Text Michal Dvořák, foto archiv Jakuba Vágnera Můžete znát ryby třeba jen z vánoční tabule, přesto jste už nejspíš o tomto rybářském nadšenci slyšeli. Všechny své úlovky zásadně vrací zpět vodě a o rybách mluví s takovou láskou a zaujetím, že máte i vy během chvilky nakročeno k tichému bláznovství. Sportovní rybář Jakub Vágner si ale při lovu často pořádně zařve, naposledy nedávno v Amazonii, když přes pět hodin tahal z vody největšího sumce světa, bratru stodevadesátikilového… Byl to soupeř na hranici lidských možností. Šeřilo se a pomalu mě uspával amazonský prales,“ říká. „Z usínání mě ale vytrhl řev obrovského navijáku, který se používá jen pro lov žraloků a obřích mečounů. Ani tohle vybavení však nestačilo a téměř vařící se naviják jsem musel brzdit rukama, přestože mi vlasec rozdíral prsty. Ryba ujížděla s proudem více než čtyři sta metrů, než jsem ji byl vůbec schopen přibrzdit. Boj trval pět a půl hodiny, byl jsem úplně na dně. Věděl jsem, že ještě dvě minuty, a končím. Sumec to ale vzdal dřív. Jen díky tomu se nám podařilo zdolat největší sladkovodní rybu světa pouze pomocí prutu a navijáku.“ Poprvé jste v Amazonii byli před čtyřmi lety. V čem se tato vaše nedávná, poslední cesta od té první lišila? Naše první akce byla opravdu šílená, to jsme skutečně zapíchli prst do mapy a řekli jsme: Sem jedeme. Jeli jsme za legendární rybou Arapaimou gigas, vybrali jsme si teritorium, kde by mohla žít, zadali jsme souřadnice do GPS a vydali jsme se někam, kde jsme v životě nebyli. Měli jsme ale obrovské štěstí, protože jsme na ni opravdu narazili, přestože mohla být o tisíc kilometrů dál. Čím však do Amazonie jezdíme častěji, tím více o ní víme. Bereme si méně zavazadel, více se snažíme zabezpečit filmovou techniku, třeba i na úkor potravin a léků. Každý gram, který nesete na zádech, spolehlivě cítíte. Ale nejdůležitější příprava se odehrává ve vaší hlavě: Proč tam jedete, co tam chcete dělat. Nesmíte tam jet s tím, že se něco stane. Pozitivní myšlení je nutné, do Amazonie nemůžete jet s obavami, že nejbližší nemocnice bude osm dní cesty. Hluboko v pralese jste se setkali s domorodým kmenem. Jak na vás amazonští indiáni zapůsobili? Setkání to bylo úžasné, nevím, kdo z nás byl ve větším šoku, zda oni, nebo my. Indiány miluji, pro mě je to rodina. Myslím si, že dokáží poznat lidské hodnoty vyššími principy než my. Mají úplně jiné schopnosti, neznají lež ani křivdu, jsou to čistí lidé, protože žijí celý život v přírodě. Nedokáží lhát, nevědí, co to lež je. V některých oblastech jsou ale bohužel dnes považováni za vrahy. Ropné a těžební společnosti, které Amazonii ubíjejí, vysílají ozbrojené skupiny, aby zmasakrovaly celé indiánské rodiny. V době, kdy jsme tam byli, tak několik set kilometrů od nás byla vyvražděna celá jedna osada. A to jen proto, že těžařům indiáni překáželi. Ti brání své území, a proto se stává, že se skupiny dřevorubců z pralesa někdy nevrátí. Nemají ničit Amazonii. Je dobře, že indiáni chrání své teritorium, že občas najde šíp s kurare cíl. To z nich ještě nedělá vrahy. Cílem pro šíp jste se ale klidně mohli stát i vy. Čím jste u indiánů vzbudili důvěru? V našem případě šlo o to, abychom nebyli považováni za zlé duchy, za zlé bílé lidi. Při prvním kontaktu jsme si museli dávat pozor na každý prudký pohyb, na kontakt očí, který by v nich mohl vyvolat nedůvěru. Naštěstí jsme se ale vždy stali členy rodiny a zažili jsme naprosto fantastické chvíle. Myslíte, že máme čemu se od nich naučit? Já mám mnohem raději indiány lovce, lesní lidi, protože to jsou indiáni, kteří často nikdy nepřišli do kontaktu s bělochy. Ti od řeky ano. Amazonka je tepnou celé oblasti a jednou za čas nějaká loď zkrátka projede i drobnými přítoky. A když vstoupíte do indiánské vesnice, která sice žije svým tradičním životem, ale deset z dvaceti lidí má na sobě žlutý fotbalový dres nebo bůhvíjaké volební tričko, tak je to skoro k pláči. Je vidět, že civilizace pohlcuje i ty nejodlehlejší oblasti. Proto se snažím vyhledávat absolutně odlehlá místa. Teď jsme byli podle GPS osm set šestnáct kilometrů od civilizace. Jen proto jsme měli šanci potkat lidi, kteří stále chodí nazí, žijí kočovným životem a loví, jen když mají hlad. Naučili mě strašně moc. Naučili mě všechno. A já jsem jim naopak předváděl rybařinu. Každopádně jsme se je ale snažili tím, co jim ukazuji, nijak nepoškodit. V Amazonii žijeme jejich životem, nechceme tam zavlékat civilizační prvky. Takže žádné rozdělování ohně sirkami nebo zapalovačem.Všechno po jejich. Jak jste se s nimi dorozumívali? Rukama a nohama. V Amazonii je přes dvě stě šedesát dialektů, jednotlivé kmeny si často nerozumějí samy mezi sebou. Ať se snažíte sebevíc, tak tyto jazyky nedokážete ani reprodukovat, připomínají vám spíše zvuky zvířat. Setkali jste se s nějakými zajímavými rituály nebo obřady? Nejvíce mě zaujaly ty taneční. Přiznám se, že nám při nich běhal mráz po zádech. Vůbec nechápete, co se děje, na místě je najednou nahromaděno neskutečné množství energie, neumíte to racionálně vysvětlit, ale prostě víte, že tam dochází k něčemu velmi zvláštnímu. Když se spojí duchovno těchto lidí a síla pralesa, tak se cítíte takhle malincí. Před rokem se vám podařilo ulovit legendárního indiánského říčního ducha, obrovskou rybu arapaimu gigas. Pomáhali vám indiáni, nebo se jí báli? Oni mají před arapaimou obrovský respekt, protože je to neuvěřitelně velké zvíře. Indiáni ji neloví, ale občas ji vídávají. Naznačovali nám, kde ji spatřili, přibližovali nám její velikost. Krokovali jsme pomyslnou délku ryby a oni nás posílali pořád dál a dál, že je to stále málo. Totéž nastalo, když se nám pokoušeli popsat nejdelší anakondy. Krokovali jsme magickou hranici deseti jedenácti metrů a indiáni se nám v podstatě smáli, protože takové anakondy vídají prakticky pravidelně. Oni ale neznají lež, nemají proč cokoliv zveličovat. Jak jsme se pak přesvědčili u arapaimy, opravdu nepřeháněli. V Amazonii je ještě mnoho věcí k objevování. Předpokládám, že jste po cestách pravidelnými návštěvníky parazitologů… To ano, ale například červi v těle vás už nepřekvapí. Z první výpravy jsem jel pomalu v karanténě rovnou na parazitologii. Jakmile se člověk pohybuje v Amazonii, musí počítat s tím, že bude mít ruce a nohy rozkousané. Musíme si ale uvědomit, že jsme tam cizí a že se tam neumíme pohybovat, i když se o to snažíme. Pokora je v Amazonii zásadní. Pokud ji nemáte, tak se odtamtud nevrátíte. Příroda vám dá hrozně rychle najevo, že máte přibrzdit, že tu nejste doma. Cestujete ve dvou, buď s kameramanem Jirkou Studničkou, nebo s Jirkou Středou. Nebojíte se ponorkové nemoci? Než s někým vyrazím na podobnou expedici, tak spolu strávíme stovky hodin hovorů, stovky hodin jiných akcí v domácích vodách. Ani s jedním ze svých kameramanů jsem nikdy neměl konflikt. Máme zcela jasná pravidla, že pokud se nám v terénu nebude cokoliv líbit, tak si to řekneme. Naštěstí se to nikdy nestalo. Dalším naším pravidlem je, že pokud se jeden z nás dostane do problému, tak se ho z něj ten druhý bude snažit vysekat. Ale v okamžiku, když jeden z nás začne záchranou druhého ohrožovat i sám sebe, tak jsme domluveni, že tam ten druhý zůstane. To je dost zásadní rozhodnutí… Pokud jedete do destinací jako my, tak musíte počítat s tím, že jednou ta penalta přijít může. Musíte být na ni připraveni. Je to závažné rozhodnutí a já mám štěstí v tom, že ani jeden z Jirků se nemá moc rád, že se nebojí zdravě riskovat. Oba jsou schopni pro záběr udělat ledacos – jsou to srdcaři. Jirka Středa sjezdil celý svět a vylezl na Everest, Jirka Studnička zase v Afghánistánu natáčel válečné konflikty v přímých bojích, takže jsou to zkušení lidé a dokáží se nebezpečí postavit čelem a neustupovat. Za rybami jste utekl z konzervatoře a šel jste cestou sportovního rybáře, u nás zatím neprošlapanou. Jak dlouho trvalo, než jste byl sám se sebou spokojen? Ta cesta byla zpočátku velmi trnitá, protože v jakékoliv branži, kterou si zvolíte, se máte od koho učit. To nebyl můj případ. Musel jsem udělat devět špatných kroků, aby desátý byl správný. Tedy pokud jsem měl štěstí. Mým obrovským vzorem byl Rex Hunt, který měl na Discovery Channel patnáct let svůj pořad. Ten mi dodal energii, říkal mi, že když se to povedlo jemu v Austrálii, tak se to mně povede v Česku také. Je to jen o objemu práce, o srdci a o duchu, které tomu dám. Lidé, kteří mě znají, tak vědí, že se dokážu zabejčit, že pokud něco chci, tak za tím jdu a snažím se pro to udělat maximum. Spokojen ale stále nejsem, pořád mám kam směřovat. Co vám ryby daly a co vzaly? Daly mi pocit absolutního štěstí, svobody a daly mi mě samotného. Díky nim, ale i díky celé přírodě jsem si uvědomil, kdo vlastně jsem, kým chci být a co chci dělat. Protože čím více jste v přírodě, tím více si všímáte zdánlivých maličkostí. Najednou se začnete dívat do korun stromů. Když přijde člověk z města do lesa, tak se dívá jen na tu vyšlapanou cestu. A co mi ryby vzaly? Protože jsem se vydal právě touto cestou, tak jsem přišel o soukromí. Má to ale ta pozitiva, že mladí rybáři stejně jako já začínají ryby vracet vodě. A praktikují to už i starší rybáři. Snažím se co nejvíce medializovat šetrné zacházení s rybami a pozitivní vztah k přírodě, ovšem tím medializuji i sám sebe. Netvrdím, že nechci být známý, naopak říkám – ano, chci být známý, ale chci tu pomyslnou a strašně prchavou slávu využít k tomu, abych mohl pomáhat. Na rybách jste přes tři sta dní v roce, co děláte zbývajících šedesát dní? Poslední dobou je to ještě častěji, třeba až tři sta čtyřicet dní v roce. Naštěstí mám teď perfektní tým, který mi rozumí a dokáže zabojovat. Když se vrátíme z cesty, tak dva dny v kuse nespíme a stříháme, abychom mohli naše výsledky prezentovat. Obklopuji se lidmi, kteří to nedělají pro peníze. Spousta lidí dnes dělá věci jen pro peníze a pak je to na té práci vidět. Příroda, natáčení v ní, samotné bytí v přírodě – to se ale pro peníze dělat nedá. Pochlubit se můžete několika světovými rekordy. Máte ještě nějakou metu? Existuje například ještě možnost, že bude objevena dosud neznámá velká sladkovodní ryba? Ta možnost by byla, bohužel je spojena s nejnebezpečnějšími místy na světě. Myslím tím pár dalších oblastí Amazonie a pak válečné zóny jako Irák nebo Kongo. Existují totiž tamní legendy o rybách, které nikdo nikdy nezdolal, což mě velmi láká, protože chci největší sladkovodní ryby světa zmapovat. Z té top desítky jich mám už sedm, takže zbývají tři. Ovšem je to náročné nejen finančně, ale hlavně časově. Procestoval jste už téměř všechny světadíly. Kde má pro vás rybaření největší kouzlo? Mé srdce už je asi navždy v Amazonii. To už nejde přebít, to je Mount Everest. Ale jinak v České republice. Dlouho bylo Česko na prvním místě, miluji to tu, máme nádhernou přírodu, krásné vody, ale Amazonie si mě získala právě tím duchem, který z ní vyzařuje.
Třeba to změní Antarktida, kterou jste ještě nenavštívil. Ta vás neláká?
Láká mě moc, konkrétně několik druhů ryb, které tam žijí pod ledem. Přemýšlím o expedici, která však bude vyžadovat dlouhou přípravu a speciální techniku. Snů mám hodně, lidé mě sice spojují s rybami, ale mě láká příroda jako taková. Okamžitě bych lezl na Everest, chtěl bych na severní pól nebo zkoumat mořské příkopy… Život je ale strašně krátký, navíc celou třetinu prospíme… Já se sice snažím spánek omezovat, ale když se vždy po roce ohlédnu, tak vidím, že jsem toho udělal velmi málo. Pořád nejsem spokojený, chci jít dál a dál. Nedávno mi bylo šestadvacet a mám pocit, že jsem už starý. Je mi víc než čtvrtstoletí, ten pocit mě žene kupředu. Chci teď ještě zvýšit tempo a dokončit to, co jsem si předsevzal.
Jak vidíte svou budoucnost? Je možné, že vás jednou budeme potkávat „jen“ u jihočeských rybníků? Já si bohužel myslím, že moje tělo nevydrží nastavené tempo věčně. Za posledních deset let s ním hazarduji hodně, předloni jsem málem přestal chodit. Tělo si daně vybírá, všechny nemoci a neduhy přecházím nebo kurýruji v terénu, takže jednou možná přijde okamžik, kdy nebudu schopen na ryby vyrazit. Proto toho chci zvládnout co nejvíce, dokud to jde. Ale je opravdu možné, že pokud se dožiji padesátky, tak u jihočeského rybníka budu v křesle vzpomínat na všechno krásné, co jsem v životě viděl. Co se vám honí hlavou v okamžicích, kdy jste na rybách? Sníte, nebo plánujete?
Já se hrozně rád kochám. Jsem velmi vděčný svým kameramanům, kteří natáčejí tak, že mě vůbec neruší. Ani jeden z nás to nebere jako práci, prostě jen dokumentujeme to hezké, co prožíváme. Mezi námi a přírodou funguje dokonalá symbióza. Právě to chceme lidem představit, nikoliv umělotiny.
Jakub Vágner Sportovní rybář, jeden z nejuznávanějších v Evropě. Je už držitelem několika světových rekordů: V září 2006 ulovil ve Španělsku za 40 hodin 147 sumců, v únoru 2007 ulovil v Amazonii legendární rybu Arapaimu gigas, o dva měsíce později chytil v Itálii sumce s mírami 243 cm a 102 kg. V únoru 2008 zdolal největšího sumce světa Brachyplatystoma filamentosum, který vážil 190 kg. Jde o největší sladkovodní rybu, která kdy byla zdolána pouze pomocí rybářského prutu a navijáku. Jakub Vágner rybaří od pěti let, od patnácti publikuje v odborných časopisech. Spolupodílel se na pořadu Jak na to, pro Českou televizi připravuje pořady S Jakubem na rybách a Rybářská školička s Jakubem Vágnerem. Propaguje navracení ulovených ryb zpět do vody. Je mu dvacet šest let.
