„Vemte si ho, je z Al-Kajdy, je Tálibán,“ pokřikují malí kluci na hlídkujícího vojáka v plné zbroji a se značným zápalem strkají k vojákovi nevinnou „oběť“ dětské hry. Voják bere svou roli statečně a na rozjívené malé Afghánce se tváří vlídně. Ostatně nic jiného mu nezbývá a navíc to má určitě v popisu práce. Na očích sluneční brýle, v ruce samopal a na rukávě pod nášivkou ISAF má českou vlaječku. Je příslušníkem české 6. polní vojenské nemocnice a na bezpečnost českých lékařů, kteří na afghánském venkově léčí zdarma prosté Afghánce, dohlíží s opravdu bezmeznou trpělivostí. Poloha pojízdné ambulance v dolíku se může zdát výhodnou z hlediska větrů nesoucích oblaka prachu. Jenže umístění na cestě k místní základní škole zajistilo malým školákům nevšední atrakci – a také zdarma…
60 PACIENTŮ DENNĚ
Zato dospělí Afghánci berou jedinečnou příležitost s plnou vážností, postávají u vchodu do páskami vyhrazeného prostoru a s lístečkem s pořadovým číslem čekají, až na ně dojde řada. Pod stříškou uchycenou k vozu pojízdné ambulance se ordinuje „o sto šest“, přichází jeden pacient za druhým. Kromě toho, že sama česká polní nemocnice je určena k provozu v terénních podmínkách, se české velení rozhodlo, že se navíc budou pořádat jednodenní výjezdy do terénu a pomáhat těm nejpotřebnějším. A na afghánském venkově bývá „nejpotřebnější“ skoro každý.
Ve spolupráci s oddělením CIMIC (Civil Military Cooperation) v rámci mise ISAF bylo v okolí Kábulu vytipováno pět míst, která český lékařský tým objíždí v pravidelných intervalech. O tom, že míst s potřebou lékařské péče by se v současném Afghánistánu našly statisíce, není pochyb, stejně jako o tom, že v globálu by se činnost českých lékařů dala nazvat mravenčí. O to větší hodnotu morální má český přístup k pobytu v Afghánistánu, kde jako jedni z mála aktivně přispívají k pozitivnímu obrazu mise mezinárodních mírových jednotek pro Afghánistán. Pro jednotlivé české doktory je ale určitě hlavním výsledkem v průměru 60 konkrétních ošetřených pacientů denně.
NA VÝJEZDU
Na výjezdy se jezdí od pondělka do čtvrtka, a v sobotu. V pátek mají „volno“ muslimové, v neděli zase Evropané. Výjezdovou jednotku tvoří 7 až 11 vojáků ochrany, 2 doktoři, 3 sestry, dále řidiči a afghánský tlumočník. Výjezdní rádius není velký, nejvzdálenější navštěvovaná vesnice leží od provizorních kasáren jen 30 km, ale na Afghánistán je to hodně. Jednak je na venkově značný problém se sjízdností přístupových cest, a jednak ne všude jsou prostými lidmi bez hlubšího vzdělání zahraniční vojáci přijímáni pozitivně. Navíc se lékaři na venkově setkávají s nedůvěrou, která pramení z naprosté kulturní odlišnosti.
„Stalo se nám, že po nás házeli kameny. Ale byla to spíš výjimka. Ovšem z bezpečnostních důvodů je nezbytné, aby byli všichni naši lidé doma před setměním,“ říká velitel polní nemocnice plukovník Jindřich Sitta v areálu nemocnice před svým velitelským stanovištěm. „Častější je, že vesničtí lidé cítí k cizím doktorům ‘v zeleném’ nedůvěru. V jedné vesnici se třeba nejprve objevili muži a půl hodiny nás jenom pozorovali. Když se ujistili, že nejsme žádnou hrozbou, začali teprve přicházet první pacienti. Jinde zase přišly jako první ženy a chlapi byli naštvaní, ale nakonec je nechali vyšetřit. Jezdíme od 22. května a za den vyšetřujeme, včetně provizorní ambulance, před naším táborem 100 až 150 lidí.“
„No, než lékařská, spíš je to humanitární akce,“ říká doktor Vlachovský, který se účastnil jednoho z výjezdů do vesnice Otchel na samém kraji Kábulu. Jeho slova mi docházejí až za chvíli.
Nejčastějšími neduhy prostých lidí jsou infekce ze špatné vody, malarické horečky, problémy se zády i srdcem, následky dlouhodobé podvýživy či špatné životosprávy nebo třeba exotická leishmanióza. Staří lidé trpí hodně artrózami. Kupodivu je málo čerstvých úrazů způsobených minami, spíš se napravují stará zranění. A také české doktory překvapila četnost popálenin u dětí. Asi je dětí doma hodně a kolem otevřeného ohně či nádob s horkou vodou na ně nikdo příliš nedohlíží. Děti také nejčastěji trpí průjmy a s nimi spojenými horečkami, ale také mívají vrozené srdeční vady. Přicházejí sem často chronicky nemocní lidé, kteří nemají na další léky. Přinesou recept a čeští lékaři se jim snaží dát něco náhradního.
AFGHÁNŠTÍ PACIENTI
Před doktorem sedí žena zahalená v burce, na klíně má rok a půl starou holčičku. Na první pohled vývojově zpomalené dítě vnímá okolí poměrně netečně. Matka si přes mřížku na obličeji stěžuje, že nemá mléko. Sestřička může jen poradit, ať žena dítěti koupí sušené mléko a pomalu přejde na normální stravu. Dítě bylo totiž stále pouze na mateřském mléce…
Burka je dalším problémem při vyšetřování, s odhalením před lékařem souhlasí ani ne polovina příchozích pacientek, a to jen v případech, kdy je to potřeba. Český personál ale i zde vychází místním vstříc, k dispozici mají interiér vozu a sestřičku.
K odhalování mi vysvětluje afghánský tlumočník Mohamed Nasir, zvaný Inženýr: „A ty, které se odhalují, to dělají jenom proto, že to tu mají zdarma. To byste viděl ty problémy a tahanice, kdyby to tu bylo placené…“
„Tuhle bolí oči, žlučník, hlava, klouby a záda,“ pak dál klidně překládá Inženýr českému doktoru pacientova slova, a tak trochu spiklenecky mne seznamuje s dalším zdejším specifikem: „No, zase chce prášek.“
„Ptal jsem se jí, prý ji sem poslali, aby to řekla…“ prozrazuje mi Inženýr na následujícího „nemocného“, asi 12letou dívenku, která se s toužebnou důvěrou dívá na doktora poté, co vyjmenovala dlouhou řadu neduhů hodných 50letého člověka („Bolí mne ruce, nohy, záda…“).
„Nemůžeme se na ně zlobit, vždyť jsou všichni tak chudí,“ upozorňuje mne smířeně Inženýr a pokračuje: „Víte, oni si často vymýšlí, jenom aby získali ty léky. Pak je třeba prodají na tržišti anebo schovávají na horší časy. Jiný zase svůj lék bere, jen dokud nezabere, a pak ihned vysadí a nechá si zbytek na později. Proto jim tu předepisují především neškodné léky, které neuškodí ani při předávkování.“
Je vidět, že doktoři poznali za krátké období prostředí, ve kterém působí, už opravdu dobře: v tu chvíli se mi například vybavila slova tlumočníka (tedy člověka, u něhož by se dal očekávat jistý rozhled), který překládal jedné novinářce. Ten člověk řekl: „Petro, ty tvoje prášky proti bolení zad jsou nanic. Nejprve jsem si vzal jeden večer a jeden ráno, a nezabraly. Tak jsem je další večer snědl všechny – a zase nic!“
Mezi léky nejčastěji předepisovanými českými lékaři byly aspirin a vitaminy, třeba B-komplex. Když jsem ovšem viděl štěstí v očích Afghánců odnášejících si takové a jiné neškodné přípravky, nabyl jsem naprosté jistoty, že prášky zde v neposlední řadě pomáhají i po psychické stránce…
Kromě výjezdů provozuje česká vojenská polní nemocnice bezplatnou ambulanci obyčejným Afgháncům přímo u vjezdu do vlastního objektu. Ambulance je venku umístěna z praktického důvodu: kdokoliv vstupuje do vlastního objektu, musí být pečlivě prohlédnut. „Předsunutou“ ambulancí se tak ušetří hodně času pacientům a hodně práce českým vojákům na strážnici. Ordinuje se denně od 9 do 12 a od 14 do 16 hodin. Zde vyšetření Afghánci jsou v případě potřeby posláni do vlastní nemocnice na další potřebné zákroky.
Jednou jsem do předsunuté ambulance přivedl na vyšetření i otce mého kábulského přítele Enama. Osman Khoja si dlouhé roky stěžuje na srdeční problémy a vysoký tlak. Přestože i sem, do předsunuté ambulance, si značná část pacientů přichází „pro prášky“, doktor Vlachovský trpělivě a hlavně poctivě prohlíží všechny. U mého pacienta zkušeně rozeznal vážnější vadu. Zkontroloval, co Osmanovi předepisují afghánští lékaři, a zhrozil se: „Tohle je už v Americe a Evropě sedm let zakázané, zkracuje to život!“ A předepsal Osmanovi nový efektivní lék, u kterého pak bylo navíc několika postupnými návštěvami nastaveno správné dávkování…POLNÍ NEMOCNICE
Polní nemocnice byla primárně určena jako zázemí mezinárodních jednotek ISAF a svému účelu také samozřejmě slouží. Z dálky se nemocnice nijak neliší od běžného vojenského tábora, pro laika je na první pohled k nerozeznání od ubytovací části. Je to shluk speciálních vojenských stanů pospojovaných jeden s druhým. Teprve uvnitř člověk s překvapením zjistí, že prochází profesionálními pracovišti chirurgie, rentgenu, očního nebo ušního, nemocnice má 6 lůžek intenzivní péče, psychiatrické oddělení a hematologickou a mikrobiologickou laboratoř. Vše na špičkové úrovni, v ceně jedné miliardy korun. Pod vojenskými stany se zde skrývá zdaleka nejvybavenější nemocniční zařízení Afghánistánu.
„Nemocnici jsme zde postavili za 14 dní, otvírali jsme 20. května. V případě potřeby bychom ale byli schopni přijímat první pacienty už 4 dny po příjezdu,“ vypráví plukovník Sitta, který s nemocnicí působil už v Kuvajtu a Albánii. „Působí tu pohromadě 130 lidí, z toho 50 osob tvoří lékařský personál, 40 procent jsou veteráni, kteří již v nějaké misi pracovali. Kromě toho máme tři místní překladatele.“
V soužití musí panovat pevný řád a pořádek. Vlastní nemocnice je otevřena pro příjem pacientů od 8 do 18 hodin, pohotovost ale funguje 24 hodin denně. K odreagování v osobním volnu slouží vojákům hřiště, video a čtení. K dennímu režimu neodmyslitelně patří budíček v 7.00 a dodržovaná večerka ve 22.00 hodin.
„V noci se má spát, a ne někde vysedávat. Panuje tu suchý zákon, absolutně žádný alkohol. Kdo to nemůže vydržet, nemá na misi co dělat,“ je přesvědčen plukovník Sitta, který si je vědom, že u jednotek jiných příslušníků mise ISAF tak přísné podmínky nepanují.
Nutno dodat další plukovníkova slova: „Psychicky jsou naši lidé v pohodě. Když jsme například Britům řekli, že tu jsme všichni na půl roku, velice se divili. Jejich vojáci rotují už po 4 měsících.“
