“Čaj prosím,” říkám prodavačce skrývající se za pultíkem s typickým ruským samovarem. Do kavárny s výlohou plnou naaranžovaných šálků s kouřícím čajem umně vyřezaným z polystyrenu jsem vešel s nadějí, že ve městě proslaveném čajovými karavanami se bude čaj podávat zvlášť vybraným způsobem. Jsem v Kjachtě, sibiřském městě, kterým kdysi v období sezony prošlo neuvěřitelné množství 200 000 balíků čaje, což představuje na 10 000 tun sušených lístků tohoto nápoje.”Čája nět, toľko kófe,” odvětila prodavačka zjevně hrdá na to, že až sem, do burjatských písků, dorazil symbol štěstí evropského konzumenta, i když jen v podobě chemického koncentrátu zabaleného do pytlíku s čínskými nápisy. Kávu odmítám a odcházím zkusit štěstí ke konkurenci. “Čaj, kófe,” hlásají nápisy na několika kavárnách v kjachtských ulicích. Ale všude podávají pouze kávu nebo pivo v plechovkách, z nákladů těch mnoha set čajových karavan, které v minulosti do Kjachty přivážely tisíce tun čínsk ého čaje denně, snad nezbyla ani jediná cihla. Domy bohatých kupců, celnice a čajová tržnice sice dosud stojí, ale čaj do Ruska i Evropy již dávno proudí jinudy.
BRÁNA DO ČÍNY OTEVŘENA
Počátkem 17. století se Rusko při svých výbojích na východ dostalo do přímého kontaktu s Čínou. Ruský postup se dlouhou dobu nesetkával s odporem, protože mandžuská dynastie měla dost starostí s upevňováním trůnu, a nemohla věnovat dostatečnou pozornost ruským mocenským ambicím. Teprve ruské pronikání k Amuru se v Pekingu setkalo s nevraživostí, a tak byla v roce 1689 za účelem konečného stanovení hranic ruského a čínského vlivu vyslána do Číny delegace ruských diplomatů. Výsledkem jednání byla tzv. Něrčinská smlouva o společné hranici a rovněž i přátelské poselství čínského císaře Khang-hi ruskému carovi Petru I., ve kterém se praví: “Naše země jsou tak obrovské a navzájem tak odlišné, že i kdybychom jeden druhého porazili, nebyl by z takovéto války žádný užitek. Navíc však je v obou státech země nadbytek.”
Když byla stanovena hranice, přišel čas zabývat se přepravou zboží přes ni. Ruským kupcům byl proto smlouvou umožněn přístup do Urgy (tehdejší název dnešního Ulánbátaru) a Pekingu. V roce 1719 pak byla podepsána smlouva o obchodní výměně a o vzájemné ochraně společných hranic, které se z velké části nacházely na území neklidných mongolských kmenů.
Právě neustálé nepokoje mezi pohraničními Mongoly vedly k mnoha stížnostem na porušování smlouvy, a konečně i k vypovězení ruských kupců z Urgy. Císař Khang-hi navíc zemřel a obchodní kontakty byly přerušeny.
Jung-čing, nový císař na mandžuském trůnu, se nejdříve snažil přesně určit pevnou hranici a zajistit její spolehlivou obranu, aby se zabránilo kontaktům jemu podléhajících Mongolů s Mongoly, kteří byli poddanými ruského cara. Pro vyřešení všech sporných otázek bylo rozhodnuto svolat pohraniční jednání na řece Buře, která tenkrát tvořila hranici mezi čínskými a ruskými Mongoly. Zplnomocněným vyslancem Ruska na tomto jednání se stal hrabě Savva Lukič Vladislavič-Raguzinský. Koncem roku 1725 vyjíždí te nto zkušený diplomat a obchodník na dalekou cestu z Moskvy na východní hranici ruského impéria a již na konci roku 1727 je podle jeho projektu postavena Novotrojická pevnost na místě, kde odedávna zimovali ruští a čínští kupci.
Rozhovory s čínskou stranou se protahovaly, Číňané žádali i území na jih od Bajkalu, hrabě Raguzinský byl však neústupný a nakonec dosáhl uzavření výhodné smlouvy, která přesně a na dlouhé období bez větších změn vymezovala společnou hranici dvou největších mocností v Asii. Podepsané protokoly byly partnerským delegacím slavnostně předány na břehu řeky Kjachty a den poté, 15. června 1728, položil Raguzinský tři versty od hradeb Novotrojické pevnosti, přesně tak, jak bylo v nové smlouvě stanoveno, zá kladní kámen budoucího centra vzájemného obchodu (rusky nazvaného Svoboda), které později obdrželo statut svobodného handlovního města. V září 1728 se do Kjachty z Pekingu vrátila ruská karavana se zbytky sibiřských kožešin, které se nepodařilo prodat na pekingském trhu, aby je zde nabídla čínským obchodníkům. Tím byl položen základní kámen kjachtského obchodování, které mělo prakticky monopolní postavení v rusko-čínské obchodní výměně.
KJACHTA
“Kjachta leží u říčky Kjachty 660 verst od Irkutska,” popisuje město v roce 1819 malíř A. J. Martynov. “Má půdorys čtyřúhelníku, uprostřed kterého je postaveno dřevěné tržiště s kamennou kaplí. Na východ od tržiště se nachází Ruský chrám, na jih kasárna, hlavní strážnice a dům velitele. Ostatní prostranství je zaplněno domy kupců. Vně města jsou příbytky kozáků s rodinami, kteří ochraňují hranici. Místo není vůbec vhodné k nějakému hospodaření, často je zde nouze o vodu. Město je však hezky vystavěn o, ulice jsou prostranné, domy sice dřevěné, ale čisté a pěkné. Obyvatelstvo je složeno z mnoha národností, žijí zde kupci moskevští, kazaňští, kurští a jiní, z národů Sibiřští Tataři, Bucharci, Mongolové, Tunguzové a mnozí další, které sem přilákal obchod. U severozápadních vrat je předměstí pro kupce, kteří dnem i nocí neustále přijíždějí a odjíždějí, hlavně pro Mongoly, kteří přihánějí dobytek na prodej.”
 Čajová manufaktura |
Prakticky současně s Kjachtou vybudovali Číňané ve vzdálenosti 20 verst od ní čínskou obchodní základnu pod názvem Majmajčen (místo prodeje a nákupu). “Čínský Majmajčen má, podobně jako ruská Svoboda, čtvercový půdorys a je celý obehnán vysokou zdí. Na straně obrácené ke Kjachtě je před každými z trojích vrat umístěna vysoká palisáda bránící Rusům vidět, co se děje uvnitř města. Na ní je čínské písmeno Fu, znak pro štěstí,” vzpomíná na vzhled města německý orientalista G. Klaprot v roce 1816. “Číňan é jsou přesvědčeni, že tyto palisády je ochrání před zhoubnými vlivy a zlovolnými přáními Rusů. Toto přesvědčení je součástí učení Feng-šuej. Pro pěstování zeleniny, bez které Číňané žít nemohou, je všude spousta zahrad. Na ulicích a ve dvorech je patrná veliká čistota, jakou lze najít jen v holandských městech. A vůbec se Číňané odlišují od všech národů žijících v Kjachtě pořádkem, svědomitostí, vkusem a důvtipem. Přitom jsou chytří a jsou lepšími obchodníky než Židé nebo Arméni. Místní čínští kupc i většinou pocházejí z provincie Shansi a za povolení k obchodování platí státu pevnou daň. Všichni jsou svobodní, protože čínské zákony zakazují Číňankám stěhovat se do cizích zemí a pohraničních oblastí. Bohatí kupci si vydržují mongolské milenky, které však nežijí ve městě, nýbrž v jurtách za městem. Skoro všichni dobře mluví mongolsky, někteří i rusky, zatímco ruští kupci se čínsky nikdy neučí.”
Rusové žili s Číňany velice družně, často se vzájemně navštěvovali, v noci se však brány obou měst uzavíraly a každý z jejich obyvatel musel být doma.
Majmajčen se postupně stal centrem obchodu i pro Mongolsko, sem proudila stáda dobytka prodávaná dále do Ruska, sem přijížděly význačné osobnosti Mongolska nakoupit si různé čínské a ruské zboží, jinde nedostupné.
PÍSEČNÉ BENÁTKY
I když byla Kjachta co do počtu obyvatel jen jedním z mnoha sibiřských měst, díky obchodu se zde zcela mimořádně setkávalo několik kulturních vlivů: evropský, ruský, čínský a mongolský. A díky prostředkům, které obchod městu každoročně přinášel ve formě zvláštní daně placené do městské pokladny při vyvezení čaje z města, bylo možno z těchto vlivů bohatě čerpat. Proto současníci nazývali Kjachtu pro její bohatý kulturní život “písečnými Benátkami”.
Kjachtští kupci díky svým pokrokovým názorům vždy patřili k nejznamenitější části sibiřské inteligence. Měli bohaté styky s děkabristy, z nichž někteří pobývali v Kjachtě ve vyhnanství. Ve městě existovalo několik středních škol a později i gymnázium, knihovna a od roku 1890 i vlastivědné muzeum, které ve svých sbírkách chrání mnohé vzácné exponáty.
Kjachta se stala přirozenou základnou vědeckých expedic směřujících do centrální Asie. Tady působili zakladatelé ruské sinologie i slavní ruští cestovatelé, jako G. N. Potanin, N. M. Prževalskij, V. A. Obručev a P. K. Kozlov, kteří odsud vyjížděli na své objevné výpravy do Mongolska, Číny a Tibetu.
ČAJ MÍSTO PLATIDLA
Jakmile se hranice obou velmocí dostaly do přímého kontaktu, začali si pohraniční obyvatelé vyměňovat různé druhy zboží. Vedle toho však od počátku vzájemných kontaktů existoval ruský karavanní obchod, jehož cílem bylo v Pekingu prodat či za vhodné zboží vyměnit erární kožešiny vybrané od sibiřských národů formou daní. Tyto karavany jezdily do Pekingu pravidelně jednou za několik let a společně s nimi do Číny pronikali i sibiřští kupci. Číňané však jejich obchodování kladli všemožné překážky, a prot o byl karavanní obchod v roce 1762 zcela zastaven.
Na jeho základech vyrostl kjachtský obchod, který byl zpočátku zcela ve státních rukou a později byl státem do značné míry kontrolován prostřednictvím cel a nařízení. A to jak z ruské, tak z čínské strany.
Pro zahájení obchodu s Ruskem vyslala čínská vláda několik kupců, kterým dala monopolní právo obchodování a současně jim přikázala udržovat ruské obchodníky v závislosti a nesdělovat jim žádné informace o čínském obchodu ve vnitrozemí a o cenových relacích v Číně. Tato opatření umožňovala vládě požadovat co nejvyšší ceny za zboží dovezené do Kjachty. Většinu z tohoto zboží tvořil čaj pocházející z plantáží na dolním toku řeky Jang-c?-ťiang. Množství čaje určeného pro Rusko se každý rok měnilo v závi slosti na úrodě a na situaci v Číně a bylo Číňany pokládáno za strategickou informaci a před ruskými obchodníky přísně střeženo.
Ruští kupci čelili těmto podmínkám stanovováním společných jednotných cen za ruské zboží, které pak požadovali po Číňanech. Na dodržování této jejich dohody dohlížela volená rada kjachtských kupců.Číňané dopravovali zboží do Kjachty prostřednictvím mongolských velbloudích karavan. Jak uvádí slavný ruský cestovatel N. M. Prževalskij, uskutečňovala se doprava zboží jen na podzim, v zimě a brzy na jaře do dubna. V létě se všichni velbloudi posílali na zotavenou do stepi, kde jim bylo umožněno odpočívat a nabrat sil na další sezonu, která začínala již v září. Tehdy Mongolové vypravovali do Kalganu u čínské zdi dlouhé řady velbloudů, z nichž každý unesl 4 balíky čaje (asi 200 kg). Velbloudi byli od Mongolů najímáni buď přímo až do Kjachty, nebo jen do Urgy, podle počasí a množství sněhu na cestách. Z Urgy se čaj někdy dopravoval na dvoukolých vozících, do nichž byli zapřaženi voli. Cesta z Kalganu do Kjachty trvala 30 až 40 dnů a karavana ji za jednu sezonu absolvovala dvakrát. Přeprava balíku čaje (asi 50 kg) z čajových plantáží do Kjachty stála asi 6 rublů a tato částka zvedla cenu čaje na trojnásobek. Velbloud se mohl účastnit pochodů od svých pěti let a před nastoupením cesty absolvoval desetidenní půst. Z každého velblouda obdržel mongolský majitel za jednu cestu 50 rublů, což byl velice slušný výdělek. Důvěřivé Mongoly však o jejich peníze zpravidla připravili čínští obchodníci, takže majitel karavany odjížděl domů často zcela bez peněz.
Protože v Urze i v Kjachtě se čaj měnil přímo za zboží, fungovala čajová cihla jako ideální platidlo. Ovce stála v Urze 150 cihel, zatímco dýmka 5. “Od roku 1728 dodnes probíhá obchodování v Kjachtě podle zaběhnutých pravidel,” vzpomíná A. J. Martynov. “Zboží se vyměňuje za zboží, bez peněz, bez směnných kurzů, bez dramatických zvratů, což vše v Evropě považují za nezbytnost při obchodování.”
Balíky čaje byly zabaleny do kožešinových přikrývek, v Kjachtě se balíky zašívaly do nevydělané kůže, aby jim po cestě neublížilo vlhko, a vydaly se na vozech, saních a lodích na dlouhou cestu do Ruska a dál do Evropy. V období sezony se do Kjachty denně dopravilo neuvěřitelné množství 200 000 balíků čaje, což představuje na 10 000 tun sušených lístků tohoto pro Rusy přímo kultovního nápoje.
Rusové zpočátku vyváželi do Číny pouze kožešiny, zlato a stříbro a celý obchod byl ve státních rukou. Rostoucí pašeráctví však přinutilo Kateřinu II. zrušit koncem 18. století státní monopol, což mělo za následek ohromný nárůst obchodu a rovněž i města. Sortiment zboží pro Čínu se rozšiřoval, začalo se vyvážet zboží pocházející z nově postavených továren v Prusku a Polsku a po rozmachu průmyslu v Rusku ho nahradily výrobky ruské. Na obchodování v Kjachtě byli závislí mnozí obyvatelé Sibiře, kteří se živili přepravou zboží pro bohaté kupce a výhodně jim prodávali sibiřské kožešiny a zemědělské přebytky. Jen za dopravu přes Sibiř zaplatili kupci kolem 4 milionů rublů ročně, často i více. Postupně se obchod dostal do rukou nejbohatších kupců, kteří se dělili na “moskevské” a “kjachtské”, z nichž ti první disponovali větším kapitálem, a mohli tak získat kvalitnější čaj. V polovině 19. století byl roční obrat kjachtského obchodu na 30 milionů rublů, v roce 1862 žilo v Kjachtě na 5430 obyvatel a v p rovozu bylo 16 malých manufaktur, které vyráběly pro potřeby obyvatel i vývozu mýdlo, svíčky, cigarety a boty. Od roku 1840 do roku 1850 bylo v Kjachtě registrováno na 90 obchodních firem, některé z nich se etablovaly i v Americe či v Austrálii. Každoročně bylo do Číny vyvezeno zboží za 7 milionů rublů a státní pokladna obdržela na daních odvedených z čajové magistrály na 5 milionů rublů.
Zájem Číňanů o ruské zboží byl proměnlivý, bylo možno ho pouze odhadovat na základě různých náznaků. Z tohoto odhadu pak Rusové stanovovali prodejní ceny, které se snažili udržet. Byl-li zájem velký, podařilo se prodat všechno ruské zboží i za vyšší ceny, a výsledná cena čaje na evropském trhu pak byla nižší. Tak se úspěch či neúspěch obchodníků v daleké Kjachtě posléze projevil v čajových krámcích po celé Evropě.
Je zřejmé, že obchodníci v Kjachtě a v Majmajčenu byli pouze zprostředkovateli výměny zboží mezi dvěma velmocemi a podmínky této výměny byly určovány jejich vzájemnými politickými vztahy.
ČAJOVÁ VÁLKA
V průběhu 19. století byl kjachtský čajový obchod stále více ohrožován úspěšným pronikáním Angličanů do Číny a na čínský trh. Toto pronikání bylo o to nebezpečnější, že obchodování v Kjachtě bylo založeno na monopolizaci a na základech státní regulace. Rusové neměli možnost proniknout do Číny a studovat tam místní poptávku či nabídku, a celá obchodní výměna tak byla postavena především na čaji a ruském zboží pro čínské majetnější vrstvy.
Po anglo-čínské opiové válce získali Angličané v polovině 19. století přístup do pěti čínských přístavů a začali s Čínou čile obchodovat. Do Evropy se tak poprvé dostal levnější kantonský čaj, jehož přebytky proudily do Ruska přes Oděsu a západní Evropu. I když byl dovoz čaje na území Ruska jinou cestou než přes Kjachtu zakázán, do deseti let se pašeráctví rozmohlo natolik, že všichni obyvatelé západních gubernií a také velkých ruských měst kupovali pouze pašovaný čaj anglický, který se stal zdrojem příjmů všeho pohraničního obyvatelstva Ruska. Kantonský čaj byl sice méně kvalitní, ale jeho nízká cena měla za následek masové rozšíření tohoto nápoje v Evropě i v Rusku.
V polovině 19. století, po vlně povstání v Číně, stoupl zájem Číňanů o drahé kovy. Vývoz zlata a stříbra byl pro ruské obchodníky velice výhodný. Zatímco při výměně čaje za zboží činila výsledná cena jedné čajové cihly 120 rublů, při výměně za zlato či stříbro klesla až na 50 rublů. Ruská vláda se však vývozu drahých kovů bránila různými omezeními. V jednom období se například do Číny směly vyvážet pouze užitkové předměty zhotovené ze zlata či stříbra. Toto opatření pak vedlo ke kuriózním objednávká m kjachtských kupců, kteří si u moskevských zlatníků nechávali zhotovovat zlaté servisy ohromných rozměrů. Později byl obchod s drahými kovy opět povolen a obchodování opět ožilo. Číňané však již neměli zájem o ruské továrenské zboží, protože nakoupené zlato odvezli do jižních přístavů, kde si nakoupili zboží anglické.
Kjachtští kupci, společně s gubernátorem Východní Sibiře, si byli vědomi nebezpečí, které plynulo z přívalu levného kantonského čaje do země. Úpadek obchodu v Kjachtě by měl za následek úpadek domácího průmyslu i příjmů sibiřských obyvatel, znamenal by i konec ruského vlivu na dění v Číně. Proto společně žádali ruskou vládu o změnu celní politiky (clo uvalené na kjachtský čaj činilo 100 %) a o zavedení takových cel na dovoz čaje, která by umožňovala udržet při životě zaběhlý trh v Kjachtě. Opatření vlády však byla nedostatečná a představovala pouze pokus o zachování příjmů do státní pokladny. Pro obchodování v Kjachtě však znamenala katastrofu a úplný zánik, který definitivně nastal po otevření Suezského průplavu v roce 1869. Námořní cesta z Asie do Evropy se podstatně zkrátila, obchodní lodě jednou provždy nahradily velbloudy a jejich houpání na vlnách oceánu nahradilo houpání balíků čaje na hrbech “korábů pouště” při vjezdu do bran Majmajčenu.
. . . . .
“Čaj budete?” nabízí mi mongolská průvodčí sklenici kouřícího čaje v pohraničním vláčku Nauški-Suchbátar. Nemohu odmítnout, čaj je tady v Asii již nerozlučně spojen s cestováním a s vlakem, a smradlavá čínská káva mu naštěstí jeho postavení ještě neodcizila. Vařící voda se připravuje v samovaru na konci vagonu a hrnek s trochou čaje patří k výbavě i toho nejchudšího cestujícího. A tak opatrně upíjím ze své sklenice a umazaným oknem pozoruji po zuby ozbrojené ruské vojáky hlídající hraniční čáru. Pár kilometrů na východ od současného hraničního přechodu se uprostřed burjatských písků pozvolna rozpadají domy bohatých kjachtských kupců. Navždy ztichl hluk čajových tržišť, řvaní velbloudů a jejich pánů. I hranice vlivu dvou sousedících velmocí se za ta staletí občas posunuly. Ale čínský čaj přes ně putovat nepřestal. Alespoň teď putuje v mé sklenici společně se mnou směrem do Číny, do místa svého vzniku.
