Jak se čerstvý držitel magisterského diplomu vysoké školy, který navíc ještě pokračuje v doktorandském studiu, dostane do vedení přírodovědecké stanice na Papui-Nové Guineji? „Přihlásí se. A pak má buď štěstí, a nebo je dobrý,“ říká Antonín Krása, zástupce vedoucího stanice. A dodává: „Já jsem spíše první případ. Ale víte, jak to chodí. Štěstí a předpoklady si očividně nahrávají. Na Papui je potom cesta nahoru velmi krátká a přímá. Kromě vás tu je jen jeden další Nepapuánec, a už to vás pasuje do řídící role.“
Zdejší oblast se považuje za hmyzí ráj. Vy jste ale entomologii nestudoval.
Pohybuji se sice v entomologicky velmi bohatém prostředí, ale mým hlavním úkolem je udržet chod stanice. Ve velké míře se proto věnuji údržbě a opravám stanice, zařizování vývozních povolení či vyřizování víz a dalším provozně organizačním činnostem. Nedá se sice říci, že s hmyzem nepřijdu do styku, ale není bezpodmínečně nutné, abych znal jména všech druhů, se kterými se setkám. Navíc se entomologie v prostředí naší stanice výrazně překrývá s ekologií, která naopak mým studijním oborem je. Jednotlivá hmyzí společenstva tak pro mě sice byla nová, ale už ne obecné otázky s nimi spojené.
Jaký je tedy hlavní vědecký úkol stanice?
Odborně by to znělo složitě, takže se pokusím o zjednodušení – v podstatě je naším úkolem přispět k poznání hmyzu v tropických deštných pralesích, které jedni považují za zelené plíce planety, zatímco druzí v nich vidí zdroj rychlých peněz z pokácených stromů. Zkoušíme přinést poznatky k tomu, kolik skutečně existuje druhů hmyzu, jak se živí, jak žijí a podobně. Naše práce se samozřejmě neobejde bez potřebných peněz, takže je to takový kruh. Čím více poznatků získáme, tím větší šanci máme na další prostředky z různých grantů, které se zase využijí pro další výzkum, a tak dokola.
No a v neposlední řadě se snažíme vzdělávat místní obyvatele a přispívat tak k ochraně zdejší neuvěřitelně bohaté přírody. Vysvětlujeme, že stojící les je pro ně mnohem cennější a přinese jim více, než rychlý, ale jednorázový prodej dřeva. Představujeme tak jakýsi protipól těžařských společností.
Objevili jste již něco převratného? Třeba nové druhy hmyzu?
Naše práce samozřejmě navazuje na výzkum vědců, kteří byli ve stanici před námi. V současné době hlavně sledujeme, jaké druhy hmyzu se živí kterou rostlinou v nížinném tropickém lese, a porovnáváme hmyzí společenstva v podobných lokalitách vzdálených i stovky kilometrů.
V praxi to vypadá tak, že pro nás lidé sbírají v lese housenky, které pak krmíme listy patřičné rostliny a snažíme se odchovat dospělce a ty zkoumáme. Kromě motýlů a můr nás zajímají i tesaříci a kůrovci, vyvíjející se ve dřevě či pod kůrou vybraných stromů. Kolega se věnuje výzkumu místních mravenců, já zase volný čas věnuji žábám a plazům, kterých je tu neuvěřitelně velké množství a jsou velmi rozmanití.
Nové druhy ale sami nepopisujeme. Na základě našich sběrů to dělají specialisté – taxonomové v zámořských institucích, se kterými spolupracujeme. Papua je skutečně plná nepoznaného, každý rok jsou tu objeveny desítky nových druhů hmyzu nebo i rostlin, dokonce i drobných obratlovců. Já sám jsem narazil na dva dosud nepopsané druhy žab.
Česká stanice ale především přispěla k úpravě odhadů počtu biologických druhů žijících na Zemi. Popsáno už jich je více než milion, zhruba tři čtvrtiny z toho tvoří hmyz, a podobné to bude i s neznámými druhy. Náš výzkum naznačil, že původní desetimilionové odhady jsou přehnané. Ukázalo se, že část hmyzu se živí i několika příbuznými druhy a nebo dokonce rody rostlin, ne jen jediným, jak se vědci domnívali. Neplatí tedy rovnice mezi počtem druhů rostlin a hmyzu.
Jak může být papuánský výzkum prospěšný České republice?
Na první pohled to sice není tak zřejmé, rostliny i hmyz jsou na Papui zcela jiné než v České republice. Výzkum ale nesporně přináší mezinárodní prestiž jak mezi místními Papuánci, tak ve vědeckém světě. A třeba moje zkušenosti, stejně jako zkušenosti mých předchůdců mohou v budoucnu pomoci při obchodu s touto exotickou zemí na konci světa nebo v jiných ohledech.
Říkáte na konci světa. To je ale jen pohled ze středu Evropy…
Tak trochu. Je fakt, že strávíte v letadle spoustu času, musíte mnohokrát přesedat a v letadlech vstřebat spoustu opravdu hrozných filmů. Ale je jedno, odkud letíte, odevšad je to daleko. Utvrdí vás v tom i údiv a nadšení na tvářích valné většiny domorodců. Moc cizinců nevidí. Prostě konec světa! Nebo alespoň jeho začátek. Existují samozřejmě ještě vzdálenější světy, ale nikdo přece netvrdí, že konec světa musí být jen jeden. Tady v Oceánii je těch konců celá spousta. Ale i v Evropě a doma v Česku bychom některé našli.
Mé jasné „ano“ ale souvisí s pohádkami. Kde jinde než na konci světa totiž žijí mořské panny, obrovští prehistoričtí ptáci nebo pojídači ohně? Kde jinde narazíte na sangumy, vraždící kouzelníky schopné proměnit se třeba v prase a nebo krokodýla? Ty všechny tady najdete, ale kromě nich i moderní loupežníky se šátky přes obličej a puškami domácí výroby.
Tedy přepadení uprostřed panenské papuánské přírody?
Spíše na papuánské dálnici, byť její stav odpovídá zanedbané podhorské okresce. Tím nechci říct, že by papuánská příroda byla bezpečná, nicméně k většině loupeží dochází na konkrétním kopci na okraji Highlands, kam auta dorazí značně zpomalena předchozím stoupáním. Pro loupežníky, kterým se tu říká raskols, pak není žádný problém je zastavit a obrat řidiče i pasažéry.
Samostatnou kapitolou je hlavní město Port Moresby, které letos opět vyhrálo v soutěži o nejnebezpečnější hlavní město světa. Prakticky každý den si můžete v místních novinách přečíst o tom, jak se tam ve velkém krade, znásilňuje a zabíjí. Běloši jsou samozřejmě výborný terč, ale rozhodně se to neomezuje jen na nás. I Papuánci se snaží hlavnímu městu vyhnout, nebo aspoň nevycházet po setmění.
V Papui misionáři úspěšně rozšířili křesťanství. Podle některých pramenů je tu několik stovek různých církví, téměř tolik, co místních jazykových skupin. Nepřekáží náboženské svátky a tabu vaší práci?
Kostely nebo misie se tu najdou všude, třeba uprostřed pralesa, kam se dostanete jen pomocí letadla nebo několikadenním pochodem. Ve zdejších podmínkách ale církve často přejímají úlohu státu, budují a provozují školy a nemocnice a jsou hlavním tahounem rozvoje. Na rozdíl od Evropy, kde se jeví velmi konzervativně, zde katolíci propagují třeba antikoncepci a užívání kondomu.
Některá omezení vyplývající z víry tu skutečně existují, ale naši práci to neovlivňuje. Jde spíše o zákazy některých pokrmů, třeba adventisté nejedí chobotnice, žraloky, langusty ale ani prasata. Muži z okolí zase nejedí místní zeleninu aibiku, protože je tradičně spojována s malátností a impotencí. Ale stalo se nám, ze církví řízená letecká společnost na příkaz biskupa zakázala dovoz piva do vesnice uprostřed pralesa, kde jsme chtěli oslavit náš tříměsíční pobyt.
Takže opravdu žádné potíže?
Problémem jsou spíše pseudonáboženské představy projevující se kulty a vírou v nekonečné bohatství bělochů. Nedávno jsem tak byl se svými kolegy nucen vyjednávat postupně se čtyřmi ozbrojenými skupinami domorodců požadujících finanční kompenzaci za domnělý vstup na jejich půdu, kde jsme sbírali dvoucentimetrové žáby a kapradiny. Jejich představu, že je kdesi vyměníme zhruba za milion dolarů, se nám bohužel nepodařilo vyvrátit, ale vyvázli jsme bez zranění, jen o pár tisíc chudší. Reálně však hrozila likvidace nasbíraného materiálu a tedy několikadenní práce. Takováto setkání nejsou sice úplně běžná, na druhou stranu se s požadavky na různé kompenzace setkáte často a naši práci velmi znesnadňují a znepříjemňují.
Žijete v oblasti s malárií. Vyhnul jste se jí?
Kdepak. Poprvé jsem měl neodbytný pocit déj`a vu, výstavní horečku i zimnici, a pěkně jsem v tom lítal. Nejdříve se objevila kosti žeroucí zima, a když jsem si lehnul, byl jsem jako v sauně a měl divoké sny. Samozřejmě, že jsem v té době nebyl ve městě, ale víc než den pochodu od silnice, po které občas jezdí auta. A samozřejmě, že jsme měli před sebou deset dní práce, na kterou jsme byli jenom tři. Ale pomohl mi čínský Artemiter, velmi účinný lék. Už za dvě hodiny po první dávce jsem věděl, že to bude v pořádku. V Česku se ale zatím nesežene, takže je spousta lidí odkázána na nepříjemně silně psychoaktivní Lariam.
Ale na Papui může člověk dostat, potkat a poznat mnohem zajímavější věci, než je malárie. Žijí tu jedovatí ptáci, ještěrky se zelenou krví – a nádherné Papuánky.
Ještě pár měsíců a budete doma. Na co se těšíte nejvíc?
Na makovec, koprovou omáčku, rohlík s máslem a točené pivo. Ale taky na sníh a chlad, na vlak, asfaltové silnice, pravidla a bohatou češtinu, na procházku lesem bez dohadování se s majitelem. Těším se na tu obrovskou změnu, protože tahle země je skutečně úplně jiný svět.
A samozřejmě na lidi. Těším se na kamarády a úchvatné dlouhonohé holky, byť ani místní rozhodně nejsou k zahození.
Mgr. Antonín Krása
Narozen 11. 10. 1977 v Brně, vystudoval ekotoxikologii na PřF MU, toho času student doktorského studijního programu ekologie tamtéž. Zájmy: herpetologie (věda o plazech a obojživelnících), tanec a samozřejmě cestování. Kromě větší části Evropy navštívil také Tunisko, Venezuelu, Malajsii, Ghanu, Papuu-Novou Guineu a Austrálii. Kromě toho je členem realizačního týmu, který každoročně pořádá vzdělávací tábory zaměřené na ekologickou výchovu na středověkém hradě Zvířetice. Příležitostně přednáší ekologická a cestovatelská témata. V současné době zpracovává výsledky své vědecké činnosti z Papuy-Nové Guiney.
