Nejspíše to druhé. Lidé uskakovali, ohlíželi se, ale nikdo nenadával, spíše se usmívali. Bravurnost, s jakou tady, na fijakeriádě v Crepaji, vozkové řídili svá spřežení nabitá energií a adrenalinem, byla obdivuhodná. A bylo úplně jedno, jestli bylo muži, který v té chvíli držel opratě, přes padesát nebo ani ne dvacet. Na cvičné louce i na samotné předváděcí dráze hnali své koně sice klusem, ale jako blesk. Jen tak přece může krása lipicánů vyniknout!
lll
Fijakeriáda (od srbského fijaker, tedy kočár) je v Srbsku a hlavně ve Vojvodině slavnost, která na venkově přitahuje snad více lidí než v Česku fotbal. Chov lipicánů zde totiž má velmi dlouhou tradici, vloni se tu slavilo 425 let od jeho založení. Přehlídka vyšňořených spřežení, která řídí chlapi v tradičních krojích (někteří měli i dlouhé bílé kalhoty vypadající jako sukně), pak připomíná i lidovou pouť s opékanými klobásami, sladkostmi, speciální limonádou rozlévanou přímo z vozu, a dokonce i balonky, samozřejmě ve tvaru bílých koní.
„Lidé se sem chodí podívat na nejkrásnější lipicány v Evropě a bavit se,“ chlubil se před námi, cizinci, muž, který se představil jako Srdan. „Mnoho lidí v zahraničí si myslí, že nejhezčí lipicáni jsou v Německu, Maďarsku nebo je chováte i u vás v Česku, ale máme je tady. Jen nám chybí propagace, jakou si umějí udělat chovatelé v západní Evropě. Ale i to se změní. To nejlepší se prosadí, máme tradici.“
Mnohaletou tradici ostatně má už i sama fijakeriáda. Koná se v různých místech Vojvodiny, ale v Crepaji jako mezinárodní, vždy po poledni na pravoslavné Velikonoční pondělí a je jedna z největších. Klub, který ji pořádá, vznikl v roce 1993.
Postupně se zapřahá dvojspřeží, trojspřeží, čtyřspřeží a tak dál. Úchvatná podívaná je pak v závěru, bohužel až později večer, na devítispřeží nebo, pokud se podaří dát dohromady, dokonce dvanáctispřeží. Protože tolik koní většinou jeden majitel nemá, vozka pak řídí spřežení složené ze zvířat, která se často vidí poprvé v životě. A uřiďte takovou sílu! Protože krása spřežení je tím mocnější, čím jsou si koně více podobní velikostí, barvou, výškou i svou „duší“, běží v něm pak třeba jen samí hřebci. Zkuste se na českém venkově zeptat, kdo si je tu dovolí zapřáhnout vedle sebe. Srbové to přitom dělají úplně samozřejmě. „Tady valacha neuvidíte,“ upozorňovali nás. „Hodí se na pole, ne do kočáru…“
lll
Fijakeriáda je přehlídka a zároveň soutěž. V Crepaji nedaleko Bělehradu se jezdí na fotbalovém hřišti. Na jeho začátku vozka spřežení zastaví, spolu se společníkem pozdraví porotu smeknutím a pak už jde o to předvést co nejkrásnější jízdu. Hodnotí se vše, od kočáru, postroje koní a kroje vozky až po vzhled a krok zvířat. Důraz se klade na akci nohou. Způsob, jakým je lipicáni kladou v klusu, je pro toto plemeno typický. Proto si je kdysi vybírali do spřežení i panovníci. Koně musí běžet synchronizovaně, jako když vystoupí soubor tanečníků, přesto divoce, musí z nich sršet energie a nespoutanost, i když jsou svázaní postrojem.
Kočáry mají Srbové původní, opravují je, mají své kouzlo a tradici. Nové se používají jen při tréninku. Každý je zdobený, na zadní straně malbou, podle které znalec pozná, komu spřežení a kočár patří. Třeba soutěžící z Maďarska se tak dali poznat podle vymalované růže.
Ale ať už bylo spřežení jakékoliv, vždy mělo na sobě něco červeného – na postrojích, červené šňůrky zapletené do hřívy, do ohonu. Koním slušely, ale určitě by k různým odstínům jejich srsti od sytě světlešedé po bílou šly i jiné barvy – třeba blankytně modrá, jasně zelená…
„Kdepak, musí být červená,“ shodovali se všichni. Důvod vypadá na začátku třetího tisíciletí bláznivě – ale červená má ochránit koně před uřknutím čarodějnicí, která by jim vzala krásu. Červené stužky tak v Srbsku najdete dokonce ve stájích v boxech a u nejkrásnějších koní často i zrcátka, aby se čarodějnice lekla svého obrazu. Zvyk je to starý, ale Srbové ho dodržují dál – kdo by riskoval, že jeho kůň ztratí svou sílu a krásu?
Cena kvalitního lipicána se totiž rovná ceně mercedesu. Levně se takový kůň dá získat, jen když hospodář umře a příbuzní se nechtějí dál chovu věnovat a zvířata rozprodávají. Dokonce ani domluvit krytí kobyly u vynikajícího hřebce není tak jednoduché – někdy majitel svůj chov tak střeží, že nakrytí odmítne, i když za ně může dostat pěkný balík peněz. Co kdyby bylo narozené hříbě v budoucnu základem konkurenčního chovu!
lll
Crepajské přehlídky se letos zúčastnily desítky lipicánů. Kolik jich je v samotné Vojvodině a v celém Srbsku, se ale ani neví. Sami Srbové přiznávají, že přesná evidence zatím neexistuje. Minimálně tu ale působí tři velké hřebčíny, jeden státní, dva soukromé, a každý má tak kolem šedesáti až sedmdesáti koní.
„Nevím, tak tři tisíce koní?“ asi nadsazovali srbští koňáci současné stavy těchto výjimečných koní ve své zemi. Oficiálně by jich tento počet měl totiž být v celé Evropě.
V posledních letech se ale Srbové snaží udělat si v chovu lipicánů větší jasno, slouží k tomu ostatně i samotné fijakeriády. Kvalitní koně totiž nemají ve Vojvodině jen bohatí chovatelé, kteří si dnes už přesnou evidenci vedou, ale mohou se najít i ve stáji chudého hospodáře. Chov se tady dědí, a kdyby takový člověk neměl sám co jíst, kůň musí mí ve žlabu pokaždé. Je pro něj často jedinou pýchou a bohatstvím. Účast na fijakeriádě pak může být možná jedním z nejhezčích okamžiků života, jinak plného dřiny a starostí. Je to ale i místo, kde se o jeho koních dozvědí ostatní.
Lipicáni pocházejí ze Slovinska
l Nejstarší a nejproslulejší hřebčín lipicánů v Evropě je ve Slovinsku, v Lipici, nevelké vesnici severně od Terstu. Byl založen roku 1560 jako císařský rakouský hřebčinec. Odtud se chov rozšiřoval i do dalších zemí Rakouska-Uherska.
l Lipicáni vznikli křížením místních koní s dovezenými andaluskými koňmi a v době kočárů o ně byl velmi brzy velký zájem. Tahali císařské kočáry. Jejich kvalita pro jízdu ve spřežení, ale i pod jezdcem byla taková, že začali být cvičeni pro vysokou vídeňskou jezdeckou školu. Postupně se pak stali symbolem Rakouska-Uherska.
l Jsou především bílí, ale mohou být i hnědí až černí a zrzaví. Aristokratickou bělost získávají až jako dospělí. Budoucí bělouši se rodí tmavě šedí a bělají teprve postupně, věkem.
l Jakékoliv pokusy přimíchat do jejich krve krev arabských nebo anglických koní dopadly vždy špatně, protože lipicáni pak ztráceli svůj typický, tolik ceněný vysoký chod.
l Lipicáni se v rámci Rakouska-Uherska chovali v menší míře i na území dnešního Česka a Slovenska. Podle údajů ze zlínské zoo, která se chovem lipicánů zabývá, je jich nyní v ČR asi stovka. Na lipicánovi byl vyfotografován i Tomáš Garrigue Masaryk. l Od roku 1986 sdružuje chovatele lipicánů mezinárodní federace, jejímž členem je i Svaz chovatelů lipického koně ČR se sídlem ve zlínské zoo.
