Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.
Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.
Už první setkání však ukázalo, že Radek Jaroš je pohodář. „Pojď dál, jen dosnídám a jdeme na to,“ pozval mě do svého domu. Jeho bezprostřednost a vyrovnanost navozovala tak přátelskou atmosféru, že jsme z formálního vykání přešli naprosto přirozeně hned na tykání. A tak tu sedím u kávy a sleduji Radkovu snídani.
„Co to piješ?“ nedá mi to, když pozoruji v jeho sklenici cosi v tekuté až pastovité konzistenci. „Koktejl,“ naráží s úsměvem na název našeho časopisu. „Nějak jsem si na to v poslední době zvykl. Hodíš do mixéru půl citronu, pomeranč, něco kiwi a banán. Zbytek je na stroji.“ Napadá mě, že to bude nějaká energetická bomba k nastartování do celého dne, a tak se na to zeptám.
„To také je, ale nejvíc mě po ránu vzpruží skočit venku do bazénku, kde mám čistou protékající vodu. Má tak 15–20 stupňů, to je ta nejlepší vzpruha.“
V duchu si říkám, že vzpruha to rozhodně musí být. Jednou zrána jsem takhle proskočil do vody skrz půlcentimetrovou vrstvu ledu. Ovšem představa, že to dělám denně, a hlavně po ránu, mě moc neoslovuje. Nicméně zvyk je železná košile.
„Když se ještě vrátím k tvé životosprávě a jídelníčku, to u sportovce asi nebude nějaké vepřo knedlo zelo, co?“
„No, já se vcelku nijak zvlášť neomezuju, to dělají spíš skalkaři, kteří potřebují být samý sval a mít nízkou váhu. U vysokohorského lezení to není tak ostré. Samozřejmě ale mít metrák, to taky není žádná výhra.“
O Everestu
„Co si mám představit pod pojmem skalkař?“ zní můj dotaz nehorolezce.
„Dnes by se dalo lezení rozdělit asi jako atletika, tam je běh na sto metrů, dvě stě metrů, čtyři sta metrů, a tak dále až po maraton. Například takový Adam Ondra, to je takový Usain Bolt v lezení, bohužel to není tak mediálně provařené. Abych to shrnul, Adam Ondra by byl ten nejlepší na stovce, a já jsem už maratonec.“
„Když jsme u toho lezení, co Everest? Nepřijde ti to dnes jako snobská či prestižní záležitost?“ podsouvám úvahu.
„Everest má to štěstí (nebo možná smůlu), že je nejvyšší, a proto láká pseudodobrodruhy. Přibližně 95 % lidí, co tam lezou, nejsou horolezci, ale lidi, kteří si řeknou – mám porsche, dům i milenku, tak teď vylezu na Everest. Každopádně tito lidé se na vrchol drápou z jižní strany, ta je jednodušší. Já když jsem tam byl, tak jsem s výpravou zvolil cestu severní.“ Mount Everest byla první osmitisícovka, kterou Radek zdolal, ovšem v té době absolvoval čtyři výpravy do Himálají, a jen ta na nejvyšší horu světa byla úspěšná. Tehdy to na zářivou kariéru moc nevypadalo.
„Jaké to je, být kousek od vrcholu, a muset se vrátit či nemoct vůbec vyrazit?“
„Beznaděj, to by to asi nejvíc vystihovalo. Víš, že tě cesta stála veliké úsilí, spoustu času a také peněz. Je to jediný pokus, a musíš ho vzdát. Ale v tom, co dělám, mám základní pravidlo – není důležité stanout na vrcholu, ale hlavně se vrátit. Takže vzdát třeba sto metrů pod vrcholem je rozhodnutí velice nepříjemné, ale může zachránit život.“
Pas místo občanky
Každý nějak začínal a já chtěl vědět, jak to bylo u Radka: „Jaké byly tvé horolezecké začátky?“
„Moje lezecké počátky, na rozdíl od jiných vysokohorských horolezců, byly na malých skalkách a prošel jsem přes Tatry a Alpy až do Himálají. Mám to štěstí, že jsem prošel vcelku vším. A také jsem se snažil propojit s lezením svou práci. Ještě za minulého režimu, po vojně, jsem dělal výškové práce. Ovšem ze začátku byl problém, že za komunistů nešlo dělat na sebe. Takže rok a půl jsem se musel prokazovat pasem místo občanky (protože do ní se tenkrát psalo i zaměstnání) a tvrdit, že jsem právě odněkud přicestoval. Tak jsem unikal paragrafu o příživnictví. Ve finále jsme s kamarády pod komunálními službami založili firmu na výškové práce a po převratu ji zlegalizovali.“
Nakonec jsem se Radka ptal, od kdy je profesionální horolezec. Odpověď nejsem horolezec mě zarazila, ale vysvětlení přišlo vzápětí.
„Aspoň ne klasický horolezec. Chápej, pokud je někdo ortodoxní lezec, nedělá nic jiného, ale já ještě jezdím na kole, hraju volejbal a baví mě i jezdit vodu, hlavně na kajaku. Jsem takový multifunkční a osobně si myslím, že pro vysokohorské lezení je to lepší průprava, než jen denně lézt.“
Pak přišla má osudová otázka: „Zmiňoval jsi kajak, jak se na tom jezdí? Na kajaku jsem nikdy nejel.“
Bez mrknutí oka Radek prohodil. „Tak pojď dolů, naložíme lodě, vyrazíme na rybník a zkusíš si to.“
Existuje jen čtrnáct vrcholů na světě převyšujících 8000 metrů nad mořem, říká se jim Himálajská koruna. Doposud je zdolalo pouze třináct lidí. V roce 2014 by měl přibýt čtrnáctý. Zdolá-li Radek Jaroš horu Čogori (K2), bude prvním Čechem, který stanul na všech osmitisícovkách.
Za Radkem Jarošem, nejúspěšnějším českým vysokohorským horolezcem, jsem se vydal k němu domů, do Nového města na Moravě. Před naším setkáním jsem o něm znal pouze to, co vydala média či internet. Věděl jsem o jeho úspěších v horolezectví, o tom, že na začátku své lezecké kariéry tragicky ztratil přítelkyni v Tatrách; měl jsem také poslední informace o omrzlinách a následné amputaci dvou a půl prstu na noze po návratu z Annapurny. A pravda, byl jsem také trošku na rozpacích, jaký bude? Přece jen je to člověk, který má něco za sebou a má být na co hrdý.
Společný „trénink“
Sešli jsme do garáže, kde jsem spatřil dva profi kajaky. Natlačili jsme je do Radkova auta a vypravili se k nedalekému rybníku, kde jsem si měl vyzkoušet jednu část tréninku profesionálního horolezce. „Hlavně až pojedeš, nebo až se začne kajak kývat, nechytej se za boky lodi! Mohl by ses převrátit,“ slyším ještě Radkovu radu.
Vyplouvám, hladina je klidná, tak to snad půjde v pohodě. Omyl! Jak se brzy ukázalo, moje první jízda na vodě bude patrně křest ohněm. Snad každá moje snaha držet kajak v rovném směru jízdy končí hloupým točením se na místě. Radek se točí taky, ovšem cíleně. S potměšilým úsměvem na tváři krouží kolem mě a radí, jak loď stabilizovat. Nakonec se vybičuji k několika metrům jízdy ve snaze vyrazit za Radkem. Ukazuje se, že čím jednodušeji něco vypadá, tím víc za tím stojí dřiny.
Radkova láska ke kajakům je jasně vidět, a jeho loď je bezpečně vedena svým kapitánem přesně tam, kam má jet. Ne tak ta moje. Jediný úspěch je, že se ještě držím nad hladinou. Neumělými pohyby jsem si už několikrát hodil vodu do lodi a po hladině se stále přemísťuju točivým pohybem, což baví rybáře posedávající v rákosí na břehu. Nakonec se dostavil aspoň částečný úspěch: Potom, kdy Radek v klidu dvakrát obkroužil rybník, aby mi nechal trochu času na zacvičení, jsem dosáhl deseti metrů rovné plavby.
„Výborně,“ chválí mě Radek, „a teď přejedeme ten rybník celý.“
Ani nevím, jestli mám z toho nápadu radost, ale vyrážím. Snažím se napodobovat Radkův styl, ale ukazuje se, že jde z mé strany jen o lacinou imitaci. Během hodinky ježdění jsem dosáhl hlavně bolavých rukou a kajaku napuštěného vodou na hranici potopení. Od pasu dolů mokrý jsem odmanévroval svůj kajak ke břehu a byl jsem rád, že jsem z něj na poslední chvíli neudělal ponorku. Jak se ukazuje, každý začátek je těžký.
Strážný Dekar
Po návratu z rybníka jsem vyměnil mokré šaty za suché a vyrazili jsme s Radkem na oběd. „Většina lidí relaxuje sportem. Jak vlastně relaxuješ ty, když denně sportuješ?“ snažím se vymámit nějaké dosud nevyřčené informace. „Pro mě je ten sport prací i odpočinkem, ale dnes si klidně i sednu na zahrádku za domem. Máme tam broskve, co mamka zasadila, nějaké ostružiny s malinami a skleník s rajčaty. Nejsem žádný velký zahradník, ale dřív byl náš dům statek. Místo zahrady byl sad, měli jsme výběh s nutriemi, chlívek s prasaty a býkem a také ochočenou poštolku a lišku. Takže zamlada jsem si vcelku máknul. Vlastně bych mohl říct, že jsem původem tak nějak kulak,“ odpovídá s trochou nadsázky a smíchem Radek.
„Věříš na osud?“ padla jedna z mých posledních otázek.
„Hele, nevím, jak na to odpovědět, ale asi takhle. Byl jsem s kámoši na vodě a jeden z nich napsal příběh z mého života, ale psaný mým strážným andělem. Ten se jmenoval Dekar, což je vlastně Radek, ale s jinak přeházenými písmeny. A právě Dekar vypráví, co všechno mi musel udělat, abych se někam nedostal, čím mi vlastně zachraňoval život. Ono kdyby nedošlo k amputacím prstů na noze a kdyby se nestalo to, že mě koncem rekonvalescence po tom zákroku pokousal na noze pes, vyrážel bych na K2 už loni, a to byl na této hoře velmi smutný rok. Nikdo ji v 2013 nezdolal, a navíc tu došlo k několika úmrtím. Takže kdo ví, kde bych dnes byl, kdyby se mi nestaly zmíněné nepříjemnosti a kdybych na K2 odjel.“
Takže vlastně všechno zlé je pro něco dobré, shodli jsme se s Radkem. Nyní máme rok 2014, Radek letos vyráží na svou čtrnáctou osmitisícovku a pokud ji zdolá, v což doufám, bude čtrnáctým člověkem na světě a prvním v České republice, který pokořil Himálajskou korunu. Celá redakce Koktejlu drží palce a věří, že trojice čtrnáctek bude pro Radka Jaroše šťastnou číselnou kombinací.
