Cesta života stoupá z kyrgyzského města Oš přes čtyřtisícové průsmyky Pamíru do Chorogu, ležícího na samé hranici s Afghánistánem. Pro obyvatele východní části Tádžikistánu je jediným spojením s okolním světem. Ještě v dobách Sovětského svazu se říkávalo, že nahoru se vozí chléb a dolů zlato. Dnes se situace trochu změnila – zatímco mouka putuje na Pamír stále, zlato nahradil bílý heroinový prášek.
PIANO PRO DŮSTOJNICKOU DCERU
Po prvních přírodovědeckých i vojenských expedicích (ještě v minulém století) zřídili Rusové na Pamíru pohraniční posádku. Cesta z nejbližšího města trvala, tehdy ještě na koni, oslu či pěšky, celý měsíc. Přesto nežilo důstojnické osazenstvo nudným životem. Velitel posádky nechal pro svou dceru dopravit piano osm set kilometrů na oslech přes pamírské průsmyky. Důstojníci se pak u něj scházeli při odpoledních čajových dýcháncích a večerních divokých pitkách, což jim připomínalo vzdálený svět byť jen provinčních posádkových městeček. Když začátkem dvacátých let přišla do pevnosti zpráva o blížícím se oddílu Rudé armády, neváhali carští důstojníci ani na chvilku. Spakovali kufry, přivázali je na osly a vyrazili – směr Britská Indie. Do horského království Chitrál to naštěstí bylo jen 100 kilometrů.
Na sovětská léta vzpomínají v Chorogu jako na zlatý věk, bývalá pevnost díky nim není jen bezvýznamnou tečkou na vojenské mapě. V roce 1932 tu bylo vystavěno město, centrum Horské badachšanské autonomní oblasti s budovou sovětu, univerzitou, vodní elektrárnou, letištěm, textilní fabrikou a zoologickou zahradou. Nové obyvatele sem lákali na život v dostatku. Platy byly vysoké a na rozdíl od vnitrozemí si za ně obyvatelé měli co koupit. Dokonce se říká, že každá rodina o více jak šestnácti dětech měla nárok na osobní automobil značky Volha.
Drtivá většina potravin se však musela do Chorogu dovážet z úrodnějších oblastí Střední Asie. Pamírská cesta – nejprve štěrková, později asfaltová – byla postavena v třicátých letech, doprava na Pamír se tak stala o hodně rychlejší. Je celý rok udržovaná, tedy přesněji řečeno v mezích možností tu v zimě odklízejí sníh. Vede přes čtyři vysoké průsmyky, nejvyšší Ak-Bajtal (Bílý kůň) má 4655 metrů.
ŽÁROVKA MÍSTO SEIZMOGRAFU
Na letišti nás čeká Ajni, mladík z Pamíru, který utekl v prvních dnech občanské války z Dušanbe zpět domů do hor. Veze nás do bytu v paneláku “made in Chorog”, sestaveného z panelů místní produkce. Od těch strašných sovětských králíkáren se liší tím, že je o něco strašnější. Trhliny ve stěnách dávají tušit častá zemětřesení. “V žádném bytě nenajdete lustry, jen žárovky,” vysvětluje Ajni. “Visí na drátě dobrých třicet centimetrů od stropu. Jakmile se rozkývou, bereme ženy a své děti a běžíme na ulici.”
Během perestrojky pracovaly doly i fabriky stále pomalejším tempem, až se – po osamostatnění Tádžikistánu – zastavily úplně. Občanská válka krizi na Pamíru jen prohloubila. V konfliktu mezi jednotlivými regionálními klany se lidé z Pamíru postavili, spolu se sousedy z Kurgan-Tjube a Garmu, na stranu opozice. Pamírští Tádžici se od svých krajanů z nížiny liší jazykem a zjevem – kdo neutekl domů a zůstal v hlavním městě, měl to těžké. Hodně těžké.
“Lovili nás na ulici jako zvěř. Když jsi se v Dušanbe dostal do rukou nějakému fanatikovi od vládních, byl s tebou konec,” vzpomíná studentka Davlatmo. Válku, která začala v dubnu 1992 a formálně skončila mírovou smlouvou z června 1997, prožila nejprve zavřená doma, později u příbuzných v Uzbekistánu.
Lidé z Pamíru se od Tádžiků liší i vírou, oproti svému sunitskému okolí náleží k šíitské – ismailitské větvi islámu. Jako jediní ismailité ve světě vlastní svou půdu. Během občanské války jich mnoho před genocidou uprchlo z vládních měst domů na Pamír. Silnice vedoucí z Dušanbe do Chorogu byla zaminovaná, letadla létala řídce. V tu dobu byla pamírská cesta jediným spojením se světem. Přišla zima a s ní velký hlad. Úrodné půdy je v Pamíru málo, nemohla uživit takové množství lidí. Na pomoc přišly humanitární organizace. “Byly to těžké chvíle,” vzpomíná Ajni “ve vesnicích dál v horách jedli lidé třeba jen jednou týdně. Neměli dost mouky, aby upekli chleba, tak ji jen míchali s vodou a jedli řídkou kaši.”
Pak se objevil Ágá chán, ismailitský princ žijící ve Švýcarsku, jehož rodina působila na Pamíru ještě za carského Ruska. Začal organizovat opravdu účinnou potravinovou pomoc. Dnes každý dostává potraviny podle přídělového systému. Fond Ágá chána má síť poradních center, která často přebírají správní funkce města. V tomto roce začíná v Chorogu stavba ismailitské univerzity. Ajni tvrdí: “Mnoho lidí přestalo pít a brát drogy a obrátili se k víře.”
AMERIKA ZA ŘEKOU
Hledáme auto, kterým bychom projeli celou pamírskou cestu z Chorogu až do Oše. Není to velký problém – právě projela kolona náklaďáků s moukou od Ágá chána. Odpoledne už u Ajniho popíjí čaj jeden z řidičů. Ráno se vrací zpět do Oše a v kabině má pro nás místo. Nevíme, podaří-li se nám s ním projet všechny kontroly. Řidič nad tím jen mávne rukou. Ajni odkudsi vytahuje láhev vodky a jeho sympatická žena Nigina začne krájet mrkev na slavnostní plov.
Tádžikistán odděluje od Afghánistánu řeka Pjandž. V Chorogu je to ještě úzká říčka, dá se bez větších problémů přeplavat. Afghánské kišlaky jsou na dohled a postavičky pasoucí ovce lze pozorovat pouhým okem. Afghánci se dívají ze svých hliněných domků na rušný život za Pjandžem, na auta, přistávající letadla, na obrovský satelitní přijímač. Chorog je pro ně Amerikou za řekou. “Ležela se mnou v nemocnici Afghánka,” vypráví Nigina, “za jednotnou cenu sta dolarů se tu léčí. Celé tři dny nemohla usnout, až nám řekla, jestli bychom nesehnaly trochu opia. Přinesly jsme jí ho, tady to není žádný problém. Uvařily jsme trochu čaje, ona ho vypila a spala pak celou noc a celý den. Prý tam nemají žádné léky, a když mají bolesti, opium pomůže…”
DROGOVÝ BYZNYS
Z Afghánistánu putuje přes Pjandž obrovské množství opia a heroinu. Pečlivě zabalené, v batozích, na loďkách nebo na primitivních lanovkách – vynalézavost místních pašeráků je obrovská, schopnost přelstít ruské ochránce hranic rovněž. Ceny jsou na začátku pamírské cesty desetkrát menší než na jejím konci v Oši. V Chorogu stojí kilogram opia 50 až 100 dolarů, heroin kolem 3000 dolarů. Jejich přeprava se stala výnosným byznysem. A nejen pro řidiče nákladních zilů, kteří se z Pamíru vrací naprázdno. Rusové, Kyrgyzové i sami Tádžici postavili podél cesty desítky kontrolních postů. Pohraniční, protidrogové, policejní, veterinární – všichni ale hledají drogy a všichni berou úplatky.
ŠOFÉŘI NA CESTÁCH
Vyjíždíme ještě za tmy v koloně šesti aut. Silnice je v dobrém stavu, a tak není problém jet stovkou. Auta na sebe průběžně čekají a vždy po několika hodinách dělají přestávku na čaj. Brzy jsme u prvního postu. Tady všechny odepíší z pohraniční zóny, bez dalšího potvrzení není cesty zpátky. Řidičům kdosi vrazí do ruky kanystr, až ho naplní, zvedne se závora. Pokračujeme. Po prvním čtyřtisícovém průsmyku se spouštíme do Aličurského údolí. Legenda vypráví, že prorok Muhammad Ali potrestal hříšné ovečky a jejich úrodné zelené údolí proměnil v nehostinnou pustinu.
Zastavujeme ve vesnici, kde žijí Kyrgyzové. Jsme už ve velké výšce, špatně se nám dýchá. Je čas oběda. Jdeme do jednoho domu, na zemi jsou už připraveny mísy kouřícího skopového, chlebové placky a konvice čaje. Šoféři bezstarostně kouří a z místnosti vytlačují poslední zbytky vzduchu.
Další zastávka je ve vesnici Murgab. Řidiči se snaží prodat část benzinu, který mají v sudech na korbách. Stojí na místním bazaru a čekají na zákazníky – v zapadlé pamírské vesnici má obsah jejich sudů dvojnásobnou cenu než v nížině. Načínají přitom láhev silného vína. Poslední přebytečné litry prodáváme až pozdě odpoledne a celá kolona se dává znovu do pohybu.
VOJENSKÝ RITUÁL
Přijíždíme na vojenský post za Murgabem, je to stará vyřazená cisterna. Chodíme dovnitř po jednom, u stolu na chatrných lavicích sedí dva vojáci, po stranách jsou palandy, široké jen tolik, kolik zužující se prostor cisterny dovoluje. Zapíší si z pasů vše, co jim přepíšeme do azbuky. Nechají nás vysypat celý batoh. Řidiče však prohlížejí ještě důkladněji, včetně důsledného šacování. Nemají, stejně jako na všech ostatních postech, nic jiného než své ruce a několik zahnutých drátů. Na psy se speciálním výcvikem nejsou peníze – i kdyby se někde našly, stejně psi ve zdejším podnebí dlouho nevydrží. Na jednom postu to s nimi zkoušeli, po pěti měsících však byli k nepotřebě. Vojáci v autech šťourají tak, že i tomu nejhloupějšímu šoférovi musí být jasná marnost jejich úsilí. Když přeci jenom něco najdou, jedná se vyloženě o náhodu. Vše jde strašně pomalu – dobré dvě hodiny trvá než prohlédnou celou kolonu.
Projíždíme další a další kontroly. Postup je všude stejný: prohlídka pasů, “šťourací” dráty okolo aut, kanystr a hadičky z nádrží. Až pozdě večer přejíždíme nejvyšší průsmyk. “Kdyby se tu s autem něco stalo,” přerušuje své mlčení náš řidič Askar, “těžko bych mohl vylézt ven a něco s ním udělat. Kámoši by mě odtáhli dolů, proto jezdíme v kolonách. Copak teď v létě to ještě ujde, ale představ si zimu, únor. Na cestě sníh, bývá ho i po pás. Uklízejí jen průsmyky, zbytek musíš jet, jak jen to jde. Naše zily jsou skvělý – i když se to skoro celý rozsype, pořád to ještě jede, alespoň do nejbližší vesnice. Když zůstaneš viset při padesáti stupních mrazu na cestě, může to být tvůj konec.”
Venku mrzne, sjíždíme k nejpřísnějšímu postu. Je to vojenská základna obehnaná vysokou zdí. Řidič znervózněl, auto před námi odbavují více jak hodinu. “Asi něco našli,” vzdychne. Tvrdí, že tenhle řidič nic neveze, ale za pasažéry, které vzal do kabiny, ručit nemůže. Za další hodinu najíždíme k rampě my. Voják s kalašnikovem nás i s batohy směruje ke dveřím, šofér zůstává venku. Uvnitř v přetopené místnosti sedí okolo stolu mladí vojáčci, jsou hrozně zvědaví na život v Evropě, naše věci ani dokumenty je nezajímají. Darujeme jim poslední český časopis a s dlaněmi na horkých plecháčích čaje vykládáme o zvycích naší země. “Co jste tam dělali?” utrhne se pak na nás promrzlý šofér. Ale na odpověď nečeká, startuje a míří do nejbližší vesnice. Jako poslední parkujeme u jednoho z domů. Tady přespíme.
KOMERSANTKY
Lidé odjíždějící z Chorogu musí mít od místní policie povolení, aby se mohli vrátit zpět. Stejně tak jedou-li do Hodžentu (bývalého Leninabadu) a nemají na letadlo, musí po pamírské cestě dojet až do Oše a přejet asi 300 kilometrech kyrgyzského území – i na to potřebují povolení. V Oši pak často bývají šikanovaní kyrgyzskou policií. A jsou proti ní bezmocní. Ajniho soused z Chorogu vyprávěl, jak ho na ulici v Oši zastavil policista: “Hej, Tádžiku, pojď sem. Víš, jak se jmenuji?” Odpověděl, že neví. “Tak to půjdeš se mnou.” A nechal ho na několik hodin zavřít. Pustil ho, až když zaplatil “pokutu” 100 somů (asi 200 Kč). “Já jsem kapitán Ch. a každý Tádžik mě tu musí znát. Pro příště si to pamatuj!”
Obchodovat začali obyvatelé Pamíru z čisté nutnosti, horalé nikdy nevládnou obchodním talentem. Prodávat na trhu tu bylo vždy považováno za ponižující, se zbožím přijížděli lidé z nížiny, převážně Uzbeci. Pak ale přišla válka, hlad. Když na bazaru začala prodávat první místní ženská, všichni ji odsoudili. Potom se však objevila druhá, třetí. Dnes jezdí “komersantky” do Oše jako pasažérky náklaďáků, 40 dolarů tam a zpátky plus úplatky. Nakoupí zboží a v Chorogu jej pak prodávají několikanásobně dráž. Jenže kdo kupuje, když všichni prodávají?
U CELNÍKA DŽAMIJEVA
Vstáváme za svítání. Paní domu vaří čaj, snídáme chlebové placky. Dobré dvě hodiny ještě řidiči opravují auta, vyměňují kola, čistí olejové filtry. Zdá se, že už budeme vyjíždět, když přijde chlap, a že potřebuje něco naložit a odvézt do Oše. Zřejmě nabídl dobrou cenu. Korby do poloviny zaplňují různé součástky z barevných kovů. Prý je sbírá po Pamíru a vozí do Oše, kde je kilo ke kilu vyměňuje za mouku. To poslední by se dalo věřit, ovšem že by se po okolních kopcích válely zbytky vojenské techniky, je krajně nepravděpodobné. Šrot pochází zřejmě z Afghánistánu a bůhvíjakým způsobem se dostal až sem, několik stovek kilometrů od hranic. Památka na docela nedávné dobrodružství Sovětské armády…
Poslední čtyřtisícový průsmyk, kyrgyzská hranice. Čeká nás jeden z nejhorších postů, říká se mu “U celníka Džamijeva”. A skutečně, kapitán Kubarči Džamijev si stojí před svým cisternovým postem a řve: “Dostali jsme hlášku, že vezete narkotika!” Nikoho z šoférů to neudivilo, zřejmě jde o zaběhnutý rituál. Vše vystěhovali z kabin, zapálili si cigarety a čekají. Nás si Džamijev pozval do cisterny. Proto, aby nám vysvětlil, jak skvělým je hledačem drog, a zřejmě taky proto, abychom neviděli, kolik benzinu museli řidiči odčerpat ze svých nádrží. Nakonec se s námi nechává vyfotit, ujišťuje se, že o něm nenapíšeme nic špatného, a celou kolonu pouští dál.
SILNICE JAKO TEPNY ZEMĚ
Ágá chán si je velmi dobře vědom, že humanitární pomoc pomáhá, ale nemotivuje. První, co Pamír potřebuje, jsou silnice – ta stávající cesta zdaleka nestačí. Celkem dobře lze Pamír propojit s Čínou a Pákistánem, projekt je hotov, peníze připraveny. Letos byla dostavěna silnice z Murgabu přes průsmyk Kulma až na Karakoram Highway, vše ale naráží z jedné strany na velmocenskou, z druhé na byrokratickou tupost. Záleží na souhlasu ruské vlády, která má v Tádžikistánu třicetitisícový kontingent svých vojsk. Otevření prý nesedí ruským obchodním ani politickým zájmům, a tak prostě zatím – pod záminkou ohrožení pašeráky drog – nebude.
Silnice z pákistánského Chitrálu by měla vést přes afghánský “Vachánský koridor” – její stavba je prozatím ve fázi příprav. Pokud budou obě cesty někdy otevřeny, stane se Chorog centrem Pamíru. Slavné pamírské cestě to pak přinese více aut, více zboží, ale také možná více drog, více postů, více celníků.
TÁDŽIKISTÁN – KRVAVÁ HISTORIE DEVADESÁTÝCH LET
150 tisíc mrtvých, obětí občanské války.
800 tisíc běženců, dnes už naštěstí většinou zpět ve svých domovech.
V uplynulých pěti letech přes 70 zabitých novinářů.
Jen v loňském roce 20 politických vražd.
Ročně desítky mrtvých, obětí přestřelek a místních vzpour.
Co se dělo a děje v nevelké středoasijské republice?
Po rozpadu Sovětského svazu se jako jinde i v Tádžikistánu rozpoutal boj o moc, který nakonec vedl k téměř pětileté krvavé občanské válce. Její důsledky jsou patrné dodnes, ačkoli v zemi od června 1997 působí Komise národního usmíření v čele s vůdcem opozice Saídem Abdullo Núrím. Komise má za úkol vypracovat zákon o volbách a začlenit ozbrojené oddíly opozice do legální armády. Tyto cíle se daří naplňovat se střídavými úspěchy a už dnes je jasné, že celý proces “uzdravování” společnosti bude trvat mnohem déle, než by si sužované obyvatelstvo přálo. Je mimo pochybnost, že i letos proteče zemí nekontrolovatelné množství drog, že chudoba bude střídat bídu a nejspíš zbytečně zemřou další lidé. A skutečná demokracie spočívající ve svobodném tisku, fungujících politických stranách a naplněných právech menšin je zatím v nedohlednu.
Začátek nejnovějších dějin republiky, jejíž obyvatelé jsou ze 65 % Tádžikové, se datuje do bouřlivého počátku 90. let. Sovětská armáda tehdy brutálně rozehnala živelnou demonstraci. Z její organizace pak vláda obvinila lidové hnutí, v němž se velkou měrou angažovali islámští fundamentalisté. Hrozbu islamizace používali především Rusové k ospravedlnění své angažovanosti – k islámu se totiž hlásí 80 % všeho obyvatelstva Tádžikistánu a tuto víru vyznává i nynější předseda Komise národního usmíření Núrí.
Po tomto krvavém incidentu se společnost začala definitivně rozdělovat. Na jednu stranu se postavila komunistická Lidová fronta, kterou podpořily ozbrojené síly Ruska a Uzbekistánu. Na druhé straně vznikla koalice přívrženců Islámské strany obrody národa. Tato opozice svolala v březnu 1992 shromáždění, či spíše demonstraci, trvající přes dva měsíce. Shromáždění se zalekla i vzdálená Moskva, a přispěchala s pomocí v podobě zbraní pro komunisty. Občanská válka vypukla.
Po obsazení hlavního města Dušanbe odešly vůdčí osobnosti opozice do exilu nebo se uchýlily do ilegality. Ruská vojenská přítomnost v Tádžikistánu tehdy podle některých komentátorů nepříjemně připomínala ruské působení v Čečně. Opozice se také ozbrojila a své základny vybudovala v těžko přístupných horách a v Afghánistánu. Obyvatelstvo se rozdělilo i geograficky: obyvatelé Horské badachšanské autonomní oblasti a krajů na jihu se přiklonili k opozici, zatímco na stranu neokomunistů se postavili lidé z oblasti Kúlábské a Leninabadské (dnes Hodžentské).
První kolo mírových rozhovorů se konalo v dubnu 1994 pod patronací OSN. Dne 27. června 1997 podepsal v Kremlu prezident Rahmonov (prezidentem se stal po zmanipulovaných volbách v listopadu 1992, předtím byl poslancem Nejvyššího sovětu) a vůdce opozice Saíd Abdullo Núrí “Všeobecnou mírovou dohodu”, jejímž hlavním výsledkem bylo zařízení komise, o které již byla řeč.
Volby prezidenta i parlamentu byly ustanoveny na letošní rok, ale datum konání bylo odloženo. Zatím se sice neválčí, ovšem neexistuje síla, která by mohla garantovat mírový vývoj v zemi. Mezi lidmi je stále spousta zbraní, život obyvatel ovládá tajná služba a v nejhorším případě by mohlo dojít i na etnické konflikty. V Tádžikistánu žije 25% menšina Uzbeků a 3,5% menšina Rusů a mezi Tádžiky a Uzbeky existují dlouhodobé třenice. Je tu také problém s tzv. pamírskými Tádžiky, žijícími na území Horního Badachšánu. Ti mluví jinými jazyky a vyznávají šíitský směr islámu. Navzdory jazykové, kulturní i náboženské odlišnosti je tádžické úřady považují za Tádžiky.
Zem je zmítána chudobou. Její jediné příjmy plynou z prodeje bavlny a hliníku. Infrastruktura je však zcela rozložená – většina továren nepracuje, vládne korupce, kvete obchod s narkotiky a neustále jsou přerušovány dodávky zemního plynu. Nezaměstnanost dosahuje 30 %.
