Už jste někdy byli v „Žabé“? Že ne? Pak je nutné to napravit. „Žabé“ je totiž nejskvělejší místo na světě, kde podle bedekrů není vůbec nic k vidění. Prostě ideální místo kam zamířit, než přijedou davy turistů.
Správný cestovatel ví, že i v tom nejobyčejnějším místě se dá vidět mnoho zajímavého a zažít spousty zážitků. Nevěříte? Stačí jen dojet do západoafrické zemičky Guinea-Bissau a pak už jen putovat po starých městech založených Portugalci, kteří tu byli dlouhou dobu koloniálními pány.
Tak třeba takové Bafatá na mapě možná přehlédnete, ale vězte, že jde o kdysi velmi slavné město, odkud Portugalci řídili celé okolí. Město nás přivítalo chatrčemi a shlukem betonových budov a rezavých plechů, ale centrum se rozkládá až ve svahu kopce, který vede k řece – jediné spojnici s okolním světem a hlavním městem Bissau. Tady ve svahu dosud stojí kdysi výstavné vily, obklopené zahradami. Prastaré domy žijí novými příběhy a je na ně skutečně smutný pohled. Ze zahrad se stala rumiště a skládky, v lepším případě v nich našlo útočiště pestrobarevné ptactvo, pro které se chátrající město stává rájem. Okolí místního kostela je už udržované lépe a třeba taková pošta překvapila tím, že vůbec fungovala. Známky a pohlednice ale neměli. Dva úředníci se oddávali siestě u sklenky čaje a možná vzpomínali na zlaté časy, které má Bafatá už dávno za sebou.
SOCIALISMUS PO AFRICKU
Neklidná doba nepřinesla nic dobrého a není se čemu divit. Nejdříve byla válka proti kolonizátorům. Ti se sice sveřepě bránili, ale hněv a touha po osamostatnění je smetl a v roce 1974 získala země nezávislost. Následující budování socialismu vyhnalo poslední majitele půdy a vlastníky plantáží a v zemi nakonec převládla ideologie, která přála neschopným. Kdo něco uměl nebo měl jiný názor, ten kvapem opustil zemi, jejíž ekonomika se valem hroutila. Byla to doba, kdy se nedalo koupit vůbec nic a jíst se dalo jen to, co si lidé vypěstovali nebo vyměnili. Peníze ztratily svou cenu. Podivná představa v zemi s přebohatou vegetací a s mořem oplývajícím nejlepšími rybami. Kromě chudoby zde socialismus sovětského a kubánského typu zanechal ještě jednu památku – ruštinu. V zemi, kde se mluví hlavně portugalsky a kreolsky, se s vámi většina úředníků, lékařů a učitelů dohovoří rusky.
Ani Bafatá, druhému největšímu městu země, se nevyhnula doba velkolepých památníků a sloganů dělnických vůdců. Hned na nejdůležitější křižovatce trůní velkolepý pomník, lemovaný zrezlými cedulemi s údernickými slogany. A i v srdci starého města se leskne čistotou pomník rodáka Amilcara Cabrala, který v Guineji-Bissau i v sousední Guineji smetl kolonizátory. Je příznačné, že dnes okolo pomníku poposedává jen pár dědečků a na nedalekých odpadcích se pase několik prasat. Dnes churavějící ekonomika láká bývalé portugalské pány zpět, aby se za výhodných podmínek vrátili na své plantáže a chopili se majetku, který bez jejich práce nevynáší. Země je natolik spojena s Portugalskem, že odtud vozí všechno od potravin až po balenou vodu a pivo.
BLÁZNI S BATOHEM
Kdysi výstavní město Bafatá nás neuspokojilo, a tak padlo konečně šílené rozhodnutí vyrazit do asi patnáct kilometrů vzdáleného města Gêba, které jsme pro sebe přejmenovali na „Žabé“. Města, o kterém mimo jeho obyvatel ví opravdu málokdo. Ideální šance poznat něco nového a rozšířit obzory sobě i ostatním.
Když si v Guineji-Bissau vezmete batoh na záda, stáváte se okamžitě blázny. Za prvé tu takové zavazadlo ještě neviděli, za druhé běloši přeci nechodí pěšky, ti jezdí jen v autech. V parném odpoledni šlapat po prašné cestě – to by mohlo napadnout jen cvoka. Lidé kroutili hlavami a nám bylo jasné, že až se večer budou vyprávět pohádky a příběhy, tak určitě padne zmínka i o nás. Lidé nechápali ani to, že bagáž vlečeme na zádech. Tady v Africe se totiž nosí všechno na hlavách, což se nám místní snažili ukázat. My jsme se ale přemluvit nenechali a své krosny jsme hrdě nesli dál. Až daleko za město šlo s námi celé procesí čumilů.
Cesta se kroutila nad řekou. Chtěli jsme sice stopovat, ale provoz byl minimální. Jen několik udivených cyklistů shovívavě zastavilo u zpocených a chvíli vedlo svá kola spolu s námi. Tady je úplně běžné, že se spolu lidé dávají do řeči, i když se neznají. Jednak na to mají čas, jednak je to jediná možnost, jak se dozvědět novinky. Ty se tady i bez tamtamů šíří velkou rychlostí. Vůbec není žádnou zvláštností potkat muže s rádiem přitisknutým k uchu. Když padla tma a my měli za sebou sotva polovinu cesty, nezbylo než se utábořit uprostřed lesa a houštin, které v noci ožívaly nezvyklými zvuky. Sice nás strašili lvem, ale ten už v této části Afriky vůbec nežije. V Guineji-Bissau je těžké narazit vůbec na nějaká zvířata.
I CESTA MŮŽE BÝT CÍL
Gêba se i přes naši velkou vytrvalost zdálo být nedostižným cílem. Čím jsme mu byli blíž, tím více se v okolních vsích lišily údaje o vzdálenosti. Někdo tvrdil, že jdeme špatně, jiný mluvil o patnácti kilometrech. Na jakékoliv údaje spojené s časem ale v této zemi raději zapomeňte. Lidé ho mají dostatek, čas je pro ně nekonečný. Den za dnem plyne, a co se nepodaří dnes, stane se zítra. To nám také sdělil bezzubý stařík, který měl malý obchod se sirkami a sušenkami. Na druhou stranu cesta podél lesů se vzrostlými stromy a občasnými plantážemi byla opravdu romantická. Nikde nikdo, jen rozpálené slunce a vzduch nasycen vlhkostí. Palmové háje se střídaly s mangovými plantážemi a velkými termitišti.
Když jsme se blížili k vysněnému cíli, mysleli jsme na to, jestli má vůbec význam lopotit se v takovém vedru někam, kde nic není. Ale zvědavost je někdy silnější. Jakmile jsme spatřili větší louku, na kterou vedly vyjeté koleje od zřídka projíždějících aut a v dáli třpytící se řeku, bylo nám jasné, že jsme u cíle. Potvrdil nám to dav lidí, který se kolem nás shromáždil. Brzy se objevil kluk, který nás perfektní angličtinou přivítal v Gêbě alias „Žabé“. Nikdo nemohl pochopit, proč nás nohy zanesly právě sem a co tu pro nás může být zajímavého. Nic se tu nedalo koupit, všechno se vozilo z nejbližšího města. Už cestou sem nás oslovovaly žebračky, šlo o skutečně chudý kraj, kde mají děti věčně nataženou ruku a neváhají metat kamení, když jim nic nedáte.
VÍNO NAMÍSTO KOSTELA
„Žabé“ nakonec moc milosrdné k poutníkům nebylo. V jednom kuse nás provázel chumel zvědavých dětí a žen, ale také hejna dotěrných a nezvykle agresivních much. Ani se nedivím portugalským vojákům, kteří zde kdysi sídlili, že se div neukousali nudou. Jde prostě o trochu větší vesnici nedaleko řeky. Kdysi tu snad měl být významný přístav, ale po něm už není ani památky. V rozbahněném korytě bylo jen několik odložených vydlabaných lodí a pár děcek, která se bavila házením bláta.
Jedinou dominantou Gêba je rozpraskaný kostel, který obklopují vzrostlé mangovníky. Podle výšky prachu na lavicích a povaleném oltáři se dá soudit, že zbožnost místních obyvatel není zrovna valná. Tady v kostele nikdo opravdu dlouho nebyl. Velkou zábavou místních lidí je ale palmové víno, které se tu pije v převelikém množství. Míza z palem ředěná vodou je oblíbenou vzpruhou, kterou muži využívají snad každý den. Ten, kdo vlastní palmy, je tu opravdovým boháčem. Stačí zručně vylézt na vršek stromu, naříznout kůru – a lahodný nápoj se už sám stáčí. Ráno má víno chuť sladké šťávičky, která ale může být pěkně zrádná. Během odpoledne pak víno kvasí a získává na síle, večer už může být pěkně hořké, ale o to také silnější.
Místní muži vypijí neuvěřitelné množství tohoto omamného nápoje. Někdy se po jeho konzumaci roztančí a divoké rytmy spolu se zpěvem pak nechávají nahlédnout i do spirituálního života. Kult vúdú je tu stále ještě živý, ale turisté nemají velkou šanci se s ním setkat.
DVA SVĚTY
Pro mnoho obyvatel je velkou událostí, když k nim zavítáte domů. Je to pro ně čest a celoživotní zážitek, o kterém se bude ještě dlouho povídat. V Gêba nás k sobě pozval jeden z mužů – byl to chudý zemědělec, jehož jediným majetkem byla železná truhla s několika kusy oblečení, pár hrnců a tři plastové židle. Bylo však těžké se s ním domluvit, neuměl totiž ani portugalsky, a tak nás posadil na židle, sedl si naproti a jen tak na nás koukal. Prostě živé divadlo a zadarmo.
Přestože v Gêba nic nebylo a v žádném průvodci se o něm nedočtete, nám dalo mnohé. Poznali jsme obyčejný život Guinejců a dozvěděli se něco více o zemi, která patří k těm, jež turisté ještě neobjevili. Někdy je zajímavé, jak Evropané hledají v našem uspěchaném životě trochu klidu a romantiky v něčem úplně obyčejném, za čím jsou ochotni jezdit tisíce kilometrů. A Afričané naopak touží po našem světě, který je pro ně vysněným rájem. Ani my, ani oni bychom už ale jiným životem žít nedokázali.
