Napsal a vyfotografoval: Jan Škvára
Na Einbenthal za Čechama? Tam se teď nedostanete! To je na gazík a možná ani ten to neprojede, tvrdí nám pan Šikola z českého konzulátu v Rumunsku. Rumunsko jsme si už zažili a tohle je prý samý konec Rumunska, takže se mi honí hlavou hrůzostrašné představy o české vesnici v horách, teď na sklonku zimy naprosto nedostupné. Ale přesto jedeme. Zmrzlí a nevyspalí z vlaku vystupujeme v noci v Orsové a hledáme hotel, kde bychom se mohli ohřát a načerpat sil před výpravou za zapadlými vlastenci. V recepci dostáváme klíč od pokoje, toaletní papír a žárovku. Výtah nejezdí a v pokoji protéká voda z kohoutku, samozřejmě studená. Teplá neprotéká ani sprchou, ani radiátorem. Do vypraných, ale stále flekatých postelí uléháme oblečení. Ráno mi Kosťa překládá rumunský název hotelu, prý to znamená „Zima”. Vyspalí, ale stále zmrzlí nacházíme bufet s teplou kávou. Vedoucí je neobvykle dobře ustrojen (má kravatu a na hlavě bekovku), jmenuje se Jožka a jeho děda byl Čech. „Počkejte tady, já vám něco seženu,” slibuje a za chvilku si k nám přisedá člověk, jehož čeština nikoho nenechá na pochybách.
Jmenuje se Adam Hamata a narodil se tak jako jeho táta i děda v Rumunsku. „Z kraje jsme prý byli míň než Rumuni, nynčkon je to naopak,” říká svou milou staročeštinou a jeho tvář se široce usmívá. „U nás se to traduje tak: vezmeš si Rumunku, tak budeš mít rumunskou kuchyni, budeš mluvit rumunsky, děti rumunsky, taky muzika, českou písničku si nezazpíváš. . .
Tak si hledáme mezi svými.” Večer se trochu diví, že neznáme ty staré české, které nám hraje na heligonku. Má ještě foukací harmoniku a zobcovou flétnu, chtěl by si koupit klarinet. Později nám ukazuje, čím se baví ve volném čase: lustry a rukojeť deštníku z paroží, z jednoho kusu dřeva vyřezaný řetěz i s funkční lampičkou, a dcerky Rafaelka se Štefinkou zkoušejí můj důvtip na drátěných hlavolamech, opět „made in Hamata”. Když večer usínám, přemýšlím, zda se šikovné ruce, muzikálnost a ostatní „atributy češství” nepřestěhovaly z Čech někam k rumunskému Dunaji. Druhý den ráno vyrážíme směrem „Na Kozla” a v autobuse jsem svědkem české konverzace dvou mladíků: „Hele, koukni támhle, ty dvě, koukaj´ sem!” „Dyk já je znám, ty sou z Bigoru!” Než vystoupíme, mají už s děvčaty domluvenou neděli, kdy přijdou na Bigor. Adam Hamata měl pravdu, děvčata sice nezářila krásou nesmírnou, ale byly to Češky. „Ta historie je těžká. Ono se říká, že Němci vytloukli Turky. Nevytloukli, Češi je vytloukli! 20 roků byli ve vojančině! Zato jsme tak rozházený po těch vrchách. . .
A i dnes, kde můžou, tak nasaděj Valacha. . . (Rumunsko je geograficky rozděleno na tři části – Transylvánie, Valašsko a Moldavsko) Ale my už jsme tady vyrostli, už jsme tady naučený, už myslíme, že jinde nemůže bejt lepšejc než jak tady. . . A taky mnoho jich bylo v legiích, za Československo se bili a hodně jich tam vostalo. A dneska nemáme ani nikde psáno o tom, že jsme Češi, jen ti, co byli na vojně, ve vojenským dokumentu.” Jaromír Kocman obyvatel Einbenthalu „Na Kozlu” je místo, kde staví autobus a kde není nic, jen hromada uhlí u řeky a strmá cesta do hor, k našim. Po hodině chůze nás míjí hornický náklaďák a sám od sebe zastaví. V kabině zní rumunskoturecká hudba a mluví se česky. Na Einbenthal je ještě 8 km – asi hodina jízdy, a tak se cestou dovídám, že v Orsové je „kolem tisíce českých duší”, Bigor je čistě česká vesnice se stovkou stavení 20 km od Einbenthalu a Karel, řidič náklaďáku, kdyby byl „šomer” – nezaměstnaný, šel by si hledat práci do Čech.
A spousta anegdot (víte třeba, kdy se dojí husa?). Je zvláštní, že i vtipy jsou české. Ptáme se po strýčku Ederlim (čí je to strýček nevím, ale každý mu tak říká) a Karel zastavuje před truhlárnou. Nohy se mi okamžitě zaboří po kotníky do bláta, je ho plná „silnice”. Kosťovi se z kabiny náklaďáku moc nechce, na rozdíl ode mne je zvyklý dbát na svůj zevnějšek a krémovat si každý den boty a tuší, že sem by patřily spíš holinky. Se strýčkem Ederlim se domlouváme o přespání a vyrážíme do místní školy. Je to jednotřídka, čtyři ročníky pohromadě a vyučuje se v rumunštině. Jediná škola, kde se učí česky, je na Bigoru, ale učitel prý chce jít do Čech lisovat pneumatiky do Otrokovic. Mezitím se po vesnici rozkřiklo, že přijeli nějací Češi, a cestou ze školy nám zastupuje cestu obrovský chlap s vizáží italského pobudy. Kulicha bez bambule, který byl snad kdysi červený, má směšně nasazeného na temeni. Jmenuje se Matěj Svoboda a je vedoucím jídelny na dolech. Zve nás na jídlo, později do hornického baru „Aurory”. Pár stolků, lavic a na stěně plakát „Madonna Erotic”. „Víš jak poznáš Čecha nebo Němce od Rumuna? Přeci podle kostkovanej košile nebo čepice, buďto má baret nebo bekovku.” Tu Valaši ani Srbáci nenosí.”
Po třetím pohárku pálenky nám pouštějí videokazetu, kterou natočila rumunská televize. Po záběrech nádrže a hydrocentrály, kterou my známe jako „Železná vrata”, se na obrazovce objeví Einbenthal. Všichni zmlknou a já si náhle připadám jako na bohoslužbě. Místní kostelík, střih, místní hospoda. Kdosi televizi zesílí a z připojené reprobedny s ručně malovaným „Philips” na nás zaútočí tahací harmonika a české písničky. Při videu se lidé kolem nás rozezpívají, česká písnička je česká písnička. Jedno děvče, které až dosud nábožně zíralo na obrazovku, se zvedne a postupně jednoho po druhém vytáhne na polku mezi stolky. Víc místa ani děvčat tu není. Stoupá nálada i hladina alkoholu v krvi. Ze stěny na mne vilným zrakem kouká Madonna a já jí pohled kalným zrakem opětuji. Mám pocit, že se mi to všechno zdá. „Já jsem byl na návštěvě v Čechách,” křičí na mě Matěj. „Byl jsem se starou i tancovat na dechovce. A jedna babka mi povídá: Chlapče, pojď si se mnou zatancovat, ty to tancuješ, jak my umíme.” Je toho hodně, co jsme v Čechách už zapomněli. Je večer, slunko tu brzy zapadá a také bar zavírá. Ještě že tak, jinak bychom asi k strýčkovi Ederlimu netrefili.
Odpoledne si strýček všiml, že jsem v Rumunsku nastydl, a hřeje mi na kamnech „meducínu”. Je to pálenka se skořicí a „muší se pít horká, jináč to nepomůže”. Druhý den ráno je opravdu rýma pryč. Lid zdejší jest vyšších kostnatých postav, otužilý a poctivý. Zlý zlozvyk – pití kořaly – jest mezi nimi velmi rozšířen. Slivovici „cvilku” pálí si rodiny všude ve značné míře a nejsmutnější přitom je, že dávají ji i numluvňatům do cumlíků, aby prý lépe spala. Mnohé děti mají jen kus chleba a slivovici k snídani! Je opravdu s podivem, že alkohol nemá zde patrnějšího neblahého vlivu na tělesný a duševní vývoj mládeže. Cestopis z roku 1930 Prokletím a požehnáním vesnice je Baia Nuova, důl na černé uhlí o kilometr výš. Mnoha lidem dává vyšší standard, než je v ostatních českých vesnicích, ale daní za to je „buďto deset centimetrů bláta, nebo stejně tolik prachu. Dřív jezdila s uhlím parní mašina po trati a vzala na Kozla celou denní těžbu. Nynčkon je trať zavřená a celej den jezdí skrzevá vesnici auťáky,” stěžuje si Gusta Voňavka, směnový mistr na dole. Stojíme zrovna u zrezivělé parní lokomotivy, převržené na bok. Pod zem nesmíme, ale Gusta nám ukazuje s pýchou „stroj” se strojníkem. Strojník sedí na sedačce před dvěma obrovskými navijáky. Když šlápne na levý pedál, zacinká to a levá klec jede s prázdným vozíkem dolů, pravá s plným nahoru. Obrovskou pákou přibrzdí rychlost, když se na mechanickém ukazateli ručička přiblíží ke křídou malované značce. Znova to cinkne, dvě ženy vymění vozíky a ten plný v obrovském oblaku prachu vysypou na skluz. . .
Na „stroji” jsem našel výrobní štítek Koblenz, 1906. Když nás Matěj Svoboda odváží svou dácií dolů na Kozla, tak po jedné z mnoha děr, které nás vždy vynesou ze sedaček až někam ke střeše auta, s pokrčením ramen řekne: „No co naděláš, tak jednou za půl roku vyměním spodek, no.” A dole na silnici u hromady uhlí se loučíme: „Já jsem Čech, jsem Čech. Narodil jsem se tady, vyrostl jsem tady, ale jsem Čech.” V duchu jsem si vzpomněl na několik známých rodilých Čechů, kteří po několika desetiletích v cizině by už tohle říci česky neuměli.
