NAPSAL: PAVEL ZVOLÁNEK
Pusť je, vždyť jsou to naši, přemlouvá česká skupinka stráž u hlavní brány. Ind sice jako by z oka vypadl poručíku Goodbodymu, ale puška mu dodává pocit nesmírné důležitosti. Otevře až po pěti minutách. „Je to jen kousek odtud,” tvrdil nám jeden ze stavařů, kterého jsme potkali v Jaipuru. Zapomněl však dodat, že vzdálenosti jsou relativní i v Indii. A už vůbec se nezmínil, že stavba produktovodu neznamená oázu s ubytováním ve čtyřhvězdičkovém hotelu s plaveckým bazénem, nýbrž pouze rozpálenou pustinu, na kterou neznámí kyklopové svrhli a do řad srovnali obytné buňky.
Po stínu ani památky. „Kohos to sem dotáhl, dědku?” vystrčí ze dveří úplně holou hlavu soused mého nového známého. „To jsou krajani a tohle náš skinhead,” seznamuje nás dědek. „Dneska se tady tři kluci nechali ostříhat úplně dohola. Měls slyšet doktora, mohl se úplně zbláznit.”
SVÉRÁZNÝ LÉKAŘ. Doktor má svoji ordinaci zařízenou ve vedlejší ulici. I na malém prostoru tábora platí služební hierarchie. Vedení je odděleno od ostatních. Doktor patří k vedení. V táboře mu neřeknou jinak než Mengele a jednohlasně si na něho stěžují. „Zakázal nám všem jíst melouny a sám se jimi cpe.” Doktor se jenom chytá za hlavu: „Jsou jako malí kluci. Kdo z nich potom bude dostávat améby? Všechny melouny vypadají naprosto bezvadně, místní prodavači je totiž napouštějí. Potom si je koupíte a já, abych všechno zachraňoval.” Muž v bílém si při vyprávění bezpečně hladí dobře pěstěné bříško, které mu visí přes kalhoty. Rád a dlouze se poslouchá. Velice ochotně vypráví o tom, jak mu v Peru střílela pod okny hotelu Světlá stezka i jak vychovával černochy v Súdanu: „Jeden mě zastavil a chtěl po mně peníze. Ptal jsem se ho, proč nezkusí sám něco vypěstovat. To je prý moc práce. Tak jsem mu nic nedal.” O Indech je také přesvědčen, že se jim nechce moc dělat a na místní zdravotnictví by nevsadil ani pětník. Vysvětlení má hned po ruce: „Nedávno jsme tady viděli v okolí kobru, tak musíme být trošku opatrný. Když tě kousne, máš to spočítaný. I kdyby se ti podařilo včas dostat do nemocnice, než si vyběháš všechny potřebný papíry, je konec.” Co by nám asi řekl o čtyři měsíce později, kdy v Suratu vypukla morová epidemie?
OTEVŘENÁ DLAŇ. Ale lékař léčí a whisky uzdravuje. Tím spíš, když ji přinese sám šéf stavby. „Šéf je dobrej,” říká o něm s respektem dědek. Šéf je vytáhlý třicátník. Vede svoji první stavbu. Vítá nás trošku s rozpaky. V autě viděl kameru a neví, co tady chceme točit. Stavba bez problémů neexistuje snad ani v dílech socialistického realismu. Navíc tady vše již čtyři měsíce trčí na místě. Stroje uvízly v přístavu a odpověď na otázku, kdy se je podaří vysvobodit, je ve hvězdách. Indie rozhodně není místem pro choleriky. Byrokracie je tak opevněna ve svých zákopech, že cizí firma si bez domácí spoluúčasti zde raději nic nezačne. Dlaň je otevřená k úplatku vždy a rozpoznat situaci, kdy je třeba platit, nelze. Začátečníci tak snadno mohou následovat osud jedné z maďarských společností, která zde začala investovat na vlastní pěst. Vycouvala v okamžiku, kdy ji dluhy zcela zatopily.
ŠÉF MÁ STAROSTI. 120 dní musí udržovat v pohodě sedm desítek chlapů, jejichž režim se scvrknul na snídani, oběd, večeři, sledování televize, pití piva, hraní karet a vzpomínky na domov. Okolí procourali ve velice krátké době, není tady, co vidět. Pak prý v jedné vesnici někoho přepadli, tak už se raději zase zdržují v táboře. Pár lidí si udělalo výlet do Jaipuru, zaletěli se vykoupat do Bengálského zálivu. Někteří si koupili televizi, další elektroniku. Fanda do koní se do svého pokoje už sotva vejde, sehnal dvě sedla. Jsou tady levnější než v Čechách. Zatím však neví, jak je dopraví domů. Možná že pojedou s kolegou autem. Budou tak jediní, kdo z Indie uvidí víc než prázdnotu začínající hned za táborem. Na peníze si zatím nikdo nestěžuje. Valuty jim na konta přicházejí a tady toho moc neutratí. Nevědí, však, jak dlouho ještě v Indii budou. Do Vánoc už čtyřměsíční ztrátu určitě nedoženou. Když mluví o konci roku, je znát nervozita. Možná že vůbec nepojedou domů. Šéf má na stole rozloženou mapu. Trasa produktovodu připomíná poloviční podkovu. Začíná u pákistánských hranic, pokračuje východním směrem a poté se prudce stáčí k jihu.Český úsek je v jižní části. Šéf se ještě krátce radí se svým podřízeným. Zítra se poprvé pokusí umazat alespoň část ztráty. První skupina musí vyjet ještě před svítáním. V poledne teploty již vysoko překračují padesátku a místní noviny pravidelně informují o těch, kteří podlehli nesnesitelnému žáru. Indové, kteří nemusí, raději nevycházejí ven. „Postavíme tam alespoň nějakou plachtu, kde si budou moc svářeči něco vypít.” Stejně jim voda zteplá do podoby nesnesitelné břečky. Připíjíme si na zdar celého díla. Skotská ve skleničkách je skvěle vychlazená.
ČEŠTÍ DOBRODRUZI. „Jen si ještě přidejte,” pobízí nás svářeč, který má ve své ledničce nejvíc kompotů v celém táboře. Čtyřměsíční zahálku snáší klidně. „Je to tady lepší než ve vězení,” říká a hned dodává na vysvětlenou, že na vojně kdysi zmlátil hlídku. Stačil se už skamarádit se všemi Indy z okolí – od kopáčů, přes kuchyni až po děti z vesnice. „Když si vybavím těch pár rupií, za které dělají, je mi jich líto. Víš, některý naši kluci sem vůbec neměli jezdit. Smějou se mi, že schovávám jídlo místním dětem. Tvrdí mi – Vždyť jsou z vesnice, ze špinavý vesnice plný hoven. Vždycky jim říkám, tak se na sebe podívej, vždyť ty jsi taky z takový vesnice.” Poslední věta zní jako z westernu o sedmi statečných. Na dveře někdo nesměle zaklepe. Venku stojí pomocník z kuchyně. Kompotář mu z lednice vytáhne pivo. „Chodí si pro něj každý večer,” dodá téměř omluvně. Holohlavec krátce potáhne z cigarety. Zítra bude v první skupině. Patří totiž k nejzkušenějším. Dělal v Rusku, na Ukrajině, teď v Indii. Naposledy. Až se vrátí, končí. S kamarádem si otevře hospodu na Sázavě. Ptám se ho, proč to dělá. Doma hodně trampoval, ale v téhle profesi je romantiky pramálo. Z celé země nebude znát než kamení, písek, svařované trubky. Manželství se mu během toulek po světě rozpadlo a milionářem se také nestane. Chvíli přemýšlí: „Jsme dobrodruzi. Prostě jsme dobrodruzi.”
