Text a foto Ruda Švaříček a Pavel Bém
Jaká byla skutečná cesta Pavla Béma a Rudy Švaříčka na Everest? Ještě po roce koluje řada fám a zkreslených informací. I proto si teď můžete přečíst, jak to bylo doopravdy. Karavana jaků pokračuje do základního tábora pod Everestem, opouští písečné moře, kličkuje po kamenech proměnlivé hladiny jezírka a šplhá na ledovcovou morénu. Památníčky na zesnulé ve skalním zlomu opět varují… Dnešní 17. duben je pozdní doba na příchod do tábora. Jiné expedice nás už předběhly. Sněžná hranice prostupuje výškou 5800 metrů, nad ní se drží věčný sníh. Napravo od nás se odvážně vysvlékla nestoudná Lhoce. Ve skále se tak mohou rýsovat ozdobné vrstvy pískovců a vápenců, usazené kdysi na dně moře Thetys. Přes čtyřicet milionů let zde na sebe narážejí dvě desky zemské kůry. Tektonická aktivita zvedá hory a pozvolna vtlačuje Indii pod Čínu a Nepál. Dlouhá doba působení vyzdvihla masiv o několik kilometrů, navíc tiše probíhá i stálý horizontální posun k severozápadu, do oblíbeného Tibetu. Pokud nezvládneme vylézt kopec letos, budeme to mít příští rok zase o 27 milimetrů dál! S velkými expedicemi v základním táboře se nemůžeme měřit, jejich základny připomínají paláce blahobytu. Mají specialisty na techniku, materiál, proviant, počítače, zdravotníky, specialisty na specialisty… Britská výprava čítá dvě stě členů. Patříme k nejmenším skupinám, nadšení a elán však můžeme na trhu práce prodávat na kila.
Středobodem nového dění je jednoduchý společenský stan za kamennou kuchyní. Na okraji tábora láká k přemýšlení stan azurové toalety, tady se medituje nejlépe. Modrý sud toalety později sneseme do Namčhe, nic se zde nesmí pálit. Šerpové vystavěli kamennou svatyni, čekáme na její vysvěcení a vhodný termín pro slavnost púdža. Síly s horou poměříme, až mnich požehná našemu konání, zatím nás čeká jen aklimatizace v okolních kopcích.
SVĚTÉLKUJÍCÍ HAD Zvědavost vyhání ze spacáku. Ranní čtvrtá je z fyziologického hlediska nejlepší dobou na meditace. Nejen v klášterech Nepálu toho bohatě využívají, naše myšlenky jsou však teď úplně jinde. Soukám se do výškových bot, trojitá vrstva působí robustně. Na chození v lehkém tvrdém terénu to moc není, ale v extrémních mrazech jsou k nezaplacení. Nezklamaly mě v Antarktidě, snad zabodují i tady. Hltáme snídani, nasazujeme úvazky, na ně smyčky, karabiny, osmu, jümar… Tma milosrdně přikrývá nejisté tváře, kužel světla vždy vymáčkne jen křečovitý úsměv ranního optimismu. Čeká nás obrovský „vodopád“ proudící v ledových skákajících vlnách, rozlámaný led je ve stálém pohybu. Švýcaři ho v roce 1952 nazvali Cestou sebevrahů! Natlačil se mezi skály Everestu a Nupce. Povrch živé hmoty se bortí v labyrint propastí. Led „teče“ skoro jako voda. Bludiště lemují po stranách schůdnější koryta, na která však dorážejí laviny. K sebevražednému vstupu do nich máme daleko, probíjíme se jako ostatní středem ledopádu. Denně se zde odlupují masivní bloky o váze mnoha tun, nejistě visí nad prázdným prostorem, vyčkávají na svou chvíli. V následujícím okamžiku se mohou zřítit a vyhladit vše, co jim stojí v cestě.
Přes obávaný ledopád Khumbu je lepší proniknout dříve, než se do něj opře slunce, ve ztuhlém masivu je riziko relativně nižší. Když vše půjde podle plánu, čekají nás čtyři cesty přes něj tam a zpět, tedy osm nebezpečných putování. Letos je ledopád nepříjemný, podle místních znalců prý nejnebezpečnější v historii! Na prvním žebříku přes trhlinu si mačky nechtějí rozumět s plechem. Žebře jsou svázány dva tři dohromady, délka opičí dráhy se násobí. Trhliny prořezávají rozbitý terén jak odporné jizvy. Tady se ale padá jen jednou! Děravý ementál ledopádu je jako prožraný hejnem obřích krys. Mrazivý led umí být i rafinovaně krásný, vytváří křehké bizarní útvary. Ocitáme se v ledové jeskyni, nad hlavou se lomí ledovcový strop. Do reality vrací křik: „Danger, go away!“ Srdce spadlo někam dolů, snad až do kalhot. Možná to ani není srdce… Cesta pod ledem vyráží dech, nad námi se vznáší oblouk Pravčické brány celý z ledu. Kolik podobně bizarních úkazů nás ještě čeká? Zbortit se mohou kdykoliv! DRIFT C1 Vracíme se do tábora. Ten zatím pokryl slavnostní nános čerstvého sněhu a umocnil púdžu, nejdůležitější obřad pro další konání. Rituál vede lama Pemba Nurbu z kláštera Thame. Oltář lapse naší kamenné svatyně je plný dobrot, ve štědré záplavě sušenek, kompotů, čokolád a ovoce se málem ztrácí fotografie lamy. Ornamenty z jačího loje navozují prostředí gompy, klášterní jistota je však od nás na míle daleko. Usedáme s vážnými výrazy na zem. Mumlání manter je působivé. Sedm bankovek se v míse vypíná jako sedm statečných – přesně tolik, kolik nás je. Po ukončení obřadu s rýží vyhazujeme k božstvům ječmennou mouku, snáší se dolů zvolna jako vesmírný prach. Při každé explozi campy k nebesům Šerpové vykřiknou „Bohové zvítězí!“ Nurbu nás zhmotní pomazáním campou, na pobledlých obličejích si dá obzvlášť záležet. Bílá mouka ve vlasech i tvářích demonstruje naději, ve které chceme žít, dokud nám nezbělají vousy a vlasy. MRTVÝ KAMARÁD A podruhé do ledopádu. Navlečeni do úvazků s mačkami zatím jen v ruce se znovu prodíráme slábnoucí tmou a sílícím ledem. Z hlavy nevyženu včerejší chmurné povídání Martina Minaříka, jednoho z nejlepších a nejšílenějších horolezců české současnosti. Bojuje zde o šestou osmitisícovku. Na Lhoce našel smrt po pádu Pavel Kalný. Martin se přesně po roce vrací vypořádat si účty s horou i svědomím. Chce se postarat o tělo tragicky zesnulého kamaráda, které zůstalo „tam“. Vloni mu zde omrzla noha a z hory jej snášel vrtulník. Jak dopadne tentokrát? Chlad ledopádu nás ale přivádí do varu. Kličkujeme mezi modravými věžemi velikosti baráků. Devátá přináší dotěrné paprsky, zákeřné slunce zase nezaspalo. Šetříme kapkami tekutin, přitom šlapeme po tunách vody přeměněné do pevného skupenství. Pod námi je druhý největší horský ledovec a je ale na dary skoupý. Dnes je už cílovou páskou oáza kempu C1. Tři nevyzpytatelná W
Novou výzvou a vlastně i povinností je dosáhnout tábora C2. Vyrážím první a cesta si se mnou pohrává. Sněhový reliéf zrádné oblasti rafinovaně klame, jámy splývají do zdánlivě rovné bílé plochy. První krok v mačkách na neposlušném žebři je vždycky nejhorší, škrábání hrotů o plech evokuje zlostné drápy nahněvané šelmy. V půlce chatrného mostku se plech nejvíc prohýbá a neposlušně natáčí. Došlápnutí do protějšího sněhu je slastná úleva. Číhá však hned další trhlina. Konečně i žebříkům dochází dech, ledopád končí a terén se formuje do Western Cwm. Výstižné Údolí ticha vede do království klidu a míru. Ledovcová pláň svůj sklon zklidnila, stoupáme proti masivu osmitisícové Lhoce. Po levici defilují slavné výstupové cesty královského Everestu. Zleva nejprve médii halasně oslavovaný americký počin roku 1963, pak odvážný ruský průstup dobrodruhů z roku ’82. Následuje britský nářez ústící na hřebeni pod Hillaryho výšvihem, za ním je trasa polské expedice z osmdesátého… I naši horolezci se zde pořádně vyřádili, slavným jménům Rakoncaj, Stejskal… chybělo jen málo, aby se úspěšně vepsala do horolezeckých análů. Přímo před námi se rýsuje legendární první cesta na Everest z roku 1953 Hillaryho a Tenzinga. Šlapali tam až 29. května, ale vše je o relativitě počasí. Jak mi říkal jeden Šerpa před dvěma týdny (jak je to dávno!) v Namčhe: „U tří ,w‘ nikdy neodhadneš, jak se zachovají!“ Weather – počasí, wine – víno a woman – žena. PRVNÍ MRTVÝ
Čekáme hřejivé paprsky na rozhýbání ztuhlých těl a zmrzlých věcí. Když se kotouč slunce dokutálí až ke stanu, balíme batohy k návratu do základního tábora. Snesu i morální povinnost odpadků, za tři dny vyprodukujeme neslušnou hromadu plastů. Ve stanu necháme spací pytle, vaření, jídlo i další pracně vynesené nezbytnosti. Upotřebíme je až v příštím díle výstupu. Nepřipouštíme si návštěvu nezvaného hosta, horský hyenismus se našemu stanu snad vyhne i bez zakopané pasti. V nížině se dá ztráta zacelit a její důsledky nahradit, v extrémní výšce je odcizení bomby či bundy na úrovni vraždy. Jen smrtící nástroj je nenápadný! Naštěstí se s fatální krádeží nesetkáme. Mačky spokojeně skřípou ve sněhu, idylu však rychle zpřetrhá setkání s roztěkanými Šerpy, vyplašení kluci překotně popisují čerstvou tragédii kolegy. Někdo se dnes žení a jiný právě umřel… Pod trojkou spadl kus ledu, nic velkého, ale přesná zabijácká trefa. Hořkou zprávu sděluji klukům, osudím ledopádu se snažíme proběhnout co nejrychleji. Podle údajů na každých sedm osob z vrcholu Everestu připadá jedna mrtvola. Jaký byl asi pocit Hillaryho, stoupajícího na panenskou horu, která před ním zabila osmnáct lidí? Ledopád je dnes k nepoznání přestavěný pády věží, od posledního výstupu ujely další útvary a mosty, spadla dokonce i „Pravčická brána“. Proč by měl led vydržet právě pod námi? Províjíme se ledem a ustaraná tvář racionálního Pavla prozrazuje obavy, v okolní polízanici ukazuje triky s lanem, hře o čas však chybí klid na nové fígle. Co nejrychleji zmizme bořícímu se ledovému peklu! SPOLEČNÝ SEN VRCHOLU
A znovu v základním táboře. Nenasytně doháníme zmeškané jídlo a pití, flák masa z uleželé jačí kýty je chutná náplast na předchozí strádání. Uvykáme rachotu ledopádu i soužití ve stanu. Expedici prožíváme ve stabilních dvojicích, trávíme s Pavlem 24 hodin denně. Poznáváme se na dřeň a ještě kus za ni.
Černá noc však bourá plány, symbolicky je zmačká do sněhové hroudy a zahodí do propasti. Zoufalí horolezci i Šerpové nemají kudy jít. Zmizel kus jediné trasy, pád ledové masy všechno změnil. Sesunul se další blok ledovce i s žebříky, zázračně nebyl nikdo zraněn! Kolik času zabere vynesení žebříků a jejich složitá instalace? Průrva drasticky odřízla skupiny lidí nad ní i pod ní do nepříjemné izolace. Musím dolů
Má zpráva o mém bolavém zubu vybuchuje u bohaté snídaně. Nadstandard vlastního dentisty zde nemá mnoho expedic, my ano. Náš čtyřčlenný tým drží lékařskou většinu, kromě zubaře Ada vlastníme v Pavlovi zdatného psychiatra, Vlado prošel náročným kurzem zdravotníka první pomoci. Prohlídka mi krade poslední zbytky optimismu. V odpočinkovém dni se ještě řehtám černým vtípkům, úsměv postupně tuhne se zkracováním intervalů mezi prášky proti bolesti. Životní štěstíčko mě opouští v nejnevhodnější chvíli. Ortel zubaře je nakonec jednoznačný. Cítím se hlouběji než na dně. Živá mrtvola! Mám jedinou šanci – sestup do Namčhe a tam extrakci zubu. V základním táboře jsou problémy spojené s trháním trojitě zakořeněné komplikované šestky příliš velké. Dvě hodiny rozebíráme důsledky. Jsem zaskočený jak nazdobený nepálský ženich, co poprvé sahá na nevěstu, kterou mu vybrali a on ji nikdy neviděl. Dlouho se nemohu srovnat s přerušením úspěšně rozjetého souboje o Everest a opuštěním hory, byť dočasným. Ado půjde se mnou – naděluje obrovské gesto, pro něj možná životní. Moc si toho vážím! Když se drtíme v objetí s Vladem, má v očích slzy. Vidí dál než já!
BÝK NA POPRAVU Šerpy novinka taky zaskočila. Nechápou, že dlouhovlasý živel, co ještě před chvílí vybuchoval záchvaty smíchu, má teď odejít dolů kvůli trhání zubu. Sbíhám přes známá místa až do Dughly. Další den klesáme až do Namčhe, které nás vítá záplavou ledových krup velikosti malých kaštanů. Na zubaře je už dnes pozdě, mají zavřeno. Celou cestu vláčím otravné závaží divného pocitu býka, který dobrovolně putuje dlouhým pochodem na jatka. V Namčhe působím jak varovná pohrůžka neposlušným dětem. Děsivá je i budova, ke které horským letoviskem klopýtáme. Honosný nápis hlásá Oral and dental clinic, zubařka však zatím chybí. Když už to vypadá, že konečně začíná mé ošetření, tedy nucená extrakce, zubařka nečekaně vypíná slibně rozjetou akci: „Blíží se oběd, sejdeme se za tři hodiny po jídle!“ Šestka vlevo nahoře se třemi kořeny je zákeřné sousto. Ado se přehrabuje zaprášenými kleštěmi různých tvarů jako nářadím v garáži. Takhle vypadaly středověké mučírny Goyových přízraků. Sahám si do svědomí. Náměstí Bangemudha v Káthmándú má svatyni pro zahánění bolestí zubů. Do kusu dřeva se tam zatluče přes minci hřebík, a trápení zmizí. Každý druhý kolemjdoucí rukou svatyni pohladil a dotkl se uctivě čela jako ochrany. Já ne!
A nakonec přece jen už v hotelu vybaluji z gumové rukavice na zkrvavený polštář krvavý zub. Bude připomínat nečekané dobrodružství. Zoubek se mi šklebí z dlaně, vysmívá se vrcholové touze. Everest je daleko a vysoko nad námi!
Zůstává ještě šance? Ado se vrací za ostatními, já zůstávám v Namčhe, dáseň potřebuje zatáhnout, časový polštář klidu je nutná daň. Ústa se teď nahoře nezacelí, extrém nehojí nic! Nakonec překvapené zubařce přece jen oznamuji zrychlený odchod vzhůru. Stihnu se zapojit do souboje o vrchol?
Do základního tábora se vracím plný odhodlání, na kraji u trosek vrtulníku potkávám Ada. Vyprávění nebere konce, horolezecký zubař si ihned překontroluje výsledek své práce. Setkání s Pavlem je také bouřlivé. U čerstvého pečiva a provoněné kávy mne zasypává rancem novinek, z nich upečeme plány. Nadšení tryská příjemně vysoko, chlapi vybudovali další výškový tábor, odvedli dobrou práci. Pavel a Vlado prožili nahoře šest náročných dní, přespali v trojce, Pavel měl sílu ještě pokračovat až k Ženevské ostruze pod Jižním sedlem. Získal dobrou pozici pro finální útok. Kluci teď seběhnou za teplem nížin a naberou sílu pro rozhodující etapu. Sympatická je Pavlova snaha dělat maximum i pro můj vrchol. Žongluje pádnými argumenty, zdatně přesvědčuje o šancích na úspěch. Musím proto ale co nejdřív vzhůru. Současná aklimatizace povolí jen přespání v trojce, pak rychle dolů k přípravě na finální výstup? Chlapi si jdou lízat rány dolů, já pošlapu co nejdřív vzhůru. Se mnou půjde jen třiadvacetiletý mladíček Dawa. Sám do prázdné hory! Jako vždy v protisměru! NUDA NIČÍM NEPŘEKVAPÍ Proč dobrovolně podstupujeme strádání ve výšce nad šest kilometrů? Bolesti hlavy, nejistoty… Jaká síla žene posouvat hranice neznáma a riskovat choroby, zranění i životy? Sláva, adrenalin, peníze, moc? Úspěchem výherního kuponu je pouze několik vrcholových minut s možností, že dolů už cesta nevede… Mám ještě bojovat a osamoceně se probíjet vzhůru? Hlad po vršku je silnější než rozumné argumenty, ještě se s horou popasuji! Kluci řádí v Pheričhe, tady dovádí jen chumelenice, schovala celý tábor pod sníh. A další nehoda ledu opět znehybnila ledopád, zase nucené prázdné čekání… Nadržení po zážitcích a snaha dohnat zameškané mě žene vzhůru, jakmile to jde. Postupujeme teď výrazně rychleji, tělo už přivyklo výšce. Teprve dotěrné slunce brzdí naše tempo, svlékáme se jako na dovolence u Vranovské přehrady. Dolů jde na chvíli úvazek, jako chřestýš kůži ze sebe stahuji „goráče“. Teplota v krátkém čase vyletí o desítky stupňů, šplhá až někam ke slunci Sahary. V obtaženém prádle rozbíječe ledů Ice Breaker jako těhotná baletka tančím vrcholovou partií. Kde jinde se dá chodit v prádle a nebudit pohoršení? Exhibicionistů jsou hory plné! MÍSTO DUCHŮ
C1 vítá nové přivandrovalce překvapením. Jsme zde sami! Dosud byly hory plné práce, stěhování, vynášení… Najednou útočí omamný klid. Ticha je zbytečně moc. Zažíváme neuvěřitelné okamžiky sólokaprů na nejvyšší hoře světa. Na jaře ji navštíví nejvíc horolezců, teď zde křičí jenom prázdnota. Zima je konkrétním důkazem přítomnosti, ve výškách si více uvědomíme své tělo. Intenzivněji prožíváme pocity. Vše se redukuje na zjednodušený stereotyp jídla, pití, práce a odpočinku. Hory a ledovce přinášejí zážitky, které bývaly v dávnověku samozřejmostí. Postarat se o sebe, umět přežít v náročných podmínkách, vážit si ohně…
Bonusem ledové prázdnoty je pouze čas k přemýšlení. Jen myšlenky jsou tady rozměrnější. Celý tábor C1 zde smetla před dvěma lety lavina, nenasytně s sebou vzala asi dvacet stanů s vybavením. Vytáhla z rozespalých stanů i horolezce. Měli životní smůlu, že se nacházeli právě uvnitř. Nebyli horší než ostatní, jen se dostali ve špatný čas na špatné místo. Ráno osamoceně šplháme do „dvojky“. Ledové bloky obřího bludiště se tlačí na sebe i na nezvané návštěvníky, labyrint působí jako chřtán jícnu sopky, kde vše zmrzlo v bouřlivé fázi vzniku. Co všechno se do panenské běloby muselo vejít? Mocné vrstvy vloček milosrdně pochovaly i vrtulník, který zde spadl roku 1973 Italům. V monstrózní expedici 64 členů a ceně čtyř milionů dolarů dovlekli pod Everest 60 tun materiálu. Oproti lezecké etice zásobovali tábory helikoptérami, chtěli si usnadnit vynášky. Dva z nich zahynuli… Hora troufalost trestá! Tlakové níže sem „cestují“ většinou od Bengálského zálivu, jedna zvlášť silná přinesla roku 1995 abnormální sněhovou nadílku, která zabila šedesát lidí. V údolí Gokjo lavina smetla romantickou čajovnu tyrkysových jezer, pohřbila dvacet šest nešťastníků. Pod sněhem skončilo třináct Japonců, jejich Šerpové i personál kuchyně. Pět set turistů a domorodců musely tehdy evakuovat vrtulníky! V některé z okolních trhlin skončil i věhlasný Babu Čhiri Šerpa svůj jedenáctý pokus o vrchol. Sníh rafinovaně ukrývá zrádné propasti, pojmenovaná smrt svazuje. Laviny jsou nekonečným nebezpečím hor. Vědomí souvislostí více svazuje, zkušenost zvyšuje respekt. Neznalost je milosrdná. Opouštíme poslední žebřík, před námi je sněhové pole přerušované už jen slábnoucími trhlinami. Míříme k cílové „dvojce“ v chumelenici a já se přetvařuji, že se mne netýká. ÚDERY VICHŘICE
Nový den nastupuje nebývalou silou, na druhý výškový tábor zaútočila vichřice! V nadoblačné výšině se nevznášejí křehcí andělé, v okolním pekle se žení všichni čerti. Zvuk má sílu zemětřesení! Na dobrodružství není až do chvíle, kdy skončí, nic zábavného. Snažíme se s Dawou udržet naše bydlení, taháme těžké kameny na zajištění. Vítr trhá plátno prasklého vchodu u stanu Šerpů, vzduchem létá vybavení stanů. Vichr se naštěstí polednem unaví. C2 vypadá jako po dvojité nakládačce u Waterloo, v nejbližším okolí se choulí asi deset poničených stanů. Jaký je osud těch, co se utrhly a jako volní ptáci odletěly? Je k vzteku vynést věci do šesti a půl kilometru, a pak o ně takhle pitomě přijít! Odpoledne vichřice pak jen nesměle sbírá síly pro zákeřný noční nápor. Pod rouškou tmy nakonec zahájí dílo zkázy. Být teď někde nahoře, rána je asi definitivní. V uragánu zády podepíráme stanové plátno, hřbet bičují poryvy vichru jako upocená záda galejníků údery karabáče. Co když vichřice vyhraje? Bez ochrany stanu přijde malá apokalypsa. NASLOUCHAT SVÉMU TĚLU Pořád ještě nevím, jestli nejsem mrtvý. Démoni se nočním rejem unavili, vichřice se konečně vytratila. V depresivním tichu se živým tvorům dvojky ulevilo. Zjišťujeme ztráty. Sněhová pláň zkrotla jako louka vlčích máků. Je možné, že jsme ještě před chvílí bojovali o přežití stanů? Hlásí se spánkový deficit. Přesto dnes půjdeme s Dawou do trojky.
Kličkujeme terénem protkaným trhlinami. S řidším vzduchem a stoupající výškou srdce pumpuje rychleji, zvyšuje se krevní tlak. Vzrůstá produkce červených krvinek, na které se váže kyslík. Nasycenost krve se snižuje ze stoprocentní jistoty hladiny moře v pěti kilometrech výšky na 53 procent čím výš, tím je to horší. Na vrcholu Everestu dosahuje mizivých 33, stejně nebezpečných jako Kristova léta. Nižší koncentrace kyslíku vede k častějším zastávkám, výkon rychleji unavuje. Kyslíku je v krvi málo a tělo si o něj neumí ještě správně říci. Zaběhlé horské pravidlo velí při výstupu poslouchat a redukovat tempo, hrudník i spánky cítí pravidelný tlukot srdce. Naslouchám tedy svému tělu. Adrenalin nás má ve své moci.
Led je kompaktní, drápy maček nadrženě škrábou, šplhání ledovou masou je požitek větší než odvážné představy. Dobýváme skleněný hrad na křišťálové skále, zmrzlou pohádku rozehřívá nadšení!
Naše ležení čeká ve spodní linii trojky, stany jsou v pořádku, zdárně přežily náročnou noc. Vichřice třetí tábor asi obešla. Stojíme vysoko nad sedmi kilometry, výš než Aconcagua! Jsme vlastně nade všemi horami světa kromě pásu Himálaj–Karakoram, přesto jsme nicotně nízko. Nad námi se vypíná skvostná koruna nejvyšší hory v pokračování dalšího dílu. Oproti Everestu jsme stále jen drobní trpaslíci… Ale je nás taky sedm! VŠICHNI SPOLU Následující sestup je stabilizovaný, led příjemně drží. Vládne pohoda, v propletené změti provazů úspěšně klesáme. Náročnější je pouze míjení Šerpů, přepínání lan má svá úskalí. Šerpští dobrodruzi kmitají kolem jak nedočkavé spermie před oplodněním, snažíme se jim uhýbat a „vyčistit“ špagát. Chvíle bez jištění je pomoc stoupajícím. Až ve finále vyrazí komerční expedice za vrcholem, bude tu hukot. Desítky klientů s vůdci a Šerpy na špagátech najednou! Zvýšené riziko bere daň…
Ranní vysílačkou jsme zjistili, že naši už vyrazili ze základního tábora opět vzhůru k nám. Jen Ado končí v C1. Z příchozích mám po dlouhém osamocení obrovskou radost. Samotou se na horách neukájím, živel potřebuje společnost, parťáka, kolegu, kámoše… Ve dvou funguje legrace víc než dvojnásobně. Padají definitivní rozhodnutí. Bohužel se potvrzuje, že časový handicap z trhání zubu těžko dohoním, náskok kluků je velký. Ani Ado není připraven. Museli bychom k vrcholu později, vrcholový pokus je ale plánován co nejdřív. Sestava není zásadní, hlavně aby to někdo dokázal. Největším favoritem je tedy Pavel, řítí se horami ve skvělé formě. Těšili jsme se na společný výstup, teď jsou karty rozdané jinak. O vrchol se pokusí Pavel s Vladem. Nikdo se už nechce znovu probíjet ledopádem nahoru a dolů, zbytečně riskovat. Čím dřív to skončí, tím lépe pro všechny. Důležité jsou návraty – aby nás při nich zůstalo zase sedm… KONEČNĚ NA VRCHOL Pavel Bém o konečném útoku na Everest: Z C2 přichází k nám do „trojky“ Nima s Pembou. Obrovské úsilí mě stojí pokus o alespoň dílčí opravu stanu zničeného noční vichřicí a padajícími péřovými lavinami. Moc mi to nejde. Sedám si na sníh a prudce oddychuji. Točí se mi hlava. Nutím se do racionální úvahy. Jsem ve výborné fyzické kondici, aklimatizaci mám také dobrou. Jediný problém je počasí, a to se může zlepšit. Je třeba zachovat klid. Je mi jasné, že Vlado chce dolů. Už předtím ho bolela ploténka a noční vichřice byla opravdu síla. Šerpům se nahoru také nechce. Mají strach ze silného větru a čerstvého sněhu. Vím, že je to začátek konce. Přemlouvám kluky. Stavím jeden rozumný argument na druhý. Ve větru se téměř neslyšíme. Debata je divoká, ale rozhodnutí pevné. Rozhodli se vrátit dolů do C2 a počkat, až se počasí zlepší. Já ale ani sekundu nepochybuji, že zabalit šanci už tady na vrchol je nesmysl. Zůstávám! Sám.
●●● Dva ze Šerpů se rozhodli vrátit z dolního tábora ke mně a společně se pokusíme o výstup. Konečně všechno začíná zapadat do sebe: 18. květen – správný čas, správná čísla. Jak málo stačí ke znovunabytí již skoro ztracené víry… Sahám opatrně do kapsy batohu a beru do ruky své největší svátosti. Jsou se mnou pořád od úplného začátku. Kameny síly, symboly štěstí, amulety a vzpomínky, které mně pomáhají udržovat ideální vnitřní harmonii. S čarodějnictvím to nemá mnoho společného, s pověrčivostí možná, s vírou určitě. Čeká mě tradiční obřadní rituál, který podstupuji před každým těžkým výstupem.
●●● Konečně ráno. Nad Sagarmathou vychází slunce. Je to fantastická podívaná. První ranní paprsky mlsně olizují špičatou čepici ostrého vrcholu Pumori, který je teď v úplně stejné výšce jako já. Prostupuje mnou teplá vlna radosti a vděčnosti a pomalu rozehřívá buňky zmrzlé včerejší mrazivou nocí. V těchto nadmořských výškách zažíváte vlastně dva druhy zimy. Tu vnější, kterou zná každý a proti níž se lze teple obléci, ale pak ještě tu vnitřní, která je způsobena nízkým parciálním tlakem kyslíku ve vzduchu a sníženou difuzí kyslíku v tkáních. Ta „vnitřní“ je daleko horší.
●●●
Jistím se ve fixech jenom na karabině, jümarovat se mi po spletených lanech nechce. Bůhví na čem vlastně drží. Pak nepříjemné sněhové pole, které sahá až pod vrcholovou západní skalní pyramidu Lhoce. Po pravé ruce zůstaly dvě velké trhliny, tady někde odpočívá Pavel Kalný.
Svah má pětačtyřicet stupňů a hole šlapání monotónním terénem ulehčují. Konečně traverz. Je to nejnebezpečnější místo dne. Lezecky lehké, objektivně rizikové.
Výškoměr ukazuje 7700 metrů. Dýchá se opravdu mizerně. Snažím se udržet rytmus – jeden nádech, jeden krok. Je mi nepříjemné vedro, ale nechci se zdržovat převlékáním. Potřeboval bych si odpočinout a trochu se napít, bohužel to zatím nejde. Najednou jsem na konci výšvihu a strašně se mi motá hlava. Přes vedro, které mi je, nemám v konečcích prstů cit. Neohrabaně se snažím najít na hodinkách správné tlačítko, abych mohl zjistit výšku. Nejde mi to. Musíš pít a něco sníst! Hltám teplý čaj a zbytek tatranky. Vrací se mi energie a přestává motat hlava. Jsem těsně pod hranicí osmi tisíc metrů. Podívám se před sebe a vidím Jižní sedlo, neuvěřitelné místo mezi dvěma nádhernými himálajskými velikány – Mount Everestem a Lhoce. Je půl jedné odpoledne a čtvrtá nejvyšší hora světa Lhoce (8501 m) odsud vypadá jako Petřín…
●●●
S oběma Šerpy rychle stavíme stan, pijeme horkou polévku a snažíme se nabrat ve spacáku trochu sil. Za pár hodin nás čeká vrcholový útok. Dalších devět set metrů převýšení, technicky náročný úsek pod Jižním vrcholem a pak obávaný Hillaryho výšvih, skalní stupeň lezecké obtížnosti „III“ těsně pod samotným vrcholem Everestu. Začíná lehce sněžit. Obvykle tady zuří vichřice, Jižní sedlo je totiž nejvýše položené a rozděluje asijský kontinent na severní a jižní polovinu. V Jižním sedle, posledním výškovém táboře na cestě k vrcholu, napočítám celkem devět stanů. Je to hodně, nebo málo? Dvaadvacet expedic v základním táboře, stanů možná dvě stě padesát, s každým výškovým táborem jich bylo méně a méně. Tady, vysoko v zóně smrti, jich je devět.
●●●
Navlékám na sebe všechno, co mám. Venku je třicetistupňový mráz, fouká nepříjemný ostrý jihovýchodní vítr. Lehce sněží, občas zahlédnu na noční obloze hvězdu. Připadám si strašně nemotorně. Šerpové jsou na tom podobně. Je půl jedenácté večer, vyrážíme.
Nima s Pembou nasazují automaticky kyslíkové masky ruské výroby. Vypadají podobně šíleně jako ty, které jsme ve škole zkoušeli kdysi při protichemickém cvičení. Zatím jsem s kyslíkem nelezl, ani nevím, jestli to půjde. Kombinace osmitisícové výšky, mrazu, ledového větru a potřeba rychlosti rozhodují za mne. I já si nasazuji kyslíkovou masku. Rád lezu na lehko, a v péřových kalhotách a bundě si teď připadám jako neohrabaný nafukovací míč. V duchu nadávám. Vítr je sice mrazivý, přesto, kdyby mi někdo před dvěma měsíci řekl, že v Jižním sedle před výstupem na vrchol bude skoro jasno, nevěřil bych mu. Postupujeme rychle, snadno nabíráme výšku. Nad Jižním sedlem se zvedá mohutné trojúhelníkové ledové pole, příčně přerušené několika trhlinami. Jdeme ve stopách dvou expedic, které vyrazily několik hodin před námi. Je to neuvěřitelné, připadám si jako na výletě.
●●●
Na hřebeni vidím mihotající se světla čelovek lezců před námi. Za pár minut je rychle přelézáme a bez odpočinku postupujeme dál. Sníh pod nohama je tvrdý, hroty maček slastně křupou. Výškoměr hodinek ukazuje téměř 8500 metrů. Ostrý jižní hřeben je nádherný, ukazuje nám bizarní kulisy skalních věží a já lituji, že lezeme v noci. Dostáváme se do technicky obtížnějších pasáží tvrdého ledu a mixů se sklonem dobrých osmdesát stupňů. Je mi jasné, že musíme být těsně pod Jižním vrcholem. Z naší rychlosti jsem fascinován, přisuzuji to kyslíku. Najednou stojíme. Dolezli jsme druhou skupinu horolezců, která se zjevně trápí. Svištíme jako rychlík kolem, zdravíme Šerpy a Američany s tím, že na ně počkáme na vrcholu. Za další hodinu už stojíme na Jižním vrcholu Mt. Everestu. Pravděpodobně někam sem se dostala československá expedice v roce 1988 po fantastickém přelezení obávané jihozápadní stěny alpským stylem. Měli smůlu. V mizerném počasí se ztratili někde ve východních srázech, už je nikdo nikdy neviděl. My máme větší štěstí. Nad Everestem svítá. Je to nádhera. Jsme na vrcholovém hřebeni.
●●●
Začíná foukat ostrý vítr. Hlavní vrchol je ale na dosah. Už vím, že na něm budeme stát! Mezi hlavním a Jižním vrcholem se táhne ostrý tatranský hřeben. Dívám se přes sněhové převěje do ostrých východních srázů. Padají tisíci metry hluboko dolů do panenského terénu. Výzvy pro příští horolezecké generace… Možná…
Po exponovaném hřebeni jdu první. Dotýkám se skály Hillaryho výšvihu. Mám nepopsatelnou radost. A pak už je přede mnou jen posledních sto, možná sto padesát metrů. Otáčím se dozadu na Nimu. „Nemohu tomu věřit, to je vrchol?“
„Ano,“ zní strohá, ale jasná odpověď.
Je 6.42 ráno místního času a najednou není kam dále stoupat. Neexistuje už žádné další či vyšší místo na světě. Přepadá mě pocit absolutní prázdnoty. Pozoruji ten zázrak stvoření a uvědomuji si, že je to všechno skutečnost. Nechápu to. Místo abych tu ležel v naprostém vypětí sil a nevnímal nic než to, jak se vrátit zpět, stojím půl metru pod nedotknutelným vrcholem nejvyšší hory světa, tečou mi slzy štěstím a pozoruji stvoření nového dne na naší planetě.
Skupina, která se pokusila vloni o výstup na Everest, měla sedm členů. Pavel Bém – horolezec a primátor Prahy, Ado Eliáš, horolezec, jako první Čech vystoupil v Antarktidě na nejchladnější vrchol světa Mount Vinson. Létá na padáku, pilotuje. Ruda Švaříček, který byl na všech nejvyšších horách kontinentů kromě Everestu. Dobrodruh. Slovák Vlado Zboja, byl na Everestu v roce 1998, vynikající lezec. Tři skvělí Šerpové, nejzkušenější Nima Nurbu Sherpa (na vrcholu Everestu pětkrát), Dawa Jangbu Sherpa, mladší brácha Nimy (horolezecká naděje, 23 let), Pemba Tenjin Sherpa (na Everest třikrát).Na počátku expedici doprovázely i Bémova manželka Radka a Švaříčkova partnerka Jitka.
