jsem se rozhodl obohatit svůj skicák o kresbu ledňáčka, kterého jsem včera dlouho pozoroval dalekohledem. Ostatně i nyní čepýří svou chocholku na hlavě a směšně komíhá ocasem na větvi poblíž našeho bonga.
KOUPÁNÍ S DELFÍNY
Pádíme na jihovýchod, dále do vnitrozemí, k peřejím Santa Bárbara. Kolem desáté dopoledne jsme navštívili jednu z evangelizovaných vesnic indiánů Curipaco. Ze zkušenosti vím, že domorodci jsou k vetřelcům velmi rezervovaní a často až otevřeně nepřátelští. Zřejmě také oni mají svoje zkušenosti. Držíme se proto za zády světaznalého Fremia a díky jeho výřečnosti a patrně i tomu, že je po matce indián, se nám nakonec daří doplnit naši lodní kuchyni o velký trs platanos (banány na vaření), dva téměř půlmetrové ananasy a tři velké maniokové placky kasáve navrch!
 Cerro Autana, posvátná hora indiánů Piaroa. |
Úsek před soutokem Orinoka s Río Ventuari je nádherně dramatický! Řeka zde vytváří jakousi vnitřní deltu posetou stovkami ostrůvků i větších ostrovů (je jich údajně na 320), které se jen tak tak drží nad divokou vodou pod záplavami pralesní zeleně. Na noc jsme zakotvili na levém břehu asi dva či tři kilometry za vesnicí indiánů Piaroa. Koupeme se nazí v řece za zádí bonga a kolem nás zvědavě dovádí a pokukuje parta dva až tři metry dlouhých toninos, sladkovodních delfínů inií amazonských. Snad je přilákalo naše šplouchání a teď se střídavě vynořují z vody všude kolem nás, hlasitě “vzdychají” a připlouvají stále blíž. Delfíni jsou velmi milí a jistě neškodní, ale když se přiblíží tak, že pod hladinou cítíme proudění jejich těl, pro jistotu volíme potupný úprk do lodi.
NOČNÍ DOBRODRUŽSTVÍ
Za nepatřičně veselého pokřiku opic kdesi nad námi se schlíple snažíme rozhýbat prokřehlé údy po další deštivé noci. Jedeme dál! Řeka je s přibývajícími kilometry stále zajímavější. Na obloze, v korunách stromů, ale i na vodní hladině loví, poletuje či jen tak zevluje nesrovnatelně více ptáků a dalekohled jde neustále z ruky do ruky. Na četných písčinách se sluní desítky kajmanů a snad i vzácných orinockých krokodýlů či želv terek, kteří při průjezdu naší lodi v celých skupinách neslyšně sjíždějí do vody. Křepčím nadšením nad žlutobřichým trogonem zeleným, jehož pestře zbarvené peří září v paprscích ranního slunce snad všemi barvami duhového spektra, ale to největší dobrodružství jsme měli zažít až večer. Ale popořádku… Především je naše lodní posádka posílena o podsaditého Piaroa jménem Agusto. Je to náš průvodce na zítřejší výpravě k Cerro Yapacana, ale podle pušky také další lovec. Ostatně na lovu jsme vlastně neustále a na podlaze bonga se začíná kupit sušené i čerstvé maso různých zvířat a zejména ryb, které se postupně staly naší hlavní potravou. Indián se bez reptání lodníků okamžitě stal mlčenlivým vůdcem výpravy. Stojí nebo sedí s puškou na přídi, soustředěně pozoruje břehy i vodní hladinu a loď posuňky vede stále hlouběji do pralesa.
Řečiště se zužuje v pouhý kanál, který se náhle rozlévá v mělkou bažinu či celý řetězec menších i větších jezírek a lagun. Jsme obklopeni lehce mrazivým přítmím, větve se sklání až k hladině, mnohé stromy však již padly pod svou tíhou a leží neuspořádaně při březích, ale i všude vůkol. Také motory již dávno ztichly a do olejově těžké hladiny pokryté vrstvou pylu se v pravidelném rytmu noří dva páry vesel. Sedíme bez hnutí a – sám nevím proč – neodvažujeme se ani špitnout. Kolem lodi se tu a tam s tichým šplouchnutím jak nějaká prehistorická monstra ponořují želvy matamaty. Znám je již velmi dobře, ale takové obry jsem tedy ještě neviděl! Z hladiny na nás zírají strnulé pohledy početných kajmanů všech velikostí a já mám intenzivní pocit, že se zastavil čas.
Konečně bongo zakotvilo u jednoho z ostrůvků. Fremio nejdříve veslem zahnal okukující krokodýly, a zatímco s Evou chystáme hamaky, navazuje s Israelem i Agustem na vlasce háčky a háky nejrůznějších velikostí. Stojíme v rozestupech na písečném ostrůvku, nahazujeme do mělké vody a taháme jednu rybu za druhou. Kořist se utěšeně kupí v písku za našimi zády. Převažují asi třicet až čtyřicet centimetrů dlouzí pavoni, kousavé guabiny a piraně.
“Perro de agua!” tiše sykl Fremio a ukazuje kamsi před sebe. Ale to už je vidím i já. Také ostatní jako na povel přestávají lovit a tiše zírají na blížící se skupinku pěti vyder obrovských. Zvířata vesele a s nesmírnou grácií skotačí ve vodě, výskají a chrochtají nadšením ze hry. Jako aerodynamické střely vyskakují nad vodu, válí sudy, a vůbec vyvádějí neuvěřitelným způsobem. Ještě nikdy jsem se s těmito převzácnými tvory, kteří jsou vážně ohroženi vyhubením, nesetkal v takové blízkosti, kdy jsme se na sebe smáli doslova tváří v tvář. Vzácný okamžik trval jen pár vteřin, možná minutu nebo snad pět. Nevím, ale jak se vydry z čista jasna zjevily, tak se také jako přízrak rozplynuly ve spleti kořenů a větví…
Naši průvodci si vzdor pokročilé noční hodině našli novou zábavu. Agusto stojí rozkročen na přídi člunu a v ruce svírá harpunu. Fremio tiše vesluje podél břehu a naviguje plavidlo v hustém podrostu. My ostatní svítilnami pátráme v mělké vodě a je to neuvěřitelné, všude, opravdu všude objevujeme ryby mnoha druhů i velikostí! Agusto se změnil v kočkovitou šelmu, vybírá si ty největší kusy a vrhá harpunu do vody, pak následuje tupý úder a na podlaze člunu se v jakési děsivé tichosti začíná hromadit naše kořist. Lov se postupně mění v naprostá jatka, odhaduji, že během půlhodiny jsme nalovili přinejmenším padesát kilo ryb.
Slizká těla polomrtvých ryb už zcela zaplnila loď a Israel konečně nastartoval motor. Fremio na mne divoce gestikuluje a chce, abychom sklonili hlavy na kolena, nebo aspoň obličej skryli rukama. Náhle se loď rozjela… a pak to začalo! Bác, udeřila mne kilová ryba po hlavě, a “prší” další a další. Ale to už mám hlavu vraženou mezi kolena podobně jako pohotovější Eva. Ryby nám bubnují po zádech, bolestně zasahují naše holé paže, a jak loď zrychluje, před její přídí z vody vyskakují další a další. Mnohé uvázly také na podlaze, kde se postupně hromadí na mrtvých tělech svých družek. “Do prčic,” říkám si udiveně, “k čemu ta šaškárna s harpunou, když jednoduše stačí rozjet loď, a ta je za okamžik plná.” Ale surrealistický déšť pokračuje a my do noci “jedeme dál”!
SETKÁNÍ S BANDITY
Nebe v úzkém průzoru nad lagunou rychle bledne. Svítá. Protahuji ztuhlé údy a otupěle zírám na kapky deště pravidelně se tříštící o vypoulené oči a čumák kajmana na šedé vodní hladině opodál. Pak teprve pohlédnu nahoru, kde nízko nad šedým lesem visí těžké šedé mraky.
Když v zátočině mezi ostrůvky nad pralesem na obzoru vykoukne tepuy Yapacana, jen stěží potlačuji výbuch takřka dětinské radosti! Temný masiv má skutečně téměř pravidelný tvar krychle, který jakoby omylem ční k nebi uprostřed naprosté roviny amazonské pláně. Snad právě proto hora i přes svou nepříliš impozantní výšku působí mohutně a skoro až hrozivě. Je od nás vzdušnou čarou vzdálena nejméně deset kilometrů, a přesto se její vrchol ostře odráží na hladině Orinoka před námi. Řeka je i zde, odhaduji, nejméně dvě či tři sta metrů široká a proud je velmi silný. Strhává bongo stále doleva, a tak se mně zdá celou věčnost, než se konečně dostaneme k protějšímu břehu a vplujeme do pravostranného úzkého přítoku Caño Cotua. Asi po třech kilometrech plavby proti proudu je voda v říčce již tak mělká, že bongo nemůže dále pokračovat.
Zakotvili jsme u malebného ostrůvku, v kotlíku voní čerstvé ryby a Fremio chystá záložní, menší člun. Dokonce se mezi temnými mraky tu a tam objevilo slunce, a tak nálada, ale i vzrušení kulminuje. Znenadání se v ohbí říčky objevila kánoe se dvěma, ne, vlastně třemi lidmi na palubě! Agusto je skokem u své pušky, také Fremio hrábl tlapou dozadu za sebe. Kánoe se stočila ke břehu asi padesát metrů před námi, kde zastavila. Dalekohledem zjišťuji, že posádku tvoří indián u vesla, malý kluk a nějaký snad běloch či kreol, a to je špatné! Může to totiž být člen obávaných band brazilských či kolumbijských garimpeiros, ilegálních zlatokopů a snad největší pohromy venezuelské Amazonie! Ovšem zdá se, že lidé v kánoi jsou z našeho setkání ještě vyplašenější než my. Agusto však již s puškou v ruce kráčí po písečné kose k nim, něco haleká ve svém jazyce a pak dlouze hovoří s indiánem v kánoi. Konečně se vrátil a nyní zase stejně rozvláčně diskutuje s Fremiem. “Juane,” volá na mě Fremio po chvíli. “Sí, je to garimpeiro, ale tady jste zcela pod ochranou Agusta a jeho kmene,” uklidňuje mne. “Nemusíte se vůbec ničeho bát! Sí, claro, ten hombre ví, že kdyby se vám něco stalo, tak je indiáni všechny do rána pozabíjejí.” Typickým gestem si významně přejede palcem pod krkem a pak hlasitě luskne prsty. To mne tak uklidnilo, že kdybych s sebou měl cigarety, tak asi znovu začnu kouřit.
“Mira, Juan,” pokračuje kapitán, “ta jejich kánoe je ale dost velká, aby vás vzala s sebou proti proudu co nejdál, a tak ušetříte spoustu času, protože se nebudete muset tak dlouho plahočit chůzí po souši. Caño, to je no problema, naše druhá loď se nikdy tak daleko jako ta jejich lancha nedostane!” A mele a mele, jak má ostatně často ve zvyku, ale na druhou stranu musím uznat, že to dokonce má jistou logiku, a když kývne i mlčenlivý Agusto, nakonec souhlasím také.
ÚTOK NA YAPACANA
Je asi půl desáté, když se konečně spolu s Agustem cpeme jako sardinky do úzké loďky našich nových společníků. Fremio s Israelem zůstanou zde, aby ohlídali loď i naše věci. Takže ahoj zítra! Břehy zprvu lemované lesem nyní obrůstá jalové nízké houští. Zde také bereme svá zavazadla a dále musíme pěšky. Vrchol tepuy se mezitím opět zjevil nahoře před námi, je již jasně rozpoznatelná hranice lesa i skalnaté plato, které částečně halí těžký mrak. Nedočkavě vyndavám dalekohled, ale garimpeiro kroutí hlavou a varuje mne, ať to nedělám. Některý z jeho kamarádů by mě totiž mohl na dálku odstřelit v domnění, že patřím k vojákům Národní gardy, kteří se zde čas od času snaží udělat pořádek.
Křovinatá vegetace překvapivě ustoupila savaně, a my konečně můžeme obdivovat celou horu od úpatí až po její vrchol. Je to fascinující pohled. Masiv Yapacana vyrůstá z roviny asi pět kilometrů přímo před námi. Zde opět začíná prales, který pokrývá úpatí i úbočí hory do výše asi tisíc metrů, a teprve pak kolmo vzhůru vybíhají skalní stěny se zeleným platem nahoře. Venezuelská vláda uznala nárok původních obyvatel na jejich území, a tak zde doslova v oblacích na březích říčky legálně rýžuje zlato indiánská komunita, která se proti vetřelcům brání se zbraní v ruce. Proto ani my se až nahoru bohužel nedostaneme a musíme svůj výstup ukončit předčasně, i když těsně pod vrcholem. Snažil jsem se přemluvit Fremia i Agusta, ale oba dva naprosto rezolutně zamítli jakoukoliv možnost byť jen vystrčit hlavu přes okraj skalního převisu.
Postupujeme zvolna, pochod v horku a takřka absolutní vlhkosti je velmi vyčerpávající. Do půli lýtek ve vodě se brodíme dále, stále blíže k úpatí hory v oparu před námi. Jsem zbrocen potem, na zádech táhnu mokrý ruksak, Agusto vláčí pět litrů pitné vody a zásoby jídla. Eva rozverně poskakuje za námi a obdivuje četné žluté, rudé, ale i jinak vybarvené exotické květy. Mezi palmami s řevem poletují páry obrovských žlutomodrých arů ararauna, ale jinak krajina působí pustě a zakřiknutě. Po hodině a půl chůze jsme se opět vnořili do příjemného přítmí pralesa. Vedro a vlhko se však záhy téměř neúnosně stupňuje, lapáme po vzduchu a stále častěji musíme odpočívat. Navíc stezka nyní šplhá po jihovýchodním úbočí hory, a tak se krátké zastávky množí.
Jsou to zároveň chvíle, kdy odhazuji ruksak a prozkoumávám s mačetou a dalekohledem okolí. Mezi stromy typicky třepetavým letem proletují různé druhy motýlů čeledi Heliconiidae, ale i tyrkysově modří obři rodu Morpho. V průzračně křišťálové tůňce jsem objevil hejna pestrých cichlid, ale k mému překvapení i tzv. “guabiny”. Zdá se, že tyto agresivní ryby žijí snad úplně všude! Pod peřejemi mne na balvanech vylekali obrovští pavouci, ale to již dalekohledem pátrám po původu hluku v korunách stromů nad hlavou. Málem poskakuji radostí, konečně mám vzácnou příležitost pozorovat pár opic titi límcových, které jsem dosud znal pouze po hlase! Převážně černě zbarvené opičky s bílou kresbou na hrdle a rukou záhy zmizely z dohledu, ale i tak jsem nevýslovně nadšen!
S AMAZONIÍ POD NOHAMA
V jednu hodinu po poledni jsme konečně stranou stezky vytipovali místo pro základní tábor. Agusto v lese schoval naše zavazadla a k závěrečnému výstupu se tedy chystáme jen na lehko, pouze s puškou a láhví vody. Stoupání nahoru není technicky příliš náročné, avšak nesnesitelné horko a dusící vlhkost v pralese způsobily, že jsme si sáhli na samé dno svých sil! Jsem v dobré fyzické kondici, a přesto nyní musím každých dvacet pět či třicet kroků odpočívat. Po očku a s obavami sleduji Evu, vypadá vyčerpaně, je zadýchaná, ale tvrdí, že je v pořádku. Svah je stále strmější a v jednom místě dokonce musíme šplhat ve skále po improvizovaném žebříku z kůlů a lián. Když jsem se vysoukal na úzký skalní převis, nemohl jsem vůbec popadnout dech a cítil jsem, že ztrácím vědomí. Mimo silné brnění v rukou jsem snad nevnímal již vůbec nic a začal jsem tiše propadat panice, že prostě umírám. Neměl jsem ani sílu odhánět obtížný hmyz a mravence, kteří se na mne slétali snad ze všech stran. Agusto nám nechal pušku a zmizel na výzvědy. Jsem tady sám s Evou, je mně trapně z mého selhání a s tímto hloupým pocitem se pomalu loučím se světem. To jsem si tedy představoval jinak, hořekuji, ale pak jsem si uvědomil, že mám v postranní kapse kalhot placatici s rumem, a přece ji nenechám na poslední chvíli ladem! A zase jsem jednou udělal pravou věc v pravý čas. Doušek rumu totiž zapůsobil téměř zázračně. Selhávající životní funkce v mžiku “naskočily”. Cítím, jak mi v žilách znovu proudí síla, a abych to nezakřikl, pojistil jsem se ještě jedním či dvěma hlty…
Po překonání vodopádu padajícího ze skály, jsme postupovali po úzké skalní římse. Prales zůstal hluboko pod námi, ale výhledu do kraje stále brání hustá keřovitá vegetace. Vedro se vystupňovalo a my se vlastně pohybujeme v přímém slunci přískoky ze stínu do stínu. Poměrně rychle šplháme ještě asi sto, či dvě stě metrů vzhůru, když se náhle před námi otevřel volný výhled. Hluboko dole ubíhají kadeře panenského pralesa, který se táhne do dáli zelené amazonské pánve, kamsi za modravý obzor snad až někde v Brazílii. Na východ od nás se jako stříbrný had v četných meandrech klikatí Río Orinoco, až nakonec také mizí v mihotavém oparu. Tady jasně vidím, že prales je místy přerušován savanou a netvoří souvislou plochu, jak se na první pohled zdálo. Vychutnáváme tu úžasnou podívanou, která nám leží “u nohou”, a znovu a znovu, skoro jako v hypnotickém transu, přejíždíme pohledem od obzoru k obzoru a zpět. Vlevo pod námi se ze skály snáší vodopád a kousek nad ním se směrem k severu prostírá nižší stupeň vrcholového plata. Ovšem k hlavnímu vrcholu nám chybí ještě dobré dvě stovky metrů. Agusto však kroutí hlavou, také Eva na mě volá, ať již sestoupíme zpět do lesa, nebo se tu uvaříme. Tak jo, povzdechnu si, ale chci ještě pořídit pár snímků fotoaparátem, a proto ještě chvíli pobíhám nahoru a dolů a hledám ten nejlepší záběr… Při sestupu se na chvíli zdržíme u vodopádu a osvěžujeme se vydatnou koupelí v padajícím proudu vody. Do základního tábora jsme dorazili těsně před soumrakem, který se v tropech snáší velmi rychle, takže než se člověk naděje, panuje neproniknutelná černočerná tma. Slyším Evu, jak se převaluje v hamace, zřejmě tak jako já nemůže usnout. Je nejen dusné vedro, ale hlavou se mi také honí myšlenky i zážitky uplynulých hodin. Agusto v pravidelných intervalech s nabitou puškou obchází okolí a hlídá naše bezpečí. Vím, že nespal celou noc!
