TEXT A FOTO: MILOSLAV RŮŽIČKA
Svět jako z pohádky. V popředí zelené homole, připomínající rozházené nakadeřené bábovky, za nimi souvislý hřeben horského masivu. Mezi homolemi poházená maličká políčka s rudě zbarvenou zeminou, vysoké palmy a sem tam zapomenutá zemědělská usedlost.
Takový je kubánský národní park Vi~nales, který v roce 1999 vzalo pod svá ochranná křídla UNESCO. Tmavá obloha věští pořádný liják a sluneční paprsky pronikající mezi mraky dávají celé krajině mystický nádech. Míříme k jeskyním Cueva del Indio a Cueva de San Miguel. Chceme si udělat obrázek o tom, jak žili původní obyvatelé těchto jeskyní – indiáni a později cimarroni. To byli zotročení indiáni a později i černoši, kteří utíkali za svobodou z plantáží kolonizátorů hluboko do hor a ke krátkodobým pobytům využívali i jeskynní systémy. Stavěli si v nich malé opevněné vesničky Palenque a obhospodařovali malá políčka. Největší nebezpečí hrozilo těmto uprchlíkům od lovců lidí rancheadorů, kteří používali pro chytání uprchlých otroků speciální rasu vycvičených psů. Kupujeme vstupenku za 5 CUC a procházíme hustou tropickou vegetací ke vchodu do jeskyně. Dva muži mačkají v malém lisu cukrovou třtinu a nabízejí nám sladkou šťávu. Vcházíme do nasvícených jeskynních prostor, je tu klid, žádní turisté. Touláme se chodbami a rozlehlými sály, obdivujeme tvary, které dokáže vykouzlit jen příroda. Asi po čtvrthodině docházíme k podzemní říčce s malou přistávací plošinou. Po chvíli se objevuje lodička se snědým chlapíkem. Zve nás, ať nastoupíme. Proplouvá s námi podzemními prostorami a pojmenovává jednotlivé vápencové útvary, připomínající zvířata i lidské tváře. Výjezd na světlo je impozantní. Otvírá se před námi skalní brána, ze které visí sytě zelené liány a další tropické rostliny nasvícené sluncem, ostře kontrastující se světle hnědou vodou. Sotva vystoupíme, již se nám věnují prodavači právě upletených zelených klobouků, doutníků a rumu. Začíná pršet, a my se přesunujeme do další jeskyně – Cueva de San Miguel, která je zvláštní kombinací restaurace, muzea otroků – cimarronů, náboženské svatyně a folkloru. Vidíme zde sochy obyvatel jeskyně, rekonstrukci ohniště i odlitek zdejšího jeskynního hada.
Je zajímavé, že na Kubě se nevyskytují jedovatí hadi. Odpolední liják nabírá na síle, a my se před hledáním noclehu ještě zastavujeme u Mural de la Prehistoria, což je pitoreskní obrovská sto dvacet metrů dlouhá malba na velké skalní stěně, zobrazující obrovského šneka, dinosaura, mořskou nestvůru a člověka. Jde snad o jakési šílené ztvárnění teorie evoluce člověka. Malba byla navržena v 60. letech a vznikala přes patnáct let. Druhý den vyrážíme do údolí znovu. Chceme podniknout menší trek. Původně jsme ho plánovali na koních, ale byli k dispozici jen tři, tak vyrážíme po svých. Do údolí scházíme úzkou stezkou načervenalé barvy, obklopenou bujnou vegetací bambusů, kapradin a stromů. Míjíme ukryté jezírko se světle hnědou vodou a brzy se dostáváme na dno údolí. Vytváříme si vlastní okruh mezi mogoty. Připadáme si jako v jiném světě. Míjíme mohutné vápencové homole pokryté zeleným kobercem vegetace, boty se nám barví červenou zeminou. Na malém políčku statný Kubánec pohání své dva buvoly táhnoucí starý pluh, za kterým zůstává hluboká červená brázda. Prohlížíme si velké dřevěné stavby, připomínající naše stodoly, zde sloužící k sušení tabákových listů. Kromě tabáku se zde pěstuje i juka a rýže. O kousek dál nás zve farmář s mačetou pod svůj malý přístřešek a nabízí nám doutníky i sáčky zrnkové kávy. Všechno to tak nádherně voní! I když jsme nic nekoupili, dá nám usměvavý muž každému na cestu slaďoučký banán. Litujeme, že máme tak málo času. Tady bychom mohli putovat několik dnů. Když po návratu z údolí nasedáme do auta, zůstává na našich pohorkách červený prach zdejší půdy a ještě dlouho nám připomíná tento nádherný kout Kuby. Před námi jsou sice další oblasti této krásné země, ale obraz Vi~nales si před očima odnášíme navždy.
