Cesta Reinharda Schiestla
Text a foto: Jakub CejpekMíříte na Wildspitze, druhou nejvyšší horu Rakouska? Potom téměř jistě pojedete údolím Ötztal a zhruba v jeho půli budete po levici míjet mohutnou skalní stěnu. Pokud se zahledíte pozorně, možná zde uvidíte i několik postaviček stoupajících v této výrazné vertikále. Ve stěně Burgsteinwand byla vybudována via ferrata, umožňující i méně zdatným jedincům užít si vzdušných úseků a expozice. Pro ty zkušenější je pak příjemným protažením spojeným s výtečnými výhledy. Zbude-li vám tedy volný půlden, rozhodně se vyplatí u této zajištěné cesty zastavit. Dvě stě metrů lezení a 350 umělých chytů, takovou porci připravili tvůrci cesty Reinhard Schiestl, pojmenované po vynikajícím lezci 80. let minulého století. Je tím vzdán hold borci, kterému se, mimo jiné, podařil první zimní výstup severní stěnou Ortleru nebo sólo přelez severní stěnou Piz Badile za 80 minut. V porovnání s tím nás čeká úkol o poznání snazší. Už nástup, který patřívá k těm méně příjemným částem výstupu, zde snad ani jednodušší být nemohl. Od parkoviště, které je asi půl kilometru za vesnicí Längenfeld, je to k úpatí stěny jen pět minut. Zde také nalezneme tabuli s popisem cesty, abychom se na jednotlivé pasáže mohli morálně připravit.
Ale dost otálení. Začínáme hned pěkně kolmou direttissimou, k našemu štěstí obdařenou množstvím železných stupaček. Obecně lze říci, že tvůrci na této via ferratě umělými prvky rozhodně nešetřili, zřejmě ve snaze zpřístupnit tato místa opravdu každému. To vede k zamyšlení, zda by na místě nebyla střídmost ve smyslu hesla „méně je někdy více“. Není radno se ovšem zamýšlet příliš dlouho, ruce se ve svislém až mírně převislém terénu rychle unavují, a to nejtěžší nás teprve čeká. Tím je mírný převis, klasifikovaný jako D asi ve třetině stěny. Pro některé místo, kde se pěkně zapotí. Pro ostatní dobrá příležitost vytáhnout aparáty ve fotograficky vděčné konstelaci. Při stavbě bylo prozřetelně myšleno také na místo k odpočinku, potažmo k bezpečnému předbíhání, a tak po pár metrech najdeme lano vedoucí pár metrů stranou a navrtané štandy. Následuje odpočinková část vedoucí v mírném traverzu doprava. Postupně pak cesta přechází opět do vertikálního směru a my nabíráme na výšce. Ve stínu západní stěny stoupáme vysoko nade dno údolí a auta, která jezdí po asfaltové vlásečnici místní silnice, se zmenšují a zmenšují až člověku připadají jako dětské hračky. Ještě překovat jedno těžší, vzdušné, místo a už se můžeme zapisovat do stěnové knížky, která se nalézá u dalšího odpočinkového místa. Závěr výstupu pak představuje výrazný traverz po stupačkách a strmý výšvih na vrcholové plató. A máme to za sebou. Zajištěná cesta ústí na příjemné alpské pastvině, kde si můžeme po dvou hodinách lezení dopřát oslavný piknik okořeněný dalekými výhledy po celém údolí Ötztal. Na jihu ční bílé vrcholy místních třítisícovek, z jejichž ledovců stékají průzračně modré potoky, prohučí dolinou pod námi a připojí se k mohutnému toku řeky Inn na severu.
V pozdním odpoledni se nad hradbou hor začínají formovat zlověstné mraky, které věští nadcházející srážky. Dokonalý koloběh přírody. Je to ovšem také pobídka k sestupu. I ten patří mezi pohodlné, neboť od místních stavení vede vozová cesta, která v mnohých serpentinách klesá přímo do obce Längenfeld. Odtud je to zpět k autu jen pár minut. Celkově sestup zabere asi hodinu. Pravda, Reinhard Schiestl Klettersteig nepatří k nejznámějším, nejdelším, ani nejtěžším zajištěným cestám. Jde ale rozhodně o velmi příjemnou a lezecky vděčnou via ferratu, kterou stojí zato okusit. Zavítáte-li tedy do těchto končit, vzpomeňte si ni. A také na toho, po němž byla pojmenována.
Doprava
Nejrychleji: Praha – Mnichov – Innsbruck a dále po A12 až ke sjezdu 123 Haiming
Ötztal. Po B188 na jih údolím až do obce Längenfeld. Asi 500 metrů za vesničkou je po pravé straně autobusová zastávka a malé parkoviště. Celkem z Prahy 620 km.
