TEXT A FOTO: Robert Mikoláš (Český rozhlas)
Čeští misionáři, vyhnanci i emigranti z osmašedesátého. Ti všichni našli nový domov na jihu černého kontinentu, tisíce kilometrů od původní vlasti. Mnozí z nich se také nesmazatelně zapsali do dějin Jihoafrické republiky.
Karel August Pácalt, narozen 1773, zemřel 1818,“ říká mi starší žena na verandě přízemního domu. Na klíně má rozevřenou publikaci věnovanou všem duchovním, kteří v Pacaltsdorpu vedli křesťanskou komunitu. A kniha začíná právě životopisem člověka, který se nesmazatelně zapsal nejen do srdcí místních obyvatel:
„Reverend Pacalt navázal přátelské vztahy s představitelem holandských protestantů z nedalekého města George. Během své mise v Hoogekraalu pak vybudoval vůbec první evangelickou kongregaci 200 až 300 věřících. Byli mezi nimi jak Hotentoti, tak i otroci, svobodní občané či farmáři a tomuto ,božímu‘ muži jezdili naslouchat i běloši ze širokého okolí, na volských povozech či koních,” pokračuje vyprávění o slavném Čechovi.
Pácaltovo město
Nyní bych měl uvést několik vysvětlivek. Už samotné jméno Pácalt. Místní ho zcela pochopitelně vyslovují jako Pakalt. Dorp v afrikánštině znamená „město“, odtud tedy název „Pácaltovo město“. Hotentoti jsou zase příslušníci původního etnika Kojkojnů. Holanďané jim ale kvůli jejich nesrozumitelnému, mlaskavému jazyku začali říkat Hotentoti.
Naše další povídání najednou přerušilo vyzvánění z nedalekého kostela. A zatímco se jasné tóny rozléhaly nad místními patrovými domky a rozlehlými korunami všudypřítomných stromů, začal jsem pátrat v paměti, kde jinde ve světě existuje město pojmenované po nějakém Čechovi.
Po usilovném namáhání mozkových závitů mne napadlo Montecarlo. Samozřejmě to italské, nikoli onen kasinový ráj v Monackém knížectví. Montecarlo ležící na Apeninském poloostrově založil český král a římský císař Karel IV. a na tamním hradě se ve znaku dodnes tyčí český lev. V Africe však jediným místem nesoucím jméno nějakého Čecha je právě jihoafrický Pacaltsdorp. Ani slavný cestovatel Holub, ani Hanzelka se Zikmundem se této pocty nedočkali.
Z dalšího přemýšlení mne vytrhl hlas mého průvodce. O chvíli později už kráčím po dřevěných schodech až na vrchol věže s typickým cimbuřím, známým spíše z evropských hradů: „Pacalt hrál důležitou roli ve zdejší komunitě. Vždy v neděli ráno pod támhletím stromem začínala jeho kázání, kdy vyprávěl příběhy z Bible a vštěpoval nám křesťanské principy a hodnoty. Místní ale zároveň učil, jak hospodařit, jak stavět domy, apod. Vděčíme mu opravdu za mnohé,“ říká mi pan Winston, zatímco mi rukou ukazuje na slavný, třista let starý, majestátně působící strom Trichilia dregeana z čeledi medokeřovitých.
Podle památečních bohoslužeb pod svými rozložitými větvemi navíc získal přezdívku „Strom setkávání“.
První „slova Boží“ začal Karel Pácalt, český rodák, který se původně vyučil zbrojnictví ve Vídni a až poté studoval na misijních školách v Berlíně a anglickém Gosportu, kázat v roce 1809. Už o čtyři roky později ale začal budovat jednolodní kamenný kostel.
Pacaltsdorp mám pod sebou doslova jako na dlani. Nejde o žádné velkoměsto, bydlí v něm jen asi 18 tisíc lidí žijících převážně v malých domcích. Působí ale mírumilovně a poklidnou atmosféru dotváří i varhanní hudba, linoucí se z kostela dostavěného až po Pácaltově smrti, konkrétně v roce 1825. Karel Pácalt se alespoň dožil okamžiku, kdy se nad obcí rozezněl zvon, který si nechal poslat z rodné země:
„Víte, proč ho měl rád? Protože nesvolával jen k bohoslužbám, ale zároveň pomáhal lidem najít ztracenou cestu v buši. Měl tak vlastně stejnou funkci jako maják pro námořníky,“ vysvětluje pan Vincent. Pozoruji hlavní ulici zvanou, jak jinak, Misijní, po které zrovna přecházejí desítky kluků a holek. Právě jim totiž skončila škola. A i když od založení místního kostela uplyne příští rok už dvě stě let, všechny děti i dnes vědí, kdo to byl Pácalt, resp. Pakalt:
„Každou práci, kterou započal ve službě Boží, vykonával s celým srdcem a úspěšně,“ je vyryto na jeho náhrobku. A právě proto lidé z Hoogekraalu přejmenovali svou obec na počest Karla Augusta Pácalta, na Pacaltsdorp.
Moravské vinice u mysu Agulhas
Konečně nechávám za sebou prašnou cestu a vjíždím na asfaltku. A krátce na to se přede mnou vyloupne malebná obec, vypadající spíše jako nějaká vesnice z jihu Čech nebo Moravy. Navíc obklopená vinicemi. Nacházím se ovšem jen malý kousek od nejjižnějšího cípu Afriky, mysu Agulhas (Střelkový mys).
„Naše církev vznikla v roce 1447 na území Českého státu a odtamtud její členové odešli do německého Herrnhutu, což znamená v překladu místo, které střeží Bůh. V 18. století se pak někteří z nich vypravili do jižní Afriky“, vypráví mi o chvíli později správkyně muzea v Elimu. Samozřejmě jí prominu malou chybičku, Jednotu bratrskou totiž založil bratr Řehoř v Kunvaldě v roce 1457, ale to na skutečnosti, že zemi zaslíbenou našli Moravští bratři, tedy členové evangelické církve, která je součástí Jednoty bratrské, až na druhém konci světa, nic nemění.
„Pokračovali tady ve způsobu života, na který byli zvyklí v Německu i v Českém království. Jako první do jižní Afriky dorazil Georg ¬Schmidt, tedy Jiří Šmíd, začal mezi místními obyvateli šířit křesťanskou víru a díky tomu získal přezdívku „apoštol Hotentotů“. Pak byly zakládány i samotné osady Moravských bratří, nejprve Genadendal a v roce 1824 byl vybudován i Elim,“ pokračuje má průvodkyně, zatímco mi ukazuje vystavené předměty.
Dobové fotografie, oblečení, vybavení domácnosti, porcelán pocházející ještě z Čech, i zemědělské náčiní. To vše za doprovodu tradiční hudby: „Usadili se právě tady, protože všude jinde už bylo dost přelidněno. A rozhodující byla i přítomnost vody, kterou našli díky rostoucím palmám. Zakladatelem osady Elim, nazvané podle Bible, pak byl Hans Peter Halbeck.“
To už zase stojím venku, kochám se zděnými, většinou podlouhlými přízemními domky s doškovými střechami, až najednou zaslechnu šplouchání vody. Otočím se a o kus dál spatřím náhon ženoucí vodu na mlýnské kolo: „Je vůbec největším dřevěným kolem v celé JAR. Funguje už téměř sto let, samozřejmě bylo restaurováno, a protože zápasíme s nedostatkem vody, hlavně v období sucha, chceme ho v budoucnu rekonstruovat,“ ukazuje mi jeden z mužských obyvatel Elimu.
Doškové střechy, domky se štíty ve stylu selského baroka, vodní mlýn i všudypřítomné vinice. Jako by sem, na jih Afriky, někdo mávnutím kouzelného proutku přenesl klasickou vesnici z jižní Moravy či jižních Čech. V Elimu dnes žije na 1300 lidí živících se hlavně zemědělstvím, farmařením či pěstováním unikátních rostlin využívaných pro jejich léčivé účinky.
Mezi sebou mluví převážně afrikánsky. Jazyk svých předků tedy nikdo z nich už neovládá, původní zvyky, např. svatební, si ale udržují stále, stejně jako kontakty s Moravou. A zcela typické je v Elimu dodnes i to naše koukání sousedovi až do talíře: „Když někdo z místních ještě před zavedením elektřiny chodil po vesnici, ostatní hned věděli, o koho jde. Prostě ho rozeznali podle chůze. A stejně tak neexistovalo žádné tajemství. Už ráno ti každý dokázal říci, kde jsi uplynulou noc byl a cos tam dělal,“ říká se smíchem správce opraveného mlýna.
V každém případě v neděli směřovaly kroky všech pouze na jediné místo, do kostela: „Jak můžeš vidět, není tu žádný krucifix, na stěnách nevisí obrazy a ani na oknech se nenacházejí žádná vyobrazení. Moravští bratři věří, že kříž je pouze v tvém srdci,“ vysvětluje. Samotný kostel je celý bílý, zvenku i zevnitř, což symbolizuje čistotu. Ostatně takoví, tedy upřímní, otevření a usměvaví jsou i zdejší obyvatelé.
