Když zabloudí některý západní turista do malé, zapadlé internetové „kavárny“ v městečku Palu, číhá zde na něj jedno z mnoha překvapení, o která rozhodně není v exotické Indonésii nouze. Tento druh překvapení však pravděpodobně přijme pouze se smíšenými pocity. Když se před ním rozzáří obrazovka na poněkud starším modelu monitoru, bude vzápětí nevěřícně pohlížet na obrázek oslavující nedávné teroristické útoky v USA. Jeden z nejznámějších snímků světa – letadlo naráží do mrakodrapu, ohnivá koule, trosky snášející se na ulice Manhattanu. Do fotografie se prolíná známý obličej usmívajícího se Usámy bin Ládina s výmluvně zvednutým ukazováčkem. Není málo těch, kteří 11. září prohlašují za počátek střetu civilizací, kultur a náboženství. Muslimský majitel internetové „kavárny“ už svůj postoj nepřímo, nicméně veřejně vyjádřil. V jeho domovské provincii na ostrově Sulawesi totiž takový střet – válka náboženství a kultur – zuří již třetím rokem.
PRVNÍ RÁNY
Poso, ležící v centrální části indonéského ostrova Sulawesi, bývalo ještě před třemi roky poklidné rovníkové městečko na břehu Tominského zálivu. Bezmála jedinou událostí, která vytrhla jeho obyvatele z letargie horkých tropických dnů, byl čas od času projíždějící turista. „Hello, mister. I love you!“ pokřikovaly na něj děti hrající si na ulici. Městečko, jakých jsou po převážně muslimské Indonésii tucty. Tedy takové, kde spolu po dlouhé desetiletí žijí v relativním míru a harmonii muslimové a křesťané. O Vánocích 1998 však bylo v Posu zpochybněno jedno velké tabu – mezi křesťanem a muslimem padly první rány.
Noční autobus po několikahodinové jízdě náhle zastavuje u kraje silnice. Jsou dvě hodiny ráno. Řidič si lehá do uličky na pytle rýže a ukládá se ke spánku. Již po mnoho měsíců se v noci do Posa a jeho okolí nikdo neodváží. Několik málo automobilů a autobusů směřujících do oblasti staví v uctivé vzdálenosti od města. Čekají na první paprsky ranního slunce, aby se poté vydaly na závěrečnou část cesty. Ustupující noc odhaluje zkázu. Projíždíme „válečným územím“. Za okny autobusu se míhá zlověstně tichá a liduprázdná krajina. Posledních třicet kilometrů před Posem je silnice lemována troskami vypálených stavení, kostelů a mešit. Banánové a ananasové plantáže pozvolna zarůstají pralesem, pobřeží je osázené trouchnivějícími rybářskými loděmi. Každých pár kilometrů míjíme zátarasy a vojenskou hlídku vyzbrojenou samopaly. Na kraji města náš autobus zastavuje početná skupinka výrostků. Někteří z nich s kuklou na hlavě, v rukou kameny, nože, tyče a mačety, naskakují předními i zadními dveřmi dovnitř. „Ada orang kristen di sini? – Jsou tu nějací křestané?“ řvou jeden přes druhého. V autobuse zavládne menší panika, děti brečí a někteří cestující mávají svými KTP – indonéskými občanskými průkazy. Mají v nich vedle standardních osobních údajů také napsáno, ke kterému náboženství se hlásí. Pro mnoho Indonésanů se v posledních letech stal jejich průkaz KTP vstupenkou do nebe. Mnohým však také zachrání život, jako mladíkovi sedícímu vpředu za řidičem. Nalézá svůj průkaz takřka na poslední chvíli, dříve než by byl násilím vyvlečen na silnici… V této chvíli má štěstí, že je muslim. Alespoň na papíře. „Jste Američané?“ obrací se vzápětí pozornost na nás, jediné bělochy v autobuse. Odpověď muže v kuklách zcela neuspokojila. Výmluvným pohybem rukou na krku dávají najevo, co by následovalo po případném přitakání. Zjevně nespokojeni vyskakují z autobusu a ten se rozjíždí do města. Na skle okna přistávají plivance a za ním na nás asi šestnáctiletý mladík míří pistolí. Paní v šátku na vedlejším sedadle se naklání a šeptá, že včera byl v těchto místech zastřelen v jiném autobuse muslim. Nekonečné kolo násilí a odplaty se ještě nezastavilo.
NA SUDU STŘELNÉHO PRACHU
Na konec roku 1998 obyvatelé Posa hned tak nezapomenou. Prosinec 1998 proběhl ve znamení pozoruhodného úkazu: muslimové a křesťané po celém světě slavili své významné náboženské svátky ve stejnou dobu. Tato skutečnost by mohla uniknout většině obyvatel žijících v nábožensky homogenních společnostech. V etnicky a nábožensky tak pestré Indonésii se oslava křesťanských Vánoc a počátku ramadánu, tedy muslimského postního měsíce, může potenciálně stát sudem střelného prachu. Ostrov Sulawesi, připomínající svým zvláštním tvarem chobotnici, a především jeho centrální část je tvořena spletí městeček a vesnic s velice delikátně namixovanou směsí složenou ze stoupenců obou náboženství. Početná skupina věřících, včetně mnoha nábožensky smíšených rodin, které jsou v nějvětší muslimské zemi světa poměrně běžné, slavila v prosinci 1998 oba svátky společně. V městečku Poso však v nočních hodinách dochází k incidentu, který bude později považován za roznětku bezprecedentního kola násilí a odplaty. Skupinka výrostků se při oslavách opije a dva z nich, údajně dobří přátelé, se dostanou do sporu. Dochází k potyčce, při které přicházejí ke slovu i nože. Jeden z mladíků, muslim, se běží poháněn strachem schovat do blízké mešity. Druhý, křesťan, ho následuje a v nastávajícím zápase svého kamaráda poraní. Dlažba v mešitě je potřísněna několika kapkami krve. Někteří ortodoxnější muslimové šíří zprávu o „znesvěcení“ svatostánku po okolí, a atmosféra mezi lidmi houstne. I mnoho za normálních okolností velice tolerantních a nábožensky laxních Indonésanů se začíná více identifikovat se svou vírou. Situace se pozvolna uklidňuje, ale mírné napětí mezi vesničany přetrvává. O čtyři měsíce později přerůstá podobný drobný incident mezi partou opilých mladíků ve velkou bitku, přičemž se k oběma táborům přidávají i další a další lidé ze širokého okolí. Po zásahu armády zůstává na zemi ležet prvních několik mrtvých. Mezi lidmi je zaseto semeno nenávisti, více a více lidí se nábožensky vyhraňuje. Nyní je již jen otázkou času, kdy se situace zcela vyhrotí.
NEPŘÍTEL VŠUDE OKOLO
Život lidí obývajících po staletí nepřístupné pralesy a horská pásma centrální části ostrova Sulawesi je protkán mystikou a pověrami. Skupinu zabijáků, v okolí města Poso známou jako „Černí netopýři“, spojují lidé s černou magií a připisují jí nadpřirozené schopnosti. Černá je barvou války a netopýří polévka místní delikatesou. Pro křesťany symbolizují Černí netopýři hrdiny bránící zemi jejich předků. Pro muslimy představují bezohledné vrahy, kteří se pohybují pod rouškou noci a zabíjejí jejich souvěrce.
Domorodci z kmene Pamona byli po staletí obávaní lovci lebek. Koncem 19. století se však holandští kolonisté dostali i do vnitrozemí Sulawesi a s nimi také nekompromisní kampaň misionářů. Dnes jsou příslušníci kmene Pamona bohabojní křesťané, obývající velké území na jih od Posa. Centrem křesťanského území je malebné městečko Tentena, položené uprostřed horských hvozdů na břehu stejnojmenného jezera Poso. Zde v Tenteně zřídila organizace Křesťanská církev centrálního Sulawesi krizové centrum, které má pomoci organizovat a koordinovat obranu křesťanského území. Nepřítel je dole na pobřeží ve městě Poso, nepřítel je i na jihu na protějším břehu jezera Poso. Stoupenci proroka Muhammada začali do oblasti přicházet již za Holanďanů, ale hlavní příliv migrantů nastal až s politikou transmigrasi bývalého prezidenta Suharta. Tisíce lidí byly přesunuty z přelidněných ostrovů Jávy a Bali do centrální části Sulawesi, kde od vlády obdrželi půdu na území obývaném původním obyvatelstvem. Po letech pokojného soužití se však během posledních tří let vytvořil v myslích lidí nepřítel. Pro křesťany obývající území v Tenteně a okolí je nyní nepřítel, muslimské obyvatelstvo, všude kolem.
ČERNÍ NETOPÝŘI
Útoky Černých netopýrů jsou pouze jednou částí rozsáhlého a spletitého konfliktu, který vyhrotily jen vcelku nevinné rvačky místních mladíků. Tříletá válka v Posu a okolí vyvrcholila před dvěma lety. V dubnu 2000 vypálili muslimové na 300 křesťanských domů. Výsledkem bylo mnoho mrtvých a masový exodus křesťanů z Posa na jih do Tenteny. Pomsta na sebe nenechala dlouho čekat. Příští měsíc vzali křesťané kdysi ospalé přímořské městečko útokem. Většina muslimského obyvatelstva prchá z Posa a jeho okolí do vzdáleného města Palu. Ačkoli se křesťané ocitli v sevření nepřátelským územím, jejich tradičně detailní znalost všech lesních stezek, vodních toků, rostlin a zvířat jim po nějakou dobu poskytovala značný náskok před nepřítelem. Zpočátku tak většina obětí násilí byli muslimové. Vojáci a policisté, kteří po několik příštích týdnů prohledávali okolní řeky a potoky, vylovili z vody přes 300 mrtvých muslimů. Celkový počet mrtvých byl však nepochybně daleko vyšší, neboť řeka mnoho obětí odplavila za temných nocí do moře. Navíc mnoho těl mělo useknutou hlavu a nebo bylo jinak zohaveno, což znemožňovalo jejich identifikaci. Budi, policista sloužící v Posu, říká, že Indonésané nepotřebují moderní zbraně: „Lidé v této zemi používají po staletí pro práci i k boji nože a mačety. Indonésané s nimi umí velmi zručně zacházet!“ Srdcem ostrova Sulawesi, kde sousedovy zvěsti znamenají mnohdy jediné spojení s okolním světem, se šířily zprávy o brutálním vraždění a nadpřirozených schopnostech Černých netopýrů. Muslimští uprchlíci vyprávějí hororové příběhy o mužích oblečených v černém, s černými kuklami na hlavách, stínajících mačetami hrdla muslimů vycházejících z mešity. Jiní hovoří o unesených devítiletých dětech, které jejich rodiče už nikdy více nespatřili. Smrtelný strach postupně vyhnal všechny muslimy z původně smíšených komunit. Na území jižně od Posa se již delší dobu žádný muslim bez vojenského doprovodu neodváží.
ČERVENÁ PROTI BÍLÉ
„Vyzýváme všechny muslimy, aby se zapojili do této svaté války prostřednictvím finančních příspěvků a účasti přímo v boji jako mudžahedíni (pozn.: svatí bojovníci),“ hlásá po výtvarné stránce velmi vyvedená internetová stránka radikální muslimské organizace Laskar Jihad. „Pomoc našim bratrům a sestrám v Posu bude naplněním Alláhových veršů.“ Jak se postupně v centrálním Sulawesi roztáčelo kolo násilí, přicházela muslimské straně pomoc z jiných částí indonéského souostroví. Síly džihádu – svaté války – učinily z konfliktu definitivně střetnutí dvou náboženství. V lednu 2000 se konalo ve městě Yogyakarta na střední Jávě první shromáždění svolané právě založenou organizací Laskar Jihad. O čtyři měsíce později již vysílá první bojovníky vyzbrojené mačetami, tyčemi a noži na souostroví Moluky, místo druhého velkého náboženského střetu, a následně i do Posa. „Je třeba skoncovat s hříchy proti islámu,“ stojí v jednom z komentářů na stránce www.laskarjihad.or.id a jako důkaz je připojena kolekce fotografií údajných muslimských obětí. Účast „svatých bojovníků“ vyslaných organizací Laskar Jihad postupně zvrátila převahu křesťanského tábora ve prospěch muslimů. Odvetné útoky mezi „bílým“ muslimským a „červeným“ křesťanským územím se staly každodenní záležitostí. Stovky bojovníků se účastní velkých bitev, přičemž pro účely rozlišení mají muslimští válečníci kolem hlavy ovázaný bílý a křesťanští červený šátek. Bojuje se s mačetami, srpy, oštěpy, šípy i tolik obávanými foukačkami, schopnými zasáhnout oběť šipkou napuštěnou jedem na vzdálenost osmdesát metrů. Oba tábory si co do krutosti a brutality nezadají. Nepřátelům jsou sekány hlavy, končetiny a nebo jsou za živa upalováni. Hovoří se o těhotných muslimských ženách, jimž křesťané rozřízli břicho, aby pak do něho vložili prasečí hlavu. Muslimští bojovníci tento nepřátelský akt hanobící jejich víru pomstili, když na stromy přibíjeli živé křesťany – jak jinak, než s rozpaženými pažemi. V oblasti kolují zvěsti o účasti „svatých bojovníků“ až z Afghánistánu. Červená strana tvrdí, že jich již několik zabila, a přísahá, že bude každému nepříteli arabského vzezření bez milosti podříznuto hrdlo. Dosavadní bilance konfliktu je více než 4000 vypálených domů a přes 3000 mrtvých, avšak pokračující „červeno-bílá válka“ zaručuje, že čísla i nadále každých dnem porostou.
VE JMÉNU BOHA
Tentena je nyní ve skutečnosti ministát, polonezávislé území prakticky mimo dosah indonéských úřadů. Křesťané příliš nedůvěřují armádě, která podle různých zpráv straní muslimům. Ozbrojené složky země, jejíž obyvatelstvo se z bezmála 90 % hlásí k islámu, jsou přirozeně složeny z drtivé většiny rovněž stoupenci proroka Muhammada. Mezi lidmi se hovoří o tom, že se na Molukách i v Posu některé armádní jednotky připojily k muslimské straně, zásobovaly ji zbraněmi, a dokonce prováděly krycí palbu při útocích muslimských bojovníků na křesťanské usedlosti. Je zarážející, jak úřady a policie zavírají oči nad činností Laskar Jihadu, Al-Fatahu a jiných podobných muslimských extremistických organizací a nad účastí jejich dobrovolníků v náboženských konfliktech. Na dopravních lodích směřujících z města Surabaya na východní Jávě do Makasaru na Sulawesi a dále do Ambonu na Molukách si nelze nevšimnout skupinek mužů s typickou kozí bradkou, sedících před lodní mešitou, v bílých hábitech, s kostkovanými šátky na hlavách. Na „červeném“ i „bílém“ území se pak potulují gangy mladíků ozbrojených podomácku vyrobenými zbraněmi a kontrolují projíždějící vozidla. Každý bojovník, který zahyne na bitevním poli, je považován za hrdinu a dáván za příklad hodný následování. Na muslimském území se volně splývající hábit arabského stylu stal běžnou součástí odívání, stejně jako vylepené plakáty potutelně se usmívajícího Usámy bin Ládina. V Tenteně září na každém ještě stojícím domě bílý kříž, často doplněný americkou vlajkou, a z amplionů nainstalovaných v kostelích se již od konce října, snad jako odpověď na volání muezzina, linou vánoční koledy. Mnoho dětí, které přišly o rodiče, případně viděly přímo na vlastní oči jejich násilnou smrt, prodělalo těžké trauma. Jen hrstka dětí na obou stranách konfliktu chodí pravidelně do školy. Mnoho z nich se místo užívání si dětských radostí naopak samo aktivně zapojilo do nekonečného kola násilí a odplaty. Mnozí tak činí jen z přirozené touhy pomstít smrt svých blízkých. Ve jménu cti a jednoho boha.
PROVOKATÉŘI A POLITICI
Poso, podobně jako náboženský konflikt na Molukách, se zdá být problémem bez zjevného řešení. Všechny pokusy o usmíření až do této chvíle selhaly. Yayah Al Amri, islámský duchovní působící v centrální části Sulawesi, popírá, že by kořeny konfliktu spočívaly v náboženství: „Od kdy je rvačka mezi opilými mladíky náboženskou válkou?“ Obyvatelé Moluk i Posa shodně líčí, jak se do konfliktu od samotného počátku zapojovali orang provokator – provokatéři. Emild Kiat, nezávislý novinář žijící v Posu, hovoří o podivných lidech z Jávy a jiných částí Indonésie, kteří od počátku přijížděli do Posa a štvali vesničany proti sobě. Hned však také dodává, že v pozadí konfliktu byly také údajné neshody mezi oběma skupinami v získávání zaměstnání v místní administrativě. Křesťané tvrdí, že se prý muslimové snažili dosadit na jejich posty své lidi. Ve zkorumpované Indonésii to znamená, že následná lukrativní vládní pomoc a veřejné zakázky budou přesměrovány ve prospěch druhé strany. „V Indonésii platí, že politikové jsou zkorumpovaní do té doby, než se prokáže jejich nevina. A když se prokáže jejich nevina, pak je pravděpodobně zkorumpovaný soudce,“ směje se Emild Kiat. Místní politikové a jejich stoupenci usilující o politickou moc, ekonomický vliv a tím osobní prospěch nesou za pokračující konflikt také svůj díl odpovědnosti. A na vrcholu mocenské pyramidy stojí špičky indonéské armády, včetně spojenců bývalého prezidenta Suharta, s tradičně významnými politickými a ekonomickými zájmy prostupujícími celé indonéské souostroví. Většina obyvatel Posa a Tenteny je zajedno v jedné věci. Chtějí, aby se do jejich konfliktu nikdo nevměšoval. Chtěli by si svůj problém vyřešit sami.POKER S VESNICKÝMI ŽIVOTY
V prosinci 2001 se situace v Posu opět dramaticky vyostřila. Muslimové hrozili, že dobijí Tentenu, kterou bránila po zuby ozbrojená křesťanská domobrana. V tamních kostelích pak chtěli slavit konec postního měsíce ramadánu. Z křesťanského „červeného“ tábora přicházely hlasy varující muslimy, že dobijí Poso a oslaví Vánoce v tamních mešitách. Počátkem letošního roku vypracovala indonéská vláda v Jakartě plán na usmíření obou znepřátelených komunit jak na Molukách, tak v oblasti Posa. Zástupci křesťanů a muslimů se pak v únoru sešli k jednání, které vyvrcholilo podpisem již několikáté dohody o příměří. Všechny předchozí pokusy zatím selhaly. Analytikové se však ani tentokrát ve svých předpovědích příliš nemýlili. Od podpisu dohody se sice situace poněkud uklidnila, nicméně lidé v oblasti Posa i nadále umírají ve jménu jednoho nebo druhého boha. Mezitím o něco jižněji, na druhém konci ostrova v malé rybářské vesničce u města Kendari, si v místním warungu (pozn.: indonéská forma restaurace) objednává skupina mužů svou porci smažené rýže nasi goreng. „V naší vesnici žijí muslimové a křesťané po generace promíchaní. Nechápeme, proč to někde nejde,“ říká jeden. Druhý mu přitakává: „Je to, jako by někteří vlivní lidé v Jakartě hráli poker s našimi životy.“ A první muž dodává, že je přece vlastně nakonec jedno, jaké má kdo náboženství: „Vždyť přece všichni jíme stejnou rýži!“
