Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.” Ráno lilo jako z konve, a první úspěšná předpověď byla na světě. Mohlo to být ale právě naopak. Ráno vysvitlo slunce stejně jako včera, a autor neúspěšné předpovědi sklidil posměch celého okolí. Mohlo by to upadnout po několika debatách u ohně v zapomenutí. Mohlo, kdyby si ten člověk nezačal všímat počasí intenzivněji. První meteorolog na naší planetě.
Nejdříve lidé asi začali registrovat střídání ročních období a mimořádné povětrnostní jevy: bouře, krupobití, tornáda atd… Prvním dokladem o tom je kus keramiky s prostým motivem oblaku, ze kterého prší. Pochází z kultury Tell-Halaf (3700 až 3500 před Kristem), která zasahuje do počátku zemědělství na horním toku Eufratu. Vlastní meteorologie se zde ale tehdy ještě nenarodila. Ta má původ až u Řeků. Jejím symbolem a symbolem jejich znalostí se stala tzv. “věž větrů” postavená v Athénách v 1. století před Kristem.
OD KOSMASE KE KEPLEROVI
Nejstarším písemným zprávám o počasí v Čechách je dnes už skoro tisíc let. Najdeme je v latinsky psané Kronice české, jejímž autorem je Kosmas (pravděpodobně 1045-1125) – kanovník a děkan pražské kapituly. Je to třídílná práce a Kosmas v knize druhé popisuje situaci roku 1092: “A v samý týden velikonoční dne 1. Dubna napadlo množství sněhu a uhodily takové mrazy, jako málokdy bývá uprostřed zimy.”
Že byl Kosmas bedlivý pozorovatel, dokládá také jeden z popisů z roku 1125, kde píše o nečekaném návratu studeného počasí na konci jara.
“Téhož roku dne 20. Května, ve středu, ve svatém týdnu letnic, napadlo mnoho sněhu v některých lesnatých krajinách, v příštích dnech uhodil silný mráz a mnoho uškodil obilí všeho druhu, zvláště ozimnímu, rovněž i vinicím a stromům, takže na mnohých místech sady byly docela spáleny a menší řeky zamrzly.”
V představách národů o vzniku meteorologických jevů hráli tehdejší bohové významnou úlohu. Například u pohanských Slovanů byl bohem hromu a blesku Perun, který také způsoboval déšť, sníh, kroupy a rosu. S nástupem křesťanství se vliv na počasí začíná přisuzovat světcům a světicím (např. sv. Donát zahánějící krupobití). Z té doby pocházejí i praktiky založené na pověrách a neznalosti podstaty jevů, které se používaly i po celý středověk a zanikly teprve nedávno (obřady vyvolávání deště, zapalování svíček – hromniček, zapuzování mračen atd.). Ovlivňováním počasí čarodějnicemi se zabývali učenci také na univerzitách. Například v roce 1613 se na pražské univerzitě mezi bakalářskými tezemi řešila otázka, “zda démoni a čarodějnice mohou způsobiti bouřky a blesky”.
Když byla v roce 1348 Karlem IV. založena univerzita, stal se tento rok významným mezníkem pro naši vědu, ovšem nejsou doklady o tom, že by se zde někdo zabýval speciálně meteorologií. Ale tehdejší feudální společnost se bez meteorologie prakticky obešla. I když se začínají tisknout kalendáře (díky vynálezu knihtisku Johannesem Gutenbergem – 1445), ve kterých se objevují i veršované selské pranostiky.
Souvislejší meteorologický výklad však tehdejšímu čtenáři poskytovaly lucidáře (vysvětlovatelé). Byly to jakési prostonárodní učebnice vědění, které poučovaly formou rozhovoru o bohu a světě. Nejstarší staročeský lucidář z 15. století odpovídá například na tyto otázky: “Odkud přijde vietr? Odkud přichazie hrom a blyskanie? Kterak přijde déšť?…” Nalistujeme-li si vysvětlení vzniku hromu, dočteme se, že jeho původ vlastně nikdo nezná. Učenci praví, že “hrom způsobují čtyři větry z moře, které se srážejí v oblaku, anebo studená a horká pára, která vtahována do povětří sluneční mocí se uzavírá v oblaku, v němž tepe sem a tam, až oblak rozrazí…”. Rozlišují se tři druhy hromu: jeden bije a boří, druhý spálí peníze v měšci, a přitom měšec nepoškodí, a třetí zapaluje.
V období pohusitském a předbělohorském, v období rozvoje řemeslné výroby zákonitě rostla i spotřeba potravin, a tak bylo nutné zvýšit zemědělskou produkci. V Čechách se budují rybníky, rozmáhají se šlechtické velkostatky a vinařství. Všechno jsou to podniky, které vyžadovaly vysoké finanční částky a počasí zde bylo určujícím faktorem pro úspěch v podnikání.
Tehdejší investoři si stále více do kalendářů zapisují poznámky o počasí v jednotlivých dnech. Ty porovnávají s předpověďmi astrologů, se svými poznámkami z minulých let. Narůstající empirické poznatky ze soustavných pozorování počasí se tak pomalu dostávají do konfliktu s tradovanými představami o něm.
Na pražské univerzitě se zabývali Aristotelovou meteorologií, a to tak, že jeho spisy byly pouze čteny, mohl ji “přednášet ” skoro kdokoliv z univerzitních pedagogů. Navíc Aristoteles popisoval svoje poznatky ze Středomoří, což studentům kvůli jejich neznalosti oblasti moc neříkalo. Univerzitní disputace tehdy měly jen spekulativní charakter a opakovaly známá témata. Velmi oblíbená byla bouřková tematika a spory o to, zda je účelné proti bouřkám a krupobitím zvonit nebo nezvonit.
HVĚZDY MLUVÍ DO POČASÍ
V té době měla pevné postavení astrometeorologie, která předpovídala počasí z postavení hvězd podle určitých schémat. Protože se jí zabývali vzdělanci, byla dokonce považována za jedinou vědeckou metodu. Astrometeorology byli například lékař a astronom Tadeáš Hájek z Hájku (1525-1600) nebo Johannes Kepler (1571-1630), který astrometeorologií prý sice pohrdal, ale sestavování prognóz a horoskopů pro něj představovalo finanční zajištění proti největší nouzi.
Vznik předpovědí neměl prakticky žádný vědecký charakter. Základ – astrologie – nebyl považován za vědu, ale za umění, a jen někteří autoři rozuměli vědecké práci. Nalézáme také prognózy psané básníky i těmi, kdo je vytvářeli jen kvůli obchodu, mnohé z nich byly překládány z a do cizích jazyků. V té záplavě lze jen obtížně odlišit konzumní balast od snah některých učenců v prognózách odhalovat příčiny povětrnostních dějů.
O tom, že prognózy měly poměrně velký dopad a vliv na celou společnost, jsou dochovány poměrně jasné záznamy. Například v roce 1491, roce velmi úrodném, byla velká drahota. Ta byla vyvolána především tím, že němečtí vydavatelé předpovědí tvrdili, že všeho bude málo. Jeden z dobových kronikářů pak ve svém díle lakonicky poznamenává: “…že těm pranostikářům tolik sluší věřiti jako jiným lhářům.”
PRVNÍ STÁLÍ POZOROVATELÉ
Tehdy se zcela jasně projevila nutnost systematických pozorování a zaznamenávání počasí. První pozorovatelé zapisovali denní údaje o počasí na okraje astronomických ročenek, tzv. efemerid, kde je můžeme najít dodnes. Za nejstarší záznamy jsou u nás historiky označeny záznamy v efemeridách J. Stöfflera, které se týkají počasí v Čechách od července 1533 do dubna 1545. Autor není uveden, ale z rozboru je patrné, že se jedná o oblast jihovýchodní Moravy. V pozorování Karla Staršího ze Žerotína (1588-1589, převážně Náměšť nad Oslavou) se dokonce objevila novinka – jakési zhodnocení počasí uplynulého měsíce. O lednu 1588 napsal: “Ráz celého tohoto měsíce vyjma několika málo dní byl velmi příjemný a jasný, takřka takový, jaký bývá v jarní, nebo podzimní době. Slyším, že takové počasí a tak umírněné nebylo v této zemi od mnoha let.”
V dějinách české meteorologie zanechal nepřehlédnutelnou stopu i Jan Amos Komenský (1592-1670), jeden z největších polyhistorů baroka. Jeho snahou bylo sladit experimentální poznatky s vírou a Písmem. Meteorologická problematika se objevuje v celé řadě jeho děl. O blesku se Komenský například vyjadřuje: “Je to oheň vyrážející plamenem z oblaků k zemi. Jeho příčinou jsou solné, sirné a sanytrové páry vystupující ze země. Když lepkavá hmota dopadne na zem, zkamení a vytvoří hromový kámen. Blýskavice vzniká z řídkých, vzhůru vynesených par, které hoří zapáleny jako svíčka.” S podobnými názory se můžeme setkat na našich univerzitách ještě o 100 let později.
To vše byla ale jen špička pomyslného ledovce, protože mezi prostým lidem vládla pověrčivost. Bouřka byla stále chápána jako boj boha a jeho služebníků s ďábly, ochranou před ní bývaly obrazy svatých, zaříkávání a hromničky, hlas zvonů a trub. Někde se k zahánění bouřek, přívalů vod a krupobití sela i svěcená semena. O tom, jak úporný život takové pověry mají, svědčí i to, že císař Josef II. musel v Rakousku dekretem (1783) zakázat neúčelné zvonění proti bouřkám a krupobitím, které stálo život mnoha zvoníků. Přes jeho opakovaný zákaz (1788) se tato nejrozšířenější lidová meteorologická pověra dál udržovala. Ještě na počátku našeho století bylo možné v některých venkovských oblastech potkat zaklínače bouřkových mračen a sváděče krup.
KLEMENTINSKÁ OBSERVATOŘ
V roce 1752 dochází v dějinách české meteorologie asi k nejvýznamnějšímu zlomu. Je zahájeno každodenní meteorologické měření na pražské klementinské hvězdárně a cesta k vědeckému zkoumání počasí tak dostává pevný vědecký základ. Na našem území to byla první systematicky prováděná měření a s postupem času jejich význam neustále rostl. Dnes je význam klementinských řad meteorologických pozorování zcela mimořádný, protože vědecké zkoumání se zvýšenou mírou zajímá o otázky kolísání a změn klimatu a vlivu lidské činnosti na klimatický systém.
Postupně je dál zřizována síť pozorovacích stanic na celém území Čech a Moravy. V roce 1865 je ve Vídni založena Rakouská meteorologická společnost.
Měla 15 zakládajících a 163 řádných členů. Mezi zakládajícími členy najdeme i jméno brněnského badatele Johanna Gregora Mendela (1822-1884), probošta augustiniánského kláštera sv. Tomáše v Brně, muže, který se později proslaví objevem základních zákonů dědičnosti.
Doba se zrychluje a Rakousko-Uhersko se transformuje z pozdně feudální společnosti na společnost kapitalistickou. Klementinská observatoř zatím prožívá svoji nejvážnější krizi a z kdysi vedoucího postavení v české meteorologii jak po stránce vědecké, tak organizační a metodologické klesá na úroveň venkovské meteorologické stanice. K tomu ovšem nepřispěla jen nevraživost Vídně, která vybudovala centrální meteorologický ústav a zřízení podobného ústavu v Praze se všemožně bránila. Klementinská observatoř sklouzává k likvidaci také v důsledku toho, že se ukazuje stále větší nevýhodou její umístění v centru města, které začíná překážet jak požadavkům meteorologickým, tak astronomickým.
Doba obrozenecká se v Čechách projevuje zdokonalováním vědeckých metod a úsilím o změnu názvosloví. Je snaha nahradit název meteorologie výrazy jako oparotozpyt, povětroznání, povětrosloví nebo povětroznalství. Posledně uvedený výraz můžeme nalézt v Jungmannově slovníku z roku 1842. Všechny obrozenecké pokusy o česká synonyma meteorologie nakonec ale upadla v zapomnění, stejně jako název rovnoteplice, který měl nahradit výraz izoterma (čára spojující místo se stejnou teplotou).
Česká meteorologie si ale pořád drží poměrně slušnou vědeckou úroveň. Do té doby patří i práce Emanuela Purkyně (1831-1882), který je považován za zakladatele mikroklimatologie. Na základě svých výzkumů píše skoro padesát let před jinými badateli: “Viděl jsem, že na omezeném území nalézá se množství podnebí vedle sebe.” V té době bylo v Čechách 861 stanic různých meteorologických sítí a hustota stanic měřících srážky byla největší v Evropě.
Zaměření české meteorologie bylo ale pořád čistě klimatologické, protože práce v meteorologii měla omezené možnosti a český učenec neměl po materiální stránce věci rozhodně na růžích ustláno.
V 70. a 80. letech 19. století se objevují první krátkodobé předpovědi počasí. Jsou první a značně unáhlené, které význam meteorologie jak u nás, tak ve světovém měřítku snižují. Profesor F. J. Studnička, polyhistor a zakladatel rozsáhlé srážkoměrné sítě u nás, se k tomu vyjadřuje: “Kdo pozorně přečet a zrale uvážil, co zde bylo vyloženo, pochopí, že… nebylo možno dosud vyzpytovati zákony, jimiž se povětrnost řídí, a jaké překážky se této snaze lidské i do budoucnosti staví vstříc, konečně posoudí na tomto základě co nejlépe hloupé tlachaniny, jakými tak zvaní prorokové povětrnosti v některých novinách a kalendářích čas od času obveselují čtenáře na důkaz, že pitomost dosud nevymřela a dosud čítá dosti nerozvážných ctitelův.”
LETECTVÍ CHCE PŘEDPOVĚDI
K rozboru počasí a jeho předpovědi na úrovni, kdy už nešlo o nějaké “hádání s malou pravděpodobností”, se meteorologie dostává po 1. světové válce. Je to odraz jejího bouřlivého rozvoje, který se projevil hlavně ve zdokonalení synoptické meteorologie tzv. norskou meteorologickou školou (V. Bjerknes a jeho skupina). Do meteorologie se definitivně dostává pojem fronta atd. Největším hybatelem se stává rychle se rozvíjející odvětví aplikované meteorologie – letecká povětrnostní služba. A je to právě letectví, které definitivně dělá z meteorologie užitečnou vědu. V tom okamžiku, kdy vyvstává díky letecké dopravě nutnost mít k dispozici okamžitou a přesnou předpověď, přestává být meteorologie jen jakýmsi nákladným vědeckým koníčkem. Je najednou užitečná. Je službou. Mění se ustálené pozorování a hlášení počasí, co nejvíce se unifikují předpisy pozorování a formy hlášení.
Pro nově vzniklou Československou republiku to znamená i změnu organizace. Vzniká Státní ústav meteorologický, který se stal zastřešovatelem jak vědeckého bádání v oboru, tak jeho popularizace. Především to znamenalo vytvořit znovu skoro od základů síť pozorovacích stanic. Ta utrpěla válkou a skoro ročním přerušením styku s dobrovolníky na stanicích, kdy někteří z nich přestali pozorovat.
Největší rozvoj prodělalo jako všude meteorologické zabezpečování civilního letectví. Letecká meteorologická služba zpočátku (od r. 1922) budovala vlastní pozorovací síť stanic, které byly umístěny podél letových tras. Pozorování se nejdříve provádělo před startem letadla. Zprávy se posílaly do Prahy a byly poskytovány přímo posádkám letadel. Ale už v roce 1927 jsou u nás zavedeny letecké meteorologické předpovědi, které slouží k informování posádek o změně počasí během letu. Posádky už neměly v ruce před startem jen výčet zpráv o počasí na trase, ale už to byla předpověď přímo pro trasu a dobu letu.
Meteorologie se přednáší na technikách a univerzitách a začíná pronikat do zemědělství a lesnictví. To ji s rozvojem specializovaných pracovišť a propojení se světem definitivně staví na úroveň všech ostatních věd.
Ve 30. letech se také u nás poprvé účastní velkých diskuzí o kvalitě životního prostředí. Objevují se názory, že prudce se množící technická díla, např. vedení vysokého napětí či meliorace, jsou příčinami změn povětrnostních poměrů v některých oblastech. Na jednu stranu jsou to poněkud přehnané představy, z druhého pohledu však meteorologové přiznávají antropogenní ovlivnění místního klimatu i přes neexistující speciální měření a krátkost naměřených klimatických řad. Z diskuze vznikají první práce zaměřené na lokální klimatologii velkých měst, jejich znečištění hlukem, změn teplotních poměrů vlivem soustřeďování průmyslu v Ostravské pánvi a podobně.
BEZ POČÍTAČŮ TO NEPŮJDE
Druhá světová válka byla pro meteorologii opět obdobím, které ji vyneslo na vyšší kvalitativní úroveň. Kdo lépe využije vývoj počasí při bojové operaci, má výhodu… A tak meteorologie vychází z války opět značně proměněna. Je založena WMO – Světová meteorologická organizace – a Československo její konvenci podepisuje v roce 1947 jako 17. stát na světě. V roce 1998 už sdružuje 178 států a svobodných oblastí. Je garantem systému mezinárodní spolupráce meteorologických služeb celého světa, unifikace pozorování, automatizace měření a přenosu a zpracování údajů o počasí. Především díky různým programům WMO se meteorologické poznatky daleko rychleji rozšiřují do všech oblastí, kde jen trochu nacházejí uplatnění.
Od 40. let dochází nejdříve k pozvolnému, ale s tím, jak se rychle vyvíjí výpočetní technika, ke stále rychlejšímu rozvoji numerických předpovědních metod počasí. Začínají se užívat stále složitější modely atmosféry a úspěšnost předpovědí sestavených na matematickém základě se rychle blíží úspěšnosti předpovědí sestavených zkušeným meteorologem. Dalším impulzem pro zpřesnění předpovědí jsou informace z umělých družic Země. Speciální meteorologické družice zaznamenávají vznik tropických cyklonů, jejich pohyb, zvláštnosti oblačných systémů…
V tehdejším Československu se první studie týkající se problematiky numerického modelování objevují na konci 50. let. Během 60. let se objevují i první pokusy o výpočty, které narážejí na omezenost výpočetní techniky. Používané sovětské počítače Ural 1, Ural 2 mají omezené možnosti. Po krizi v 70. a 80. letech, kdy došlo k zastavení prací na modelech, dochází na konci 80. let k jejich obnovení a od počátku 90. let se československá a později česká meteorologie účastnila vývoje moderního numerického modelu Aladin/ARPEGE, který se používá dodnes.
“Početní předpověď počasí je hlavním a konečným cílem meteorologie jako vědy.” /Vilhelm Bjerknes (1862 až 1951) tvůrce moderní meteorologie a zakladatel tzv. norské meteorologické školy/afp/editor/
Snad to kdysi dávno proběhlo tak, že se někdo z tlupy, rodu nebo vesnice večer rozhlédl po obloze a prohlásil: “Zítra bude pršet.”
VÝKLAD VYBRANÝCH METEOROLOGICKÝCH TERMÍNŮ UŽÍVANÝCH V PŘEDPOVĚDI POČASÍ
NADMOŘSKÁ VÝŠKA
Dělení meteorologických prvků podle nadmořské výšky vychází z převládajících nadmořských výšek v ČR. Pokud není možno specifikovat předpovídané meteorologické jevy podle konkrétní nadmořské výšky, pak se používá následující dělení:
NIŽŠÍ POLOHY: do 400 m n. m.
STŘEDNÍ POLOHY: od 400 do 600 m n. m.
VYŠŠÍ POLOHY: od 600 do 800 m n. m.
HORSKÉ POLOHY: od 800 m n. m.
ČETNOST JEVŮ
Plošná četnost meteorologických jevů v sobě zahrnuje dvě základní kritéria rozdělování, a to podle procenta plochy, nebo podle procenta stanic na daném území, kde se jev očekává. Tato 2 kritéria jsou rovnocenná:
BEZ SPECIFIKACE (např.: …se sněžením, respektive občas déšť…) – rozumí se, že jev se očekává na více než 70 % plochy daného území
NA VĚTŠINĚ ÚZEMÍ – jev nastane na 50 a více % plochy území
MÍSTY – jev se vyskytne na 30 až 49 % plochy území
OJEDINĚLE – jev se vyskytne na 5 až 29 % plochy území
BEZ JEVŮ – jev se nevyskytne nebo vyskytne jen do 4 % plochy území
OBLAČNOST
Oblačnost se v předpovědi vyjadřuje stupněm pokrytí oblohy oblačností, ale v některých případech se používá i procento astronomického slunečního svitu. Dle těchto kritérií rozlišujeme pokrytí oblohy oblačností v osminách a astronomický svit v procentech:
JASNO
0 – obloha bez oblačnosti (61 až 100 % astronomického svitu)
SKORO JASNO
1 až 2 osminy pokrytí oblohy
POLOJASNO
3 až 4 osminy pokrytí oblohy (31 až 60 % svitu)
OBLAČNO
5 až 6 osmin pokrytí oblohy (11 až 30 % svitu)
SKORO ZATAŽENO
7 osmin pokrytí oblohy (0 až 10 % svitu)
ZATAŽENO
8 osmin pokrytí oblohy
TLAKOVÁ TENDENCE
Podle velikosti změny tlaku vzduchu během času rozlišujeme několik kategorií tlakových tendencí:
SETRVALÝ STAV – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období nebude měnit
SLABÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit maximálně o 1 hPa/3 hodiny
MÍRNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit v rozmezí od 1,1 do 3 hPa/3 hodiny
SILNÝ POKLES/VZESTUP – tlak vzduchu se v průběhu předpovědního období bude měnit o více než 3 hPa/3 hodiny
GLOBÁLNÍ ZMĚNY OZONOVÉ VRSTVY
Na začátku 80. let byly poprvé zjištěny rozsáhlé změny ozonové vrstvy v oblastech Arktidy.
Nejdříve pouze na základě pozemních měření, později tuto skutečnost potvrdila i měření pomocí družic. Údaje okamžitě vyvolaly velký zájem vědců a hysterické reakce masmédií, které je zpočátku prezentovaly jako počátek konce lidstva. Teorie o rychlé destrukci ozonové vrstvy na celé planetě a zahubení života neodstíněným UV zářením byly příliš lákavé.
Svět tehdy kupodivu reagoval na tyto poplašné zprávy velice rychle a už v roce 1987 je uveden v život Montrealský protokol o zákazu výroby látek, které porušují ozonovou vrstvu. Protože se v následujících letech situace výrazně nelepší, je přijato ještě několik zpřísňujících dodatků. Destrukce ozonu je ale jev, který má velkou setrvačnost, a látky, které ozonovou vrstvu narušují (především chlor a brom vznikající fotochemickým rozkladem freonů), mizí z atmosféry velice pomalu. Koncentrace ozonu se tak bude ještě nějakou dobu dál snižovat. Postupně by se však měla ozonosféra regenerovat. Podle odborníků na danou problematiku si ale budeme muset počkat nejméně 70 let a potom se snad naměřené hodnoty ozonu vrátí k normálu.
OTEPLOVÁNÍ ATMOSFÉRY
Začalo to nenápadně. Nejdříve akademickými diskuzemi na téma, jestli je lidstvo schopné ohřát atmosféru odpadním teplem ze své činnosti, a když ano, tak o kolik. Jestli vůbec takové teplotní výchylky půjdou změřit a vyhodnotit. Ze zajímavých diskuzí se ale dnes klube vážný problém. Atmosféra se ohřívá, lidstvo na tom má prokazatelný podíl a navíc jde o děj, který se nedá zastavit otočením vypínače.
Výsledky z modelů, které popisují fungování současného klimatu na Zemi a do kterých byla postupně dosazována rostoucí koncentrace C02, spolehlivě ukazují, jak s růstem emisí a koncentrací skleníkových plynů dochází k výrazným změnám teploty, srážek, a prakticky to dál ovlivňuje všechny klimatické prvky. Vědci navíc upozorňují na nebezpečí, že by se takové změny mohly odehrát velice rychle, během několika desetiletí. Jsme na to připraveni?
Někteří z nich lidstvo přirovnávají k pacientovi, kterému lékař doporučuje změnu životního stylu, i když on se zatím ještě cítí dobře. Na svou obranu říká, že ne všechny změny vyvolané oteplením budou negativní a že v teorii oteplování je ještě mnoho bílých míst…
Nebere v úvahu, že skleníkové plyny v atmosféře zůstávají dlouho. A když se rozhodneme zítra jejich produkci omezit, jejich koncentrace ještě nějakou dobu porostou.
Nechce slyšet o tom, že všechny modelované změny klimatu dosahují vyšších hodnot, než ty, jež se opravdu odehrávaly během posledních 10 tisíc let.
Varující je, že pacient vlastně neví, v jakém stadiu od dramatických změn je, možná, že se nachází velice blízko k velkému přechodu do jiného klimatu.
Všechno jsou to nebezpečné, plíživé příznaky. Jsou nebezpečnější o to víc, že čas nás dělá všechny stále zranitelnější.
PRANOSTIKY
Slovo pranostika má původ v latinském slově prognosticatio a znamená předpovídání. Pod pranostikami se dnes schovávají lidová rčení a průpovídky týkající se hospodářské činnosti nebo počasí.
Do platnosti pranostik ničivě zasáhla kalendářová reforma, kdy papež Řehoř XIII. zavedl nový, tak zvaný gregoriánský kalendář (1582). Vyrovnal jím řadu nepřesností předcházejícího, tak zvaného juliánského kalendáře, vypuštěním deseti dnů. Tím ovšem řada pranostik ztratila svůj význam.
Například pranostika “Lucie noci upije a dne nepřidá”, která byla známa už kolem roku 1520. Podle juliánského kalendáře tehdy připadal zimní slunovrat do doby kolem 13. prosince. Po úpravě kalendáře se slunovrat posunul na 21. prosinec, a tak dnes platí pranostika “Na svatého Tomáše nejdelší noc naše”.
Pranostiky nejsou žádným českým vynálezem. Vznikaly prakticky ve všech zemích a jsou zajímavým spojením poezie a vědění lidstva.
ČERVENEC:
Kolik mračen na Jakuba,
tolik v zimě sněha.
Je-li na svatou Maří Magdalénu vítr,
jde dobře každý obchod.
Na mokrý červenec
následuje bouře a krupobití.
SRPEN:
Severáky v srpnu přinášejí stálé počasí.
Když v srpnu hřímá,
bude na sníh bohatá zima.
Vavřincův déšť – myší úroda.
Mnoho hřibů v srpnu,
málo chleba v zimě.
JAKÁ JE DNES OBLAČNOST?
Málokdo z nás si při pohledu na oblohu uvědomuje fakt, že každý oblak se pořád vyvíjí. Tam nahoře probíhá děj neustálého vznikání a rozpouštění. Díky němu má každý oblak poměrně krátký život. Vodní kapičky či krystalky ledu v něm se rychle vypařují a jsou nahrazovány novými. Oblak je tak vlastně pouze viditelnou částí celkové hmoty vody, která se zúčastňuje procesu vzniku a zániku. Pracemi na rozdělení oblaků a základech jejich názvů se proslavil Angličan Luke Howard (1772 až 1864). V roce 1803 navrhl pro oblaka latinské názvy 1. Cirrus, 2. Cumulus, 3. Stratus. Protože předpokládal přechod z jednoho tvaru do druhého, odvodil i mezitvary Cirrocumulus, Cirrostratus a Stratocumulus. Byl to základ dnešní (o něco přesnější) klasifikace oblaků.
CIRRUS
Jednotlivé, vzájemně oddělené obláčky v podobě bílých jemných vláken nebo bílých plošek či úzkých pruhů, které mají vláknitý vzhled a hedvábný lesk. Cirry jen nepatrně zeslabují sluneční a měsíční světlo. Jsou složeny z ledových krystalků a jejich přibližná nadmořská výška je 5-13 km. Na snímku lze pod nimi rozeznat tzv. kondenzační sledy vznikající za letadly, o kterých se dá hovořit jako o oblacích vzniklých lidskou činností. Zvýšená četnost a hlavně delší trvání kondenzačních sledů může napovědět o zvlhčování vyšších pater atmosféry ještě před výskytem přirozených cirrovitých oblaků.
CIRRUS A CUMULUS
V oblastech vysokého tlaku vzduchu je taková situace, kdy je horní patro oblaků tvořeno cirry a spodní cumuly (zde se jedná o Cumulus humilis), normální. Svědčí to o potlačení konvektivních vertikálních pohybů (konvektivní – vedoucí ke kupovité oblačnosti) a o přísunu (odborně advekci) teplejšího vzduchu ve vyšších hladinách. Přísun teplého vzduchu ve výšce je vlastně předzvěstí teplé fronty, která se však v oblasti vysokého tlaku vzduchu v letním období často rozpadá.
CUMULUS
Cumuly jsou osamocené, zářivě bílé a husté oblaky s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru v podobě kup, kupolí nebo věží. Jejich horní, rostoucí část má často tvar připomínající květák. Téměř vodorovná základna cumulu bývá poměrně tmavá. Cumuly mají obvykle základnu v nízkém patře, ale zároveň mohou mít velký vertikální rozsah a zasahovat až do středních pater oblaků. Na snímku je cumulus s malým vertikálním rozsahem, tzv. Cumulus humilis, neboli “kumul pěkného počasí”, který dosahuje svého maximálního rozvoje kolem poledne a k večeru opět zaniká. Další fází jeho vývoje (při zvětšování vertikálního rozsahu) je typ Cumulus mediocris, který je přechodným stadiem k mohutnému oblaku Cumulus congestus.
STRATUS
Šedá oblačná vrstva s jednotvárnou a nízkou základnou. Často zakrývá vrcholy kopců a nižších staveb. Prosvítá-li stratem slunce, jsou jeho obrysy zřetelně patrné. Podobně jako mlha skládá se také stratus z malých vodních kapiček (v zimě z malých ledových částic). Přibližná nadmořská výška od zemského povrchu do 2 km. Oblaka druhu stratus nejsou tvůrcem vydatnějších srážek, nanejvýše z nich může drobně mrholit, případně slabě sněžit. Velmi často se ovšem vyskytují při srážkách, které ale vznikají nad nimi v oblaku druhu nimbostratus a těmito oblaky propadávají. PŘEKLAD DO ČEŠTINY: Cirrus – řasa; Cirrocumulus – řasová kupa; Cirrostratus – řasová sloha; Altocumulus – vysoká kupa; Stratocumulus – slohová kupa; Stratus – sloha; Altostratus – vysoká sloha; Nimbostratus – dešťová sloha; Cumulus – kupa; Cumulonimbus – dešťová kupa
