Lanovka z městečka Méridy na nejvyšší horu Venezuely Pico Bolívar (5007 m n. m.) je světovou raritou a je také zapsaná v Guinnessově knize rekordů. Je totiž nejvyšší na světě, dlouhá 12,5 km a překonává výškový rozdíl 3000 m.
VZHŮRU DO OBLAK
Ráno kupuji vstupenku na lanovku. Usměvavá sympatická seňorita mi poskytuje podrobné informace. Lístek stojí 7500 bolívarů (16 až 17 dolarů). Lanovka byla postavena v letech 1957-60, vyjíždí z nadmořské výšky 1577 m, končí ve výšce 4765 m. Je dlouhá 12,5 km, s jednou nástupní a třemi přestupními stanicemi.
Z poslední stanice, při dostatku času a základního vybavení, lze vystoupit na nejvyšší vrchol Venezuely, zasněžený Pico Bolívar, kde je umístěna jeden a půl metru vysoká hlava jednoho z nejznámějších mužů Jižní Ameriky Simona Bolívara. Vyjíždíme ze stanice Barinitas – 1577 m n. m. Pod námi se objevuje velice hluboký kaňon řeky Chama. Čím víc stoupáme, tím hezčí je panorama města Méridy. Dominuje obraz čtyřtisícovek naproti za městem. Pod námi se objevují menší banánové plantáže. Okolní flóra se mění každým okamžikem. Plantáže banánů vystřídaly tropické rudě červené stromy mísící se s bambusovými a jinými exotickými rostlinami. Zastavujeme ve výšce 2442 m n. m. a připravujeme se k prvnímu přestupu. Cesta trvala patnáct minut.
PŘESTUPY
Ve stanici La Montan~a je restaurace s posledním možným pohledem na Méridu. Město z této výšky je tak maličké, že stěží připomíná pověstné mraveniště. Při dalším výstupu lanovkou do oblak se opět mění ráz krajiny. Tropickou flóru střídají listnaté a jehličnaté stromy. Napravo je panorama severního pohoří národního parku Sierry Nevady.
Další stanice Loma Redonda je už ve výšce 4045 m n. m. Cítím, jak při dalším výstupu je okolní vzduch řidší a ostřejší. Zima mi vniká pod slabou džínovou bundu. Stromy pod naší kabinou vystřídaly tentokrát kosodřevina, keře, různé rostliny podobné kaktusům, trávy a kameny. Výškový rozdíl je “pouhých” 294 metrů. Na levoboku se vynořila grandiózní hora Pico Bolívar, která doposud nebyla vidět. Zatím jsem ji pozoroval pouze z Méridy. Dělám totéž. Nebe je azurově modré bez mráčků a Pico Bolívar je ozáře n sluncem. Jeho zasněžený vrchol vrhá takový třpyt, až jsem nucen nasadit si sluneční brýle. Pod námi se objevila kaskáda malé prudké říčky. Po sedmnácti minutách znovu přestupujeme.
Mnohem hůř se mi dýchá, cítím tlukot ve spáncích a vrávorám jako opilý. Ostrá, ale příjemná zima se mi dostává na kůži. Flóra je tu tvořena pouze z trav, malých červených, fialových a žlutých květů a z rostlin připomínajících “sametové kaktusy”. Vystupujeme po čtrnácti minutách na stanici Pico Espejo, sousedící s Virgen de Las Nieves (Sněžná panna). Cesta bez přestupu trvala celkově padesát osm minut. Pico Bolívar máme postaven majestátně před sebou. Jeho zasněžený vrcholek svítí jako maják. Za pěkn ého počasí lze vidět ještě vyšší horu Sierra del Cocuy vysokou 5493 metrů, vzdálenou asi dvě stě až dvě stě padesát kilometrů vzdušnou čarou. Ta se nachází však již v Kolumbii.
